náhled|Úplný kancionál Arcidiecese olomúcké čili posvátné zpěvy a modlitby ku všestranné potřebě při veřejné bohoslužbě a soukromých pobožnostech (1902) Kancionál (z latinského cantio – píseň) je soubor duchovních písní určených pro křesťanskou bohoslužbu a soukromou modlitbu.
Kancionály se v Evropě objevují ojediněle již od středověku, velký nárůst jejich počtu přinesla reformace v 16. století, kdy masové rozšíření kancionálů zároveň umožnil knihtisk. Prvními kancionály českého původu jsou převážně latinské písňové oddíly v rukopisných kodexech 15. století, nejstarším souborem českých písní je písňový oddíl v Jistebnickém kancionále (asi 1430). Na tento typ navazují zpěvníky literátských bratrstev, zejména královéhradecký Codex Franus z roku 1505, Chrudimský graduál z roku 1530, Benešovský kancionál z roku 1575 a rozsáhlý pětisvazkový česko-latinský Graduál od sv. Michala na Novém Městě pražském, dokončený roku 1578. Prvním dochovaným českým samostatným rukopisným kancionálem je Kolínský kancionál z roku 1517 a dále Havlíčkobrodský kancionál pravděpodobně ze 30. let 16. století. Disciplína zabývající se duchovními zpěvy se nazývá hymnologie.
Početné české tištěné kancionály pozdějších období reprezentují například Jednotou bratrskou vydané sbírky písní Šamotulský kancionál z roku 1561 a Ivančický kancionál z roku 1564, které byly připraveny za účasti Jana Blahoslava. Uměleckým vrcholem české kancionálové tvorby jsou raně barokní katolické kancionály Adama Michny z Otradovic Česká mariánská muzika (1647), Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661). V současné době jsou v českém křesťanském prostředí nejběžnější katolické zpěvníky tzv. jednotný kancionál (Kancionál – společný zpěvník českých a moravských diecézí, 1973), jakož i Evangelický zpěvník (1979) Českobratrské církve evangelické.
Název a určení náhled|Praxis pietatis melica Johanna Crügera, významný německý kancionál poprvé vydaný v polovině 17. století Pro písňový soubor se výraz cantionale vyskytuje od 15. století. V české jazykové sféře byly první zpěvníky opatřovány bohatě rozvitými názvy Písně..., Písničky... či Zpěvy... (spojené většinou s adjektivy duchovní, nábožné atd.), podobně v jiných jazycích sloužily názvy Geistliche Lieder, Kirchengesänge nebo Chansons spirituelles. Od nástupu reformace se v Německu začal užívat termín Gesangbuch, který později převládl. V období baroka byly oblíbené opisné alegoricko-poetické názvy jako Cithara sanctorum či Loutna česká. Anglickým protějškem výrazu kancionál je hymnbook.
Podstatný rys kancionálu činí skutečnost, že bývá vytvořen jako výběr ze širšího fondu dobově známých písní. Zásahy do kancionálů při jejich opakovaném vydání svědčí o tom, že tento obsažený písňový výběr je uspořádán relativně volně s množnostmi přeskupování, obměňování, vypouštění či přidávání. Řazení písní je určeno nejčastěji církevním rokem s doplňky dle denních dob a období lidského života, existují však též kancionály monotematické (písně na evangelia, žalmy, písně ke svatým).
Modlitební či přímo liturgický obsah písní tvoří další charakteristický rys kancionálu: jeho užitná funkce je důležitější než otázka autorství. Většinou jde o soubor skladeb různých anonymních autorů, různé doby vzniku a různé provenience. Výjimečný je v tomto směru rejstřík autorů bratrských písní sepsaný roku 1561 Janem Blahoslavem a později v prostředí evangelické církve vytrvale tradovaný, který mnohé autory písní ze 16. století identifikuje. Hranice mezi překladem, parafrází, adaptací a původním dílem je zvláště u písní ze 16. až 18. století velice úzká, neexistuje zde předpoklad pevného autorského tvaru díla. Přesto však známe též kancionály sestavené z textů či hudby jediné, v titulu uvedené osobnosti (Šimon Lomnický, Jiří Strejc, Adam Michna). Svébytnou roli má při tvorbě kancionálu jeho sestavovatel. Přestože není tvůrcem obsažených písní, zůstává autorem daného zpěvníku jako celku. Právě z pozice sestavovatelského přístupu můžeme kancionály rozlišit na tiskařské, kde jsou písně pro nové vydání přebírány bez redakční práce, a na editorské, kde je již patrná výrazná koncepce.
