Basileios II. Bulgaroktonos (doslova Bulharobijec) (řecky , Basileios Porphyrogennētos; cca 958 – 15. prosince 1025) byl byzantský císař z Makedonské dynastie, který panoval v letech 976 až 1025. Byl synem císaře Romana II. a jeho manželky Theofano.
Basileios II. byl jedním z nejdéle panujících římských císařů vůbec. Císařem de iure byl od korunovace v roce 960, kdy vedle něj vládli jako císařové postupně Roman II., Nikeforos II. a Jan I. Tzimiskes. Jako autokrator začal vládnout od roku 976. Po celou dobu byl Basileiovým spolucísařem jeho mladší bratr Konstantin VIII., který se však fakticky na vládě nepodílel. Po nástupu na trůn musel mladý císař svést boj o vládu i život s několika uzurpátory, které nakonec drtivě porazil. Poté, co se vypořádal s nepřáteli uvnitř říše, mohl Basileios soustředit svou pozornost na boj se zahraničními nepřáteli.
Císař vedl téměř po celou svou vládu války, kdy postupně porazil Bulhary, Araby, Arménce a Gruzínce, kteří Byzanc ohrožovali ze všech stran. Za svůj celoživotní cíl si stanovil absolutní podrobení Bulharů a začlenění podunajských provincií zpět do říše. Tento cíl Basileios sledoval s urputnou houževnatostí a systematicky dobýval jednu bulharskou pevnost za druhou. Bulharský odpor byl definitivně zlomen v roce 1018. Svou krutostí vůči Bulharům během války si Basileios vysloužil přízvisko Bulgaroktonos (bulharobijec). Za vlády Basileia II. dosáhla Byzanc zenitu své moci a její hranice byly opět vymezeny řekami Sávou a Dunajem, nejzápadnější území říše tvořily jihoitalské državy, zatímco na východě se říše rozprostírala až do Arménie a po řeku Eufrat.
Basileios proslul nejenom jako zdatný válečník, ale také jako schopný hospodář a správce. Svými pozemkovými reformami omezil moc vojenské aristokracie, posílil a rozšířil armádu, které věnoval obzvláštní péči a po své smrti zanechal v pokladnici pohádkové bohatství a největší rozsah říše za čtyři staletí. Díky Basileiově zahraniční politice přijali také Rusové křesťanství a Kyjevská Rus se tak zařadila pod byzantský kulturní a náboženský vliv. Basileios je díky svým činům historiky považován za jednoho z největších byzantských císařů a řadí se tak po bok císařů Justiniána I. nebo Herakleia. Je také postavou, která je Řeky považována za národního hrdinu, kdežto Bulhary je naopak považován za opovrhovanou postavu.
Život
Dětství a mládí Basileios II. se narodil okolo roku 958. Narodil se jako syn vládnoucího císaře Romana II., tedy jako porfyrogennetos (tzn. „v purpuru zrozený“). Jeho matkou byla císařovna Theofano. Měl dva historicky doložené mladší sourozence Konstantina a Annu, kteří v byzantských dějinách a pozdější Basileiově politice sehráli důležitou roli. V roce 960 dal císař Roman korunovat Basileia spolucísařem.Encyklopedie Byzance, s. 58 V roce 962 byl korunován císařem také Basileiův mladší bratr Konstantin.Encyklopedie Byzance, s. 261Dějiny Byzance, s. 174 Roku 963 mladý císař Roman II. zemřel. Kolovaly zvěsti, že císaře nechala otrávit jeho vlastní manželka Theofano. Tyto domněnky jsou však považovány za nepravděpodobné a to i vzhledem k tomu, že jen pár dní před císařovou smrtí Theofano porodila dceru Annu.Dějiny Byzance, s. 175 Basileiovi bylo v době otcovy smrti pouze šest let, Konstantinovi pak tři roky. Císařovna Theofano měla v době nezletilosti svých synů vládnout jako regentka. Její postavení však bylo značně nejisté, jelikož veškerou moc na sebe chtěl strhnout Iosefos Bringas, mocný eunuch a císařský úředník.Dějiny Byzance, s. 175 16. srpna 963 přitáhl do Konstantinopole vojevůdce Nikeforos Fokas, který byl téhož dne patriarchou korunován spolucísařem dětských císařů Basileia a Konstantina.Dějiny Byzance, s. 175 Aby dodal svému postavení legitimitu, uzavřel Nikeforos s císařovnou vdovou Theofano na podzim 963 sňatek.Dějiny Byzance, s. 175 náhled|Korunovace Basileia II. spolucísařem, znázorněna v Madrid Skylitzes Nikeforos II. byl úspěšný vojevůdce a císař, který svými výboji zajistil říši významné územní zisky. Nicméně asketický a přísný vládce se v Konstantinopoli netěšil přílišné popularitě a císařovna Theofano se necítila v manželství šťastná.Dějiny Řecka, s. 