V bitvě u Mantzikertu se v pátek 26. srpna 1071 střetla byzantská armáda s vojskem seldžuckých Turků vedeným sultánem Alp-Arslánem. Porážka Byzantinců, jejichž císař Roman IV. Diogenes padl v průběhu boje do zajetí, a následný politický a vojenský rozvrat paralyzující byzantskou říši zásadním způsobem poznamenaly její obranyschopnost. V důsledku toho pronikli turkičtí nájezdníci do nitra Malé Asie, již si v několika málo letech téměř celou podmanili. Tato bitva bývá proto historiky často označováno za pohromu vymezující určitý předěl v dějinách Byzance, odsouzené ztrátou Anatolie k zániku.
Předchozí vývoj Ve čtyřicátých letech 11. století se na východním okraji byzantské říše zjevila nová hrozivá síla v podobě nomádských seldžuckých Turků, příslušejících ke skupině turkických Oghuzů pocházejících ze střední Asie.Zástěrová, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. s. 243 První kontakt s Byzantinci navázali za vlády císaře Konstantina IX., který je přesvědčil k útoku na arménské království Ani. Tamější arménský vládce se zanedlouho podvolil císaři a jeho území bylo připojeno k říši. Tím se Byzantinci připravili o nárazníkovou zónu chránící jejich východní hranici, jelikož se ocitli v přímém sousedství se Seldžuky, s jejichž válečnou taktikou vycházející z pohyblivosti a rychlosti jízdních lučištníků se nedokázali účinně vyrovnat. Od roku 1048 Turci pustošili byzantskou Arménii a o šest let později stanuli před Trapezuntem při Černém moři. V roce 1057 zničili město Melitene (Malatya) při horním toku Eufratu. Konstantin IX. se nepokusil čelit seldžuckému nebezpečí a naopak z ekonomických důvodů rozpustil značnou část vojenských sborů střežících Arménii.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society. s. 595 Císař Izák I. Komnenos si sice plně uvědomoval neuspokojivý stav dlouhodobě zanedbávaného byzantského vojska, vládu ovšem pozbyl dříve, než mohl proti Seldžukům cokoli podniknout.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society. s. 599-600 Po něm nastoupivší Konstantin X. Dukas zcela ignoroval naléhavost problému a pokračoval v opomíjení potřeb armády dalším omezováním výdajů.Zástěrová, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. s. 239
Tato politika znatelně urychlila vojenský pokles říše, čehož v roce 1064 využil seldžucký sultán Alp-Arslán k dobytí Ani.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society. s. 600 Vzniklá trhlina v byzantské východní hranici umožnila kočovným turkickým klanům rozvinout své útoky dále na západ do Malé Asie. Leckdy tak činily z podnětu seldžuckého vládce, avšak mnohem častěji z vlastní iniciativy. Jejich cílem nebylo obsazení cizího území, nýbrž jeho plenění, načež se po každém vpádu stahovali s kořistí do bezpečí. Při tom těžili z nedostatečné obrany Byzantinců, spoléhajících na početné kontingenty žoldnéřů rozmístěných v klíčových pohraničních pevnostech. Statická defenzivní koncepce se v boji s Turky ukazovala vysoce neefektivní. Jakmile totiž útočníci překonali byzantská opevnění, mohli snadno vpadat do hloubi nepřátelského teritoria, jež, vzhledem k rozkladu tradiční themové domobrany ve vnitrozemí říše, drancovali, aniž by se setkali se silnějším odporem.
