Oldřich a Božena (v německé verzi Udalrich und Božena) je historická opera o třech dějstvích českého skladatele Františka Škroupa (op. 19, Plavec 31, rev. verze 32) na libreto českého básníka Josefa Krasoslava Chmelenského. Premiéru měla 14. prosince 1828 v pražském Stavovském divadle. O čtyři roky později Škroup operu přepracoval, libreto přitom upravil a do němčiny přeložil Ferdinand Valentin Ernst. Tato revidovaná verze měla premiéru tamtéž 12. února 1833.
Vznik a historie díla Původní libreto k nové české opeře Oldřich a Božena napsal Škroupovi básník Josef Krasoslav Chmelenský bezprostředně po úspěchu Dráteníka (o básníkově úmyslu napsat libreto na námět z české historie se zmiňuje již předmluva k tištěnému textu Dráteníka). Vzniklo v letech 1827-1828 a jednalo se ze strany libretisty i skladatele o záměr značně ctižádostivější a umělecky náročnější. I zde se jednalo o zpěvohru s mluvenými dialogy (singspiel), ale s historicko-romantickou látkou, v níž se sice vyskytovaly komické až fraškovité scény (spojené s Boženiným pošetilým nápadníkem Zlatošem), většina děje však byla vážná.
Premiéra opery se konala v pražském Stavovském divadle 14. prosince 1828 jako Škroupova benefice, s jeho pozdější manželkou Vilemínou Koudelnovou v roli Jarmily.Plavec, c. d., s. 154. Uvedení ukázalo, že libreto bylo málo dramaticky účinné a Škroupovo zpracování nemohlo jeho slabiny napravit. Líbila se některá čísla a i hrubozrnná komika měla u publika jistý ohlas, celkově však dílo propadlo – konala se jediná repríza (jen o dva roky později se ještě s jednou ze svých árií připomenul tehdejší představitel Oldřicha, Matyáš Podhorský, při jedné ze „všehochutí“ – představení seskládaných z populárních úryvků různých děl). Jednalo se vůbec o první česky zpívanou operu ve Stavovském divadle, která se setkala se zjevným neúspěchem.Plavec, c. d., s. 157. Neúspěch Oldřicha a Boženy, první původní české vážné opery, měl nepříznivý účinek nejen na Škroupovu další tvorbu pro české divadlo, ale i na rozvoj českého operního života celkově.Plavec, c. d., s. 157-158.
Hudba k této verzi opery se nezachovala až na dvě písně, které vyšly tiskem: Jarmilinu smutnou romanci Mne žalost má omráčí a zejména Boženinu píseň Zvolna, vodičko, plyň lučinou, která zlidověla.Plavec, c. d., s. 156-157.
Škroup dával neúspěch Oldřicha a Boženy za vinu nevyzrálosti českého zpěvoherního obecenstva a dospěl k přesvědčení, že s vážnou operou může uspět jen v jazyce německém, který navíc otevíral cestu i do jiných divadel. Rozhodl se proto vytvořit na stejný námět novou operu. O text požádal spisovatele Ferdinanda Valentina Ernsta, se kterým již dříve spolupracoval na kouzelné hře Princ a had aneb Amor mezi Amazonkami (premiéra 19. prosince 1829).Plavec, c. d., s. 141. Ernstův text vycházel z Chmelenského díla jen volně, doslovně byla převzata již mezitím zpopularizovaná Boženina píseň; ta byla také jediným hudebním číslem vzatým na milost z české verze. Prakticky nová opera s názvem Udalrich und Božena byla koncipována s mluvenými dialogy, které však byly v průběhu kompozice zaměněny za recitativy (což bylo pro německou lokální operu té doby ještě poměrně nezvyklé).Plavec, c. d., s. 159-160.
Německá verze Oldřicha a Boženy měla premiéru 12. února 1833, při příležitosti narozenín císaře Františka I.Plavec, c. d., s. 158. Přijetí publikem bylo poměrně příznivé, v následujících dvou a půl letech se dočkala deseti repríz, což bylo na původní novinku vážného zaměření uspokojivé číslo. Z nemalé části se o tento úspěch zasloužila titulní hrdinka v podání Jenny Lutzerové. I kritika byla dosti příznivá, byť upozorňovala na to, že líbivost a zručnost zpracování nebyla provázena dramatickou vyspělostí ani hudební charakterizací postav.
Oldřich a Božena pronikli i za hranice: Škroup byl pozván, aby je provedl ve dvorním divadle v Coburgu (5. října 1835).Plavec, c. d., s. 159.Petráněk, c. d., s. 50.
