Marcus Ulpius Traianus (18. září 53 v Italice poblíž dnešní Sevilly – 9. srpna 117 v Selinúntu), obvykle známý jako Traianus (česky Traján), byl římský císař od roku 98 až do své smrti v roce 117. Mezi adoptivními císaři panoval jako druhý v pořadí.
Narodil se v Hispánii a za Domitiana sloužil jako generál v římském vojsku, přičemž se podílel na potlačení povstání Antonia Saturnina v roce 89. Po Domitianově zavraždění v roce 96 přešla vláda podle usnesení římského senátu na Marca Cocceia Nervu, jenž se mezi vojáky netěšil valné popularitě. Po nejistém a bouřlivém prvním roce své vlády, kdy došlo ke vzpouře pretoriánské gardy, byl Nerva přinucen adoptovat Traiana, čímž ho ustavil svým dědicem a nástupcem. Po Nervově smrti 27. ledna 98 se Traianus chopil moci.
V oblasti civilní správy proslul Traianus svým rozsáhlým veřejným stavebním programem, jímž přetvořil Řím, když nechal vybudovat řadu rozmanitých pamětihodností jako Trajánovo fórum nebo Trajánův sloup. Svých největších úspěchů se však Traianus domohl jako vojevůdce. V roce 101 podnikl trestnou výpravu proti dáckému králi Decebalovi. V následujícím roce porazil jeho vojsko v bitvě u Tapae a do roku 106 si Dácii zcela podmanil. Poté se zaměřil na východ a anektoval království Nabatejců, jež bylo přeměněno v provincii Arabia Petraea. V roce 113 se vypravil proti parthské říši a v průběhu několika let postoupil až k Perskému zálivu. Římská říše tím dosáhla svého nejzazšího rozsahu, jelikož se rozprostírala od hranic Skotska až po Perský záliv. Při tažení ale Traianus onemocněl a v roce 117, zatímco se vracel do Říma, v Kilíkii zemřel. Senát ho pak prohlásil za boha a jeho ostatky byly uloženy pod Trajánův sloup. Do historie se Traianus zapsal jako císař s výjimečně dobrou reputací.
Život
Původ a kariéra Traianus byl prvním římským císařem nepocházejícím z Itálie, neboť patřil k potomkům italických kolonistů, kteří se koncem 3. století př. n. l. usadili v Hispánii. Kořeny jeho rodu byly patrně spjaty s umbrijským městem Tuder (dnešní Todi), ačkoli v současnosti se vyskytují názory, že Traianovi předkové byli hispánského původu. Traianovými rodiči byli Marcia, dcera příslušníka starobylého římského patricijského rodu, a Marcus Ulpius Traianus starší, bohatý velkostatkář, jenž byl jako první z rodu Ulpiů připuštěn do senátu. V šedesátých letech 1. století působil Traianus starší nejprve jako velitel legie pod Corbulonem a pod Vespasianem se zúčastnil první židovské války jako legát legio X Fretensis. Během tzv. roku čtyř císařů po Neronově smrti podporoval Traianus starší Vespasiana, za což byl v roce 70 odměněn konzulátem. O tři roky později byl jmenován správcem Sýrie, významné provincie střežící římské východní hranice proti vpádům Parthů, úhlavních nepřátel Římanů. V roce 79 nebo 80 se stal prokonzulem Asie.
Traianus se narodil 18. září 53 v římské kolonii Italice (poblíž Sevilly) v provincii Hispania Baetica. Po dosažení dospělosti prodělal obvyklou kariéru římského senátora. V polovině sedmdesátých let sloužil jako vojenský tribun, přičemž byl v Sýrii podřízen svému otci. Potom byl oženěn s asi o deset let mladší Pompeiou Plotinou, dcerou pozemkového magnáta z města Nemausus (Nîmes), čímž navázal kontakt s galskou aristokracií. V roce 78 byl učiněn quaestorem a v roce 84 vykonával úřad praetora. Dva roky nato byl Traianus ustaven jedním z poručníků nezletilého Publia Aelia Hadriana, syna svého bratrance. Následně byl vybrán za legáta legio VII Gemina, umístěné v Hispanii Tarraconensis. V roce 89 vyrazil odtud k Rýnu, aby se podílel na potlačení Antonia Saturnina, který povstal v Moguntiacu (Mohuč) proti císaři Domitianovi. V dalších letech setrvával Traianus na Rýně a Dunaji a účastnil se Domitianových válek proti barbarům sídlícím za těmito řekami. V roce 91 zastával svůj první konzulát a zhruba v téže době přivedl do Říma stavitele Apollodóra z Damašku. Kromě úřadu konzula mu byla svěřena správa Dolní Moesie, jež představovala obrannou linii proti výbojnému dáckému králi Decebalovi. Nedlouho poté mu Domitianus udělil velení nad nedávno zpacifikovanými legiemi v Horní Germánii.
