Luk je střelná zbraň. Skládá se z pružného lučiště a nepružné tětivy. Střelba z luku se nazývá lukostřelba. Střílí se šípy, původně dřevěnými nebo bambusovými, v současné době běžnějšími karbonovými nebo duralovými, které mají na jednom konci opeření, zlepšující výrazně jejich letové vlastnosti (jiný používaný výraz je kormidla). Na druhém konci je ostrý, dnes nejčastěji kovový hrot. V pravěku se ke zpevnění konce šípu používalo i opálení v ohni nebo kamenné hroty (pazourek, obsidián). Vynález luku spadá nejspíše do paleolitu, nicméně jednoznačné archeologické nálezy jsou až z mezolitu. Luk byl vynalezen a používán nezávisle na sobě mnoha světovými kulturami.
Luk může být kromě střelby použit k rozdělávání ohně, pohánění vrtáku při vrtání děr, pohonu obrobku při soustružení dřeva (traxlování) a jako nejjednodušší strunný hudební nástroj.
Nátahová síla moderních luků bývá vyznačena na ramenech a to tradičně v librách (1 Lb = 0,45 kg), délka nátahu pak v palcích. Naprostá většina luků má sílu od přibližně 10 liber (nejslabší dětské luky) po asi 200 liber (nejsilnější dlouhé anglické či mongolské luky), přičemž obvyklá síla běžných sportovních (rekreačních) luků je mezi 25 a 50 librami, loveckých nejméně 50 liber a válečných byla cca 70 až 200 liber. Délka nátahu se pohybuje od asi 25 po přibližně 35 palců.
Typy luku náhled|Klasický jednoduchý luk náhled|Princip tureckého reflexního (recurve) luku náhled|„Recurve“ konce náhled|Princip pevných ramen mongolských reflexních luků (tzv. siyah) náhled|Kladkový luk i s držákem na šípy Jednoduchý luk: lučiště tvoří jednoduchý, po natažení tětivy obloukovitě prohnutý kus dřeva či jiného materiálu (bambus, šlachy, rohovina, dnes laminát a plasty), je po atlatlu nejstarší a historicky i geograficky nejrozšířenější dalekonosná zbraň. Jednoduché luky lze rozlišit podle délky na dlouhé a krátké, podle materiálu nebo podle tvaru, jaký má luk na průřezu, ten může být kruhový, eliptický, ve tvaru D, trojúhelníkový nebo více či méně zploštělý. Materiálem bylo v Evropě nejčastěji dřevo tisu, či jilmu, v Asii bambus, v Jižní Americe palmové dřevo, v Severní Americe maklura oranžová (Osage Orange, příbuzné moruši), ořechovec (hickory), tis, akát, jasan. Dlouhý luk (longbow): je pojem v literatuře dosti nepřesně vymezený, alespoň přibližně lze takto nazvat luk délky lidské postavy, případně i delší. V Evropě je takto nazýván zejména tradiční anglický longbow, jehož druhů je ovšem také mnoho. Délka ramen působí jako stabilizační prvek pro přesnost. Také má menší „stacking“ (menší strmost náběhu síly ke konci nátahu v důsledku menšího úhlu konců tětivy a ramen). Ramena dlouhého luku jsou, oproti krátkému luku, méně stresována, což umožňuje vyrobit efektivní, přesný a trvanlivý luk, s dlouhou délkou nátahu, pouze ze dřeva (selfbow), tím pádem rychleji a podstatně jednodušeji. Pro zajímavost: anglický středověký válečný luk (warbow) měl sílu 120–160 (200-240) liber v nátahu 30–32 (36-40) palců, při délce luku 76–82 (100-120) palců. Vyrobit obrovské množství takto silných a zároveň spolehlivých luků pro masy vojáků bylo nejsnadnější s použitím tisového dřeva