Bible je nejen teologická kniha, ale i kniha historická. Celé její poselství je založeno na historických událostech. Biblický popis těchto událostí a s nimi spojených reálií byl po celá staletí jediným pramenem pro jejich historické poznání. Hlavně na jejím základě byly během 19. a 20. století objeveny a zrekonstruovány starověké dějiny mnoha oblastí Blízkého Východu. I dnes je Bible cenným historickým dokumentem, který pomáhá při archeologických výzkumech a poznávání dějin Blízkého Východu.
Problematika historicity Bible Věrohodnost každého historického pramene je potřebné prověřit. Bible obsahuje mnoho unikátních i nadpřirozených událostí, jako rozdělení Rákosového moře Mojžíšem nebo zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kriticky uvažující historik na ni jakožto na pramen proto pohlíží s velkými pochybnostmi. Od 17. století a s větší intenzitou pak od doby osvícenství je celá řada míst v biblických textech z tohoto důvodu označována za zprávy historicky chybné nebo vymyšlené. Historici zaujímají k bibli nejrůznější postoje, od tzv. biblického minimalismu, který ji na základě zmíněných argumentů považuje za sbírku legend, sepsanou skupinkou židovských kněží po návratu z babylónského zajetí, po tzv. biblický maximalismus, který ji deklaruje za historicky přesnou, aniž by dokázal objektivně vysvětlit různá kontroverzní místa.
Bible jako historický pramen je proto stále studována. Zkoumají se různé zachované exempláře biblických textů, jejich různé překlady i vznik kánonu, tedy současné sbírky biblických knih. Bible je porovnávána s jinými starověkými dokumenty a s poznatky archeologie, geografie, astronomie, paleografie, lingvistiky a dalších věd, které nejen prověřují jednotlivé popisované události a další údaje, ale také pomáhají osvětlit a lépe vysvětlit různé detaily v biblických textech.
Materiál a metody
Rukopisy a kánon Texty Bible se nám nezachovaly ve svých původních exemplářích, nýbrž pouze v opisech, časově bližších nebo vzdálenějších době vzniku textu. Mezi opisy se vyskytují rozdíly, vysvětlované většinou písařskými chybami při opisování. Rozdíly jsou i v samotné sestavě biblických textů, tedy v otázce, které biblické knihy patří do biblického kánonu.
Ověřováním původnosti či zjišťováním původní podoby biblického textu se zabývá tzv. nižší textová kritika. Ta vychází z toho, že pokud při opisování textů vznikaly chyby, pak je možno je odhalit na základě textových zákonitostí — různí písaři dělali chyby na různých místech, některá místa se připodobnila místům jiným, písaři doplňovali na některá místa vlastní vysvětlivky a pod.
Původní podoba Starého zákona se rekonstruuje hlavně podle hebrejského (a částečně aramejského) masoretského textu a podle Septuaginty a Pešity jako nejstarších dochovaných překladů. Nejstarším dokladem je část textu s tzv. Áronovým požehnáním na stříbrném amuletu datovaná přibližně do roku 600 př. n. l. Velmi důležitým nálezem byly svitky od Mrtvého moře, které obsahují texty většiny starozákonních knih.
Nový zákon se zachoval přibližně v 5500 řeckých manuskriptech a kolem 10 000 latinských. Žádné jiné dílo starověku se nezachovalo v tolika exemplářích. Například Homérova Ilias se zachovala v 643 kopiích. Takovýto veliký počet rukopisů umožnil metodami textové (nižší) kritiky velmi dobře vyloučit písařské chyby a velmi spolehlivě určit původní text. Aktuální text Nového zákona je stejný, jaký byl v době jeho prvního napsání. Některá víceznačná místa jsou v dnešních biblích vyznačena a jsou uvedeny všechny varianty. Těchto veršů je velmi málo a nemají vliv na celkový smysl textu Nového zákona.
Vyšší kritika se snaží určit autorství dokumentů, dobu jejich vzniku, význam pro publikum a podobně. Její výsledky jsou mnohem méně objektivní, velmi spekulativní, častokrát v rozporu a vědci jsou rozděleni na více táborů.3
Biblický kánon se vyvíjel několik staletí. Šlo o seznam důvěryhodných knih, které správně podávaly křesťanské učení. Výběr těchto knih se dělal velmi přísně. V roce 200 biskup Serapion píše: „přijímáme Petra i ostatní apoštoly jako Krista, jako zkušení lidé prověřujeme spisy, které jsou jim falešně připisovány, protože víme, že takové věci nam odkázány nebyly“4. Spis musel pocházet od apoštola anebo jeho přímého žáka. Musel souhlasit se všeobecně známou křesťanskou vírou. Jestli kvůli němu vznikla někdy bludná učení, byl odmítnut. První čtyři evangelia byla považována za spolehlivá velmi brzy. Už Ireneus je uvádí kolem roku 180. Podle nich byly posuzovány ostatní spisy. Proto mnoho jiných spisů bylo odmítnutých jako nespolehlivé a nepřesné (například evangelium podle Tomáše, Petrovo evangelium a další). Atanázius, biskup v Alexandrii během Velikonočních svátků v roce 367 vyjmenoval seznam knih, které dodnes tvoří Nový zákon. Použil frázi „kanonizovány“ (kanonizomena). Seznam těchto jistých knih byl v roce 382 přijat na koncilu v Říme, když byl papežem Damasus I. Tak se staly kanonickými i na Západe. V současnosti se vědci domnívají, že výběr knih do kánonu byl v minulosti udělán velmi dobře. Někteří tvrdí, že by tam přece jen mělo patřit i Evangelium podle Tomáše, ale jiní zase oponují, že nepřináší nic podstatného.5
Biblické texty
Hebrejská bible Tvoří ji velký počet dokumentů. Jsou to různé žánry: kroniky, vyprávění, písně, modlitby atd. Autoři některých nejsou známi anebo jsou o nich pochybnosti. Tyto dokumenty se dělí na několik skupin.