Mezi vojáky požíval Domitianus značné obliby, ovšem jeho despotické chování vůči senátu vedlo ke vzniku spiknutí, které se mu v září 96 stalo osudným. Po jeho zavraždění vybrali senátoři za císaře starého a ctihodného Marca Cocceia Nervu. Bezdětný Nerva si sice počínal jako zdatný administrátor, na druhou stranu postrádal podporu armády, což činilo jeho postavení velice labilním. V říjnu 97 došlo ke vzpouře pretoriánské gardy, při níž byl Nerva pretoriány zajat jako rukojmí a byl donucen vydat vzbouřencům Domitianovy vrahy, jimž vděčil za trůn. Za těchto nejistých okolností přikročil Nerva k prohlášení Traiana, tehdy jednoho z nejdůležitějších vojenských velitelů, za svého adoptivního syna a nástupce, a tím si zabezpečil náklonnost legií. Někteří historikové se domnívají, že Nerva byl k tomuto kroku přinucen skupinou senátorů, obávajících se případného mocenského boje podobného tomu, jaký nastal po Neronově smrti. Podle Historie Augusty doručil Traianovi zprávu o adopci do jeho hlavního stanu v Horní Germánii Hadrianus.
Získání vlády náhled|Traianova socha v Xantenu Sotva několik měsíců po své adopci byl Traianus v únoru 98 zpraven o Nervově smrti. Všeobecně uznávaný vojevůdce se pak bez vážnějších potíží ujal vlády nad římskou říší. Nerva byl oficiálně zařazen mezi bohy a jeho jméno zahrnul Traianus do své titulatury. K překvapení všech však nový císař neodcestoval ihned do Říma, nýbrž se rozhodl zůstat v germánských provinciích, aby uspořádal tamní záležitosti a obnovil disciplínu legií. Při té příležitosti potvrdil předchozí Domitianova opatření týkající se zřízení dvou provincií, zahájení výstavby pohraničního limitu a rozložení vojenských posádek. V souladu s tím dal vybudovat silnici mezi městy Moguntiacum a Augusta Vindelicorum (Augsburg). Do hodnosti správce Horní Germánie Traianus jmenoval svého přítele Lucia Julia Ursa Serviana. Současně Lucia Licinia Suru pověřil toutéž funkcí v Dolní Germánii. Oba tito muži později osvědčili svoji loajalitu vůči Traianovi a byli oporou jeho vládě. Záhy po svém nástupu na trůn si k sobě dal povolat pretoriánského prefekta, jenž sehrál ústřední roli při vzpouře proti Nervovi, a nechal ho popravit. Eliminováním tohoto potenciálně nebezpečného soupeře konsolidoval Traianus svoji moc. Pretoriánskou gardu doplnil o elitní oddíl kavalerie, nazývaný equites singulares, který byl tvořen germánskými a panonskými jezdci a sloužil jako osobní tělesná stráž císaře. Traianus také reorganizoval frumentarii, vojenský útvar pověřený obstaráváním proviantu, ve výzvědnou síť agentů.
Poté, co navštívil Panonii a Moesii, vstoupil Traianus na podzim 99 poprvé jako císař do Říma. Římský lid uvítal nového vládce s obrovským nadšením, zvlášť když Traianus rozdělil mezi nejchudší obyvatele města takřka padesát milionů sesterciů. Řada lidí nespravedlivě uvězněných za Domitiana byla propuštěna na svobodu a zároveň byl svým vlastníkům vrácen majetek zkonfiskovaný Domitianem. Slibný počátek Traianova panování, tolik odlišný od Domitianovy krutosti a podezřívavosti, vysloužil Traianovi velkou popularitu. Lid ho proto nazýval optimus („nejlepší“) a toto slovo se brzy začalo objevovat jako součást jeho titulu, třebaže teprve v roce 114 mu bylo přiřčeno usnesením senátu. Traianova politika v zásadě navazovala na Domitianovu, neboť stejně jako Domitianus mohl rozhodovat o životě a smrti každého jednotlivce, nicméně jeho přívětivá povaha a vážnost, již prokazoval senátorům, mu získala jejich přízeň. S každým senátorem se prý osobně pozdravil a před oběma konzuly slíbil, že nebude jednat v rozporu se zájmy republiky, čímž se formálně přihlásil k Nervovu závazku nepopravit žádného člena senátu bez soudu.
