Sociologie literatury je jeden z podoborů sociologie kultury zabývající se vztahy mezi literaturou a společností na různých úrovních. Zkoumá společenské podmínky literární produkce a recepce, vztah díla ke společenskohistorickému prostředí, v němž vzniklo nebo o němž pojednává, stejně jako estetické a formální aspekty literatury. Velmi vlivná je v tomto ohledu kniha Les Règles de L'Art: Genèse et Structure du Champ Littéraire, již napsal sociolog Pierre Bourdieu roku 1992 (český překlad Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole. Přeložili Petr Kyloušek a Petr Dytrt, Brno : Host, 2010).
Historie Historie sociologie literatury začíná rokem 1800, kdy Germaine de Staël vydala práci O literatuře a jejích vztazích ke společenským institucím zkoumající vzájemný vliv společnosti a literatury. V 19. století na tento směr navázal např. myslitel Hippolyte Taine, který se snažil vyvodit literární dílo z rasy, prostředí a dějinné chvíle. Další vývoj oboru se rozdělil na dvě směry. První směr bývá dnes zjednodušeně vykládán jako chápání literatury jako odrazu společnosti, což však zdaleka neodpovídá komplexním pojetím jeho autorek a autorů. Hlavními představiteli jsou marxisté (zejm. Karl Marx, Friedrich Engels, György Lukács a Lucien Goldmann) a příslušníci frankfurtské školy. Druhým směrem bylo zkoumání literatury jako sociální instituce a vztahu mezi autorem, dílem a čtenářem. Zakladatelem tohoto směru byl Robert Escarpit.
Současnost Sociologie literatury zaznamenala významné posuny, přičemž dominantním trendem od poloviny 80. let 20. století je obrat k etickým a morálním dimenzím textů. Tento posun představuje reakci na formalismus strukturalismu a post-strukturalismu. Moderní sociologické přístupy uznávají, že morální dimenze společenského života je neredukovatelná na jiné kategorie
Mezi charakteristické rysy patří zaměření na pragmatickou sociologii, která zkoumá literaturu jako kritiku – diskurs, který provádí morální hodnocení. V rámci tohoto přístupu jsou aktéři (autoři, čtenáři i postavy) obdařeni morální kompetencí a používají repertoáry ospravedlnění k artikulaci kontroverzí, přičemž metodologie vyžaduje dodržení principu symetrie při posuzování sporů. Dále došlo k rekonceptualizaci čtenářů, kteří jsou vnímáni jako aktivní tvůrci smyslu (tzv. „čtenář jako hrdina“), a pokračuje studium sítí produkce, zaměřené na organizaci literárního systému a úlohu recenzentů a nakladatelů jako „vrátných“ (gatekeepers). Reference
Literatura Josef Šebek: Literatura a sociálno: Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé. Praha: Univerzita Karlova, 2019. Jiří Trávníček: Česká čtenářská republika. Brno: Host, 2017. Michael Wögerbauer (ed.): V obecném zájmu: Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014. Praha: Academia & Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2015. Jiří Trávníček: Překnížkováno. Brno: Host, 2014. Csaba Szaló: Symbolická alchymie na literárním poli (Doslov). In: Bourdieu, Pierre. Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole. Přeložili Petr Kyloušek a Petr Dytrt. Brno: Host, 2010. Karel Krejčí: Sociologie literatury. Praha: Grada, 2008. Josef Alan, Miloslav Petrusek: Sociologie, literatura a politika: literatura jako sociologické sdělení. Praha: Karolinum, 1996. Miloslav Petrusek: Sociologie a literatura. Praha: Čs. spisovatel, 1990. Jan Mukařovský: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. Praha: Fr. Borový, 1936. Jan Mukařovský: Poznámky k sociologii básnického jazyka. Slovo a slovesnost 1(1): 29-38, 1935.
Externí odkazy Přehledová studie sociologie literatury od vzniku po současnost, oborové debaty, směry (v angličtině) Co (dnes) zmůže literatura anebo od Homéra ke gamebookům
Kategorie:Sociologie kultury