Džungarský chanát (, Dzűngaryn chánt uls) byla poslední velká nomádská říše ve stepích Střední Asie. Jádro chanátu bylo území Džungarie; v dobách největšího rozmachu stát sahal od Velké čínské zdi na východě až po dnešní východní Kazachstán na západě. Chanát existoval od počátku 17. do poloviny 18. století.
Historie Původ náhled|Výsek mapy Ruského impéria okolo roku 1720, Džúngarský chanát je podbarven zeleně Po rozpadu mongolské říše připadla větší část střední Asie Čingischánovu druhému synovi Čagatajovi, který zde založil Čagatajský chanát. V polovině 14. století byl chanát připraven o svoje západní oblasti Tamerlánem a později se dostal do područí Tímúrovské říše. Mongolské obyvatelstvo se postupně turkizovalo. Na druhé straně po pádu mongolské dynastie v r. 1368 začal dlouhodobý střet mezi východními (chalšskými) a západními (ojratskými) Mongoly, který měl za následek postupné vytlačování Ojratů na západ. Ojratské kmeny (Chošúdi, Čorosové, Torguti a Dörvöti) sdružené v kmenový svaz Čtyři Ojraté přimkly k sobě i některé menší kmeny (např. Chojty) a postupně se stávaly dominantní silou oblasti mezi Balchašem a Bajkalem, kde kočovaly. Na začátku 17. století byli Ojraté vytlačeni až do dnešního východního Kazachstánu a jejich původní rodové struktury se začínaly rozpadat. V té době Torguti sídlili podél severních přítoků Irtyše, Išimu a Tobolu, a byli nejzápadnějším mongolským kmenem. Na druhé straně Chošúdi byli nejvýchodnějším ojratským kmenem, usídleným u jezera Zajsan a podél dolního toku Irtyše. Sousedili s Chalchy, kteří jim nedovolovali obchodovat v čínských pohraničních městech.
Vznik Mezi výše uvedenými dvěma kmeny byli uzavřeni Čorosové, Dörvöti a Chojtové, jejichž vůdci byli dlouhodobě náčelníci Čorosů. V roce 1600 převzal vládu jednoho z čoroských kmenů mladý náčelník Chutugajtu, známý pod přezdívkou Chara Chula. Jeho cílem bylo vymanit rozdrobené ojratské kmeny z tlaku chalšského chána Ubasi Chonga tajdže a obnovit vojenskou a politickou jednotu, jaká existovala za jeho předka Esena tajdžiho. V roce 1606 sjednotil Chara Chula Ojraty a položil základ džúngarskému národu. Formování chanátu V r. 1608 porazili Ojrati Kazachy a zatlačili je poněkud na západ. Následujícího roku získal Chara Chula rozhodující vítězství nad Chalchy a donutil je, aby se stáhli z oblastí obývaných Orjaty v dnešním Chovdském ajmagu. Po těchto vítězstvích se jednota Ojratů rozložila a nastal návrat k situaci před sjednocením. Série vítězství podnítila Chara Chulu k převzetí kontroly nad solnými doly poblíž ruské stanice Tara a požadavku na placení daně za sůl ze strany sibiřských Kozáků a sibiřských kočovníků. Spor o sůl způsobil srážky, které trvaly následujících 20 let. Do vzestupu Džúngarského chanátu zasáhla krutá zima v r. 1614, při níž pohynul kočovníkům dobytek. Ubasi Chong tajdž situace využil a v r. 1615 Ojraty rozhodným způsobem porazil. V důsledku toho se mu někteří ojratští náčelníci podrobili a ostatní museli ustoupit na západ. Většina dörvötských kmenů migrovala až k Torgutům a v r. 1618 dále do povodí Volhy. Zde se usídlili, přijali jméno Kalmykové a založili Kalmycký chanát.
