Pavel Ivanavič Prudnikaw (, ) (14. července 1911, ve vesnici Starý Dzedzin, Klimavičský poviet, Mohylevská gubernie – 16. března 2000, Minsk) byl sovětský a později běloruský básník a spisovatel, ctěný pracovník kultury Běloruské republiky (1992). Bratranec básníka Alesě Prudnikova.

Biografie

Raná léta a první kroky v literárním díle Pavel Prudnikau se narodil ve velké rolnické rodině. V době jeho dětství přišla první světová válka (1914–1918), vytvoření nové komunistické vlády a občanské války, stejně jako Polsko-sovětská válka v letech 1919–1921. V blízkosti Starého Dzedzinu byla válečná fronta. To vedlo k tomu, že sousední školy byly uzavřeny, a Pavel musel dlouho čekat trvalé místo studia. Teprve v roce 1930, dokončil sedmiletou školu v nedaleké vesnici MilaslavičyПруднікаў П. Далёкае і блізкае // Вытокі песні. Аўтабіяграфіі беларускіх пісьменнікаў. Мн., Маст. літ., 1973. С. 228—229, 233.

V roce 1924 začal studovat literaturu, nejprve demonstroval odhodlání k literární tvorbě a napsal báseň s názvem Cestička (). Právě v té době začal proces zavádění běloruštiny v Běloruské SSR. To přispělo k tomu, že Pavel psal od samého počátku práce v běloruštině. Od roku 1926 spolu se svým bratrancem, Alesěm Prudnikau, skládají básně ve škole. Také psali novinyДалёкае і блізкае // Вытокі песні… С. 230—233. Například, když byl nalezen poklad starých mincí v Starém Dzedzinu, tak o tom napsali v místních novinách Běloruské vesniceКлімавіцкі райвыканкам. Афіцыйны сайт. Зямля старажытных скарбаў.

Život a práce ve 30. létech Na začátku 1930 musel často měnit zaměstnání. Po ukončení školy šel na Donbas, kde pracoval jako horník, metalurg, ale brzy se vrátil do Běloruska, pak – v Mohylevě, do výstavby továrny na hedvábí (stavební první pětiletky). Spolu se svým bratrancem Alesěm Prudnikau žil v Minsku a pracoval jako nakladač na nádraží "Minsk-čísla".

V létě roku 1930 v republikových novinách "Pioneer Běloruska", byla publikována báseň Pavla Prudnikau Na prázdninách (). V té době věřil, že je na počátku své literární kariéryПруднікаў П. Далёкае і блізкае // Вытокі песні… С. 231. V roce 1930 bylo v novinách zveřejněno několik básní, které byly obsaženy v jeho první knize Písně nakladačů (, 1932, ve spolupráci s J. Subačem). V roce 1931 napsal svou první báseň – Piket za piketem (). V 30. létech publikoval se pod pseudonymem Pauljuk Buravěj. V Minsku se seznámil s řadou spisovatelů a básníků té doby, včetně Janka Kupala, Jakubem Kolasem, Michasem Čarotem, Platonem Halavačem, a dalšími. Později vzpomínky na ně tvoří základní téma knihy Vzdálené, ale nezapomenuté (, 1988), a dalšíchПруднікаў П. Памяці Паўлюка Труса // Голас вясны далёкай: Паўлюк Трус ва ўспамінах, лістах, артыкулах, вершах / Склад. Н. Б. Ватацы, Я. І. Садоўскі. — Мн., Маст. літ., 1994. — 207 с., л., іл..

V roce 1932 odjel do Leningradu, kde nastoupil na Leningradsku lingvisticku Univerzitu, a v roce 1933 se stal studentem na Leningradském Pedagogickém institutu. Na popud profesora Puškareviče byl v roce 1937 vyslán na postgraduální studium slovanských jazyků, ale nestačil se začít učit, neboť byl v srpnu zatčenПруднікаў П. Далёкае і блізкае // Вытокі песні… С. 236—238.

V Gulagu a v prvních letech po osvobození Pavel Prudnikau byl několik měsíců vězněn v Leningradské věznici "Kříže". Byl odsouzen na osm let do vyhnanství a byl původně převezen do Burjatské ASSR. Ke konci trestu pracoval na stavbě železnice, výstavbě továrny v Omsku a báňského a hutního závodu v Norilsku, jako nakladač v říčním přístavu Jenisejsku (Krasnojarský kraj)Pavel Prudnikau. Životopis.

Po propuštění z vězení (srpen 1945) pracoval jako soustružník v Norilsku v lokomotivním depu, tehdy byl ředitelem knihovny báňské a hutní technické školy v Norilsku.

Po návratu domů (1946) působil na středních školách ve Smolenské oblastiБеларускія пісьменнікі (1917—1990): Даведнік / Склад. А. К. Гардзінскі; Нав. рэд. А. Л. Верабей. — Мн., Маст. літ., 1994. С. 442. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou Annou. Ale zůstat dlouho na jednom místě nemohli, protože hrozilo, že bude zatčen znovu, tak Pavel a jeho rodina byli nuceni odejít ze Smolenského regionu. V této době měli dvě dcery: Olgu a Ninu.

