Pablo Neruda, vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto (12. července 1904 Parral, Chile – 23. září 1973 Santiago de Chile, Chile), byl chilský komunistický básník, diplomat a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1971), autor řady básnických sbírek. Není jisté, jak jeho literární pseudonym vznikl. Vedou se teorie, že mu byl předlohou český spisovatel Jan Neruda, avšak sám Pablo nikdy nepřiznal, jak jméno Pablo Neruda vzniklo.
Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. Psal v mnoha básnických stylech od eroticky nabitých milostných básní, (např. sbírka Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň), surrealistických básní, historických eposů až po politické manifesty.
Během svého života zastával mnoho diplomatických funkcí a působil jako senátor v chilském Senátu za chilskou komunistickou stranu. Když konzervativní chilský prezident González Videla zakázal v Chile komunismus, byl na něj vydán zatykač. Přátelé ho měsíce skrývali doma ve sklepě v chilském přístavním městě Valparaísu. Poté utekl do exilu přes horský průsmyk blízko Maihujského jezera do Argentiny. Pár let poté se stal blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Salvadora Allendeho.
V době chilského státního převratu vedeného Augustem Pinochetem byl hospitalizován s rakovinou a po dvanácti dnech zemřel na srdeční infarkt. Už za svého života byl legendou, jeho smrt se stala silným symbolem rezonujícím po celém světě. Pinochet odmítl přeměnit jeho pohřeb na veřejnou událost, ale tisíce truchlících Chilanů neuposlechly zákazu vycházení a zaplavily ulice, aby mu vzdaly hold. Jeho pohřeb se stal prvním veřejným protestem proti tehdejšímu režimu.
Začátky náhled|vlevo|200px|Fotografie mladého Nerudy pod jménem Ricardo Reyes. Narodil se v Parralu (město v Linareské provincii v regionu Maule, asi 400 km jižně od Santiaga). Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Společně s otcem se brzo odstěhovali do Temuca, kde si otec vzal Trinidad Candia Marverde, ženu s kterou měl již před devíti lety dítě, devítiletého chlapce, který se jmenoval Rodolfo. Vyrůstal také se svojí nevlastní sestrou Lautou, která byla jednou z několika otcových nemanželských dětí.
Pseudonym Po druhém jméně své matky byl pokřtěn „Neftalí“. Otec byl proti jeho zájmu o psaní a literaturu, ale on sám měl podporu od ostatních, např. i od budoucí laureátky Nobelovy ceny Gabriely Mistralové, která vedla místní dívčí školu. Protože první literární pokusy jeho otec nelibě nesl, rozhodl se publikovat pod pseudonymem. Ve svých třinácti letech, 18. července 1917, vydal v místním deníku La Mañana esej Entusiasmo y perseverancia, kterou podepsal jako Neftalí Reyes. Toto jméno používal do poloviny roku 1920, kdy v jednom časopise náhodně našel jméno Jana Nerudy, s jehož dílem se seznámil až později. Nerudovo příjmení přijal jako svůj pseudonym. Naopak jméno Pablo zvolil podle svého oblíbeného francouzského básníka Paula Verlaina. 28. prosince 1946 přijal pseudonym Pablo Neruda úředně jako své občanské jméno. Původ tohoto pseudonymu se neúspěšně pokoušel vypátrat Egon Erwin Kisch, se kterým se Neruda stýkal ve Španělsku a Mexiku. V letech 1950 a 1951 Neruda navštívil Československo. Položil květinu ke starému pomníku Jana Nerudy od Karla Dvořáka, který tenkrát stál na Újezdu na Malé Straně a později byl odstraněn.
Dvacet básní Roku 1921 se přestěhoval do Santiaga, aby studoval francouzštinu na Universidad de Chile, ale brzy studium přerušil a začal se plně věnovat poezii. V roce 1923 byla publikována jeho debutová básnická sbírka Kniha soumraku. Další rok následovala kniha Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň, kolekce milostných básní, které byly kontroverzními pro svoji erotičnost. Zvláště uvážíme-li jeho mladý věk. Obě knihy byly kritikou velmi dobře přijaty a byly přeloženy do mnoha jazyků. V průběhu desetiletí bylo prodáno několik miliónů výtisků Dvaceti básní a tato básnická sbírka se stala jeho nejznámější prací.
