Ayn Randová, vlastním jménem Ayn Rand O'Connor, rodným jménem Alisa Zinověvna Rozenbaum, přechýleně Rozenbaumová, rusky Алиса Зиновьевна Розенбаум (2. února 1905 Petrohrad – 6. března 1982 New York) byla původem ruská židovská spisovatelka a filozofka, která v roce 1926 emigrovala do USA. Proslavila se zejména svými romány, v nichž nastínila a později systematicky rozpracovala vlastní filozofii – objektivismus. Ten formulovala v oblastech metafyziky, epistemologie, psycho-epistemologie, etiky, estetiky, teorie dějin a politické filozofie.
Život
Rodina a útlé dětství Narodila se jako nejstarší ze tří dcer 2. února 1905 v Petrohradu, tehdy hlavním městě Ruského Impéria, pár dní po tzv. Krvavé neděli. Pocházela z aškenázské rodiny vyšší střední třídy. Její otec byl úspěšný petrohradský lékárník Zinovij Zacharovič Rosenbaum, který si svůj podnik vybudoval vlastní prací, na což byl velmi hrdý. Po většinu dětství nepřišla s otcem příliš do styku, přesto si k němu vybudovala silný obdiv. Randová jej považovala za člověka oddaného racionalitě, poctivosti a pracovitosti. Za výjimečnou vadu považovala jeho častou lhostejnost, která se u něj projevovala např. v agnosticismu vůči náboženskému charakteru její matky. V rodinách tehdejších petrohradských elit bylo zvykem, že děti věnovaly podstatnou část svého času vzdělávání, s otci se moc nesetkávaly. Tato oblast spadala především do kompetence matek. náhled|Ploščaď Vosstanija (rusky Площадь Восстания) v Petrohradu, kde měl Rosenbaum svou lékárnu, c. 1909–1915 Randová na svou matku, Annu Borisovnu Kaplan, vzpomínala vždy ve světle její pozdější pomoci k emigraci ze SSSR, čin, za který ji byla po celý život vděčná. Zdráhala se o ní mluvit kriticky. Přesto o matce vyprávěla jako o svém opaku. Podle ní byla matčiným výhradním cílem společenská prominence ve vyšší společnosti. Ayn se příčila její společenskost a náboženskost. Její matka zase vnímala svou nejstarší dceru jako "anti-sociální" dítě, které by se mělo "více zajímat o vrstevníky". Vyčítala jí její přílišnou "vážnost" a až "násilnou vášnivost". Přesto ponechávala Ayn volnost a považovala ji díky jejímu intelektu za výjimku mezi dětmi. Podle vypovědí Randové využívala jejího intelektu jako nástroje k získání společenského obdivu ve svých kruzích. Anna Borisovna se profilovala jako literát rodiny, přesto prý cítila k Ayn odpor. Podle Randové mohla být jedna z příčin v tom, že ona sama se zajímala o obsah myšlenek, zatímco pro matku byly důležité pouze jako předmět společenské konverzace. Anna Borisovna zřejmě těžce nesla dceřinu silnou vazbu k hodnotám. Ayn vzpomíná příhodu z dětství, kdy ji matka poničila panenku jen kvůli její silné vazbě k ní. Nejspíš i díky tomuto vlivu si Randová vyvinula výrazný smysl pro spravedlnost, individualismus a myšlenku, že čeho si váží, to musí být její vlastní.
Anna Borisovna podle filozofčiných výpovědí považovala svou roli matky za povinnost, kterou "nesnášela" a snažila se tento pocit – ať už vědomě či nevědomě – přenést na děti. Ayn se s tímto problémem vypořádávala abstraktně: svou existenci jako dcery si sama sobě obhájila tím, že přijít na svět nebylo její rozhodnutí. K matce navíc nic necítila a tak ji její řeč nijak nezraňovala.Ayn Rand: In Her Own Words. Režie: John Little, Robert Anderson. Entertainment One, 2011. DVD.