a dlouhého designu. Reflexní luk (recurve): vyznačuje se prohnutím konců ramen dopředu směrem k terči, čímž je vytvořena jednoduchá kladka, která způsobuje nerovnoměrný nárůst síly, více na začátku nátahu. Často je také reflexní (zvratný), celá ramena jsou v klidovém stavu bez napnuté tětivy prohnuta vpřed směrem k terči, tím je dosaženo vysokého předpětí. Pojem „recurve“ se týká pouze konců, „reflex“ se týká celého ramena. Zdali je luk reflexní, tedy lze zjistit až po sejmutí tětivy, čeština nemá pro „recurve“ relevantní jednoslovný výraz, často jsou tyto pojmy zaměňovány. Recurve konce byly vynalezeny za účelem zkrácení luku, respektive k zlepšení efektivity krátkého luku. Zahnuté konce umožňují docílit srovnatelné efektivity a stejné délky nátahu jako u delšího rovného luku o stejné síle nátahu. A to zejména díky snížení „stackingu“ (vysvětleno výše) a větším zrychlením, když šíp opouští luk na konci výstřelu. U dlouhého luku „recurve“ ztrácí výhodu, protože zvyšuje hmotnost konců ramen a tím je zpomaluje. Zato „reflex“ zvyšuje efektivitu u krátkého i dlouhého luku zvýšením předpětí tětivy – tím opět zrychlí šíp na konci výstřelu. Lučiště může být symetrické (luky Hunů, Mongolů, Arabů, Peršanů či Turků) nebo asymetrické (japonské luky). Asijské reflexní luky jsou téměř výhradně „kompozitní“, protože bývají často složené z vrstev šlach, dřeva, rohoviny (někdy i kosti), pevně slepených dohromady. Středověké reflexní zvratné luky mají výhodný poměr délky luku k jeho síle a jako takové byly cíleně vynalezeny pro použití z koňského hřbetu, kdy by byla manipulace s dlouhým, stejně silným lukem obtížná. Nevýhodou středověkých kompozitních luků byla jejich citlivost na vlhko (slábly a rozlepovaly se). Luky byly proto ukládány do pouzder. Někdy byly takové luky před použitím i nahřívány. Kladkový luk: (compound) je moderní druh luku používaný při sportovní lukostřelbě a rovněž k lovu zvířat. Na obou koncích lučiště jsou nesymetrické kladky tvořící kladkostroj. Rozdělují napínací sílu v délce nátahu nerovnoměrně (největší nárůst síly na začátku, nejmenší na konci nátahu), čímž zvyšují rychlost, dolet šípu, ale zejména, díky snížení napínací síly na konci nátahu a menšímu zpětnému rázu, zlepšují míření a přesnost střelby. S kladkovým lukem si lukostřelec odbude největší námahu v průběhu nátahu a na konci nátahu již necítí v prstech tak silný odpor, což mu usnadňuje zamíření. Socha luku (madlo, střed luku) bývá nejčastěji duralová nebo plastová, ramena bývají vyrobena většinou z plastu nebo karbonových materiálů. Kladkové luky bývají opatřeny poměrně sofistikovanými mířidly (optika, vodováha). V zahraničí bývají používány k modernímu lovu, ale v ČR je lov lukem proti mysliveckému právu. Kromě lovu se kladkové luky používají ke sportovní střelbě a je v nich pořádáno i mistrovství světa. Peletový luk: má dvě tětivy, mezi nimiž je upevněn váček, do něhož se vkládají střely. Nestřílí se z něj šípy, ale kamínky nebo olověné kuličky. Je menší, slabší a používá se k lovu drobné zvěře a ptáků. V Evropě se v 17.–19. stol. princip používal u tzv. balistru, malé kuše s obvykle ocelovými lučišti.
