Milan Klusák (8. června 1923 Stařeč – 19. listopadu 1992 Praha) byl československý diplomat, vysokoškolský pedagog a dlouholetý ministr kultury České socialistické republiky (ČSR). Jeho ženou byla Zoe Klusáková-Svobodová, dcera prezidenta Ludvíka Svobody. V prosinci 1959 byl jmenován vyslancem a zplnomocněným ministrem u evropské úřadovny OSN v Ženevě, kde působil do března 1963.
Život
Mládí Milan Klusák se narodil ve Starči, okres Třebíč. Oba rodiče byli rodáci ze Starče. Otec Jindřich Klusák byl příslušníkem československých legií na Rusi, důstojník prvorepublikové československé armády, po druhé světové válce povýšen do hodnosti plukovníka. Matka Marie Klusáková (rozená Malá) byla z místní selské rodiny, před sňatkem pracovala jako bankovní úřednice. Mladší bratr Oldřich Klusák byl vysokoškolský pedagog.
Milan Klusák absolvoval obecnou školu a první ročník reálného gymnázia v Kroměříži. V roce 1936 se Klusákovi přestěhovali do Opavy, protože Jindřich Klusák velel jednotkám, které stavěly v pohraničí opevnění. Zde Milan Klusák pokračoval ve studiu na místním gymnáziu.
Válka Po záboru Opavy v roce 1938 se Klusákovi vrátili do Kroměříže, kde našli azyl u rodiny Svobodových. Zde se také seznámil se svoji budoucí ženou – Zoe Svobodovou. V roce 1939 byl podplukovník Jindřich Klusák předčasně penzionován a rodina Klusákových se vrátila do svého rodného kraje, do Třebíče. Milan Klusák dokončil na třebíčském gymnáziu středoškolské studium maturitní zkouškou dne 1. června 1942.
Po maturitě, vzhledem k tomu, že vysoké školy byly již německými okupanty zavřeny, byl zaměstnán jako praktikant v Rolnické mlékárně v Třebíči. Deaktivovaný podplukovník Jindřich Klusák, který byl napojen na Obranu národa, na jaře 1942 unikl zatčení Gestapem a přešel do ilegality. Až do svého zatčení ho manželka Marie a synové ukrývali doma. Později našel azyl u svých přátel na Moravě a nakonec u svých starých rodičů v Třebíči, kde se skrýval až do konce druhé světové války.
Dne 17. září 1942 byl Milan Klusák, spolu se svou matkou Marií, zatčen Gestapem (v rámci akci rukojmí – E(migranten)) a až do konce druhé světové války byli oba vězněni. Marie Klusáková byla vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích, mladší bratr Oldřich byl nasazen na nucené práce. M. Klusák byl vězněn postupně v Jihlavě, Svatobořicích a převážně v Brně v Kounicových kolejích (sídlo gestapa), a to až do 18. dubna 1945. „Ve vězení jsem se po prve přímo setkal se členy komunistické strany, vesměs dělníky, s nimiž jsem tam celou tu dobu žil a pracoval, jednak jsem se tam po prve setkal se sovětskými lidmi, se zajatci. To vše mělo rozhodný vliv na další můj vývoj charakterový i politický,“ napsal M. Klusák ve svém životopise (1957).
Poválečné období Po válce vystudoval Právnickou fakultu v Brně na Masarykově univerzitě, kde byl dne 20. dubna 1948, po vykonání všech předepsaných zkoušek, prohlášen doktorem práv.
V červnu 1948 nastoupil na ministerstvu zahraničních věcí na pozici referenta pro Skandinávii a od února 1949 působil jako osobní tajemník v kabinetě ministra JUDr. Vlado Clementise, kterého v září 1949 doprovázel na zasedání Valného shromáždění OSN. Jako tajemník působil až do Clementisova odvolání v březnu 1950. Následně pracoval ještě v sekretariátu nového ministra Viliama Širokého, kterého rovněž v roce 1950 doprovázel na zasedání Valného shromáždění OSN.
Po zatčení V. Clementise na základě vykonstruovaného obvinění v lednu 1951, byl M. Klusák ze sekretariátu přeřazen a později vyslán na velvyslanectví do Moskvy, jako první tajemník, kde sloužil do roku 1953. V Moskvě začal na Lomonosovově univerzitě externě studovat v aspirantuře mezinárodní právo. Tam také získal kandidáta věd (CSc).
1. září 1949 se oženil s Ing. Zoe Svobodovou, se kterou se seznámil po vyhnání z pohraničí v Kroměříži, když Klusákovi bydleli u Svobodových. Měli dceru Luďu (1950), profesorku historie na Ústavu obecných dějin FF UK, a syna Miroslava (1957), který je psychologem.
Kariérní postup se pro Milana Klusáka zkomplikoval po lednu 1951, po zatčení ministra zahraničních věcí Vlado Clementise, a jeho následném odsouzení ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti (popraven 3. 12. 1952). Dne 22. listopadu 1952, byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen také Klusákův tchán generál Ludvík Svoboda.
