Španělská občanská válka (červenec 1936 – duben 1939) patří k nejkrvavějším, ale i nejnepřehlednějším konfliktům 20. století, zároveň jde o válku, která na velmi dlouhou dobu hluboce rozdělila nejen španělskou společnost. Vypukla v momentě, kdy proti demokraticky zvolené republikánské vládě vojensky vystoupila armáda pod vedením generála Francisca Franca. Občanská válka si vyžádala odhadem přes půl milionu obětí, podle jiných odhadů až 1 nebo 2 miliony (převážně civilistů, včetně poprav a hladu).
Charakteristika Ve válce se z nepřehledného společenského a politického spektra španělské společnosti vyprofilovaly dvě strany: převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády druhé Španělské republiky (zejména socialisté, komunisté, trockisté a anarchisté, baskičtí a katalánští nacionalisté) a pravicoví povstalci (fašisté, španělští nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté), kteří byli později nazýváni frankisté podle generála Francisca Franca, který se v průběhu války vyprofiloval v hlavního povstaleckého vůdce.
Ačkoliv Společnost národů hájila politiku nezasahování a vyhlásila i zbrojní embargo, do konfliktu na obou stranách významně zasáhly zahraniční síly. Na straně frankistů to od prvopočátku konfliktu byly Německo a Itálie, na straně republikánů pak od října 1936 SSSR a Mexiko. Mimo to na straně republikánů působily i dobrovolnické jednotky z dalších států – interbrigády.
Válka skončila jasným vítězstvím lépe organizovaných frankistů, po němž následovalo důkladné „očištění“ španělské společnosti od všeho „rudého“ nebo připomínajícího druhou republiku, což zahrnovalo především odbory a politické strany. Byla zničena či znepřístupněna řada archivů, nepohodlní jedinci byli často uvězněni, nuceni odejít do exilu či zavražděni. Množství obětí je sporné; odhady se obecně pohybují mezi půl milionem a milionem mrtvých. Velká část těchto obětí nebyla výsledkem válečných střetů, ale hromadných poprav prováděných oběma stranami (často čistě na základě ideologické nebo třídní příslušnosti).
Přestože válka trvala jen necelé tři roky, poznamenala Španělsko na velmi dlouhou dobu a jeho ekonomika se vzpamatovávala ještě mnoho let. Ovlivnila politiku a veřejné mínění daleko za hranicemi Španělska a zažehla vášně mezi intelektuály a politickými spolky. Republikánští stoupenci ji označovali za zápas mezi „tyranií a demokracií“, nebo „fašismem a svobodou“, a mnoho levicových idealistů třicátých let vstoupilo k interbrigadistům. Frankovi stoupenci zase tuto válku vnímali jako boj mezi „rudými hordami“ a „křesťanskou civilizací“.
Válka měla velký význam také pro vývoj počáteční fáze druhé světové války, protože jak síly Osy, tak Sovětský svaz si v ní vyzkoušely svoji techniku a bojové doktríny a získaným zkušenostem přizpůsobily výcvik vojáků a zbrojní programy.
Historie války
Průběh války Situace před válkou V prvních všeobecných volbách ve Španělsku (19. listopadu 1933) zvítězily pravicové strany, které utvořily středo-pravou koalici (Alejandro Lerroux). Do této koalice vstoupila v říjnu 1934 po prohraných komunálních volbách katolická strana Confederación Española de Derechas Autónomas (CEDA), což zvýšilo tehdejší napětí. Vnitřní rozpory vládních stran vedly k omezené schopnosti podniknout akci nebo učinit rozhodnutí. Koncem roku vyzvaly levicové strany ke generální stávce, ze které vzešla hornická vzpoura tzv. Španělská revoluce z 1934, která byla na rozkaz ministra obrany Diega Hidalga vojensky potlačena generálem Lópezem Ochoou a legionáři, kterým velel podplukovník Juan Yagüe.
