Bouře (Op. 40) je opera (zpěvohra) o třech jednáních českého skladatele Zdeňka Fibicha na libreto českého básníka Jaroslava Vrchlického, napsané na námět stejnojmenné hry Williama Shakespeara. Poprvé byla provedena dne 1. března 1895 v Národním divadle v Praze.
Vznik a historie díla Po opeře Nevěsta messinská (1884), která se stala předmětem mnoha kritických polemik a u publika propadla, se Fibich na delší dobu od operního média odvrátil. V cestě za přiblížení opery dramatu započaté „Nevěstou“ pokračoval směrem k melodramu a v letech 1889–1891 vytvořil melodramatickou trilogii Hippodamie. Návrat k tradičnější podobě hudebně-dramatické tvorby souvisí mimo jiné s počátkem Fibichova intenzivního milostného vztahu s Anežkou Schulzovou, který se datuje od roku 1892, s mezinárodním úspěchem, který zažil téhož roku při vídeňském provedení Námluv Pelopových a symfonie č. 2 Es dur, ale i se studiem děl Mozarta, Čajkovského a Rimského-Korsakova, jejichž vliv se v novém operním projektu odráží.
Se žádostí o libreto na „světový“ (tedy i v mimočeských divadlech uplatnitelný) námět se Fibich obrátil na básníka Jaroslava Vrchlického. Skladatel již od počátku 80. let 19. století udržoval úzký styk s literáty z kruhu lumírovců a zejména s Vrchlickým. Libreto Bouře je vyvrcholením jejich dlouhodobé spolupráce, jejímiž plody byly dříve kantáta Jarní romance, koncertní melodramy Královna Emma a Hakon, předehra k Noci na Karlštejně, klavírní cyklus Z hor a především Hippodamie.Jiránek, c. d., s. 78. Pro Vrchlického byla Bouře první operní libreto, které napsal; z hudebně-dramatických útvarů se dosud setkal jen se scénickou kantátou (Švanda dudák pro Karla Bendla) a oratoriem (Svatá Ludmila pro Antonína Dvořáka). Oba autoři měli ke shakespaerovské tematice a konkrétně k Bouři vřelý vztah. Ostatně Fibich již roku 1880 zkomponoval předehru Bouře, kterou využil i při kompozici opery.Jiránek, c. d., s. 125.
V operním zpracování Shakespearovy Bouře nebyl Fibich osamocen, na stejný námět před ním i po něm napsalo svá díla téměř padesát dalších skladatelů, například Johann Rudolf Zumsteeg: Die Geisterinsel (1798), Jacques Fromental Halévy: La tempesta (1850), Frank Martin: Der Sturm (1956), Thomas Adès: The Tempest (2004).
Partitura vznikala poměrně rychle v letech 1893–1994 a byla ihned přijata k provozování Národním divadlem; Fibich se zmiňovanými úspěchy na počátku 90. let definitivně zařadil mezi nejvýznamnější české skladatele. Premiéra se konala 1. března 1895 v pečlivé výpravě a v režii samotného ředitele Národního divadla F. A. Šuberta. Domácí i zahraniční kritika byly vesměs příznivé a Bouře se dočkala do konce roku 13 repríz, než ji z repertoáru vytlačila Fibichova následující opera Hedy.Šíp, c. d., s. 117.
Bouře spolu se dvěma následujícími operami Hedy a Šárka jsou tradičně zařazovány do tzv. „lyrické“ nebo též „erotické trilogie“.Jiránek, c. d., s. 124.
Libreto Bouře bylo vydáno při příležitosti premiéry roku 1895, klavírní výtah vyšel o dva roky později. Celou partituru vydalo nakladatelství Dilia.Jiránek, c. d., s. 198.
Charakteristika díla náhled|Prospero a Miranda. Obraz Williama Mawa Egleyho V libretu Bouře se Vrchlický přidržuje Shakespearovy hry s několika odchylkami. Text je pro účely operního zpracování přirozeně značně zkrácen, pět jednání je staženo na tří, rovněž jednotlivé scény jsou sloučeny. V souladu s požadavky na zhudebnění jsou posíleny příležitosti pro nasazení sborů (duchů a lidí-trosečníků), co nejvíce je využit hudebně efektní kontrast mezi éterickým Arielem a nízce tělesným Kalibanem, v souladu s Fibichovou snahou o lyrizaci tématu je hlavní pozornost věnována milostnému vztahu Fernanda a Mirandy vystavenému řadě zkoušek. Zejména Vrchlický doplnil scénu jejich šachové partie, při které se musí oba milenci ovládat a nedat nijak fyzicky najevo svou lásku. Tato pasáž je autostylizací Fibicha jako Fernanda a Anežky Schulzové jako Mirandy v jejich tehdejší situaci. Vedle toho Vrchlický pozměnil vyznění postavy Prospera („Ne kouzelník, však člověk, král“) po vzoru zejména moudrého Sarastra z Mozartovy Kouzelné flétny.Jiránek, c. d., s. 126, 128. Celkové pohádkové, féerické náladě odpovídá dramatická stavba spočívající v rychlém sledu poměrně krátkých, kontrastních scén.Jiránek, c. d., s. 175.