Dříve, než dosloužil obvyklé tři roky, byl z Moskvy odvolán (1953) a dočasně přeřazen do právního oddělení. Jako odborník se zúčastnil řady mezinárodních jednání, nejen v rámci socialistických zemí, ale i v rámci OSN. Vybaven odbornými znalostmi a také znalostmi několika jazyků na pracovní úrovni (angličtina, němčina, francouzština, ruština), byl přeřazen do odboru mezinárodních organizací.(Čechová, Zejda, 2007, str. 65) Mezi lety 1955 a 1958 působil v sekretariátu ministra zahraničních věcí a v letech 1958 a 1959 působil jako vedoucí mezinárodního odboru MZV.
V letech 1959–1962 byl jmenován vyslancem – vedoucím stálé mise při Evropské úřadovně OSN v Ženevě. Po návratu vedl odbor mezinárodních organizací na MZV. V letech 1965-1968 byl jmenován velvyslancem – vedoucím stálé mise při OSN v New Yorku. Od začátku roku 1966 byl jedním z místopředsedů Zvláštního výboru OSN pro mírové operace.
V roce 1967, na 42. zasedání Hospodářské a sociální rady Organizace spojených národů (ECOSOC) byl zvolen předsedou této rady.http://www.un.org/en/ecosoc/president/former_presidents.shtml
„V roce 1968 se vrátil na základě žádosti tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody z New Yorku do Prahy. Prezident považoval za vhodné, aby v době jeho prezidentské funkce nevykonával žádný úřad v zahraničí.“(Čechová, Zejda, 2007, str. 66)
V letech 1968–1973 byl vedoucím odboru mezinárodních organizací a posléze byl dne 4. dubna 1969 jmenován náměstkem ministra zahraničních věcí pro záležitosti mezinárodních organizací. Zúčastnil se z titulu své funkce na ministerstvu zahraničních věcí, jako jeden z poradců prezidenta, moskevských jednání v srpnu 1968.
Od roku 1971 do roku 1984 byl vedoucím katedry mezinárodního práva a politiky na právnické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1973 byl jmenován docentem.
Ministrem kultury
Od 8. května 1973 až do 21. dubna 1988 působil jako ministr kultury ČSR. Do jeho gesce spadala i spolupráce státu s církvemi. V roce 1985 se dostal do sporu s římskokatolickou církví, když kardinál František Tomášek pozval papeže Jana Pavla II. na oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje (9. duben 1985) a následnou pouť na Velehradě (7. červenec 1985). K pozvání se formou petice přidalo 22 000 věřících. Klusák obratem sdělil Tomáškovi, že návštěva papeže v ČSSR je nežádoucí a nepřichází v úvahu, a organizátoři a signatáři petice byli různě perzekvováni. Povolena byla pouze návštěva státního sekretáře Agostina Casaroliho. Na akci samé byl Klusák davem vypískán.
Demisi na funkci ministra podal pro dlouhodobé závažné onemocnění. V roce 1989 se ze stejného důvodu vzdal svého mandátu v České národní radě, kde byl poslancem v letech 1976, 1981 a 1986.
Zemřel 19. listopadu 1992 po marném boji s leukemií a byl pohřben v rodinné hrobce prezidenta Ludvíka Svobody na kroměřížském hřbitově.Evidence hrobových míst správy kroměřížského hřbitova
Články, projevy a statě
Kultura Kultura na prahu nového roku, Rudé právo, 30.12. 1973 Kultura i naša dějstvitělnost, Socialističeskaja Čechoslovakija, č.5/1974 Culture and the present, Czechoslovak life, č.5/1974 Ušlechtilé poslání roku české hudby, Československý svět, č.10/1974 Kultur und Kunst in der sozialistischen Tchekoslovakei, Úvodní článek, 30 ČSSR 1945 – 1975, "Für Sie aus der Tchekoslovakei" Interviu ke Dnům Sovětské kultury: Živitelnyj istočnik, Pravda, 13. 11. 1975 Rozvoj socialistické kultury – významný úkol nás všech, Národní výbory, 18. 11. 1975 SSSR– ČSSR: Perspektivy sotrudničestva, (závěry ke Dnům československé kultury v SSSR, Sovětskaja kultura,24. 6. 1975 Kultura na službě národa a další články, Praga – Moskva 1975 Svet Leninských idejí, 30. osvobození Československa, Sovětskaja kultura 1975 Ve jménu života, i radosti i krásy, Tvorba, 19. 3. 