V letech 1934–1936 došlo k výrazné radikalizaci venkova, docházelo ke značnému množství stávek. Při těchto akcích běžně docházelo k násilí a úmrtím. Po několika vládních krizích byly na 16. února 1936 vypsány volby, které přinesly velký úspěch levici sdružené do Lidové fronty (47,03%; pravice 46,48%, střed 5,27%). Vládu sestavil vůdce levého křídla republikánské strany Manuel Azaña, tato vláda však byla nestabilní a byla terčem kritiky jak extrémní pravice, tak levice. Manuel Azaña se rozhodl napjatému stavu čelit rázným vystupováním proti fašistickým, národně syndikalistickým a konzervativním organizacím a nechal zatknout přes tisíc lidí, mezi nimi i vysoké důstojníky. Dne 14. března 1936 byla zakázána Falanga a v následujících dnech zatčeno i její vedení včetně José Antonia Primo de Rivery.VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) . str. 13 Tato akce však násilnosti v ulicích spíše zvýšila. Do této situace se parlament ovládaný pravicí rozhodl odvolat prezidenta Nicetu Alcalá-Zamoru, ten se pokusil rozpustit parlament, ale jelikož jeho pokus byl chápán jako zneužití pravomocí, byl 7. dubna odvolán. Prezidentské volby byly vypsány na 26. dubna, ale pravice v nich na protest proti vládě nepostavila svého kandidáta.
Během tohoto období stoupalo napětí a podle oficiálních zdrojů bylo 330 lidí zavražděno a 1511 zraněno v rámci politického násilí, došlo ke 113 generálním stávkám, zničení 160 kostelů a klášterů. Byli vražděni kněží a řeholní sestry. Dne 12. července byl zavražděn nadporučík „Útočných stráží“ a člen Socialistické strany José Castillo. Následující den skupina důstojníků „Útočných stráží“ v rámci odvety zavraždila vůdce monarchistů José Calvo Sotela.
Začátek války náhled|Postup fronty v období od července 1936 do října 1937 Dne 17. července 1936 vypuklo ve Španělském Maroku povstání, které je považováno za začátek této občanské války. Do čela povstání se postavili generálové Manuel Goded y Llopis, Francisco Franco, Emilio Mola, Gonzalo Queipo de Llano a José Sanjurjo. Hlavním vůdcem vzpoury byl generál Sanjurjo. Povstalci obsadili strategická místa ve Španělském Maroku, potlačili stávku dělníků a 18. července se povstání rozšířilo do Španělska. K povstalcům se připojila španělská Africká armáda, složená z elitní Španělské Legie a z marockých koloniálních jednotek Regulares."Morocco tackles painful role in Spain's past ," Reuters 14. ledna 2009. Povstalci se mohli opřít o velkou civilní podporu, proto doufali, že se jim brzy podaří získat kontrolu nad ekonomicky důležitými oblastmi (20. července již kontrolovali Kanárské ostrovy, Baleáry a 23 významných měst jako je Pamplona, Cádiz, Córdoba a Zaragoza).
Vláda Santiaga Casarese Quirogy na tuto situaci nebyla schopna reagovat a 19. července odstoupila. Ještě téhož dne sestavil vládu Diego Martinez Barrio, který ale odmítl dát zbraně demonstrujícím dělníkům, tento požadavek splnila 20. července nová vláda, kterou už vedl republikán José Giralo y Pereira. Ten vyzbrojil dělnické milice a rozpustil armádu, a tak nastal jeden z prvních obratů v této válce. Tohoto dne také zahynul při letecké nehodě vůdce nacionalistů Sanjurjo.
Od ozbrojení lidu (20. července 1936) do obležení Madridu (listopad 1936) náhled|Bombardování Barcelony v roce 1938 (záběr z italského letadla) Na počátku války docházelo na obou stranách k absolutnímu ignorování jakýchkoli konvencí, prakticky hned na počátku války bylo dle odhadů povražděno přes 50 000 lidí. Zpravidla se jednalo o civilisty, kteří byli na „špatné straně“. Počty popravených byly pravděpodobně srovnatelné na obou stranách. Tyto popravy byly nazývány paseos (paseo = „procházka“, „projížďka“) a probíhaly tak, že za město byli odvezeni lidé, které pak ozbrojení příslušníci postříleli. Mezi případy takového vraždění patří např. zastřelení básníka a dramatika Federika Garcíi Lorky frankisty nebo vyvraždění osazenstva barbasterského semináře republikány.
