Konstantin VII. Porfyrogennétos (tzn. „z purpuru zrozený“) (18. května 905 – 9. listopadu 959) byl oficiálně byzantským císařem v letech 913–959 a jedním z čelných představitelů období zvaného makedonská renesance. Zpočátku za něj vládla regentská rada v čele s patriarchou Nikolaem Mystikem, v letech 920–944 jeho spolucísař a tchán Roman I. Lakapenos. Konstantin sám ujal vládních úkolů až ve svých téměř čtyřiceti letech, kdy došlo v Konstantinopoli k převratu, během kterého byli Lakapenos a jeho synové zbaveni moci.

Císař Konstantin VII. je však primárně znám pro svou rozsáhlou literární činnosti. Na konstantinopolském dvoře soustředil široký okruh učenců, kteří vypracovali bezpočet státoprávních, encyklopedických a historiografických děl. Mezi známější prudkty jejich práce patří Vita Basilii, De ceremoniis, De thematibus nebo De administrando imperio, geopolitický spis zmiňující mimo jiné Velkou Moravu. Autorství některých těchto děl je tradičně příčítáno samotnému Konstantinovi.

Život

První léta a regenství Konstantin VII. Porfyrogennétos se narodil jako první syn Leona VI. Moudrého a jeho milenky Zoe Karbonopsiny. Zoe se stala Leonovou čtvrtou manželkou až po synově narození. Tento fakt vyvolal nelibost ortodoxní církve a obzvláště pak patriarchy Nikolaa Mystika, který zneplatněním manželství ohrozil Konstantinovu legitimitu. Spor mezi císařem a patriarchou vyřešil až papež Sergius III. potvrzením sňatku.ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992, s. 154-161. ISBN 80-200-0454-8. Konstantin se tak stal právoplatným nástupcem Leona VI. a roku 908 byl korunován otcovým spolucísařem.KAZHDAN, Alexander P., ed. The Oxford Dictionary of Byzantinum. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 502. ISBN 0195046528.

Počáteční nejistotu Konstantinovy legitimity můžeme uvést jako jeden z důvodů, proč užíval přízviska porfyrogennetos. Toto označení totiž patřilo pouze císařským potomkům narozeným v purpurové komnatě paláce v Kosntantinopoli, tzn. právoplatným následníkům trůnu.ŠEVČENKO, Ihor. Re-reading Constantine Porphyrogenitus. In: Byzantine diplomacy: papers from the Twenty-fourth Spring Symposium of Byzantine Studies, Cambridge, March 1990. Cambridge: Society of the Promotion of Byzantine Studies, 1992, s. 175. Ponecháním přízviska Konstantin neustále upozorňoval na svůj původ, což spatřujeme i v císařových literárních dílech:

Leon VI. roku 908 nečekaně zemřel. Na trůn nastoupil Leonův bratr Alexandr, který však též záhy zesnul roku 913. Osmiletý Konstantin se téhož roku stal oficiálně císařem, ale v praxi za něj vládla regentská rada. Během období regentství proběhlo několik neúspěšných střetů s bulharským knížetem Symeonem I., proti kterému Byzantská říše opakovaně válčila již od roku 894. Moc získala do svých rukou nejprve Nikolaos Mystikos, ale po bulharských prohrách byl vytlačen císařovou matkou Zoe Karbonopsinou. Ani jí se však nedařilo v bulharských válkach o nic lépe. Mezi byzantskými vojáky obzvláště vyvolala nelibost prohra roku 917. Nespokojenost vojska stále narůstala a roku 919 situace využil admirál Roman Lakapenos. V Konstantinopoli provedl převrat za podpory patriarchy Nikolaa Mystika, který vůči Karbonopsině choval odedávné antipatie. Po úspěšném převratu vyhnal Lakapenos Karbonopsinu do kláštera, provdal čtrnáctiletého Porfyrogennéta za svou dceru Helenu Lakapenu a roku 920 byl korunován jako byzantský císař Roman I. Lakapenos. Konstantin spolu s Lakapenovými syny držel hodnost spolucísaře.Dějiny Byzance, s. 161-165.

