Philipp Franz Balthasar von Siebold (17. února 1796, Würzburg – 18. října 1866, Mnichov) byl německý lékař a cestovatel. Byl jedním z prvních Evropanů, který učil západní medicínu v Japonsku, kde rovněž studoval japonskou floru a faunu. Nasbíral a do Evropy přivezl tisíce rostlin a živočichů. Dříve byla užívána i zkratka Sieb.
Vzdělání Otcem Philippa Franze Siebolda byl lékařGeorg Christoph Siebold: Předběžná zpráva o současném zřízení klinického centra v nemocnici Julius-Hospital ve Würzburgu [...]. Spolu s několika obecnými poznámkami o nemocnicích a klinických institucích z akademického hlediska. Rienner, Würzburg 1795. Také: Baldingers Neues Magazin für Aerzte. Band 17, 1795. a první würzburský fyziolog (Johann Georg) Christoph von Siebold (1767-1798),Hans Körner: Die Würzburger Siebold. Eine Gelehrtenfamilie des 18. und 19. Jahrhunderts. Johann Ambrosius Barth, Leipzig 1967 (= Lebensdarstellungen deutscher Naturforscher. Band 13), Neudruck, Degener & Co., Neustadt a.d. Aisch 1967, S. 98–112.Johann Christian Stark: Biographie des verstorbenen Herrn Professor D. G. Chr. Siebold’s in Würzburg. In: Neues Archiv für die Geburtshülfe, Frauenzimmer- und Kinder-Krankheiten Jena. Band 1, Nr. 1, 1798, S. 186–196. který rozšířil lékařskou výuku na lékařské klinice JuliusspitalRobert Schwab: O významu nemocnice Julius pro rozvoj interní medicíny. V: Juliusspital Würzburg v minulosti a současnosti: Pamětní publikaci vydaná u příležitosti vysvěcení přestavěného farního kostela Juliusspital dne 16. července 1953.. Hrsg. vom Oberpflegeamt des Juliusspitals. Würzburg 1953, S. 14–24, také: S. 27–28. a byl zakladatelem porodnice ve würzburském Freihausu v domě na Innerer Graben číslo 18 dne 17. prosince 1791.Ute Felbor: Rassenbiologie und Vererbungswissenschaft in der Medizinischen Fakultät der Universität Würzburg 1937–1945. Königshausen & Neumann, Würzburg 1995 (= Würzburger medizinhistorische Forschungen. Beiheft 3; zugleich Dissertation Würzburg 1995), , S. 16–19.Johann Georg Christoph Siebold: Super recentiorum quorumdam sententia, qua fieri neonati a matribus syphilitici dicuntur […]. Rienner, Würzburg 1791. Sieboldovou matkou byla manželka jeho otce Apollonia, rozená Lotzová. Rodiče se vzali 19. ledna 1795 a krátce poté se přestěhovali do bytu ve würzburské Marktgasse. Siebold byl pokřtěn ve würzburském dómu v den svého narození.
Jeho dědečkem byl Karl Kaspar von Siebold, také lékař, svými současníky nazývaný (tedy "hlavním chirurgem mezi Němci"). Ten byl zakladatelem lékařského rodu působícího ve všech německých zemích.
Po otcově brzké smrti se rodina v roce 1805 přestěhovala do Heidingsfeldu u Würzburgu, kde od roku 1809 převzal chlapcovu výchovu a podporu Franz Joseph Lotz, Apollonin bratr, který byl do Heidingsfeldu roku 1808 přeložen jako městský farář. Philipp Franz von Siebold a jeho matka u něj žili od roku 1809Werner E. Gerabek: Würzburský lékař a přírodovědec Philipp Franz von Siebold. Zakladatel moderního japonského výzkumu. V: Würzburger medizinhistorische Mitteilungen. svazek 14, 1996, S. 153–160, zde strana: 153..
Philipp Franz von Siebold od 13 let navštěvoval latinskou školu a královské gymnázium, poté roku 1816 dokončil studium medicíny na univerzitě Julia Maxmiliána ve Würzburgu, kde se budoucí lékaři učili také botanice a přírodním vědám a etnologii. V tomto období také byli Sieboldové povýšeni do dědičného šlechtického stavu. Mezi jeho akademické učitele patřil anatom a fyziolog Ignác Döllinger. Roku 1820 se Siebold se stal doktorem medicíny, chirurgie a porodnictví. Přesnost, s níž se na univerzitě naučil kreslit tužkou, se v budoucnu ukázala jako neocenitelná při jeho cestách. Od roku 1816 byl členem Corps Moenania Würzburg a byl také členem Společnosti německých přírodovědců a lékařůČlenové Společnosti německých přírodovědců a lékařů 1857.