Ačkoliv jeho reputace rostla jak v Chile, tak i za jejími hranicemi, on sám byl sužován chudobou. V roce 1927 vzal ze zoufalství čestné konzulství v Rangúnu, v bývalém hlavním městě Myanmaru (dříve Barma). V místě, o kterém předtím nikdy ani neslyšel. Později pracoval ještě v Kolombu (Srí Lanka), Jakartě (Indonésie) a v Singapuru. V Jakartě potkal a vzal si svoji první ženu, vysokou Holanďanku, která pracovala v bance. Jmenovala se Maryka Antonieta Hagenaar Vogelzandová. Přečetl hodně poezie a experimentoval s mnoha různými básnickými styly. Napsal dvoudílné dílo Sídlo na zemi, které obsahovaly mnoho surrealistických básní, které později byly úspěšné.
Španělská občanská válka Po návratu do Chile získal diplomatickou funkci v Buenos Aires a poté v Barceloně ve Španělsku. Později nahradil Gabrielu Mistralovou jako konzul v Madridu, kde se stal středem čilého literárního kroužku. Spřátelil se s takovými spisovateli jakými byli Rafael Alberti, Federico García Lorca nebo peruánský básník César Vallejo.
Dcera, Malva Marina Trinidad, se narodila v Madridu v roce 1934. Po celý svůj krátký život trpěla častými zdravotními problémy (obzvláště vodnatostí mozku). Během tohoto období se on sám pomalu odcizil své manželce a seznámil se s Deliou del Carrilovou, argentinskou ženou, která byla o 20 let starší a která se nakonec stala jeho druhou manželkou. S první ženou se rozvedl v roce 1936. Ta se přestěhovala do Holandska s jejich jediným dítětem, které zemřelo v roce 1943.
Když se Španělskem začala šířit občanská válka, začal se politicky angažovat. Díky zkušenostem ze Španělské občanské války a jejích následků přestal myslet na sebe (na individuální štěstí jednotlivce) a soustředil se na své okolí. Stal se zaníceným komunistou a zůstal jím až do konce života. Na jeho příklonu ke komunismu měla velký vliv radikální levicová politika jeho literárních přátel a del Carril, ovšem největší důvodem byla poprava García Lorcy vojenskými ozbrojenými silami Francisca Franca. Pomocí proslovů a spisů se snažil co nejvíce podpořit republikánskou stranu, což potvrdil také publikováním sbírky poezie nazvanou Španělsko v mém srdci. Jeho první žena se přestěhovala s dítětem do Monte Carla a on už je nikdy znovu nespatřil. Po jejich rozchodu se začal plně věnovat del Carril ve Francii.
V následujících volbách v roce 1938 byl zvolen prezident Pedro Aguirre Cerda, kterého podporoval. Prezident jej jmenoval odborným konzulem pro španělskou emigraci v Paříži. Zde měl zodpovědnost za „nejvznešenější úkol, jaký měl kdy na starost“, jak sám nazval přepravování 2 000 španělských uprchlíků držených ve Francii v internačních táborech do Chile na staré lodi nazvané Winnipeg. Někdy bývá obviňován, že umožnil vycestovat pouze komunistům a vynechal všechny ostatní, kteří ale také bojovali na straně republiky. Někteří lidé ovšem tato nařčení odmítají odkazujíce na skutečnost, že osobně vybral pouze několik stovek uprchlíků, zbylí uprchlíci byli vybíráni službou pro evakuaci španělských uprchlíků vedenou Juanem Negrínem, předsedou španělské republikánské vlády v exilu.
Mexiko Jeho další diplomatická štace byla jako generální konsul v Mexiko City, kde pobýval od roku 1940 až do roku 1943. Zatímco byl v Mexiku, rozvedl se s Hagenaar, oženil se s del Carril a dověděl se, že jeho dcera zemřela ve věku osmi let během nacistické okupace Holandska z různých zdravotních důvodů. Také se stal přítelem stalinistického vraha Vittoria Vidaliho.
Po neúspěšném pokusu o atentát na Lva Davidoviče Trockého zařídil vízum do Chile pro mexického malíře Davida Alfara Siqueirose, který byl obviněn jako jeden z konspirátorů atentátu. Později o něm řekl, že to udělal na žádost mexického prezidenta Manuela Ávila Camacha. Siqueiros tedy mohl opustit Mexiko City a emigroval do Chile, kde pobýval v jeho soukromé rezidenci. Výměnou za tuto výpomoc Siqueiros strávil přes rok malováním zdí ve škole v Chillánu. Jeho přátelství se Siqueirosem přitahovalo hodně kritiky. Všechna obvinění tvrdící, že jeho záměrem bylo pomoci vrahovi, však odmítl jako nepodložená a ke kritice se vyjádřil jako k „senzacechtivému politicko-literárnímu obtěžování“. V Mexiku se setkal se známým mexickým spisovatelem Octaviem Pazem.