V roce 1952 zakotvil ve vesnici Slobodka v Braslavskem kraji. Zpočátku byla rodina v obtížné finanční situaci. Pavel byl učitelem ruského jazyka, literatury a dějepisu na místní škole a jeho manželka Anna – učitelkou na základním stupni.

V lednu 1956 byl rehabilitován Беларускія пісьменнікі (1917—1990): Даведнік / Склад. А. К. Гардзінскі; Нав. рэд. А. Л. Верабей. — Мн., Маст. літ., 1994. С. 443.

V roce 1959 se zcela vrátil k literární činnosti Literární život Klimavičskeho rajonu: Materiály o Pavlu Prundnikau. Toto je proto považováno za jeho "znovuzrození", takže když v roce 1968 vydal svou druhou sbírku básní, nazval ji Čas mého znovuzrození ().

Pozdnější práce V letech 1968–1969 se Pavel Prudnikau s rodinou přestěhovali do Minsku. Pavel se stal šéfredaktorem novin.

Od roku 1971 odešel do důchodu. Od té doby měl více času, aby se zapojil do literární činnosti a toto období bylo nejplodnější v jeho práci. Od roku 1971 byl členem Svazu spisovatelů Běloruska Энцыклапедыя літаратуры і мастацтва Беларусі: У 5 т. Т. 4. Накцюрн — Скальскі/Рэдкал.: І. П. Шамякін (гал. рэд.) і інш. — Мн.: БелСЭ, 1986. — С. 670.. V 1970-1980 vydal několik sbírek básní, z nichž nejvýznamnější je sbírka vybraných prací, Moje magistrála (, 1981). Poezie prodchnutá tématy krás Mohylevského a Braslavského kraje, dojmy z cesty do Československa, na Kavkaz.

Dvakrát, v 70. a 80. letech, Pavel Prudnikau navštívil místa svého zadržení, o kterých v roce 1975 napsal několik básní Пруднікаў П. І. Крыніцы: Выбранае: Вершы і паэмы. / Прадм. А. Марціновіча. — Мн., Маст. літ., 1991. — С. 211—224, a v roce 1989 – cestopis, O známých opaření cesty () Пруднікаў П. Па знаёмых пякучых сцежках: Былы вязень сталінскіх канцлагераў вяртаецца на месца былых пакут // Беларусь. — 1989. — N 10. — С. 4—5. V roce 1987 vydal knihu pro děti školního věku, Svítání (). V roce 1988 vydal paměti, Vzdálené, ale nezapomenuté (), kde autor popisuje osobní setkání s mnoha běloruskými spisovateli, od Janki Kupaly, Jakuba Kolasa, Zmiсěra Žilunoviče (Tiška Hartneho), spisovatele a nejvyššího předsedy vlády Běloruské SSR, až po Arkadzja Kuljašova a Ivana Meleža.

Téma stalinistických represí v dílech S příchodem perestrojky v Sovětském svazu nastala možnost otevřeně psát na téma stalinských represí. Už v 50. letech Pavel Prudnikov dostal nápad psát o těchto událostech a začal dělat první nahrávky Пруднікаў П. І. За калючым дротам: Аповесці. Мн., Маст. літ., 1993. — С. 271. Ale odpovídající příležitost byla teprve o třicet let později. Prvním produktem tohoto typu byla poema Taimyr, složená v letech 1975-1987. (Publikoval ji v časopise "Plamen" v roce 1988).

V roce 1993 vydal knihu Za ostnatým drátem (), za kterou autor později získal cenu Federace odborových organizací v Bělorusku. Kniha se skládala ze dvou novel, Ježovské palčáky a Severní peklo () – největší díla autora. Novely jsou autobiografické a o přírodě: hrdina je Michas Ascjorsky, který se stal prototypem pro osud autora. První novela vypráví o utrpení hlavního hrdiny v Leningradských "Křížích", druhá vypráví o tom, jak si Mihaš odpykával trest odnětí svobody na Sibiři.

V roce 1996, jeho poslední sbírky básní Vánice (), Pavel Prudnikau napsal báseň Každý druhý (), rovněž o obětech stalinských represí Пруднікаў П. І. Пароша: Вершы. Паэма-аповесць. Мн., Маст. літ., 1996. — С. 82—140.

V posledních letech života a nesplněné plány V posledních letech svého života byl Pavel Prudnikau velmi nemocný, takže již nemohl sám psát nová díla. Nicméně nezastavil tvůrčí práci, diktoval nové básně své milé.