161 Císařovna navázala milenecký poměr s vojenským velitelem Janem Tzimiskem a společně proti Nikeforovi zosnovali spiknutí. Theofano nechala Tzimiskovi a jeho přátelům otevřené dveře do císařské ložnice a ti císaře Nikefora zavraždili.Dějiny Řecka, s. 161Dějiny Byzance, s. 181 Jan Tzimiskes byl poté prohlášen novým císařem a nároky legitimních nedospělých císařů byly opětovně pominuty. Proti uzurpaci se však postavil patriarcha Polyektus, který odmítl Tzimiska uznat jako nového císaře. Tzimiskes proto vyjádřil pokání nad vraždou Nikefora II. Své přátele, kteří mu s vraždou pomáhali, nechal potrestat a císařovnu Theofano poslal do vyhnanství.Dějiny Řecka, s. 161 Aby dodal svému postavení legitimitu, uzavřel Jan Tzimiskes sňatek s Theodorou, tetou nedospělých císařů.Dějiny Byzance, s. 182 Jan Tzimiskes vládl do roku 976, kdy onemocněl a cestou do Konstantinopole z východního tažení 10. ledna zemřel.Dějiny Byzance, s. 185 Císaři Basileiovi II. se tak konečně otevřela cesta k trůnu, o který však musel v následujících letech svést tvrdý boj.
Boj o vládu
První občanská válka, Sklerova vzpoura
náhled|Mince s podobiznami Basileia II. a Konstantina VIII. Bezprostředně po Tzimiskově smrti v roce 976 nedošlo k zásadním změnám v poměrech. Oba mladí císaři nebyli k vládním záležitostem vedeni, ani k nim připuštěni. Podařilo se jim však dosáhnout toho, aby byla z vyhnanství přizvána zpět ke dvoru jejich matka Theofano.Encyklopedie Byzance, s. 482 Skutečnou moc v říši vykonával parakoimomenos (císařův osobní komorník) Basileios Lakapenos, nemanželský syn císaře Romana I.Dějiny Byzance, s. 185–186 Parakoimomenos se rozhodně nehodlal vzdát moci ve prospěch mladých císařů. Mladší z bratrů, Konstantin, byl se stavem věcí spokojen. O vládu nejevil zájem a vyžíval se v rozmařilém způsobu života.Dějiny Byzance, s. 185 Parakoimomenos Basileios považoval za největší hrozbu pro své postavení vojenské velitele, příslušníky bohaté pozemkové aristokracie z Anatolie. Obavy komorníka vzbuzoval především Bardas Skleros, který byl za Tzimiskovy vlády jmenován megas domestikem (nejvyšší velitelem) armády. Parakoimomenos se pokusil Sklera odstranit tím, že jej jmenoval strategem pohraničního thematu Mesopotamia. Skleros však na urážku odpověděl tím, že se dal svými vojáky prohlásit císařem a vytáhl se svou armádou proti hlavnímu městu. Na svou stranu získal vlivnou maloasijskou aristokracii a provincionální loďstvo operující u maloasijských břehů. Ve dvou bitvách, na podzim 976 a na jaře 977 porazil císařské oddíly a nezadržitelně se blížil k hlavnímu městu.Dějiny Byzance, s. 186Dějiny Řecka, s. 163
V kritické situaci se eunuch Basileios osvobodil z vězení Barda Foku, dalšího významného vojenského velitele, který byl za vzpouru proti Janu Tzimiskovi potrestán internací na ostrově Chios.Dějiny Byzance, s. 186 Fokas opustil obklíčené hlavní město, pronikl do Malé Asie a začal tam shromažďovat vlastní armádu. Skleros proto zanechal obléhání hlavního města a vypravil se proti Fokovi, aby toto nebezpečí zničil hned v zárodku. V první bitvě Skleros zvítězil a Fokas uprchl ke gruzínskému knížeti Davidovi. Fokas získal od gruzínského knížete podporu a především vojenské oddíly pod vedením Ioanna Tornikia, bojovného mnicha a vojáka.Dějiny Byzance, s. 186 Začátkem roku 979 se Fokas a Skleros se svými armádami střetli v bitvě u řeky Halys. Skleros utrpěl rozhodující porážku a spolu se svou družinou uprchl na území mosulského emíra. Na příkaz chalífy byl Skleros zajat a držen v internaci v Bagdádu.Dějiny Řecka, s. 163 První občanská válka v době vláda Basileia II. tak skončila a posílila moc eunucha Basileia, který ovládal státní byrokratický aparát a Barda Foky, který se stal nejvyšším velitelem císařských vojsk. Prestiž císařské moci v této občanské válce výrazně utrpěla a oba mladí císaři nadále vládli jen podle jména. Mladý Konstantin se s tím spokojil, Basileios II. byl však odhodlán zmocnit se vlády za každou cenu a revolta aristokracie i předních hodnostářů říše pro něj byla tvrdým poučením.Dějiny Řecka, s. 163Dějiny Byzance, s. 186–187 Prameny uvádí proměnu císařovy povahy po těchto zkušenostech.