Bouře je „nejsvětlejší opera Fibichova“, jeho „jediná hudební pohádka“, totiž i jediná opera, která končí šťastně.Bartoš, c. d., s. 144. Tím navazuje na dosud nejúsměvnější Fibichovo dílo, kantátu Jarní romance rovněž na text Vrchlického.Jiránek, c. d., s. 128. Zejména ve scénách s Kalibanem se objevuje i humor, jinak ve Fibichových dramatických dílech chybějící, snad až na náznaky v Hedy. Podobně jako v jiných Fibichových operách zde hraje velkou roli osud, v tomto případě však zosobněný Prosperem, který moudře a dobrotivě řídí kroky ostatních postav – na rozdíl od neúprosného, neosobního tragického osudu v Nevěstě messinské, Hippodamii nebo v Pádu Arkuna.
Fibich tuto operu psal ve velmi intenzivní tvůrčí etapě, v níž vznikla řada významných děl (symfonie č. 2, selanka V podvečer, klavírní kvintet).Šíp, c. d., s. 116. Především se ale doba kompozice Bouře časově shoduje se vznikem množství drobných klavírních skladeb a náčrtů později uspořádaných do I. řady Nálad, dojmů a upomínek, pro něž nalezl inspiraci ve svém vztahu s Anežkou Schulzovou. Bouře mezi Fibichovými operami vyniká četností hudebních motivů, z nichž řada byla převzata z klavírního cyklu nebo do něj našla zpětně cestu z náčrtů opery (určení jednoznačné priority nebí vzhledem k současnému vzniku vždy možné). Tak například z Dojmů věnovaných popisu Anežčiny osoby byl převzat jak nadpozemsky průzračný motiv Ariela (Dojem č. 94), tak i přízemně tělesný motiv Kalibana (Dojem č. 119). Příznačné motivy hlavních hrdinů, Fernanda a Mirandy, vznikly transformací Dojmů č. 98-100. Jeden z nejvášnivějších motivů, ozývající se v okamžik Fernandova zamilování při výkřiku „Královno má!“, odpovídá náladě č. 44 Anežka ve fialových šatech. Celý soubor motivů byl přejat do předehry ke 3. jednání a do následující ústřední šachové scény, kdy duchové našeptávají Fernandovi a Mirandě erotické myšlenky: při zmínce o vlasech zní Dojem č. 51 Anežčiny vlasy, o očích Dojem č. 56 Anežčiny oči, při polibku Dojem č. 53 Anežčina ústa.Jiránek, c. d., s. 110, 113, 126-127, 175.
Oba hlavní motivy opery, motiv bouře a motiv lásky (nejčistěji při vyznání Fernanda na počátku 2. dějství Však ona je tak spanilá a milá), mají starší historii, pocházejí totiž ze zmíněné programní ouvertury Bouře z roku 1880.Jiránek, c. d., s. 126.
Bouře je nejméně „wagnerovská“ z Fibichových oper. Skladatel sice využívá příznačných motivů, ale často spíše v náladotvorném než dramatickém duchu. V některých případech dokonce, zcela proti wagnerovským zásadám hudebního dramatu, až dodatečně podložil text hotové hudbě. Nejde ani tak o drama jako o lyrickou pohádku, „zpěvohru hýřivých náladových barev“ (J. Jiránek). Každá postava má zcela jiný hudební charakter (kouzelník Prospero, milenci Fernando a Miranda, vzdušný duch Ariel, netvor Kaliban, jeho lidští kumpáni Stefano a Trinkulo, trosečníci, duchové), k tomu přistupují zvukomalebné přírodní obrazy. Za nejlepší místa opery je považováno milostné vyznání Fernandovo ve 2. dějství, orchestrální úvod ke 3. dějství a celkově rozsáhlé dvojzpěvy ústřední milenecké dvojice.
Inscenační historie opery Inscenační pěstování Bouře bylo především doménou pražského Národního divadla. Po prvním novém nastudování roku 1912 připraveném Karlem Kovařovicem byly další inscenace uvedeny k fibichovským výročím v letech 1920, 1925 a 1935. Ostatní česká divadla ji hrála řidčeji (Brno 1909, 1936, Moravská Ostrava 1925…).