V roce 1998 se na Pavla Prudnikau obrátil běloruský spisovatel Leonid Marakou, který shromažďuje údaje o obětech represí stalinského režimu. Pavel Prudnikau diktoval vzpomínky na strýce Leonida – Valera Marakova, který byl zatčen a popraven v roce 1937 Пруднікаў П. Паэт эмоцый // Маладосць. — 1998. — № 12. — С. 196—209.

V plánu spisovatele bylo vydat román Opala () – pokračování novely Ježovské palčáky a Severní peklo – a poemu Izgoj (), ve které se hovoří o utrpení bývalých vězňů už po propuštění z vězení. Ve skutečnosti v těchto pracích by se autorka chtěla říct o svém putování v druhé polovině 40. – počátku 50. letech. Ale dílo nebylo nikdy vydáno. Chtěl také vydat knihu Nezahojené rány (), o nucené kolektivizaci na běloruském venkově v 30. letech. Zůstalo neopublikováno mnoho básní, básně věnované černobylské tragédii, vzpomínky na jiné slavné osobnosti běloruské kultury. V plánech spisovatele bylo také vydat sbírku vybraných děl s názvem Echo (). Ale pro nemoc neměl čas na realizaci tohoto plánu.

Kreativita a ocenění

Hodnota kreativity Pavel Prudnikau vytvořil díla jak v poezii, tak i v próze: básně, romány, paměti, básně pro děti. Kreativita odráží složitý osud autora. Je to složitá kombinace s oslavou sovětské společnosti a jejích úspěchů, ale také s poukazem na temné stránky sovětského systému – represe – a také filozofické meditace o životě a opěvování krásy přírody a vlasti.

Práce 30. let byly ve znamení doby. Jejich hlavním motivem je glorifikace šoku, pracovního nadšení, jeho charakteristického patosu dovolávání se, lozungy. Jasně cítil vliv Vladimira Majakovského, zejména pokud jde o budovatelské verše Буравей П., Субач Я. Песні грузчыкаў: Вершы. — Мн., 1932. V pozdějších letech v jeho práci nachází významné místo uvažování o životě, které se často prolíná s opěvováním krásy své rodné vlasti a její slavné minulosti Пруднікаў П. І. Час майго нараджэння. С. 39—49. Pavel Prudnikau se stal jedním z prvních běloruských básníků, kteří zasvětili jeho verše kráse Braslavského kraje Пруднікаў П. І. Час майго нараджэння. С. 50—58Пруднікаў П. І. Мая магістраль. С. 118, 126.

Významné místo v práci Pavla Prudnikau zaujímají díla věnovaná represím Stalina. Charakteristickým rysem jeho díla je, že ztělesňuje příběh o tom ve formě poezie (poemy Taimyr, Každý druhý, sbírka básní Bolestivé vzpomínky Пруднікаў П. І. Крыніцы. С. 211—227). V povídkách a básních autor popisoval události, kterých byl sám svědkem.

Zkušenosti v jednání s autory různých epoch po dobu půl století byly začleněna do sbírky vzpomínek Vzdálené, ale nezapomenuté (, 1988). Značná část knihy je věnována vzpomínkám na mladé běloruské básníky a spisovatele v roce 1930, z nichž mnozí byli zabiti ve válce nebo během Velkého teroru v SSSR, jako Zmitrok Astapenka, Ales Dudar, Michas Zarecky, Todar Kljaštorny a další Пруднікаў П. І. Далёкае, але не забытае. С. 67–72, 89–96, 137–149..

Básně Pavla Prudnikau mají melodický rytmus, intonaci a zvuk Марціновіч А. Вёрстамі любві і нянавісці // ЛіМ. — 1991. — 19 ліп. — С. 13.. V poezii Pavla Prudnikau Píseň prvního máje () a Na výletě () napsal píseň Běloruský sovětský skladatel Jury Semenjaka .

Materiály v archivech a muzeích Doklady o životě a díle Pavla Prudnikau lze nalézt v Běloruském státním archivu-muzeu literatury a umění Státní archiv v Běloruské republice (1944—1997). Krátký adresář Zápisy z jednání běloruského státního archivu-muzea literatury a umění. Exponát věnovaný spisovateli se nacházejí v muzeích v Klimovichích a Braslavi Braslavské místní historické muzeum Interfax.by. Materiály o Pavlovi Prudnikau publikovali Ales Martinovič a Leonid Marakou (jejich práce jsou uvedeny v seznamu literatury).

Ocenění 3. dubna 1992 byl vyhláškou předsednictva Nejvyšší rady Běloruské republiky č. 1568-XII udělen čestný titul Zasloužilý pracovník v kultuře Běloruské republiky.Vyhláška předsednictva Nejvyšší rady Běloruské republiky 03.04.1992 č. 1568-XII O propůjčení čestného titulu "Čestný pracovník kultury Běloruské republiky" Pavlovi Prudnikau V roce 1995 Pavel Prudnikau ke knize Za ostnatým drátem získal cenu Federací odborových organizací v Bělorusku.

Umělecká díla