náhled|Rozlišovací znak, kapitola 7. První Ženevské úmluvy První Ženevská úmluva, plným názvem Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli je jedna ze čtyř Ženevských úmluv – úmluv o vedení války. První Ženevská úmluva definuje základní pravidla mezinárodního práva na ochranu obětí ozbrojených konfliktů. Poprvé byla přijata v roce 1864 a později aktualizována v letech 1906, 1929 a 1949. Je úzce spjata s Mezinárodní komisí Červeného kříže, která byla navrhovatelem a je vykonavatelem těchto úmluv. Hlavní zásady stanovené v úmluvě, podpořené pozdějšími Ženevskými úmluvami. První Ženevská úmluva stanovila povinnost rozšířit péči bez diskriminace na zraněný a nemocný vojenský personál, dále pak respektovat a označovat přepravu a vybavení zdravotnického personálu s výrazným znakem červeného kříže.
Historie náhled|Henri Dunant, spoluzakladatel Mezinárodního Červeného Kříže Do poloviny 19. století platilo Cicerovo "ve válce právo mlčí" a válka byla pokládána za neslučitelnou s právem. Byly-li uzavírány určité dohody, upravovaly vždy konkrétní válečný konflikt mezi konkrétními stranami a byly omezené místně i časově, ochranu válečných obětí ponechávaly prakticky bez povšimnutí. Dobíjení raněných, plenění a násilí vůči civilnímu obyvatelstvu byly běžnými praktikami válek.
Teprve 19. století přineslo důležitou kvalitativní změnu – Henrimu Dunantovi se podařilo přesvědčit hlavní mocnosti k uzavření mnohostranné úmluvy – zrodilo se tak smluvní mezinárodní humanitární právo. Touto úmluvou byla Ženevská úmluva nyní známá jako První Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných příslušníků ozbrojených sil v poli, a stalo se tak v Ženevě roku 1864 na diplomatické konferenci svolané Mezinárodním výborem Červeného kříže. Mezinárodní Výbor Červeného Kříže byl založen roku 1863 právě H. Dunantem, pod záštitou švýcarské vlády. Tímto okamžikem byla ochrana obětí válek povýšena na státní záležitost, státy přijaly závazky platné vždy a na každém místě a díky vynutitelnosti těchto závazků se ochrana obětí ozbrojených konfliktů stala skutečností. V roce 1864 se 16 evropských zemí a některé americké státy účastnily konference v Ženevě ve Švýcarsku, na pozvání Švýcarské Federální Rady, z podnětu Ženevského výboru. Diplomatická konference byla svolána za účelem přijetí úmluvy pro zacházení s raněnými vojáky v boji.
náhled|Podpis první Ženevské úmluvy některými velkými evropskými mocnostmi v roce 1864
Obsah První Ženevské úmluvy První Ženevská úmluva se skládá z Preambule, osmi kapitol jež mají dohromady 64 článků, závěrečného ustanovení a dvou příloh: Preambule (Předmluva) Kapitola I. Obecná ustanovení Kapitola II. Raněný a nemocný Kapitola III. Lékařské jednotky a zařízení Kapitola IV. Personál Kapitola V. Budovy a materiál Kapitola VI. Lékařský transport Kapitola VII. Rozlišovací znak Kapitola VIII. Provádění úmluvy Závěrečná ustanovení Příloha I. Návrh dohody týkající se nemocničních zón a lokalit Příloha II. Identifikační průkaz pro členy lékařského a náboženského personálu spojeného s ozbrojenými silami
První účastníci První Ženevská úmluva byla podepsána po Ženevské konferenci z roku 1864, které se zúčastnily vlády Evropy a Ameriky, celkem 16 účastníků: Velkovévodství Baden (nyní Německo) Belgické království Dánské království Francouzské říše Velkovévodství Hesensko (nyní Německo) Italské království Nizozemské království Portugalské království Pruské království Španělské království Švýcarská konfederace Württemberské království (nyní Německo) Norsko a Švédsko podepsalo v prosinci 1864. Spojené státy americké a další země se připojily postupem času.
Hlavní principy Hlavní principy první Ženevské úmluvy byly tři: poskytovat úlevu raněným vojákům bez rozdílu k národnosti zajistit neutralitu lékařské péče, zdravotnického zařízení a zdravotnických jednotek pro padlé raněné vojáky rozpoznat znak Mezinárodního červeného kříže jako reprezentující neutrální entitu.