Z hudebního hlediska jsou kancionály především sbírkami jednohlasých strofických písní, jejichž melodie jsou buď notovány, nebo častěji nahrazovány slovními odkazy na příslušný nápěv (zpívá se „jako...“). Specifickou formou této praxe je užívání tzv. obecné noty, tedy libovolné melodie vhodné pro text se čtyřmi verši po osmi slabikách v každé sloce. Kromě písní přinášejí zejména reformační kancionály i zpěvy gregoriánského chorálu, obvykle v překladu do národního jazyka. Vedle souborů jednohlasých písní jsou běžné též kancionály s obsahem vícehlasých písňových úprav (v prostém homofonním čtyřhlasu, polyfonním zpracování či generálbasové sazbě), zejména pro evropskou reformaci jsou tyto formy kostelní písně od počátku charakteristické. Zvláštním hudebním typem kancionálu je chorálník, obsahující jednoduché vícehlasé úpravy písňových nápěvů k varhannímu doprovodu kostelního zpěvu, který je doplňkem kancionálu určeného pro obec věřících.
Funkční určení kancionálu bylo v historii úzce spjaté s rozdílem liturgického pojetí písně v protestantských církvích a v církvi katolické. Reformační církve užívaly od 16. století kancionály pro bohoslužebný zpěv obce věřících, případně zde byly zpěvníky určeny kostelnímu sboru (pro českou oblast jsou typické rozměrné kancionály utrakvistických amatérských měšťanských spolků, podílejících se na chrámovém hudebním provozu, tzv. literátských bratrstev). Naopak katolická církev, v rámci které tvorba kancionálů rozkvétala až od 17. století, pojímala duchovní píseň jako složku mimoliturgickou (postupně pak jako doplněk liturgie), a proto tvořila zpěvníky primárně pro domácí pobožnost. Kancionály však nesloužily jen jako pomůcka zpěvu, ale někdy i k pouhé četbě písňových textů ve funkci jakési veršované biblické dějepravy, mravouky, dogmatiky atd.
Dějiny kancionálové tvorby v Evropě Kancionály se v Evropě objevují ojediněle již od středověku. Mezi prameny gregoriánského chorálu lze za jejich předchůdce pokládat hymnáře. Kancionál jako samostatná tištěná či rukopisná kniha písní navazuje dále na písňové soubory zařazované od 14. století do liturgických pramenů s gregoriánským chorálem. Hlavní období rozvoje začíná v 16. století z iniciativy reformace a zásluhou knihtisku. náhled|Titulní strana prvního vydání Calvinova Ženevského žaltáře (1539) Nejpočetnější a nejrůznorodější produkce kancionálů se zrodila díky luterské reformaci v Německu: nejstarší zpěvníky Lutherova okruhu vznikají v letech 1523-24, kmenový repertoár luterského zpěvu shromáždila zvláště řada kancionálů mezi lety 1529 (ed. Joseph Klug ve Vitemberku) a 1545 (ed. Valentin Babst v Lipsku). Hned od počátku se zde objevují i soubory písní ve vícehlasém zpracování (Johann Walter, 1524). Kromě pramenů spojených s Vitemberským okruhem rozšiřují luterský písňový repertoár kancionály štrasburské z let 1524-45. Velký nárůst počtu i rozsahu kancionálů v Německu přineslo 17. století, kdy kromě oficiálních kancionálů jednotlivých zemských církví vzniká i množství zpěvníků pro privátní zbožnost. Nejvýznamnějším kancionálem této doby je Praxis pietatis melica Johanna Crügera. V úzké závislosti na německém evangelickém zpěvu se vyvíjely kancionály ve Skandinávii i v německých oblastech Švýcarska.