Chalchové pokračovali ve svém postupu a uštědřovali Chara Chulovi jednu porážku za druhou. To trvalo, dokud Ojrati nezahájili protiútoky, při jednom z nichž zabili r. 1623 Ubasi Chonga tajdže. Tato událost se stala bodem obratu a v jejím důsledku získal Chara Chula do své smrti v r. 1634 zpět ztracená území. Vzestup chanátu Chara Chulovým nástupcem se stal jeho syn Erdeni Bátúr, který je považován za zakladatele Džúngarského chanátu. Během své vlády využíval ve větší míře diplomacii a pokračoval v odkazu svého otce s cílem sjednotit Ojraty. Na počátku své vlády využil odchodu svobodomyslných Ojratů do Ruska k většímu stmelení těch, kteří zůstali a vyhlásil Džúngarský chanát (1635). Ovšem všeobecná nesoudržnost Ojratů se projevila odchodem převážné části Chošúdů na tibetskou planinu, kde vytvořili Chošúdský chanát (1636). Svoji vojenskou aktivitu Erdeni Bátúr nasměroval proti Kazachům, proti nimž vedl několik většinou úspěšných výprav. Na druhé straně ukončil konflikt s Ruskem tím, že mu zpřístupnil solné doly, a využil jeho stanic k rozvoji obchodu. Ve vnitřní politice usiloval o vytvoření jednotného národa a vybudovali hlavní město Kubak Sari severně od jezera Zajsan. Všestranně podporoval obyvatelstvo k přijetí buddhismu, po celém území budoval kláštery a s jeho podporou se buddhistický misionář Zaja Pandita stal učitelem Ojratů a později (1648) sestavil nové písmo todo bičig (jasné písmo). V hospodářství Erdeni Bátúr podporoval usazování v trvalých sídlech za účelem zavádění zemědělství a drobného průmyslu, což se týkalo především železářství v hlavním městě, aby se armáda mohla moderněji vyzbrojit. Chtěl vybudovat říši, která by odolala mocným sousedům, proto přikládal mimořádný význam sjednocení Mongolů. V r. 1640 svolal sjezd všech mongolských vládců s výjimkou jihomongolských kmenů, které nedávno ztratily svoji nezávislost ve prospěch Číny. Chtěl dosáhnout všemongolské koalice proti potenciálním nepřátelům, především Kazachům a nově se vzmáhajícím Mandžuům. Tohoto cíle nebylo dosaženo. Na druhé straně byl schválen zákoník, podle něhož se posuzovaly pře vyplývající z běžných činností všech Mongolů. Tento soubor zákonů se nazýval Zákoník čtyřiceti čtyř a je znám jako chalšsko-ojratský zákon.
Ve své závěti jmenoval Erdeni Bátúr svým následníkem svého třetího syna Senggeho, protože ho považoval za nejschopnějšího. Po nástupu na trůn v r. 1654 Sengge získal větší jižní část Džungarie a jeho sedm bratrů bylo poděleno menšími úděly na severu. Starší bratři neuznali otcovu závěť a bojovali proti svému nevlastnímu bratrovi prakticky po celou dobu jeho vlády. To mělo neblahý vliv na obchod s Ruskem a zchudnutí severních kmenů, které obnovily svoje loupežné nájezdy na ruské území. Následné srážky s Kozáky měly za následek, že se některé ojratské kmeny staly ruskými vazaly. Oslabení chanátu využili Kazachové a během války v l. 1654 až 1657 získali území východně od Balchaše. Přitom zajali jednoho ze Senggeho starších bratrů a drželi ho v zajetí po tři roky. To chánovi umožnilo stabilizovat situaci a v r. 1658 Džúngaři porazili bucharská vojska na řece Talas. Přes pokračující vnitřní rozbroje Sengge v r. 1667 rozhodně porazil třetího chalšského chána v bitvě u Jeniseje. Následujícího roku si podrobil Kašgarii v západním cípu pouště Taklamakan. Vzhledem k vnitropolitické situaci nemohl Sengge navázat na politiku svého otce a děda a koncem jeho vlády se tyto rozpory znovu přiostřily a Sengge byl v r. 1670 zavražděn svými staršími bratry.
Bošogtu chán Po Sengeho smrti se z Tibetu okamžitě navrátil jeho vlastní mladší bratr Galdan, který tam žil jako buddhistický kněz od svých čtrnácti let. Za pomoci chošúdského chána Očirtu, jehož vnučku měl za manželku, porazil své starší nevlastní bratry a vypudil je z Džungarie. Na konci roku 1671 potlačil vzpouru Sengeho synů Sonoma Rabtana a Cevana Rabtana. Poté mu dalajláma udělil titul chána. Rostoucí Galdanova moc a popularita vzbudila obavy chošúdského chána, který se přiklonil na stranu svého strýce a spolu s ním odmítli uznat Galdanův nový titul. Galdan je oba v r. 1677 porazil a sjednotil tak všechny Ojraty v Džungarii a západním Mongolsku, stal se jejich hegemonem a od dalajlámy získal titul Bošogtu chán.
náhled|250 px|vlevo|Znázornění Buddhy a tibetské mantry na skále poblíž Almaty V té době byl Čagatajský chanát, předtím ovládající Tarimskou pánev a dnešní západní Kazachstán, zmítán vnitřními nepokoji. Jednak se rozpadal na drobnější podchanáty, jednak v něm vládl svár mezi dvěma křídly hodžů, což byli náboženští učitelé. Galdan těchto rozbrojů využil a nejdříve obsadil východní část Čagatajského chanátu v Tarimské pánvi (1677) a potom (1680) jeho západní část (Mogulistán). Přitom dobyl Taškent a vyplenil Ferganské údolí, ale jeho další výboje byly úspěšné až v r. 1685, kdy pod velením generála Rabtana vytlačil Kazachy ještě dále na západ.