Rozdání zbraní se ukázalo jako rozhodný krok, jak čelit povstání. Hlavním problémem povstalců byla nemožnost přepravy vojska ze španělského Maroka do Španělska (námořní síly zůstaly loajální vůči republice), tento problém jim pomohlo vyřešit Německo a Itálie, když 30. července letecky přepravily vojsko a cizineckou legii z Tetuánu do Španělska. Povstalci též nacházeli podporu v sousedním Portugalsku, kde byl u moci režim Antónia Salazara. Pomoc frankistům byla prováděna tajně, avšak tyto dodávky zbraní se nepodařilo utajit zvláště poté, co německá bojová letadla přistála na území ovládané republikánskou vládou. Tato vláda požádala dne 20. července 1936 o dodávky zbraní Francii, se kterou mělo Španělsko uzavřeno smlouvu. Francouzský socialistický premiér León Blum nejprve pomoc slíbil, avšak na nátlak francouzských pravicových stran a na nátlak Velké Británie tuto pomoc odvolal. Místo toho se snažil dotlačit Německo a Itálii k podpisu smlouvy, která zakazovala dodávky zbraní do Španělska. I přes podpis těchto smluv však pokračovaly i nadále dodávky německých a italských zbraní povstalcům. 24. července 1936 vytvořili nacionalisté „vládu v Burgosu“, která zahájila nový útok. Úspěšný postup těchto vojsk vyvolal dne 4. září pád Giralovy republikánské vlády, kterou nahradila vláda lidové fronty, složená především ze socialistů a komunistů (premiér Francisco Largo Caballero), fungování této vlády bylo velmi problematické, protože uvnitř vlády neexistovala shoda na dalším postupu. Přesto se tato vláda nakonec odhodlala k razantním krokům – 1. října poskytla autonomii Baskicku, 7. října vyvlastnila půdu velkostatkářům a začala ji rozdávat malým rolníkům a konečně 10. října spojila republikánskou armádu s milicemi.
Dne 14. září dobyla armáda povstalců San Sebastián a na hlavní frontě pak 27. září dobyly Frankovy jednotky Toledo, přičemž osvobodily i obránce toledského Alcázaru, kteří se později stali jednou z legend frankistického režimu. Tímto krokem si povstalci otevřeli cestu na Madrid, který v listopadu 1936 oblehli.
Na rozdíl od lidové fronty se frankisté politicky stabilizovali a dne 29. září přijal Francisco Franco moc od Výboru národní obrany v Salamance a o dva dny později (1. října) obdržel titul generalissimus, čímž se stal faktickým vládcem povstalci kontrolovaných území a nejvyšším vojenským velitelem.
Neutralita a zbrojní embargo již v této době byly porušovány zcela běžně, ve Španělsku operovala německá Legie Condor a italské jednotky Corpo Truppe Volontarie (CTV) bojující na straně generála Franca. 6. října vydal Sovětský svaz protest proti porušování embarga na dovoz zbraní do španělským frankistickým povstalcům a od 12. října začal dodávat republikánské vládě zbraně, které byly placeny zlatem ze španělských zlatých rezerv. Na straně republikánů bojovali tzv. interbrigadisté, což byli antifašističtí levicoví dobrovolníci ze 17 států.
Od obležení Madridu (listopad 1936) do dobytí Gijónu (21. října 1937) náhled|Ruiny Guerniky vybombardované německým letectvem Dne 7. listopadu se Frankovy oddíly dostaly k Madridu, republikáni přeložili sídlo vlády do Valencie. Dne 20. listopadu popravili republikáni José Antonia Primo de Riveru.VERNIER, Ettore. Falanga : k problematice třetí cesty. Vyd. 1. Praha : Národní myšlenka, 2008 72 s (Knihovna Národní myšlenky ; s sv. 7) . str. 21 Při obraně Madridu se nejvíce vyznamenali interbrigadisté, především díky jejich odhodlání skončilo toto obléhání neúspěšně a 15. ledna 1937 se frankistické oddíly musely stáhnout. O další (opět neúspěšnou) ofenzívu na Madrid se Franco pokusil v únoru.
Dne 8. února dobyli po velké bitvě frankisté Málagu, v průběhu března zahájili ofenzivu severně od Madridu, ta však nepřenesla boje k Madridu. V dubnu vyvinuli frankisté vyšší aktivitu v Baskicku, kde 28. dubna dobyli Guerniku, která byla dva dny před tím vybombardována německými letadly.