Vzpoura vězňů v Leopoldově se odehrála v březnu 1990 a stala se historicky největší vězeňskou vzpourou v bývalém Československu. K jejímu potlačení byla nasazena i armáda. Byla odstartována amnestií Václava Havla. Ta se totiž nevztahovala na všechny vězně. Potlačení vzpoury vyvolalo obdiv zahraničních odborníků. Přesto někteří novináři a politici označili zásah za brutální a došlo k odvolání velitele zásahu.
Před vzpourou Již v průběhu sametové revoluce si v prosinci 1989 chtěli vězni pomocí hladovky vynutit jednání s ministerstvem spravedlnosti a s představiteli tehdy vůdčího slovenského občanského hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN), se kterým by mohli hovořit o svých podmínkách a o snížení nebo prominutí trestů. Politicky se ve věci angažovali mj. ministr spravedlnosti SR Ladislav Košťa nebo vedoucí Koordinačného centra VPN Fedor Gál, kterým se 21. prosince 1989 za přítomnosti bratislavského štábu Československé televize podařilo dosáhnout určitých dohod se zástupci vězňů (zejména přehodnocení rozsudků) za podmínek, že obě strany budou dodržovat slovo a nedopustí případné násilné akce ani na jedné straně. Prezentovali to jako svůj „vánoční dárek“ pro vězně.
V té době již společnost očekávala, že novým prezidentem Československa bude pravděpodobně zvolen Václav Havel a ten poté vyhlásí amnestii, která by se měla dotknout zhruba 2/3 odsouzenců v celé republice. K 1. lednu 1990 prezident skutečně vyhlásil širokou amnestii, který promíjela nebo snižovala mj. tresty odnětí svobody zhruba 23 tisícům osob z celkem 31 tisíc uvězněných (běžně o 2 až 3 roky vězení, popřípadě o třetinu). Odůvodňoval to tím, že v nových podmínkách nelze jednoznačně rozlišit, zda odsouzenec za krádež, výtržnictví či podvod byl odsouzen skutečně za kriminální čin, nebo zda šlo o zástupný důvod, jak do vězení poslat politicky nepohodlnou osobu.
16. února 1990 ji doplnil druhou amnestií, která vyhlašovala abolici stran nedovoleného ozbrojování (ovšem za podmínky dobrovolného odevzdání zbraní a výbušnin nejpozději do 1. března 1990).
Příprava vzpoury To, že ani jedna z amnestií fakticky neumožnila ihned pustit na svobodu odsouzené vrahy, lupiče či násilníky, se stalo důvodem k protestním akcím v různých věznicích tehdejší nejpřísnější III. třídy nápravné výchovy (později věznicích se zvýšenou ostrahou), většina z nich však nepřerostla rozměr menších šarvátek vězňů s příslušníky tehdejšího Sboru nápravné výchovy. Přesto nové vedení ministerstva spravedlnosti ČSSR zakázalo příslušníkům SNV používat služební zbraně, coby donucovací prostředek směli využívat pouze obušky, pouta a slzný plyn.
V leopoldovské věznici (s kapacitou cca 2500 vězňů) bylo na začátku března 1990 umístěno více než 1200 odsouzenců za nejtěžší trestné činy. Amnestie se nějakým způsobem měla týkat cca 650 z nich. Vězni, jichž se amnestie netýkala, začali opět vyhlašovat hladovku a záměr okupační stávky. Jejich cílem byla jednak všeobecná amnestie, jednak zrušení § 41 Trestního zákona 140/1961 Sb. „Ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi“, podle kterého bylo možné takovým pachatelům automaticky udělit trest až o třetinu vyšší, než činila základní sazba. Velitel věznice Otto Lobodás tyto požadavky odmítal jako nereálné, protože podle něj šlo o lidi, kteří se nedokázali objektivně dívat na skutečnost a přijmout řádně trestněprávní odpovědnost. Zatím proto byly jen svolávány v jednotlivých věznicích speciální posudkové senáty k tomu, zda ten který vězeň formálně splňuje podmínky vyhlášené amnestie nebo zda je aspoň možné doporučit veliteli věznice podmínečné propuštění toho kterého vězně z rodinných či zdravotních důvodů. Politicky se ve věci angažovali mj. národní ministr vnitra SR Vladimír Mečiar a ministr spravedlnosti SR Ladislav Košťa, jejich snahy o smírné řešení nevedly k žádnému výsledku a oba oddalovali svá rozhodnutí ohledně recidivistů až na konec měsíce, zatímco vězni se připravovali na násilné akce.