Nárůst moci chanátu měl za následek větší vliv mezi mongolskými kmeny, které spojoval pouze chalšsko-ojratský zákoník. Galdan tento vliv uplatňoval a prosazoval s cílem sjednotit Mongoly v jediné říši. Na druhé straně se Čína cítila ohrožena nejen možným spojením Mongolů, ale i jejich přímým spojením s Tibetem prostřednictvím buddhismu, a střet těchto protichůdných politik měl za následek dlouhotrvající konflikt. Pravidelné hraniční půtky mezi Chalchy a Ojraty přerostly ve válku poté, co některé kmeny nalezly v Džungarii ochranu před chalšskými chány a v následné válce padl Galdanův mladší bratr. Před odvetou si chán zabezpečil týl tím, že uzavřel dohody s Ruskem a svoje tažení s ním následně koordinoval. S čínskou vládou vedl diplomatickou korespondenci, ve které formuloval svoje požadavky, především žádost o povolení přímého obchodu s Čínou, který byl doposud v chalšských rukách. V dopisech se stavěl do role ochránce buddhismu, což Peking ještě více znepokojilo.
První ojratsko-mandžuská válka V r. 1688 porazil Džúngarský chanát Chalchy nejprve v bitvě u kláštera Erdene Zuu a 1. srpna u jezera Olochor, a tím je učinili svými vazaly. Čínská vláda sledovala s obavami expanzi Džúngarů a rozhodla se jejímu pokračování zabránit silou. Přesto pokračovala intenzivní diplomatická jednání, ve kterých Číňané usilovali o prohlášení, že Džúngarsko spadá pod ochranu Čínské říše, zatímco Džúngaři trvali na povolení přímého obchodu. Přes vnitřní nepokoje způsobené odbojným generálem Rabtanem, pokračoval Galdan ve své osvědčené strategii a hledal spojence proti Číně. Ovšem Číňané ho předešli a v r. 1689 uzavřeli s Ruskem Něrčinskou smlouvu, která přibližně vymezovala čínsko-ruskou hranici až do poloviny 19. století.
V r. 1690 napadl Galdan dosud nepodrobené Chalchy a pronásledoval je až za linii čínských pohraničních stanovišť, přitom Chalchové požádali o pomoc Čínu. V bitvě u jezera Ologoj 21. června porazilo 20 000 Džúngarů spojené chalšsko-čínské vojsko, které mělo zhruba stejnou sílu, a poté pokračovalo na jihovýchod. Do čela čínské armády se postavil sám císař Kchang-si, který byl kromobyčejně rázný, a dne 14. srpna uštědřil se svým vojskem o síle 100 000 mužů Džúngarům porážku asi 350 km severně od Pekingu. Zničit džúngarské vojsko se mu ovšem nepodařilo. V důsledku neustálého ohrožení ze strany Džúngarů se chalšští chánové 1. května 1691 na sjezdu v Dolonnoru usnesli, že se stávají poddanými čínského císaře za stejných podmínek, jako již měly kmeny jižních Mongolů. Tím dali základ vzniku Vnějšího Mongolska.
Na porážku reagoval Galdan zvýšenou diplomatickou činností. Především se snažil získat na svoji stranu někoho z chalšských vládců. Mimo to vyslal posly do Ruska – Irkutsku, Něrčinska, Tobolska a Moskvy. To vše bezvýsledně. Na druhé straně císař oznámil dalajlámovi dopisem výsledky dolonnorského sjezdu a požádal ho, aby se vrátili Mongolové, kteří během uplynulých válek uprchli do Tibetu. Dále vyzval Galdana, aby přijal čínské poddanství. V průběhu roku 1692 přešli někteří džúngarští náčelníci k císaři. Následující roky hrozil Galdan, že potáhne do Tibetu, což představovalo pro Čínu nebezpečné spojení buddhistů. Proto strategicky přesouvali svoje vojska, aby tomu zabránili. Galdan neovládal kromě svého vojska na východě Džungarie již téměř nic. Vnitrozemí bylo v moci generála Rabtana, který zde vystupoval jako suverén a snažil se nevyvolávat s Galdanem konflikty. V r. 1696 se důmyslnými manévry Číňanům podařilo Galdana donutit k bitvě, která se odehrála 5. června u řeky Túl gol, a v ní Džúngary rozdrtili. Galdanovi se podařilo uprchnout, ale zůstal bez jurt a neměl téměř žádný dobytek. Koncem roku dal císař vykoupit všechny zajaté Ojraty a se slibem je propustit vyzval Galdana, aby se mu poddal. To se nestalo a v květnu 1697 Bošogtu chán zemřel.
Druhá ojratsko-mandžuská válka