Po dokončení doktorského studia v roce 1820 krátce působil jako praktický lékař v Heidingsfeldu. O dva roky později dostal nabídku od nizozemského vojenského vedení na místo štábního lékaře ve Východní Indii. O toto místo se ucházel se slovy:
Službu v nizozemsko-indické armádě v Asii chápal jako možnost provádět přírodovědný výzkum v tehdejších nizozemských koloniích.
Lékař V roce 1822 byl povolán do Haagu, kde byl 21. července královským dekretem jmenován v nizozemsko-indické armádě. V témže roce byl také zvolen členem Německé akademie věd. Po svém uvedení do funkce strávil Siebold ještě krátký čas v Paříži, Frankfurtu a Bonnu, aby následně odcestoval přes Haag do Rotterdamu. Tam se nalodil na loď "jongen Adriane", což byla dobře vybavená fregata o výtlaku 400 tun pod velením kapitána Bonna. Posádka lodi čítala 29 osob a na palubě bylo také 100 vojáků, 4 důstojníci a několik žen a dětí.
Jakmile se začátkem dubna 1823 ocitl v Batávii, byl 18. dubna rozkazem generálního guvernéra přidělen k 5. dělostřeleckému pluku ve Weltefredenu. Po sotva měsíčním pobytu mu však guvernér Godert van der Capellen nabídl místo lékaře ve faktorii v Dedžimě. Do japonského přístavu Nagasaki Siebold dorazil 11. srpna téhož roku.
Západní medicína, věda, matematika i zbraně byly v Japonsku dlouho ceněny a vzdělaní Evropané byli žádaní jako poradci. Lékaři na Dedžimě, kteří neměli s obchodem nic společného, bývali zváni k vysoce postaveným japonským pacientům, což jim často dávalo příležitosti k navazování známostí a získávání informací a materiálů více než obchodnímu personálu.
Sieboldovy aktivity byly součástí tradice průzkumu země faktografickými lékaři Nizozemské východoindické společnosti, kterou v letech 1649/51 zahájil chirurg Caspar Schamberger.Wolfgang Michel: »Východní Indie a sousední království, nejvýznačnější rarity a jejich vysvětlení: Nové poznatky o životě a díle lipského chirurga a obchodníka Caspara Schambergera (1623–1706). Kyushu University, The Faculty of Languages and Cultures Library, No 1. Fukuoka: Hana-Shoin, 2010, . Na počátku 18. století položil významný milník lékař Engelbert Kämpfer (1651-1716) svou knihou Dějiny Japonska, vydanou v roce 1727. Ke konci téhož století způsobil senzaci švédský lékař Carl Peter Thunberg (1743-1828) vědeckým cestopisem "Flora Japonica".
Sieboldovy studie o japonské fauně a flóře a jeho obrovská sbírka přírodovědných a regionálních studií o Japonsku neztratily svou hodnotu ani v 21. století.
První japonská cesta náhled|Philipp Franz von Siebold v roce 1826. Sieboldův první pobyt v Japonsku se uskutečnil v Nagasaki a trval od 11. srpna 1823 do 2. ledna 1830. Tehdy směli oficiálně na japonskou půdu ze "západního světa" vkročit pouze Nizozemci. Sieboldovy znalosti nizozemštiny byly v době jeho příjezdu horší než znalosti japonských tlumočníků, ale i tak byl jeho příjezd mlčky akceptován.