Průběh vzpoury Ve čtvrtek 15. března 1990 vyhlásilo prvních cca 200 leopoldovských vězňů hladovku a použitím násilí vytlačilo dozorce SNV z ubytovacích prostor věznice (v okamžiku přesily vězňů se ukázala jako zásadní problém dříve zmíněná nemožnost použít osobní pistole). Obsazením vnitřního prstence věznice získali přístup do trestaneckých dílen, odkud dotáhli svářecí aparaturu a zavařili vstupní ocelová vrata, aby se příslušníci SNV nemohli dopustit protiútoku. V zabraných dílnách si vzápětí začali vyrábět osobní sečné a bodné zbraně pro chystaný útok na ostrahu, pomocí acetylenových tlakových lahví i lahví s hořlavými ředidly a čistidly vzápětí začali zakládat drobné požáry. Během několika desítek hodin se počet vzbouřených rozrostl na cca 1000 vězňů, kteří přijali heslo „Buď odejdeme na amnestii všichni, anebo nikdo!“ a postupně obsadili další části věznice, kterou začali demolovat. Vyrabovali vězeňskou lékárnu, část se jich opila nebo zdrogovala. Vzbouřenci obsadili prakticky celý areál, přičemž vstupní objekt „Hrad“ obložili lahvemi s acetylenem, kanystry s benzínem a dalšími hořlavinami. Tisíce litrů benzínu a nafty předtím odčerpali ze zaparkovaných aut, z provozních nádrží pro agregáty apod.
Vůdcem vzpoury byl 30letý osminásobný recidivista Tibor Polgári (odsouzený na 12 let za loupeže, znásilnění, útěk a vzpouru), který se prohlásil ředitelem věznice a cca 150 osob, které se odmítly připojit ke stávce, označil za rukojmí.
Dozorcovský Sbor nápravné výchovy a policejní Sbor národní bezpečnosti tehdy čelily situaci, na kterou jejich příslušníci nebyli cvičeni. Náměstek ministra vnitra SR plukovník JUDr. Andrej Sámel vyhlásil pohotovost, státní složky se v tu chvíli rozhodly pro obklíčení věznice zvenčí a sledování situace, včetně vrtulníku. Protože slovenská část federace tehdy nedisponovala žádnou rychlou zásahovou policejní jednotkou, bylo z Prahy povoláno asi třicet členů Odboru zvláštního určení MV ČSSR (OZU) pod vedením mjr. Dufka a byla povolána i jednotka armádních výsadkářů z kasáren v Prostějově. O nízké akceschopnosti slovenských orgánů svědčí fakt, že o akcích v Leopoldově rozhodovala Čalfova federální vláda dříve než Čičova národní vláda, která vytvořila krizový štáb v čele s ministrem spravedlnosti Košťou. Politicky se do věci snažil vložit federální ministr vnitra ČSSR Richard Sacher i jeho budoucí nástupce, poslanec Federálního shromáždění Ján Langoš – oba věznici v době vzpoury navštívili ze své vlastní iniciativy a vyjednávali se zástupci vzbouřenců, některým údajně slíbili brzké propuštění. Tyto politické snahy o humanistické a nenásilné řešení situace však ve skutečnosti vedly k oddálení skutečného řešení, přičemž poskytly vzbouřencům o to více času na vyzbrojování. Velitelé uvažovaných zásahových oddílů proto po seznámení se situací postupně odmítali začít protiútok formou vstupu do životu nebezpečné situace. Nejblíže k provedení byl návrh SNV, že proniknou do objektu sami, pokud ostatní zásahové a ozbrojené složky vytvoří ozbrojený koridor okolo věznice a jejího vstupu. V rámci příprav na možný zásah také byly v okolí věznice zřízeny tři transfuzní stanice a povoláno na 200 zdravotníků do pohotovosti.
