Bitva u Moháče (maďarsky Mohácsi csata, německy Schlacht bei Mohács, turecky Mohaç Muharebesi) byla jednou z nejvýznamnějších bitev v dějinách střední Evropy, v některých pojetích považovaná za mezník symbolizující zde konec středověku a počátek novověku. Odehrála se 29. srpna 1526 na planině vzdálené přibližně 6 km jižně od dolnouherského města Moháč, nedaleko dnešního srbsko-chorvatsko-maďarského trojmezí. Početně silnější vojsko osmanského sultána Sulejmana I. zde během necelých dvou hodin drtivě porazilo oddíly shromážděné pod korouhví dvacetiletého uherského, chorvatského a českého krále Ludvíka Jagellonského, jenž při útěku z bojiště utonul v říčce Csele. Kvůli velmi riskantnímu plánu vrchního velitele uherských sil Pála Tomoryho, jenž se ve velké míře spoléhal na válečné štěstí, zahynulo na straně křesťanů zhruba dalších 15 000 vojáků a výsledek střetnutí předznamenal tureckou expanzi do Uher. Smrtí jagellonského panovníka se uvolnily trůny českého a uherského království, které díky manželským smlouvám získali rakouští Habsburkové.
Předehra náhled|upright=0.6|vlevo|Tizian: sultán Sulejman I. Počátky expanze Osmanů směrem přes Černé moře na Balkán se datují k polovině 14. století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po bitvě na Kosově poli také Srbové. V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od Sedmihradska po Jaderské moře. První pás fortifikací reprezentovaly Srem, Bělehrad, Srebrenický banát, Šabac, Banja Luka, Jajce a Knin, druhá linie se opírala o pevnosti Temešvár, Dubica, Krupa, Bihać a Senj. Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140 000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu uherské koruny. Vysoké náklady v kombinaci s ambicózní zahraniční politikou Matyáše Korvína nakonec přivedly zemi k vyčerpání.
náhled|upright=0.6|vlevo|Hans Krell: král Ludvík Jagellonský Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník Vladislav II. Jagellonský, se proto panovnický dvůr v Budíně rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zeštíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení. I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16. století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 již za panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice.
K tomuto obratu došlo za panování sultána Sulejmana I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu Alexandra Velikého a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást starověké Makedonie. Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout bosenskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině. Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo casus belli prezentovat jako pomstu za urážky a křivdy, kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež pyšně odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Sulejmanovy dobyvatelské tendence.
K dalším útočným akcím za severní hranice dal osmanský sultán povel na jaře 1521. Využil tristního stavu balkánského obranného systému i chaotických poměrů v Jagellonské monarchii a v rámci bojových operací se mu podařilo dobýt pevnosti Šabac a Bělehrad. Posléze nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území a všeobecně se očekávalo, že příští rok bude ofenzíva opět obnovena. K druhému tažení do Uher však došlo až o pět let později, neboť Sulejmanovu pozornost si nejprve vyžádalo povstání v Sýrii (1521), posléze půlroční obléhání Rhodu (1522) a nakonec rebelie v Egyptě (1524–1525). Přípravy ke vpádu do Evropy byly zahájeny v prosinci 1525, z tábora v Drinopoli vytáhl osmanský sultán na začátku května následujícího roku. Vojsko postupovalo směrem k Plovdivu na Sofii, odkud se vojáci po několikadenním odpočinku vydali k Niši. 30. června dorazily prvosledové oddíly pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši k Bělehradu a 12. července se již turecká armáda nacházela před Petrovaradínem, který byl bez boje obsazen 28. července.
Signály o reálném nebezpečí z muslimské strany přicházely do Uher již od podzimu 1525. Ludvík Jagellonský i jeho rada si dobře uvědomovali, že nejsou schopni lépe vyzbrojené a početnější turecké armádě vzdorovat, začali proto usilovat o uzavření míru. Současně také zahájili přípravy na válku, přičemž doufali ve výraznou podporu ze zahraničí. Zde se však s velkým ohlasem nesetkali, neboť Poláci uzavřeli s Osmany roční mír, rakouský arcivévoda Ferdinand dal přednost svým zájmům v Itálii a středomořská velmoc Benátky pokládala Turky naopak za obchodního a politického partnera. Výzvy k pomoci dosáhly výraznější podpory pouze ve Vatikánu, kde bylo pro boj s „pohany“ vyčleněno 25 000 dukátů, za něž se však podařilo najmout pouze 1300 moravských žoldnéřů. Na domácí frontě byla situace také kritická, neboť na shromaždišti vojska u Tolny ještě 2. července netábořil ani jediný ozbrojenec. První váhající šlechtici se ke králi začali připojovat teprve až po pádu Petrovaradína. Z Tolny, kde byli při velitelských poradách vrchními hejtmany vojska jmenovaní Pál Tomori (arcibiskup kaločský) a Jiří Zápolský, se uherské oddíly ve dnech 14.–19. srpna pomalým pochodem přesunuly podél Dunaje jižním směrem k městečku Moháč. V řadách zúčastněných kontingentů však citelně chybělo 15 000 vojáků sedmihradského vévody Jana Zápolského (Jiřího bratra) setrvávajících v ležení u řeky Tisy, vojáci shromáždění z prostředků zemí Koruny české, a početný odřad slavonského velmože Kryštofa Frankopana stojící u Záhřebu.