Šíp náhled|Různé typy evropských středověkých šípů Každý šíp se skládá z dříku (ratiště), hrotu a hlaviště (končíku) s vodícím žlábkem pro tětivu. Často bývá opatřen opeřením (křidélky), které šíp stabilizují a zlepšují tak výrazně jeho letové vlastnosti. Šípy se rozlišují především podle délky a podle tvaru hrotu. V minulosti byly šípy vyráběny zpravidla ze dřeva (tenké, rovné pruty např. šípku, angreštu či kaliny, svídy, rákosu, ale taky štípané z rovnoletého dřeva jasanu, topolu, smrku, jedle…), v Jižní Americe bambus nebo rákos, v Asii zpravidla bambus, u Inuitů se vyráběly z nedostatku rostlinných materiálů někdy i z kosti nebo mrožího klu. Délka šípu může dosáhnout až 300 cm (hlavně v Amazonii), šípy delší než 100 cm používají Japonci, poněkud kratší o délce asi 90 cm Mongolové. Naproti tomu šípy používané v Evropě jsou kratší, řídí se fyzickými předpoklady lučištníka (k změření sevřete šíp opřený v jugulární jamce mezi dlaněmi předpažených rukou s napjatými prsty a mezi prostředníky by vám měl vyčnívat jen hrot šípu – ten se do délky šípu nepočítá, protože je u části šípů, zejména loveckých, výměnný). Podobně krátké šípy používali i severoameričtí indiáni na Velkých Pláních. V Koreji existuje technika, při které se vystřeluje šíp kratší než délka nátahu vložený do (bambusového) korýtka. Opeření šípu, tzv. olep, se tradičně vyrábí z ptačích per, u moderních loveckých a sportovních šípů může být i z plátků celuloidu, gumy, nebo plastu. Křidélka bývají většinou tři (severoameričtí indiáni, Evropa) nebo čtyři (Mongolové, některé kmeny v Amazonii), výjimečně dvě (např. nouzové, či dětské šípy indiánů kmene Cherokee). Zvláštností je spirálovitě vinuté opeření šípů některých kmenů v Amazonii, které uvádí šíp do rotace podobně jako vývrt v hlavni kulovnice, je tak vyrovnávána případná nesymetrie šípu (jak váhová, tak i tvarová). Zvláštností je typ křidélek zvaný flu-flu, který je tvořen prachovým peřím či jakýmkoli jiným roztřepeným brzdícím materiálem. Šíp s tímto opeřením je pomalejší a má kratší dostřel, ale zároveň je stabilnější a rychleji se po výstřelu narovná, tudíž je na kratší vzdálenost přesnější. Opeření šípu zvyšuje jeho stabilitu a zlepšuje letové vlastnosti, může však i chybět. Především domorodí Afričané, např. Sanové, používají šípy bez opeření.
Hroty šípů se původně vyráběly z kostí, zvířecích drápů a zubů, ale i ze dřeva, tvrzeného nad ohněm nebo ostře seříznutého bambusu, nejostřejší však byly ze štípaného kamene (pazourek, obsidián). Později převládly kovy, jako bronz, železo a ocel, dnes se vyrábějí z duralu, nerezové oceli, titanu či speciálních slitin. Nejčastější tvar hrotu loveckého šípu je trojúhelníkový, s jedním nebo dvěma protihroty, znesnadňující jeho vytažení z rány. Časté jsou i hroty kuželovité, nebo ogivální (hlavně u sportovních šípů) a listovité (kopinaté). K méně obvyklým tvarům patří hroty zubaté k trhání masa (zvláště Japonsko), půlměsíčité (známé např. v Indii) nebo šípy s více ozubenými hroty na lov ryb a mořských savců. Výjimkou nejsou ani šípy s tupým hrotem, určené pro výuku a hry dětí, srážení ovoce nebo chytání ptáků, které vystřelený šíp pouze omráčí. Japonci, Mongolové, ale i některé indiánské kmeny, používali hvízdající šípy, a to k signalizaci, ale i k zastrašení nepřátel. K válečným účelům se v Evropě, Asii i Americe používaly také zápalné šípy, jejichž dřík byl obtočen koudelí nebo přízí, napuštěnou hořlavinami a před výstřelem zapálen. Známé jsou i otrávené šípy. Použití šípových jedů bylo samozřejmostí při lovu foukačkou v Amazonii a Jihovýchodní Asii, šípové jedy se však uplatnily i při lovu lukem, a to hlavně v Africe (např. pro lov slonů, nosorožců, goril a jiných nebezpečných zvířat) a Jižní Americe, méně v Asii (Sibiř, Indie) a Severní Americe, v Evropě je používali např. Slované v době Stěhování národů, a to k loveckým i válečným účelům („Kalená střela“ v ruských bohatýrských bylinách). Šípy jsou zpravidla střelcem nošeny v toulci. náhled|Hroty moderních sportovních šípů