Zkušenosti s matkou u ní mimo jiné přispěly i k přijetí ateismu. Matčina náboženskost se však zdá mírnou a Ayn vyrůstala převážně v nevěřící rodině s výjimkami. Harry Binswanger cituje Ayny vzpomínky na setkání s náboženstvím v dětství: (o matce, pozn. překl.) ...Náboženská emočním způsobem ne z přesvědčení, ale spíš z tradice, víc z oddanosti své matce a proto nikdy nevnucovala náboženství nám. Matka začala plněním dvou svátků v roce a pak se vzdala i těch. Jelikož od nás nebylo nic vyžadováno, neměla jsem žádné náboženské školení. Jediná relevantní příhoda z dětství, na kterou si vzpomínám, se stala okolo věku šesti let. Jednoho dne velmi roztomilé bílé kotě, které měla babička, onemocnělo a umíralo. Má sestřenice prý slyšela, že když se budeme modlit, když se budeme opravdu upřímně modlit, Bůh to kotě zachrání. A tak jsme odešli do temné místnosti blízko kuchyně, kde nás dospělí nemohli vidět, a modlili jsme se pro to malé kotě. Kotě zemřelo. Vzpomínám si, že jsem přemýšlela: no... ani jsem tomu skutečně nevěřila, ale zkusila jsem to. Neřekla jsem si: tak tedy nevěřím v Boha. Nebyl to takový druh testu. Vzpomínám si, že jsem se cítila nepřekvapená, že se nic nestalo.(Vlastní překlad.)V dětství si Ayn mimo jiné získala i půdu pro své budoucí filozofické myšlenky o kauzalitě, životě jako dlouhodobém procesu a důležitosti poctivosti. Zde opět sehrála velkou roli Anna Borisovna. Ayn vzpomínala další dětskou příhodu, kdy s matkou uzavřela dohodu o směně několika hraček za lepší. Matka slib porušila a hračky darovala sirotčinci.
Podle slov Ayn, byly její první hodnoty, které v dětství vědomě sledovala "neobyčejnost" a "účelnost". Ve vzpomínkách na dětství se zmiňuje konkrétně o dvou dívkách, které se staly její první inspirací k pozdějším literárním hrdinkám – rusovlasou tanečnici a tenistku. (V Rusku jako v jiných částech Evropy existoval jistý stereotyp asociování zrzazavých vlasů s židovstvím nebo cizáctvím a nejen proto byly nahlíženy s nedůvěrou. Ženy hrající tenis byly v zemi s tradicionalistickou kulturou nevídaným úkazem.) Obě dvě ji fascinovaly díky své "nezávislosti", "aktivnosti" a "neobyčejnosti".
Přelom v myšlení (po 1918) Matčin důraz na studium jazyků (především francouzštiny, která byla mezi Petrohradskou elitou velmi oblíbeným jazykem) přivedl Ayn k literatuře, kde nalezla první implicitní prvky své pozdější filozofie. Stala se vášnivým čtenářem. K romantické beletrii ji v 8 letech přivedla četba francouzských magazínů pro děti, konkrétně detektivní příběh o pronásledování zloděje šperků. V 9 letech si přečetla příběh Mysterious Valley od Maurice Champagne o britských důstojnících v Indii, vyzdvihující jejich boj s domorodými povstalci proti kolonialismu. Heroismus v tomto příběhu u ní silně rezonoval a hlavní postava Cyrus Paltons se stala jejím "prvním hrdinou", podobajícímu se Howardu Roarkovi (Zdroj) nebo Hanku Reardenovi (Atlasova vzpoura). Cyrus se stal i inspirací pro jméno hrdinky Kiry jejího románu We The Living. Ayn si v průběhu dětství postupně zidealizovala Velkou Británii jako svou vysněnou, svobodnou, individualistickou zemi. S rodinou často cestovala do Švýcarských Alp. Při jednom z těchto výletů v létě 1914 je zastihla první světová válka (konkrétně při cestě ze Švýcarska do Paříže) a rodina se musela vrátit přes Londýn a Balt do Petrohradu. V Londýně zahlédla plakáty dívek s plavovlasými, krátkými účesy a začala o nich vymýšlet příběhy. Tehdy se rozhodla, že se stane spisovatelkou.