V područí Romana I. Lakapena Prameny označovaný „uzurpátor“ Lakapenos vládl až do roku 944. Ačkoliv byl panovníkem neprávoplatným, během jeho vlády došlo k rozkvětu říše. Zajistil mír s Bulhary a snažil se rošiřovat byzantské území na Malé Asii. Svědectví o Lakapenově chování ke Konstantinovi Porfyrogennétovi jsou různá. Některá dokládají, že svému zeti všemožně škodil, např. mu bránil v přístupu ke vzděláníDějiny Byzance, s. 162-166. a v hierarchii spolucísařů Porfyrogennéta stále posouval níže a níže.JENKINS, Romilly J. H. General Introduction. In: De administrando imperio, s. 7. Avšak podstatné je, že po smrti Lakapenova oblíbeného syna Christofora roku 931 byl Porfyrogennétos „povýšen“ a jmenován hlavním spolucísařem. Tento akt se samozřejmě odehrál k nelibosti Lakapenových zbývajících synů Stefana a Konstantina. Situace eskalovala roku 944, kdy Lakapenos v závěti učinil Porfyrogennéta svým právoplatným nástupcem. Stefanos a Konstantin Lakapenovi se rozhodli jednat: nechali přepadnout a deportovat Romana Lakapena na Princovy ostrovy, kde byl nucen stát se mnichem. Puč však nezůstal bez odezvy u konstantinopolského lidu, který vnímal nástup bratrů Lakapenů s nelibostí. Údajně kolovaly zvěsti o božím trestu seslaném na Romana Lakapena za uzurpaci trůnu. Došlo ke vzpouře, během které se lid postavil za Porfyrogennétovu legitimitu. Lakapenové museli tomuto tlaku ustoupit a přijmout švagra za spolucísaře. Porfyrogennétos se však chopil příležitosti, využil náhlé přízně lidu a vyhnal Lakapeny na Princovy ostrovy za jejich otcem. V lednu 945 se tak téměř čtyřicetiletý Konstantin Porfyrogennétos stal jediným císařem Byzantské říše.Dějiny Byzance, s. 165.

Vláda Konstantina VII. Porfyrogennéta Císař vládl mezi lety 945-959. Již v dubnu 945 jmenoval spolucísařem svého a Helenina syna Romana II.The Oxford Dictionary of Byzantinum, s. 503. Během období Konstantinova panování nedošlo k žádným významnějším událostem a příznačnější je pro něj široká literární činnost, které se Konstantin věnoval. Ačkoliv v dílech kritizoval osobu a Romana I. Lakapena, navázal na jeho domácí i zahraniční politiku.Dějiny Byzance, s. 166.

Z hlediska domácích věcí je podstatné, že se po svém nástupu Porfyrogennétos nezbavil celé Lakapenovy administrativy, ale jenom její části. Některé úředníky, rádce a hodnostáře ponechal v úřadě, například konstantinopolského patriarchu a dalšího z Lakapenových synů Theofylakta Lakapena.Tamtéž. I v zákonodárství Konstantin následoval tchánovu politiku pokračováním ve snaze omezit držbu půdy byzatnské aristokracie. V první polovine 10. století došlo v Byzanci ke krizi pozemkového vlastnictví. Aristokracie si přála rozšiřovat své statky, avšak zákony ochraňovaly vlastnická práva rolníků a navíc jim zprostředkovávaly předkupní právo (protimesis) na opuštěnou půdu. Leon VI. tyto zákony omezil ve prospěch aristokracie, která v krátkém období značně rozšířila své državy. Lakapenos si byl vědom nebezpečí pramenícího z rozmachu moci aristokratů a chápal, že rolnická držba půdy přiváděla zdroje do císařské pokladnice a muže do armády. Stejně vnímal situaci Porfyrogennétos, jehož přední zákonodárce Theodor Dekapolites roku 947 vydal zákon nařizující vracení půdy rolníkům. Podobný Dekapolitův zákon zakázal zcizovat a dělit stratiotika ktemata.Dějiny Byzance, s. 168-171. náhled|342x342pixelů|Setkání kněžny Olgy a Konstantina VII. Porfyrogennéta na dvoře v Konstantinopoli. Co se týče zahraniční politiky, Porfyrogennétos sklízel dalekosáhlejší úspěchy ve snahách diplomatických nežli vojenských. Neslavně dopadl pokus o vymanění Kréty z arabských rukou roku 949.KALDELLIS, Anthony. The New Roman Empire: A History of Byzantium. Oxford: Oxford University Press, 2024, s. 557. ISBN 0197549322. O něco lépe se byzantským vojskům dařilo bránit hranice dnešní severní Sýrie, kde se roku 944 v Aleppu usadila dynastie Hamdanovců, avšak jednalo se pouze o drobné akce. Císař se raději uchýlil k udržování bohatých diplomatických vztahů. Mezi jeho korespondenty patřili např. cordóbský chalífa Abderrahman III. či císař Svaté říše římské Ota I.,Dějiny Byzance, s. 167. jehož vyslanec a kronikář Liutprand z Cremony dokonce navštívil konstantinopolksý dvůr.Liutprand o své návštěvě Konstantinopole a setkání s Konstantinem Porfyrogennétem píše ve svém díle. Viz LIUTPRAND OF CREMONA a SQUATRITI, Paolo, ed. The Complete Works of Liudprand of Cremona. Washington: Catholic University of America Press, 2007, s. 195-202. ISBN 0813215064. Dalším významým návštěvníkem Konstantinova dvora byla roku 957 kněžna Olga z Kyjevské Rusi.KOMATINA, Predrag. Constantine Porphyrogenitus, De admninistrando imperio and The Byznatine Historiography of The Mid-10th Century. Zbornik radova Vizantoloskog instituta. Roč. 56 (2019), č. 1, s. 44.