Nutnost razantního zakročení proti stále rozpínavějším Seldžukům se naplno projevila v roce 1067, kdy jim padlo za oběť město Kaisareia (Kayseri).Zástěrová, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. s. 243-244 Císařovna Eudokie Makrembolitissa, vdova po zemřelém Konstantinovi X., vybrala za nového císaře člena maloasijské vojenské aristokracie Romana Diogena. Ten se roku 1068 vypravil v čele narychlo posbírané armády do Sýrie, přičemž si podrobil město Hierapolis.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society. s. 602 V jeho týlu mezitím Seldžukové zdevastovali Amorion. V následujícím roce vytáhl Roman do Arménie, kde chtěl dobýt pevnost Achlat. Od tohoto záměru upustil po zprávách o tureckém postupu na Ikonion (Konya). Romanova neúspěšná snaha svést se Seldžuky rozhodnou bitvu posílila opozici proti němu, vedenou rodem Duků. V roce 1070 se císař neodvážil opustit Konstantinopol a velením v boji se Seldžuky pověřil Manuela Komnena, staršího bratra Alexia Komnena. Přestože výprava skončila debaklem Byzantinců u města Sebasteia (Sivas), vítězní Turci přešli na stranu císaře. Navzdory tomu Seldžukové nedlouho nato obrátili v trosky město Chonai. Roman dospěl k závěru, že pouze přesvědčivým vítězstvím nad Seldžuky může zajistit byzantské hranice a uhájit vlastní trůn. V zimě 1070 až 1071 shromáždil císař ohromnou vojenskou moc, s níž hodlal útočníky rozdrtit.Treadgold, Warren. A History of the Byzantine State and Society. s. 603
Před bitvou Před zahájením vlastní výpravy vyslal Roman v únoru 1071 k Alp-Arslánovi své emisary, jejichž prostřednictvím navrhl sultánovi, obléhajícímu tehdy Edessu, sjednání mírové smlouvy. Alp-Arslán pokládal za svého úhlavního protivníka Fátimovce, vládnoucí Egyptu. Uvítal proto císařovu nabídku, zanechal dobývání Edessy a vytáhl k Aleppu.Norwich, John Julius. Byzanz. Der Aufstieg des oströmischen Reiches. V polovině března překročilo Romanovo vojsko Bospor a vyrazilo východním směrem. Byzantskou armádu tvořilo přibližně 5000 profesionálních vojáků západních tagmat a pravděpodobně stejný počet z východních tagmat. Sestávala rovněž z oddílu varjažské gardy, normanských a franských žoldnéřů pod velením Roussela de Bailleul, několika tisíc žoldnéřů slovanského, tureckého, uzského a pečeněžského původu, kontingentu arménských vojáků a Byzantinců odvedených z anatolských themat. Celkově Roman disponoval zhruba 40 000 až 70 000 muži.Markham, Paul. The Battle of Manzikert , Norwich, John Julius. Byzanz. Der Aufstieg des oströmischen Reiches.
náhled|upright=1.1|vlevo|Byzanc okolo roku 1045 Podle líčení historika Michaela Attaleiata, který se účastnil výpravy, se Roman při dlouhé a náročné cestě Malou Asií musel potýkat s různými nehodami, přičemž kvůli požáru přišel o část své osobní výstroje a soumary. Již před tímto incidentem se císař přesunoval a nocoval odděleně od vlastního vojska. Někteří cizí žoldnéři pustošili krajinu podél trasy pochodu a jen s velkými obtížemi se je podařilo přivést ke klidu. Nadto klíčové pozice v armádě zastávali Dukové a jejich přívrženci, tudíž věrnost mnoha důstojníků vůči Romanovi se jevila být nanejvýš pochybná. Koncem června dorazili Byzantinci k městu Theodosiopolis (Erzurum). Jistí velitelé se vyslovovali pro pokračování tažení na seldžucké teritorium, kde by bylo možné sultána porazit dříve, než bude schopen se připravit. Jiní, včetně Nikefora Bryennia, navrhovali setrvat na místě. Císař se posléze rozhodl vytrvat v pochodu.
Zhruba v téže době se Roman dozvěděl o tom, že jeho postup přiměl sultána, aby ukončil obléhání Aleppa. Alp-Arslán odtud zřejmě ještě v květnu urychleně zamířil k Eufratu a dále na východ, nicméně během spěšného ústupu se znatelně zmenšila velikost jeho vojska. Protože ho opustili četní z jeho mužů, nařídil přivést dodatečné posily z Ázerbájdžánu a naverboval také 10 000 kurdských jezdců. Ve městě Choj seskupil sultán své síly čítající kolem 30 000 mužů, mezi nimiž se nacházely i 4000 příslušníků jeho elitní osobní gardy.Dupuy, R. Ernest; Dupuy, Trevor N. Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. s. 320 Třebaže jeho vojsko co do počtu výrazně zaostávalo za byzantským, oproti svému protivníkovi měl výhodu v podobě přesných údajů o pohybu nepřítele.