Tažení do Bulharska, porážka u Trajánovy brány Po první občanské válce zaměřil Basileios II. svou pozornost jen ke správě státu a k výkonu moci. Císař začal systematicky přebírat moc. Tyto snahy ovšem narážely na odpor všemocného eunucha Basileia, který nechtěl být ve výkonu své moci kontrolován a omezován. Parakoimomenos se rostoucí moci mladého císaře zřejmě obával čím dál více, neboť se proti němu záhy pokusil zosnovat spiknutí. Basileios II. však odpověděl rázným úderem, což se ukázalo být příznačné pro celou jeho vládu, a znenadání nechal parakoimomena zatknout.Dějiny Byzance, s. 187
náhled|vlevo|200px|Plán bitvy u Trajánovy brány Eunuch byl zbaven veškerého majetku a poslán do vyhnanství. Eunuch, který byl po desítky let nejmocnějším mužem v říši a který oplýval obrovským bohatstvím, byl náhle zcela zlomen, utrpěl šok a za několik dní zemřel. Jako příčinu sesazení komorníka císař uvedl zpronevěru státního majetku a korupci. Když byla provedena konfiskace eunuchova majetku, byl prý sám císař ohromen tím, jak ohromné jmění ministr využíváním svého úřadu na úkor státu nahromadil.Dějiny Byzance, s. 187 Existovalo podezření, že na spiknutí proti císaři se podílel i Bardas Fokas anebo o něm aspoň věděl. Proti mocnému veliteli se však Basileios ještě neodvážil zasáhnout tak rázně, jako proti komorníkovi. Proto Foku jmenoval duxem (správcem) Antiochie a pod touto záminkou jej zbavil titulu megas domestika a vrchního velení nad vojskem.Dějiny Řecka, s. 164
Po odsunutí Bardy Foka se Basileios rozhodl sám postavit do čela vojska, aby svým poddaným ukázal, že je sám schopným velitelem. Svou první vojenskou výpravu císař vedl proti Bulharům, kteří Byzanc připravili o kontrolu nad životně důležitými podunajskými provinciemi. Císař Jan Tzimiskes část Bulharska dobyl a dokonce zajal bulharskou carskou rodinu a internoval ji v Konstantinopoli. Velká část Bulharska se však i nadále nacházela mimo faktickou kontrolu Byzance, především pak oblast Makedonie. Zde se zmocnili vlády tzv. komitopulové, čtyři bratři, kteří neuznávali byzantskou moc. Nakonec přežil jen Samuel, nejmladší z bratrů. Během nepokojů v Byzanci uprchli car Boris II. a jeho bratr Roman z Konstantinopole na území pod vládou komitopulů. Car Boris byl na hranicích zavražděn, údajně omylem. Nicméně Roman I. byl posléze prohlášen za cara. Vládu však vykonával pouze formálně a skutečnou moc měl v rukách Samuel. V té době již Samuel ovládal celé západní Bulharsko, Makedonii a svou vládu rozšířil i do Epiru a Albánie.Dějiny Řecka, s. 164 Samuelovým cílem bylo obnovit velmocenské postavení bulharské říše a ovládnout všechna ztracená území, využil tedy občanské války v Byzanci a v letech a od roku 977 vedl tažení proti Byzanci. Boje probíhaly především v Epiru a severní Thesálii v okolí Larisy.Dějiny Bulharska, s. 71 Bulharským vpádům dokázala odolat jen silně opevněná města, venkov byl však krutě drancován a roku 985 se Samuel zmocnil Larisy.Dějiny Byzance, s. 188