První Ženevská úmluva byla předchůdcem následných právních předpisů týkajících se humanitárního práva.
Ženevské úmluvy a Česká republika Ženevské úmluvy byly sjednány a podepsány Československou republikou na Diplomatické konferenci konané roku 1949 v Ženevě. Tvoří je tyto úmluvy: Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli; Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři; Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci; Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války. V roce 1977 k těmto úmluvám přibyly Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám, o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (I. Protokol) a Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám, o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní povahu (II. Protokol).
Přijetí těchto ustanovení je výsledkem složitých diplomatických jednání a přesvědčování. Fakt, že smluvními stranami Ženevských úmluv jsou prakticky všechny státy světa, je dokladem úspěšnosti těchto snah a tvoří z nich vpravdě univerzálně platný kodex.
K posílení ochrany civilních osob a k rozšíření ochrany při konfliktech na území jedné země a vzhledem k nárůstu nových typů konfliktů a také novým způsobům vedení války byla svolána Diplomatická konference (1974-77), která na základě návrhu Mezinárodního Výboru Červeného Kříže přijala 8. 6. 1977 dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám (ČSSR je podepsala 6. 12. 1978)
Ženevské úmluvy v právním řádu České republiky Ženevské úmluvy jsou součástí právního řádu České republiky a jejich ustanovení mají přednost před zákony (viz čl. 10 Ústavy ČR). , jelikož mezinárodní smlouvy jsou v České republice postaveny naroveň ústavním zákonům,
Vyhlášení Ženevské úmluvy Ženevské úmluvy (4) z 12. 8. 1949 o ochraně obětí válek – vyhlášeny ve Sbírce zákonů pod č. 65/1954 Sb.,
Dodatkové protokoly (2) z 8. 6. 1977 k Ženevským úmluvám – vyhlášeny ve Sbírce zákonů pod č. 168/1991 Sb.,
Normy provádějící realizaci Ženevských úmluv zákon č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, (upravuje ochranu znaku a názvu ČK, stanoví subjekty oprávněné užívat znak ČK a upravuje postavení národní společnosti ČK v ČR), zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon [od 1. 1. 2010 trestní zákoník č. 40/2009 Sb.] , (upravuje mj. postih porušení ŽÚ) zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému (upravuje mj. pro dobu válečného stavu státem uznané zdravotnické jednotky, jednotky civilní obrany a jejich identifikaci).
Reference
Literatura Chandler P. Anderson, "International Red Cross Organization," The American Journal of International Law, 1920 Richard Baxter, "Human Rights in War," Bulleting of the American Academy of Arts and Sciences, 1977 George B. Davis, "The Geneva Convention," The American Journal of International Law, 1907 Jean S. Pictet, "The New Geneva Conventions for the Protection of War Victims," The American Journal of International Law, 1951
Externí odkazy
Dílo Marcus Tullius Cicero ve Wikizdrojích Dílo Henri Dunant ve Wikizdrojích Dílo Ženeva ve Wikizdrojích Dílo Švýcarsko ve Wikizdrojích Dílo Mezinárodní červený kříž ve Wikizdrojích
Kategorie:Ženevské úmluvy Kategorie:Smlouvy Argentiny Kategorie:Smlouvy Austrálie Kategorie:Smlouvy Rakouska Kategorie:Smlouvy Ázerbájdžánu Kategorie:Smlouvy Kanady Kategorie:Smlouvy Chile Kategorie:Smlouvy Chorvatska Kategorie:Smlouvy Česka Kategorie:Smlouvy Československa Kategorie:Smlouvy Ekvádoru Kategorie:Smlouvy Finska Kategorie:Smlouvy Svatého stolce Kategorie:Smlouvy Izraele Kategorie:Smlouvy Itálie Kategorie:Smlouvy Japonska Kategorie:Smlouvy Mexika Kategorie:Smlouvy Nizozemska Kategorie:Smlouvy Nového Zélandu Kategorie:Smlouvy Norska Kategorie:Smlouvy Peru Kategorie:Smlouvy Slovenska Kategorie:Smlouvy Sovětského svazu Kategorie:Smlouvy Španělska Kategorie:Smlouvy Švédska Kategorie:Smlouvy Turecka Kategorie:Smlouvy Spojeného království Kategorie:Smlouvy USA Kategorie:Smlouvy Uruguaye Kategorie:Smlouvy Jugoslávie Kategorie:Smlouvy rozšířené na Gibraltar