Císař zemřel 9. listopadu 959. Příčina jeho smrti zůstává neznámá. Některé prameny uvádějí, že byl chabého zdraví a často jej sužovaly různé nemoci.Uvádí tak jedno z hlavních kronikářských děl k císařovu životu souborně zvané Theophanes Continuatus. Viz CONTINUATUS, Theophanes, FEATHERSTONE, Jeffrey M., ed. a SIGNES-CODOÑER, Juan, ed. Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber VI. Berlin: De Gruyter, 2025, s. 215. ISBN 978-3-11-133998-6. Existují také teorie o Konstantinově otravéní, které měla provést jeho snacha Theofano spolu se synem Romanem II.TOYNBEE, Arnold. Constantine Porphyrogenitus and his world. Oxford: Oxford University Press, 1973, s. 3. ISBN 019215253X.

Osobnost

Pohledy pramenů Většina kronik svědčícíh o životě Konstantina VII. Porfyrogennéta vznikla buďto přímo na císařovu objednávku nebo na tato objednaná díla navazovala, proto je těžké přistupovat k pojetí jeho osoby objektivně. O Porfyrogennétovi se nejvíce rozepisují dvě anonymní kroniky z nazývané Theofanes continuatus (dopsáno kolem roku 961) a Pseudo-Symeon (dopsáno koncem 10. století). Oba anonymové hodnotí Porfyrogennéta jako stydlivého, klidného a vstřícného panovníka milujícího vzdělanost.Chronographiae quae Theophanis Continuati nomine fertur Liber VI., s. 215.PSEUDO-SYMEON MAGISTER a BEKKER, Immanuel, ed. Theophanes Continuatus, Ioannes Cameniata, Symeon Magister, Georgius Monachus. Bonn: E. Wever, 1838, s. 718-719. Překapivě s těmito svědectvími souhlasí i Liutprand z Cremony, který jako vnější nezávislý pozorovatel přinesl o Konstantinovi podobné zprávy: náhled|vlevo|Kristus žehnající Konstantinu VII., řezba z roku 945|410x410pixelů

Negativní pohledy na císaře pochází až z pozdějších kronik 11. a 12. století. Patří mezi ně práce Georgia Kedrena a Ioanna Zonarase, které vykreslují císaře jako pomstychtivého, zdrženlivého ve vládních záležitostech a nakloněného alkoholu.CEDRENUS, Georgius a BEKKER, Immanuel, ed. Georgius Cedrenus Ioannis Scylitzae ope. Tomus alter. Bonn: E. Weber, 1839, s. 325-326. ZONARAS, Ioannes a BÜTTNER-WOBST, Theodorus, ed. Ioannis Zonarae Epitomae Historiarum. Libri XIII.-XVIII. Bonnae: Impensis Ed. Weberi, 1841, s. 483. Historik Arnold Joseph Toynbee se ve své monografii o Porfyrogennétovi vůči těmto sdělením vymezil. Zdůraznil, že se po získání moci mohl Konstantin vůči Lakapenům chovat mnohem agresivněji. Toynbee však nepopřel, že císař mohl od svých povinností utíkat. Údajně měl nechávat část vladařské agendy na své manželce Heleně a rádcích. Sám se pak raději věnoval literární činnosti.Constantine Porphyrogenitus and his world, s. 15-25.

Kritika císařovy vzdělanosti