Samostatnou historii má kancionál ve francouzských oblastech Švýcarska a ve Francii. Zde ve službách kalvinismu vznikl a nabyl monopolního postavení soubor žalmových písní, tzv. Ženevský žaltář. Toto francouzské přebásnění biblické knihy žalmů, pro které byly zkomponovány nové či převzaty starší melodie (zejm. Louis Bourgeois, 1547) vznikalo od roku 1539 z přímé iniciativy Jana Kalvína. Žaltář pak vycházel dále v nesčetných edicích a stal se nejrozšířenějším kancionálem všech dob, přeložený do více než 20 jazyků. Objevoval se též v různých vícehlasých úpravách, z nichž nejrozšířenější byly čtyřhlasé verze Clauda Goudimela z roku 1565. Zpěv žalmů převažoval až do 18. století také v Anglii a ve Skotsku, kde byly vydávány vlastní řady písňových žaltářů v angličtině.
Ve střední Evropě se setkávaly vlivy různých reformačních konfesí a protireformace, což mělo vliv na mnohotvárnost místní kancionálové produkce. V Polsku kromě řad luterských a reformovaných zpěvníků a polských verzí kancionálů českých bratří patří k cenným pramenům vícehlasé Melodie na psalterz polski z roku 1580 (Mikołaj Gomółka, Jan Kochanowski). V Uhrách se objevují luterské zpěvníky v maďarském jazyce od roku 1536, souvislá řada kancionálů pak vychází v 17. a 18. století v Levoči. Cenná je též tradice zdejšího katolického kancionálu, jejíž osou je ediční řada Cantus catholici. Samostatnou větev kancionálové tvorby si přes svou závislost na Uhrách vytvořilo Slovensko, které samostatně rozvíjelo podněty českého a německého reformačního zpěvu. Hlavním slovenským kancionálem je dílo českého exulanta Jiřího Třanovského Cithara sanctorum (zároveň nejrozšířenější český protestantský kancionál), vydávané od roku 1636 v postupně proměňovaných edicích.
Kancionálová tvorba v českých zemích České země zaujímají významné postavení v dějinách kancionálu především v epoše od sklonku středověku do třicetileté války, což souvisí s intenzivním a specifickým rozvojem reformace v této oblasti. Osobitý je zvláště repertoár rukopisných písňových souborů 15. století, tištěné kancionály se zde pak objevují s časovým předstihem před ostatní reformační Evropou. Zároveň jsou však tisky 16. století ve srovnání s Evropou charakteristické úplnou absencí písňového vícehlasu. náhled|vlevo|Stránka Jistebnického kancionálu (kolem roku 1430) Prvními kancionály bohemikálního původu jsou písňové oddíly v rukopisných kodexech 15. století s gregoriánským chorálem. Přinášejí převážně latinské duchovní písně, dochované soubory českých písní reprezentuje písňový oddíl v Jistebnickém kancionále (cca 1430). Tento typ „skrytého“ rukopisného kancionálu, jenž je většinou součástí graduálu, nacházíme až do poloviny 16. století, přičemž rozsahově vrcholí velkými zpěvníky literátských bratrstev – Královéhradeckým Codexem Franus z roku 1505 a Chrudimským graduálem z roku 1530.
Samostatné písňové soubory máme dochované až ze 16. století. K nejstarším patřily patrně sbírky písní na evangelia a Starý zákon od Václava Miřínského (zemřel 1492), jež jsou však známy až z opisů a tisků 16. století. Prvním přímo dochovaným samostatným rukopisným kancionálem je Kolínský kancionál z roku 1517 a dále Havlíčkobrodský kancionál pravděpodobně ze 30. let 16. století. Jen málo rukopisných zpěvníků literátských bratrstev obsahuje výlučně vícehlasé skladby. Nejdůležitější z nich je Benešovský kancionál z roku 1575, rozsáhlý pětisvazkový česko-latinský Graduál od sv. Michala na Novém Městě pražském, dokončený roku 1578, a kancionály Sedlčanský a Příborský z počátku 17. století. náhled|Titulní strana Blahoslavova Šamotulského kancionálu (1561)