V 10 letech (1915) píše první romány. Nepovažovala je za příliš kvalitní, ale nijak ji tento fakt nedemotivoval. Pokračovala v psaní. Její hrdinky byly většinou "podobné Dagny" (Atlasova vzpoura), "plavovlasé, vysoké, s krátkými účesy a světlýma očima". Jeden z těchto příběhů je např. o 10leté dívce, která nastoupí do armády a brání Velkou Británii před německou invazí. náhled|Londýn, 3. července 1914 (zhruba měsíc před vypuknutím války a pobytem Ayn). Podle jejích vlastních slov začala ve 12 letech (1917) integrovat svá silná přesvědčení do abstraktních principů. Pozorně sledovala Kerenského Únorovou revoluci, u níž doufala, že změní Rusko v parlamentní republiku svázanou ústavou ochraňující nezcizitelná práva člověka. Začala se formovat její politická filozofie. Otec a další lidé z jejího prostředí zastávali na rozdíl od ní myšlenku konstituční monarchie. Začíná kriticky uvažovat o stále populárnějších myšlenkách bolševiků, o který si psala do deníku. Po Říjnové revoluci jej musela spálit, aby nepřišla do problémů při jeho případném nalezení. Podle Harryho Binswangera vzpomínala:Do toho deníku jsem psala o hodnotě jednotlivce. Že člověk má právo žít sám pro sebe. Není žádný důvod, proč by měl žít pro ostatní, jeho vlastní štěstí by mělo být jeho cílem. Poprvé, kdy jsem slyšela slogan, že člověk by měl žít pro ostatní, konkretizovala jsem si to velmi jasně jako obětování hrdiny neentitám. Komunisté tvrdili, že chudí a negramotní mají být vládci světa, protože jsou chudí a negramotní.Ve 13 letech (1918) začala vědomě prozkoumávat svá přesvědčení a poprvé se explicitně rozhodla být ateistkou:Důležitý záznam do deníku, který si vzpomínám, jsem napsala, když mi bylo 13: Dnes jsem se rozhodla být ateistkou. Pokračovala jsem výčtem důvodů. Rozhodla jsem se, že pojem Boha je ponižující pro člověka, protože říkají, že Bůh je dokonalý a člověk nikdy nemůže být tak dokonalý, ta myšlenka dělá nutně člověka přízemním a nedokonalým. Staví nad člověka něco, co je naprosto špatné a neudržitelné. Nevidím žádný důkaz. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, proč Bůh existuje, a nikdo ani nemůže. Je to očividně smyšlenka. Jelikož je ta myšlenka racionálně neudržitelná a ponižující, jsem proti ní.Ve stejné době se poprvé seznamuje s romány Victora Huga, kterého po celý život obdivovala jako největšího romanopisce. V průběhu školních let četla Randová díla autorů jako Walter Scott, Fjodor Dostojevskij, Pierre Corneille, Edmond Rostand a Friedrich Schiller, kteří se stali jejími oblíbenými spisovateli. Konkrétně Huga, Rostanda a Corneille považovala za přední představitele literární školy, kterou později pojmenovala jako romantický realismus, a to nejen díky charakteristickým znakům jejich her – svobodné vůli člověka, smyslu pro vznešenou romantiku, heroismu a propracovaným zápletkám. Dostojevského si oblíbila díky jeho "moralistickému tónu".
Občanská válka a SSSR (1918–1926) Říjnová revoluce téhož roku zasáhla rodinu Rosenbaumů tvrdě. Otci byl znárodněn podnik a rodina se přestěhovala na bělogvardějský Krym do lázeňského města Jevpatorija. Ayn na poloostrově dostudovala lyceum a zhruba půl roku po krymské evakuaci se rodina vraticí do Petrohradu (přejmenovaného na Petrograd). V posledním roce lycea byla uvedena do dějin USA a Amerika se pro ni okamžitě stala ideálem a nahradila starší Velkou Británii. V 16 letech (1921) nastoupila na Petrohradskou státní univerzitu, jednou z prvních ruských univerzit, které se otevřely ženám. Byla přijata na fakultu sociální pedagogiky, obor historie s filozofickým zaměřením, a studovala zde v letech 1921–1924. Studium bylo ovlivněno silnou ideologizací, včetně povinného marxistického výkladu historie, s nímž Randová ostře nesouhlasila, ačkoli své názory tehdy držela v soukromí. Podle jejích slov jí byly největší duševní oporou středoevropské operety (ve We The Living je např. zmíněna Bajadéra od Emmericha Kálmána) a zahraniční filmy jako Siegfried Fritze Langa. Pomohly jí unést dusivou atmosféru stále totalitárnějšího SSSR a uchovat si svůj životní pocit.
V této době již intenzivně studovala literaturu, filozofii a film. Poprvé se seznamuje např. s díly Aristotela, kterého považovala za svého největšího filozofického učitele. V roce 1924 úspěšně absolvovala univerzitu a krátce poté se přihlásila na Státní institut kinematografie (VGIK), kde studovala scenáristiku. V roce 1925 napsala akademickou brožuru o polské herečce Pole Negri a o rok později zpracovala téma Hollywoodu (Hollywood: American Movie City), obě práce publikovala v Leningradu a Moskvě. Od této chvíle se rozhodla používat jako své autorské jméno Ayn Rand. náhled|Parník SS De Grasse, na kterém Randová strávila 9 dní při plavně do z Le Havru do New Yorku.