1975 Rozhovor o kultuře,- Pro radost i krásu-, Rudé právo, 31. 12. 1976 Rozhovor (rusky) o české kultuře po 15 sjezdu KSČ, Literaturnaja gazeta, 2.nojabrja, 1976 Akčně, konkretně a iniciativně – po XV sjezdu, Tvorba,1. 7. 1976 Kultura po XV. sjezdu, Národní výbory č.30/1976 Výměna skutečných hodnot (rusky) Sovětskaja kultura, 8. října 1976 Projev v zahraničí – hodnocení české kultury, charakter, vývoj, současnost (zajímavé) – 15 str. strojopis Kultura a 60. výročí VŘSR, Národní výbory č. 21/1977 Rozhovor – Vysoká tvůrčí aktivita, Vlasta, 1978 Kultura naší současnosti, Tvorba č18/1979 Nezastupitelný hlas umění, Mladá Fronta, Květy,7. 5. 1979 Zahájení 34. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, Hudební rozhledy, č.7/1979 Dopis čtenářům k mezinárodnímu dnu dětí, 26. 4. 1979 Český svaz ochránců přírody, program kulturní politiky, Památky a příroda, č.10/1979 Otevřít brány široké tvořivosti člověka, Národní výbory, č. 10/1979 Umění, které hovoří k dnešku, Tvorba, 5. 1. 1980 Hlavní rysy a tendence našeho kulturního života v období budování rozvinuté socialistické společnosti, Stať, 1980 2. Festival zájmové umělecké činnosti, Janáčkovo divadlo Brno, 7. 11. 1980 Kto sryvajet kulturnyj obměn, ke dnům československé kultury v SSSR, 19.2. 1980 Svátek československo – sovětské družby,Týdeník aktualit, 25. 2. 1980 Rozhovor týdne (ke dnům kultury ČSSR v SSSR), Květy, 20. 4. 1980 Společný cíl, ke dnům kultury SSSR v ČSSR, svět socialismu, 27. 11. 1980 35 let pražského jara, Gramo 80 Kulturou a uměním k mírovému soužití mezi národy, Pražské Jaro 1980 Národní výbory a kultura na cestě k XVI sjezdu, Zpravodaj č.2/1981, ÚV NF Pražské jaro, zahajovací proslov, Hudební rozhledy č.8/1981 Bílé Karpaty, Nová chráněná oblast, Naše pravda, 2. 6. 1981 Z diskuse na 15. zasedání ÚV KSČ–16. sjezd KSČ, projev ministra kultury, Rudé Právo, 11. 4. 1981 Kulturně výchovná práce a mladá generace, Národní výbory č.6/1981 Nezastupitelné poslání kultury, Tvorba, č. 8/1982 Umění bojů a zápasů, Tvorba, č.24, 18. 6. 1982 Nezastupitelné poslání kultury, Tvorba , č.8/1982 Mládež a kultura, strojopis česky, Pravda 27. 9. 1982 Připravujeme celospolečenský program estetické výchovy, Tvorba, 16. 11. 1983 Národ Sobě – znovuotevření Národního divadla 1883–1983, Vlasta 14–18/11.1983 Dobrý rok, Z projevu ministra kultury, Scéna, 3/1984 (10.2.) Rok české hudby – 1984, Z projevu ministra, Gramo revue 9/84 Nejcitlivější oblast našeho umění, Úvodník, Scéna 18/1984 Pražské Jaro 1984 – projev ministra, Hudební rozhledy13.6.1984 Podoby skleněné krásy – Výstava Československé sklo – ,Praha č.10/1984 Pro lepší životní prostředí, Sjezd Svazu ochránců přírody, Tribuna 50/1984 Chraňte bohatství přírody a krásy naší země, Národní výbory č.52/1984 Společně pro životní prostředí, Naší přírodou č.1/1985 Anežský areál– projev k jeho otevření, Kulturní rozvoj, 14denník, 17. 7. 1985 Odpovědné poslání tvorby pro mládež, Scéna, 14denník, 25. 11. 1985 Zahájení Pražského jara 1985, Hudební rozhledy, 1985 Rozhovor – Příspěvek k úsilí o všestranný rozvoj člověka -RP,1. 11. 1986 30 let Dohody o kulturní spolupráci ČSSR – SSSR, Svět socialismu, č. 22/1986 Na závěr roku české hudby, G5, r. ? K znovu otevření plzeňského divadla J. K. Tyla, RP, 19. 2. 1986 Úkoly a cíle dalšího rozvoje kultury a umění po XVII. sjezdu KSČ, MK ČSR, 1986 Seminář ke výsledkům XXVII. sjezdu KSSS – O politice v oblasti kulturní výstavby v SSSR, Úvodní slovo, 1986 Projev na Aktivu MK ČSR, funkcionářů a pracovníků, MK ČSR 11/1981 Boj KSČ o socialistickou kulturu, Nová Mysl, zvl. č., březen 1975 Tvořivě a kvalifikovaně. Projev na národní konferenci k ZUČ, Kulturní rozvoj, 14denník MK, 12/1986 Hlavní úkoly kultury v 8. pětiletce, Kultura 86, časopis Odborů v kultuře, 24. 7. 1986 Rok české hudby, Tvorby, týdeník pro politiku, vědu a kulturu, č. 5, 30. 1. 1985