Ve středu 28. března 1990 od 9:30 probíhalo další kolo snahy státních orgánů, zastupovaných zejména dr. Sámelem, vyjednávat se vzbouřenci o možném rozmístění vězňů do jiných věznic, na což vzbouřenci reagovali dalším ničením areálu, nepříliš úspěšným zakládáním požárů a vrháním zápalných lahví do okolí věznice. Odpoledne proto byly snahy o smírné řešení ukončeny a bylo rozhodnuto o násilné protiakci. V 17:00 byl vydán rozkaz k akci „Pohyb“: Zásahová jednotka pomocí plastické trhaviny odstřelila zavařenou vstupní bránu, kterou poté projelo 6 obrněných transportérů a s nimi do areálu věznice pronikli příslušníci OZÚ a příslušníci SNV s nejlepší místní znalostí. V prvním sledu se proti nim postavilo cca 300 nejmilitantnějších vzbouřenců, kteří proti nim používali ručně vyrobené zápalné lahve, kovové tyče s bodly, dýky, mačety, kopí, sekery, boxery nebo pouhé žiletky; došlo přitom na taktiku boje muže proti muži. Přemožení vězni byli donuceni svléci se do naha, na zemi spoutáni a takto byli eskortováni ven z areálu do jiných věznic – důvodem byla oprávněná obava, že i jen částečně oblečený vězeň může ukrývat zbraň a použít ji proto svému okolí nebo sobě samému, obzvláště tehdy, pokud většinu zdejších odsouzených tvořili vrazi a násilníci. Skupina vzbouřenců se také pokusila na střeše věznice upálit dva rukojmí z řad nespolupracujících vězňů, tomu však včas zabránila jednotka výsadkářů z vrtulníku.
Po 19. hodině byla vzpoura prakticky ukončena a věznice obsazena bezpečnostními složkami. Zásahu se nakonec zúčastnilo 512 příslušníků SNB z Trnavy a okolí, 100 policistů z tehdejší Vysoké školy ZNB, 62 příslušníků OZU, 350 příslušníků SNV a 150 výsadkářů ČSLA. Byly použity 3 vrtulníky Federálního ministerstva vnitra a 9 vrtulníků jiných složek, 12 obrněných transportérů, 23 požárních cisteren a 80 policejních psů. Došlo ke zranění 29 vězňů (1 z nich zemřel na následky výbuchu vlastnoručně připravené nálože) a 11 policistů a vojáků.
Škody činily tehdejších téměř 30 milionů korun a 5 budov z 11 bylo zničeno.
Po vzpouře Záběry ze zásahu ozbrojených složek proti vzbouřencům vedly (v tehdejší atmosféře všeobecného opovržení nad policií a armádou) k častému mediálnímu odsuzování, přestože veřejnost již měla za sebou několik týdnů trpkých zkušeností s vysokou kriminalitou propuštěných vězňů z první prezidentské amnestie. Novináři a bojovníci za humanismus vyvolali mediální útoky na velitele zásahu Sámela z „brutality vůči ubohým vězňům“, protože eskortováním nahých vzbouřenců byla porušena jejich práva na důstojné zacházení Tento veřejný lynč vedl k tomu, že ministr vnitra Mečiar tohoto svého náměstka později odvolal z funkce. Profesionalitu zákroku československých sil přitom ocenili například zástupci protiteroristických komand USA, podle kterých by si podobná vzpoura v jejich podmínkách vyžádala takovou protiakci ozbrojených sil, že by na straně vězňů mohlo být až 350 mrtvých.
Dne 24. ledna 1992, po téměř dvouletém vyšetřování, podal krajský prokurátor v Bratislavě obžalobu na 73 účastníků vzpoury, které vinil ze spáchání celkem 32 trestných činů. Proces dozorovaný 105 příslušníky vězeňské stráže byl zahájen 15. října 1992 v opraveném kinosále leopoldovské věznice. Soud vyslechl celkem 290 svědků včetně politiků Langoše, Mečiara a Sachera). Proces byl ukončen po více než půl roce, 21. dubna 1993, kdy předseda trestního senátu Krajského soudu v Bratislavě JUDr. Jozef Holič vyhlásil rozsudek: 61 obžalovaných bylo odsouzeno k 18 měsícům až 14,5 letům odnětí svobody, 6 vyloučeno k samostatnému soudnímu jednání, 5 obžalovaných bylo zproštěno viny a u jednoho bylo stíhání zastaveno.
Vražedná dohra V sobotu 23. listopadu 1991 večer došlo v Leopoldově k nejbrutálnějšímu útoku odsouzenců v dějinách Československa. Vůdce leopoldovské vzpoury Tibor Polgári se spoluvězni Milošem Urigou a Andrejem Harvanem vylákali (pod záminkou převzetí dopisu) dozorce Františka Slobodu za mříž svého oddělení, kde ho vzápětí Uriga zavraždil podomácku vyrobeným nožem. Skupina vězňů tím získala klíče, pomocí nichž se dostali do kanceláře a tam zavraždili dalšího dozorce. Polgári s Urigou se převlékli do dozorcovských uniforem a odebrali se na strážnici s přítomnými dalšími dozorci – ti si převlečené vězně spletli s kolegy, což se jim stalo osudným, neboť vězni tři dozorce zavraždili a dva pobodali. Vězni tak získali nejen uniformy, nýbrž i služební pistole. Jako rukojmího si vzali šestého dozorce.