V srpnu se Byzantinci přiblížili k jezeru Van. Roman, nemající žádné zprávy o blízkosti hlavního voje Seldžuků, se domníval, že sultán dosud prodlévá kdesi na jihu. Císař se tedy rozhodl rozdělit vojsko na dvě části: polovinu mužů svěřil pod velení Josepha Tarchaneiota, jemuž přikázal, aby podpořil předvoj Roussela de Baileulla při dobývání Achlatu, zatímco se zbytkem armády se sám odebral k nedaleké pevnosti Mantzikert (Malazgirt), již hodlal obsadit. Turecká posádka Mantzikertu se po krátkém boji vzdala, načež se zde Roman rozložil táborem s úmyslem vyrazit druhého dne za Tarchaneiotem. Ten se ovšem Achlatu nedokázal zmocnit. Přestože se muslimské kroniky zmiňují o tom, že ho Alp-Arslán rozdrtil v boji, v byzantských pramenech není nic takového doloženo. Podle Attaleiatova tvrzení Tarchaneiotes dokonce zbaběle uprchl, sotva se doslechl o sultánově příchodu. Jeho vojáci se měli zastavit teprve v Meliteně a do bitvy už nijak nezasáhli.
Střetnutí Záhy po kapitulaci Mantzikertu narazil byzantský průzkum na první vážnější odpor tureckých lučištníků. Roman nevěděl nic o osudu Tarchaneiotova sboruZástěrová, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. s. 245 a mylně předpokládal, že se před ním nalézá pouze menší část sultánova vojska, nikoli celá jeho armáda. Vyčlenil proto západní tagmata pod velením Nikefora Bryennia k jejímu odražení. Bryennios se ale vzápětí ocitl v lítém boji a požádal o posily. Císař na to zareagoval vysláním podpůrného oddílu v čele s arménským generálem Nikeforem Basilakiem, který padl do nastražené léčky. Basilakios byl vzat do zajetí a většina jeho mužů přišla o život. I přes hrozící obklíčení dokázal Bryennios odolat náporu Seldžuků a v pořádku ustoupil zpět k Mantzikertu. Nečekaný vývoj přiměl Romana k seřazení vojska do bitevního šiku v očekávání brzkého střetnutí. Turci však setrvávali ukryti v blízkých kopcích, takže se Byzantinci k večeru odebrali zpět do ležení. Po západu slunce se Seldžukové pod příkrovem bezměsíčné noci přihnali k byzantskému táboru, jejž zasypávali salvami šípů, a na všech stranách tak vyvolávali neklid. Tímto svým agresivním počínáním nedopřáli Byzantincům ani na chvíli oddech.
Následujícího rána Byzantinci zjistili, že kontingent uzských žoldnéřů, čítající asi 1000 jezdců, přešel na stranu Seldžuků. Mezi vojáky ihned nastalo pozdvižení, neboť vůči ostatním Turkům v císařských službách vyvstalo silné podezření, že se v případě bitvy zachovají stejně. Ve vzdálenosti pouze pár kilometrů od Byzantinců tábořil Alp-Arslán, jenž téhož dne poslal k císaři své vyslance s návrhem na uzavření míru. Třebaže Roman neměl žádné informace o Tarchaneiotovi, odmítl sultánovu nabídku, jelikož chtěl vyřešit turecký problém jednou provždy a pojistit si trůn dosažením vítězství.Zástěrová, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. s. 244 Současně si uvědomoval, že shromáždění nové armády v budoucnu by bylo velice obtížné a nákladné.
náhled|upright=0.9|Alp Arslán pokořující císaře Romana IV., francouzský ilustrovaný manuskript z 15. století V pátek 26. srpna 1071 Roman zformoval své muže do dvojité linie s jezdectvem po stranách.Haldon, John. Warfare, State and Society in the Byzantine World, 565–1204. s. 205 Sám císař zaujal postavení ve středu bojové sestavy, Bryennios velel levému křídlu a kappadocký generál Theodoros Allyates pravému. S určitým odstupem za hlavními silami se nalézal zadní voj, jemuž velel Andronikos Dukas, syn Romanova úhlavního byzantského oponenta, caesara Ioanna Duky. Seldžukové byli uspořádáni v široké polokruhovité formaci asi čtyři kilometry daleko od Byzantinců. Alp-Arslán se usadil na blízkém pahorku, z něhož měl dokonalý přehled o tom, co se na bojišti odehrává.