Stejně jako téměř všichni jeho předchůdci navázal brzy dobré vztahy s japonskými učenci, lékaři a některými šlechtici, kteří se zajímali o novinky ze západu. Evropané pracující ve faktorii na ostrůvku Dedžima směli tento ostrov opustit jen jednou nebo dvakrát ročně na jednodenní výlety nebo při příležitosti oslav ve svatyni Suwa. Sieboldovi se podařilo získat svolení guvernéra Nagasaki zřídit jakousi školu na malém statku v nedalekém Narutaki. Tam pak každý týden vyučoval v nizozemštině západní přírodopis a medicínu. Výuka obvykle probíhala současně s ošetřováním pacientů, kteří přicházeli z blízkého i vzdáleného okolí. Zkušenosti mladého lékaře nebyly na takto komplexní medicínu vždy dostatečné, čehož si byl Siebold dobře vědom:
Jeho terapeutické postupy často nevybočovaly z rámce, který nastavili jeho předchůdci. Siebold sice přivezl vakcínu proti neštovicím, kterou si vyžádal bývalý vedoucí faktorie Jan Cock Blomhoff. Pokusy o očkování ale stejně jako předchozí očkování provedené na Blomhoffův pokyny byly neúspěšné kvůli nepoužitelnému séru.Wolfgang Michel: Gyūtōdōnyū no reimeiki ni okeru Gorudoshumitto-cho "Gyūtō to shutō no gaishi". In. T. Aoki/W. Michel (ed): Tennenntō to no tatakai II - Nishinihon no gyūtō. Tokyo: Iwata Shoin, 2021, S. 25–31 (「牛痘導入の黎明期におけるゴルトシュミット著『牛痘と種痘の概史』の受容」。青木歳幸・Ｗ・ミヒェル共編『天然痘との闘い II ー 西日本編の種痘』岩田書院) Od počátku nevybíral Siebold za léčbu nemocných žádné poplatky. Pacienti se nicméně snažili vyjádřit svou vděčnost prostřednictvím darů a protože Sieboldovy zájmy brzy vešly ve známost, dostával četné předměty do své etnografické a přírodovědné sbírky. okraj|vlevo|náhled|Obraz zobrazující Philippa Siebolda s dalekohledem, nizozemský personál faktorie v Dedžimě a Sieboldovu japonskou manželku Kusumoto Otaki s jejich malou dcerkou Ine Kusumoto, jak pozorují připlouvající nizozemskou plachetnici. Loď je do přístavu tažena veslicemi. Obraz namaloval Keiga Kawahara. Od 17. století byl prodej všech japonských děl týkajících se správy, topografie, historie země, náboženství, válečného umění a života na dvoře cizincům přísně zakázán. Při odjezdu byly také zabavovány náboženské předměty, zbraně, mince, mapy a dokonce i miniatury. Přesto se Sieboldovi takto podařilo shromáždit bohatou sbírku. Speciálně pro tento účel najatí lovci se potulovali po lesích a jím poučení asistenti preparovali těla a kostry zoologické kořisti. Sieboldovi žáci měli dostatek příležitostí pozorovat, jak Evropan postupuje při poznávání země a jejích obyvatel. Cennou pomocí mu bylo také psaní "disertačních prací" na nejrůznější domorodá témata v nizozemštině.Nizozemská pojednání Sieboldových japonských žáků シーボルト門人によるオランダ語論文
V roce 1826 se ředitel faktorie, jako každé čtyři roky, vydal do Eda, aby vyjádřil úctu šógunovi. Od 17. století se těchto cest účastnil také faktorijní lékař a dva až tři další Evropané. S početnou skupinou japonského doprovodu cestovali po zemi z Nagasaki do Kokury (po cestě Nagasaki Kaidó) do Šimonoseki, odkud výprava pokračovala lodí do Ósaky. Následně pak putovali po slavné Tókaidó do Eda. Vrcholem návštěvy byla návštěva vedoucího faktorie Johana Willema de Sturlera u šóguna Ienariho Tokugawy. Taková cesta byla pro několik vybraných Evropanů jedinou příležitostí seznámit se s vnitrozemím země. Stejně jako dříve Engelbert Kämpfer a Carl Peter Thunberg i Siebold této příležitosti využil.
V té době žilo v Edu několik vzdělaných „holandských učenců“ (rangakuša) s dobrou znalostí nizozemštiny, kteří se svolením úřadů navštívili ubytovací zařízení delegace, tzv. ubytovnu Nagasaki (Nagasakija). Siebold ve svém díle Nippon popisuje také návštěvy vysoce postavených, zvídavých osobností, jakými byli Nakacu Okudaira Masataka a jeho otec, vládce Sacumy Šigehide Šimazu.Wolfgang Michel: Okudaira Masataka und die Europäer. In: Nakatsu Sōsho. Band 5, 2006, S. 20–61 (japanisch). Online.
Stejně jako Kämpfer a další cestovatelé si i Siebold rychle všiml, že ačkoli existují přísná nařízení a pokyny, které mají zabránit kontaktům s cizinci, v každodenním životě se dodržují jen občas: náhled|Nippon: Atlas Japonska vydaný Philippem Sieboldem v Leidenu, Nizozemsko, vydaný v devíti částech mezi lety 1832-1852. Velmi podrobný a bohatě ilustrovaný atlas byl zdaleka nejlepší evropskou studií o historii, etnografii, geografii, flóře a fauně Japonska a Koreje, která byla v polovině 19. století v Evropě k dispozici. Ilustrace a náčrty Kawahara Keiga.
Okruh Japonců, kteří jsou považováni za přímé Sieboldovy studenty, čítá 53 osob. Kromě toho zde bylo asi 25 japonských učenců, převážně stoupenců holandských studií (Rangaku), několik japonských panovníků a nelze opomenout malíře Keigu Kawaharu, který již dříve pracoval pro Johana Frederika van Overmeera Fischera a nyní pro Siebolda vytvořil sérii obrazů.
Japonská družka