Návrat do Chile V roce 1943 po svém návratu do Chile procestoval Peru, kde navštívil Machu Picchu. Strohá krása incké pevnosti ho později inspirovala k napsání básně o tomto místu. Téma starověkých amerických civilizací více rozebral ve sbírce Veliký zpěv. V tomto díle opěvuje dokončení Machu Picchu, ale zároveň odsuzuje otroctví, které toto dostavění umožnilo. Ve zpěvu XII volá mrtvé mnoha století, aby povstali a skrze něj promluvili. Martin Espada, básník a profesor tvůrčího psaní na Massachusettské univerzitě, prohlásil toto dílo za mistrovský kus řka, že: „Není větší politické básně“.
Stalinismus Zocelen osobními zkušenostmi ze španělské občanské války, tak jako i mnoho jiných levicově smýšlejících intelektuálů jeho generace, začal obdivovat Sovětský svaz a Josefa Stalina. Hlavně proto, jakou roli sehrál Stalin při porážce nacistické armády (báseň Zpěv o Stalingradu v roce 1942). V roce 1953 byl oceněn Stalinovou cenou míru. Týž rok na Stalinovu počest o něm napsal ódu. Psal také (během druhé světové války) chvalozpěvy na Fulgencia Batistu (Pozdrav Batistovi) a později i na Fidela Castra.
Horlivý stalinismem dokonce rozbil dlouholeté přátelství s Octaviem Pazem, který to komentoval takto: „Neruda se stával víc a víc stalinistou, zatímco já jsem byl Stalinem nadšený čím dál tím míň“. Střet jejich rozdílných názorů se nejvíc projevil v roce 1939, když nacistické Německo uzavřelo se Sovětským svazem pakt Ribbentrop–Molotov, ve kterém se dohodli na vzájemném neútočení. V hádce o Stalinovi se dokonce málem poprali. Přesto Paz považoval Nerudu za „největšího básníka jeho generace“. Alexandr Solženicyn v jedné eseji napsal,když uvažuji o Nerudovi a ostatních slavných stalinistických spisovatelích, nabíhá mi husí kůže, jakou mám třeba při čtení některých pasáží Danteho Pekla. Není pochyb, že začínali s komunismem v dobré víře, ale nevědomě se více a více zapletou do sítě lží, klamu, falše, podvodů a zrad až nakonec ztratí svoje duše.
Vladimíra Iljiče Lenina nazval „největším géniem tohoto století“ . V jiné řeči (5. června 1946) vzdal hold sovětskému vůdci Michailu Kalininovi, který pro Nerudu byl „mužem vznešeného života“, a „ohromným budovatelem budoucnosti“.
Později začal litovat, že podporoval sovětské vůdce. Po proslulém Tajném projevu Nikity Chruščova na dvacátém komunistickém sjezdu v roce 1956, ve kterém kritizoval „kult osobnosti“, který obklopoval Stalina, a ve kterém ho obvinil ze spáchání zločinů během velkých čistek, napsal ve svých memoárech: „Přispěl jsem k vytvoření Stalinova kultu osobnosti“, vysvětluje, že „tehdy se nám Stalin zdál jako dobyvatel, který rozdrtil Hitlerovy armády.“ Přes všechna rozčarování způsobená Stalinem nikdy neztratil původní víru v komunismus jako takový a zůstal věrný straně. Pečlivě si hlídal, aby nenahrál svým ideologickým nepřátelům, proto např. veřejně odmítl odsoudit sovětské utiskování autorů „disidentů“, jakými byli např. Boris Pasternak a Josif Brodskij. S tímto postojem nesouhlasili dokonce ani někteří jeho nejvěrnější příznivci.
Senátor 4. března 1945 byl zvolen za komunistickou stranu senátorem pro severní provincie Antofagasta a Tarapacá v suché a nehostinné krajině atakamské poušti. Oficiálně se připojil k chilské komunistické straně o čtyři měsíce později.