Protože senátoři očekávali příjezd Traiana, jehož vnímali spíše jako vojáka než jako civilistu, s určitým napětím, císařovo vlídné vystupování jim přineslo citelnou úlevu. Gesty zdánlivé rovnoprávnosti Traianus vyzdvihoval ideologické postavení senátu jako vůdčí instituce ve státě a svoji pozici „prvního mezi rovnými“ (primus inter pares). Plinius mladší se tedy mohl obdivovat císaři, jehož považoval za „jednoho z nás“ a o němž se domníval, že se nebude vyvyšovat nad zákony (non est princeps supra leges, sed leges supra principes). Traianus dále stvrdil staré výsady senátu a zrušil zákon o urážce majestátu. Jeho vláda byla tudíž senátem přijímána velmi příznivě, o čemž vypovídá i dochovaná Pliniova chvalořeč na Traiana, sepsaná v roce 100. Plinius byl o několik let později vyslán Traianem do maloasijské provincie Bithynia et Pontus a s císařem udržoval čilou korespondenci, z níž je dobře patrné, že smysl pro spravedlnost a laskavé chování představovaly hlavní rysy císařovy povahy.
Dácké války
náhled|upright=1.15|Bitva mezi Dáky a Římany, výjev z Trajánova sloupu Během své inspekční cesty po dunajské hranici impéria v letech 98 a 99 byl Traianus podrobně informován o situaci v Dácii, hornaté zemi rozkládající se na sever od středního toku Dunaje. Tamní kmeny pronikaly už za Domitiana na římské území a v letech 87 a 88 proti nim Římané podnikli dvě odvetná tažení, v nichž ale nedosáhli přesvědčivého vítězství. Ačkoli Domitianus uzavřel s dáckým králem Decebalem nepříliš výhodnou mírovou smlouvu, Dákové pokračovali ve svých nepřátelských aktivitách proti Římanům. Decebalus ještě upevnil svou vládu, v čemž mu pomohla rozsáhlá naleziště zlata a stříbra objevená v Dácii. Traianus se rozhodl předejít hrozícím problémům zničením Decebalova království dříve, než Dákové obnoví své vpády do římských provincií jižně od Dunaje. Před samotným zahájením vojenské konfrontace byla zdokonalena pohraniční opevnění a podél Dunaje byla vystavěna silnice, po níž byly přisunuty legie a pomocné sbory (auxilia) z Germánie, Británie a jiných provincií. Celkový počet vojáků vyčleněných k tažení do Dácie činil kolem 100 000 mužů.
Na jaře 101 vyrazil Traianus z Říma a ve Viminaciu (Kostolac) zřídil svoji předsunutou základnu. Někdy mezi březnem a květnem Římané překročili Dunaj, načež porazili dácké vojsko v bitvě v průsmyku Tapae. Římané ovšem utrpěli v tomto střetnutí citelné ztráty a před příchodem zimních měsíců se stáhli zpět na jih. Decebalus využil římského ústupu a přes zamrzlý Dunaj zaútočil do Moesie, odkud byl ale vypuzen. V roce 102 se Traianus opět chopil iniciativy a s vojskem rozděleným do dvou kolon vpadl do nitra Dácie. Decebalus byl nucen roztříštit své síly, nicméně nebyl schopen zastavit římské legie blížící se k Sarmizegetuse, dáckému hlavnímu městu, takže požádal o mír. Podle pokořujících podmínek byl Decebalus nucen svolit s odstoupením Římany zabraného území, srovnat se zemí dácké pevnosti, upustit od jakékoli diplomatické aktivity bez souhlasu senátu a akceptovat římskou posádku v Sarmizegetuse. Musel rovněž slíbit Traianovi poslušnost, a stal se tak římským klientem. Nato se Traianus odebral do Říma, kde mu byl udělen titul Dacicus.
náhled|vlevo|Území Dácie podrobené Římany