Poté opera zapadla. Znovu byla oživena ve druhé polovině 40. let 19. století, kdy ožívaly snahy o zřízení stálého českého divadla. K tomu byl ovšem třeba původní repertoár různých žánrů včetně oboru vážné opery. Na vyzvání Škroupa proto Josef Kajetán Tyl pečlivě přeložil Ernstovo německé libreto o češtiny (z původního textu Chmelenského byla využita jen Boženina píseň). Premiéra nového českého znění se konala 31. října 1847 za řízení skladatele (jinak česká představení, která se konala vždy jako odpolední, dirigoval druhý kapelník Jan Nepomuk Škroup). Následovaly však jen jedna plná repríza.Petráněk, c. d., s. 59.Plavec, c. d., s. 165-166.
Od té doby nebyla opera Oldřich a Božena uvedena. V roce 1940 se uvažovalo o novém uvedení některé se Škroupových oper v pražském Národním divadle. Rozhodovalo se mezi Oldřichem a Boženou a Kolumbem, rozhodnutí padlo ve prospěch Kolumba.
Autograf druhého znění partitury se dochoval a je uložen v Českém muzeu hudby.
Charakteristika díla Původní Chmelenského libreto bylo několikanásobně odvozené. Opíralo se o hru Václava Klimenta Klicpery Božena, která zase vycházela ze stejnojmenné balady Pavla Josefa Šafaříka. Látka samá byla známa zejména z Dalimilovy kroniky a Hájkovy kroniky. Chmelenský napsal libreto velmi poetickým jazykem v časoměrném systému, jehož byl příznivcem a o jehož hudebním účinku byl přesvědčen (časomíra se vyskytuje již ve Dráteníkovi). Z dramatického hlediska je však toto libreto velmi slabé. Vlastní étos příběhu i hlavní postavy jsou nevýrazné; podle Škroupova životopisce J. Plavce Chmelenský „nedovedl výrazně zachytiti ani ústřední myšlenku hry, natož ji působivě propracovati“. S malým dramatickým využitím hlavního příběhu kontrastuje neorganické zapojení dvorských intrik, nesouvisející vedlejší milostná zápletka Jarmily a Miletína a triviální fraškovitost postavy Zlatoše.Plavec, c. d., s. 149-150.
Ernstovo libreto je dramaticky propracovanější a má efektnější „velkooperní“ scény, přináší však další zahuštění vedlejších zápletek a dějových motivů, jejichž motivace je chatrná.
Z první, české verze Oldřicha a Boženy se zachovaly jen dvě písně, nadto tištěné v úpravě pro amatérské využití. O jejím hudebním obsahu si proto nelze udělat přesný obraz, ale nacházela se na cestě mezi Dráteníkem a zachovanou německou verzí.
Druhá verze je jako první Škroupova opera formálně prokomponovaná, i když recitativy byly zjevně dopsány dodatečně a jsou jen nejběžnějšího typu, takže základní struktura číslové opery zůstává nedotčena.Plavec, c. d., s. 159-160, 165. Škroupovo skladatelské nadání v u této opery nejlépe dokládá předehra.Plavec, c. d., s. 160. Hlavním vzorem mu byla německá romantická opera (kritika zmiňuje Weberova Čarostřelce), ale jsou zde zastoupeny i prvky ukazující na italskou operu belcantové koloratury a v ansámblech lze rozeznat vliv právě nastupující velké opery, z níž zejména Němá z Portici měla v počátkem 30. let 19. století v Praze nesmírný ohlas.Plavec, c. d., s. 158, 163.
Osoby a první obsazení První verze osoba hlasový obor premiéra 1. verze (14. 12. 1828)Oldřich, kníže české baryton Matyáš PodhorskýHořín, hrabě borovské bas Karel StrakatýJarmila, jeho dcera soprán Vilemína KoudelkováMiletín, hrabě klecanské baryton Jan Nepomuk DrskaZdislav, starý vladyka bas Vilém GrauDomarád, rolník bas Ignác IllnerBožena, jeho dcera soprán Kateřina PodhorskáZlatoš, selský synek tenor Josef SvobodaOtík, Oldřichův zbrojnoš tenor Rudolf ŠimekProtiva, Oldřichův zbrojnoš baryton Havlíček Dirigent: František Škroup Druhá verze osoba hlasový obor premiéra 2. verze (12. 2. 1833)Udalrich (Oldřich), vévoda český tenor Jan Nepomuk DrskaHrabě Ronow (pán Ronov z Ronova) bas Josef KainzLadka (Ládka), jeho dcera soprán PittnerMilota, jeho syn tenor Josef Alois Prokop Smilo (Smil) tenor Rudolf ŠimekHrabě Borowin (vladyka Borovín) baryton Matyáš PodhorskýHrabě Schwihowa (vladyka Švihovský) bas Vilém GrauHrabě Richnowsky (vladyka Rychnovský) … Václav SchmillerHowar von Lipka (Hovora z Lipky) … Václav HametnerKnížecí šašek … SpiroMiloslaw (Miloslav), lovec hraběte Borowina bas Ignác IllnerDomarod, sedlák bas Karel StrakatýSamoborka, jeho žena mezzosoprán Antonie SchikanederBožena, její dcera soprán Jenny LutzerPrvní knížecí zbrojnoš … RůžičkaDruhý knížecí zbrojnoš … NikolaiTřetí knížecí zbrojnoš … KrakoraKnížecí sluha … Laudil Dirigent: František Škroup