V poválečné době byla Bouře prováděna mnohem méně. Pražské Národní divadlo a Zemské divadlo Ostrava ji nastudovaly roku 1947, poté ji uvedlo ještě Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni roku 1962 a poslední českou inscenací ve 20. století byla inscenace Národního divadla z roku 1969 (premiéra 11. dubna, derniéra 30. října). První zahraniční provedení Bouře (nepočítáme-li jedinou slovenskou inscenaci, totiž ve Státním divadle Košice, premiéra 17. 12. 1961) uvedlo divadlo v německém Bielefeldu. Premiéra se konala 31. března 2007 a představení dne 21. dubna přenášela rozhlasová stanice DeutschlandRadio; z tohoto přenosu existuje i neoficiálně dostupný záznam..Na našem území pak byla opera po téměř 50 letech znovu uvedena v prosinci 2016, a to v inscenaci Národního divadla moravskoslezského.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (1. 3. 1895)Alonso, král neapolský baryton František ŠírSebastiano, jeho bratr tenor František MordaFernando, syn krále neapolského tenor Vladislav FlorjanskýAntonio, bratr Prosperův, nepravý vévoda milánský tenor Hynek ŠvejdaGonzalo, dvořan baryton František ZápotockýAdriano, dvořan bas Josef VeckoProspero, kouzelník, bývalý vévoda milánský baryton Václav ViktorinMiranda, jeho dcera soprán Růžena MaturováKaliban bas Václav KlimentTrinkulo, dobrodruh tenor Adolf KrössingStefano, dobrodruh bas Robert PolákAriel soprán Anna VeseláPrvní duch … Emma VeverkováDruhý duch … Růžena VykoukalováTřetí duch … Anna AdamcováČtvrtý duch … Anna Rufferová Sbor duchů Dirigent: Adolf Čech, režisér: František Adolf Šubert, scéna: Robert Holzer, kostýmy: František Kolár
Děj opery Na malém ostrově vládne Prospero, bývalý milánský vévoda. Kdysi se raději věnoval tajným vědám a vládu důvěřivě přenechal svému bratru Antoniovi, ale ten jej lstí s pomocí neapolského krále Alonsa zbavil trůnu a zanechal – i s malou dcerkou Mirandou – v malém člunu na širém moři. Jen díky dvořanu Gonzalovi, který Prosperovi a Mirandě zanechal v loďce potravu a pár nejdůležitějších knih, se oba mohli zachránit na lidmi neobydleném ostrově. Prospěro, znalý tajných věd a kouzel, přemohl dosavadního pána ostrova Kalibana, syna čarodějky Sycorax.
1. dějství náhled|Scéna s Mirandou a Fernandem. Obraz Angeliky Kauffmannové z r. 1782 Na moři zuří bouře. Miranda se strachuje o loď, kterou poblíž ostrova zmítají vlny, a prosí otce, aby posádku korábu zachránil. Prospero jí vysvětluje, že bouři rozpoutal on sám, neboť na lodi se nacházejí Antonio a Alonso se svými lidmi; svržený vévoda chce využít příležitosti a oba ztrestat (árie Let dvanáct s tebou tady přebývám). Miranda je otcovým vyprávěním unavena a usíná.
Přilétá duch Ariel, jenž je Prosperovi poddán. Na pánův rozkaz utišil bouři a všechny trosečníky dostal ve zdraví na břeh, i loď je opět vcelku a čeká v zátoce. Propustí jej nyní Prospero ze služby (árie Na valném moři bez hrází mhou)? Ale Prospero připomíná Arielovi vděčnost, kterou je mu duch povinován za osvobození z otroctví u čarodějky Sycorax, a prozatím odmítá. Nařizuje Arielovi, aby trosečníky rozptýlil a pomocí přeludů vodil bezcílně a do úmoru po ostrově. K Prosperovi nechť přivede jen Alonsova syna Fernanda, který se má stát Mirandiným manželem. Miranda procitá; otec jí do spánku přičaroval sen o krásném mladíkovi (árie Ach, byl to krásný sen!).
Pak Prospero spílá svému sluhovi Kalibanovi a nemilostivě mu ukládá úkoly. Ten mu vyčítá, že jej vévoda zbavil vlády spočívající ve slastném lenošení, žádá po něm jako odškodnění za manželku Mirandu a nakonec mu vyhrožuje odplatou – aniž by to s Prosperem pohnulo. Ten poté chráněn neviditelným pláštěm pozoruje, jak Ariel a duchové vodí sem a tam zmatené ztroskotance (sbor se sóly Ostrov plný vděků luzných).