Vojska Uherské království náhled|upright=0.9|D. Hopfer: němečtí lancknechti na rytině z roku 1530 O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Štěpán Brodarič hovoří o 24 000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30 000. Pokud nebude brána v potaz srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109 000 vojácích, přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25 000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska, bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska. Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů. Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých lancknechtů. Celkově lze předpokládat, že se uherské (potažmo křesťanské) vojsko skládalo z 10 000 pěšáků a 15 000 jezdců a podporovalo jej 85–90 děl. Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.
Osmanská říše náhled|upright=0.7|vpravo|J. Ch. Weigel: janičár Podle reálných odhadů se uherského tažení účastnilo kolem 100 000 osmanských vojáků, nicméně 29. srpna jich měl sultán Sulejman k dispozici zhruba 55 000. Jádro těchto ozbrojených sil tvořili janičáři. Příslušníci tohoto uzavřeného elitního sboru pocházeli z Balkánských oblastí, odkud byli odváděni od svých křesťanských rodičů v rámci zvláštní daně (devširme) v ještě dětském věku. Výcvik mladíci prodělali ve speciálních islámských učilištích, kde jim byla tuhou kázní vštěpena fanatická oddanost sultánovi. V době moháčské kampaně v řadách janičárů sloužilo zhruba 10–12 000 mužů, výhradně pěšáků. Do boje se vyzbrojovali především mušketami s doutnákovým zámkem, šavlemi a jatagany. Nepoužívali žádnou zbroj, na hlavě nosili vysokou čepici z velbloudí srsti, jejíž špice nebyla sešita, ale materiál jim ve volném pruhu přepadával až na záda. Podle tureckých pramenů v této době Sulejman I. disponoval také asi 50 000 příslušníky svého osobního vojska, z nichž většinu tvořili dvorští sipáhíové, kteří svou službu vykonávali v posádkách osmanské metropole a byli placeni ze sultánových finančních zdrojů. Hlavu si tito vojáci chránili špičatými přilbami kónického tvaru, vyzbrojovali se reflexními luky, dlouhými kopími, šavlemi, palcáty a malými kruhovými štíty. Číslo, které by stanovilo, kolik z těchto vojáků se účastnilo samotné bitvy, není známo. Neznámý podíl muslimské armády tvořily také nepravidelné jednotky najaté v průběhu tažení na Balkáně, spojenečtí Tataři a oddíly vyslané z dalších evropských a asijských provincií Osmanské říše (azábové).
Svou úlohu v událostech u Moháče sehrálo také Sulejmanovo dělostřelectvo. Základem jeho artilerie byly lehčí modely tzv. zarbuzanů, které svou konstrukcí vycházely ze středoevropských falkonetů a kulverinů. Nejmenší z těchto děl se daly rozložit na dva kusy a bylo možno je převážet na jednom oslu nebo velbloudovi. K přesunům větších kusů bylo zapotřebí koňských spřežení, jejich obsluhu zajišťovali až tři muži. Jako munice byly do hlavní nabíjeny olověné nebo kamenné projektily o váze mezi jedním až třemi kilogramy. Odhaduje se, že na straně osmanské armády bylo do střetnutí zapojeno minimálně 160 děl.
Bojiště náhled|upright=0.7|Památník bitvy u Moháče „Mohácsi Nemzeti Emlékhely“ V současnosti se pláň, na níž se odehrály události z 29. srpna 1526, na západní hranici táhne k osadě Nagynyárád u železniční tratě z Moháče do Pětikostelí, na východě se pak opírá o silnici E 73, která vede z Moháče do chorvatského Osijeku. V době střetnutí zde tuto oblast vymezovaly břehy Dunaje, jenž se „rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu“. Břehy řeky lemoval souvislý pás bažin a močálů, porostlý hustou vegetací rákosu. Z jihozápadu se nad bojištěm vypínala terasa, která převyšovala terén o 30–40 metrů. Byla široká asi 6,5 km a k severovýchodu se prudce svažovala. Půda nasáklá deštěm z předchozích dní byla v těchto místech značně kluzká a velmi znesnadňovala příchozím osmanským jednotkám sestup. Zhruba uprostřed byla hrana terasy přerušena údolím, v jehož středu ležela již zaniklá osada Földvár. Povrch bojiště, který pokrývaly nepravidelně rozmístěné prohlubně a nízké hřebeny, tvořila sypká půda z nánosů hlíny, písku a kamení. Po vytrvalých srpnových deštích se většina přítoků Dunaje vylila z břehů a mnoho cest v širokém okolí se proměnilo v těžko překročitelné mokřiny.
Průběh Příchod Osmanů náhled|upright=0.7|Sulejman v bitvě u Moháče, turecká miniatura