Děj opery (1. verze) náhled|Setkání knížete Oldřicha a Boženy. Obraz Adolfa Liebschera. 1. dějství (Divoká krajina s Domorádovou chalupou a potokem v popředí) Božena pere prádlo. Ačkoli si přitom zpívá (Zvolna, vodičko, plyň lučinou), je zamyšlená a melancholická. Z povzdálí je slyšet zpěv lovců knížete Oldřicha. Domorád se zastaví u dcery a ptá se jí na důvod jejího smutku, ale ta sama neví. Přidruží se k nim selský synek Zlatoš, „skvostně, ale potřeštěně oblečen“, který se přichází ucházet o Boženu. Chválí sama sebe, zejména pro své bohatství, a prostomyslně prozrazuje Boženě i Domorádovi, že mu matka radila vzít si chudou nevěstu, protože „s chudou netřeba služky více, dvě potřebuje bohatá“. „Nevěsta“ i její otec jsou takovým namlouváním pobaveni.
Rozhovor přeruší dva Oldřichovi družiníci, Otík a Protiva, kteří Zlatoše donutí, aby je dovedl na blízký hrad hraběte Hořína a navíc jim posloužil jako nosič. Vylekaný a vzpírající se Zlatoš je odveden a Božena se nakrátko vrací k práci. Vzápětí dorazí zbytek lovců v čele s Oldřichem a jeho pobočníkem Miletínem. Setkání Oldřicha a Boženy je jen krátké – dívka lovcům ukáže cestu k Hořínovu hradu – ale kníže je okouzlen.
2. dějství (Veliká zahrada na Vyšehradě) Na Vyšehrad se scházejí vladykové z celé země na zvláštní sněm, který svolal kníže Oldřich. Objeví se tu i Zlatoš, jemuž se nyní mezi zbrojnoši líbí: „nést jako osel“ se mu nezamlouvalo, zato „pít jako osel“ je něco jiného. Rozjařeně vykládá Otíkovi a Protivovi o své nevěstě Boženě.
Když všichni odejdou, přichází dcera hraběte Hořína Jarmila, hořekující žalem (Mne má žalost omráčí!). Setkává se se svým milým Miletínem a vysvětluje mu důvod svého smutku: její ctižádostivý otec si usmyslil, že ji provdá za knížete Oldřicha. Miletín jí radí, aby důvěřovala v jeho lásku a v přízeň knížete. Poté hovoří Jarmila se svým otcem. Hrabě Hořín nebere ohled na její stížnosti a už se vidí Oldřichovým tchánem.
Kníže vysílá Miletína s tajným posláním. Poté vítá Hořína s Jarmilou na Vyšehradě. Oklikou se u hraběte přimlouvá za Miletína jako ženicha pro Jarmilu, Hořín to ale pochopí tak, že zájem o dceru má sám kníže.
Scházejí se i další vladykové. Lid Oldřichovi provolává slávu a Oldřich mu za to děkuje. Vladykové ale mají jednu žádost: „dej z kmenu tvého zemi panovníka, dej zemi kněžnu“. Oldřich slibuje, že tuto prosbu vyslyší. Toto prohlášení přivítají všichni (vyjma Jarmilu) s jásotem.
3. dějství (Veliká sněmovna na Vyšehradě) Slavnostní sněm je zahájen chvalozpěvem na knížete. Ústy starého velmože Zdislava shromážděná česká šlechta žádá znovu knížete, aby si zvolil manželku. Oldřich svoluje, ale sděluje, že jeho nevěsta není z knížecího (tedy cizozemského) rodu. S tím jsou předáci, a zejména Hořín, srozuměni, neboť si to vykládají tak, že si kníže hodlá vybrat nevěstu z řad domácí šlechty. Rádi tedy předem přísahají, že budou Oldřichovu volbu respektovat. Když však Oldřich prohlásí za svou vyvolenou Boženu, dceru rolníka Domoráda, jsou všichni pohoršeni. V nastalé hádce Hořín nejprve vznáší údajné nároky své dcery na knížecího ženicha, ale Jarmila se jich zříká. Pak chce sňatek překazit tím, že se odvolává na své právo nad Boženou jako svojí poddanou. Oldřich se pomalu rozlítí, připomíná předákům jejich přísahu a hodlá prosadit svá knížecí práva.