Tóra: Genesis – Deuteronómium Obsahuje rozprávění jak Bůh stvořil svět a lidské bytosti. První lidé neposlechli Boží příkazy a svět byl porušen. Bůh seslal potopu a potrestal zlé lidi, ale zachránil Nóacha s rodinou. Vybral si Abrahama, který poslouchal jeho vůli. Potomci Abrahamova vnuka Jákoba odešli do Egypta. Tam byli otroky. Bůh poslal Mojžíše a vysvobodil je. Dovedl je do krajiny Kanaán, kterou slíbil Abrahamovi.
Deuteronomická historie: Józue – 2. kniha Královská Izraelité dobyli Kanaánsku krajinu. Vládli nad nimi soudcové až po Samuela. Pak si zvolili za krále Saula. Po něm Bůh vybral za krále Davida. Jeho potomci rozdělili říši na Izrael (severně) a Júdsko (jižně). Neposlouchali Boží zákony a byli poraženi a odvlečeni do zajetí v Asýrii a později Babylonu. Šalamounův chrám v Jeruzalémě byl zničen.
Kronikářská historie: 1. a 2. kniha Kronická, Ezdráš, Nehemiáš Kroniky opakují historii uváděnou v knihách královských. Přidávají některé nové detaily. Babylón je poražen králem Kýrem (Peršané) a židé se mohou vrátit a znovu postavit chrám.
Jiné knihy Jde hlavně o prorocké knihy, které oznamují Boží zákony a příkazy. Proroci Ámos a Ozeáš působili kolem roku 800 př. n. l. Proroci Jeremiáš a Ezechiel existovali během Babylonského zajetí.
Některé další knihy jsou zahrnuty jen v některých kánonech. Knihy Makabejské popisují historické události v závěru 2. století př. n. l.
Nový zákon Skládá se z historických knih – čtyři Evangelia a Skutky Apoštolů, vyučujících knih – listy apoštolů jednotlivcům anebo církevním sborům a prorocké knihy – Zjevení Jana.
Mimobiblické prameny Do 19. století byla Bible zkoumána jen prostředky textové kritiky a byla porovnávána jen sama se sebou. V posledních 200 letech bylo vynalezeno mnoho nových možností: jiné starověké dokumenty, archeologické vykopávky, které jsou zkoumané pomocí nejnovějších technologií, lingvistika, historická geografie, demografie, sociologie, technické vědy, polnohospodářské vědy a další, nekanonické texty, které navzdory nesprávnému teologickému obsahu jsou užitečné pro historický výzkum.
Historie kritiky spolehlivosti Bible
Hebrejská bible Po celá staletí až do 18. století se v křesťanském světe věřilo v existenci rajské zahrady, potopy, Babylonské věže, že Země je stará přibližně 5000 let před narozením Krista a že příběhy o patriarších jsou doslovná pravda. Existovaly i tehdy různé názory na některé otázky například Augustin (354–430) nebo Maimonides. Šlo hlavně o pasáže Genesis 1-11, které obsahovaly velmi neobvyklý obsah. Ale přesnost Bible byla stále široce uznávána.
První problémy vznikly kvůli spojení biblického učení s Aristotelovými názory během středověku. Křesťanský pohled na svět a biblické texty byly vysvětlovány pomocí Aristotelovy filozofie. Každá chyba, nalezená v Aristotelových myšlenkách pak poškozovala i biblické učení. Poprvé se to projevilo při Galileovi a sporu o geocentrismus a heliocentrismus. Další problémy přišly po vzniku geologie jako vědní disciplíny v roce 1788. Do té doby se různé geologické jevy vysvětlovaly jako pozůstatky potopy (katastrofismus). Teď vznikla teorie unifomitarianismu, která tvrdila, že všecky výrazné artefakty na Zemi vznikly postupným působením malých sil během dlouhých období. Darwinova teorie evolučního vývoje živých organismů publikovaná v díle O původu druhů (1859) významně protiřečila biblickému příběhu o stvoření a rajské zahradě. Pod jejím vlivem se kapitoly Genesis 1–11 začaly vysvětlovat čistě na teologicko/mytologické rovině a ne historicky. V době osvícenství někteří učenci jako Thomas Hobbes (v dílu Leviatan), Baruch Spinoza, Richard Simon začali tvrdit, že Mojžíš nebyl autorem Genesis ani ostatních knih Pentateuchu. Vedla je k tomu různá místa v textu, která se opakovala anebo si protiřečila. Bibli začali považovat za sbírku upravených babylonských mýtů, která byla napsána mnoho staletí po událostech a pracovalo na ní mnoho redaktorů. V tomto období se pochybovalo, či vůbec v Mojžíšových časech už bylo známo písmo. Pokračovateli těchto názorů byli Jean Astruc, který začal rozlišovat původní prameny použité na sestavení Pentateuchu podle formy použitého Božího jména (Elohim/J-H-W-H). Julius Wellhausen (Tübingenská škola) zformuloval hypotézu dokumentů, která tvrdila, že Pentateuch je poskládán z různých dokumentů, na kterých pracovalo mnoho redaktorů během staletí. Hermann Gunkel, Albrecht Alt a Martin Noth (kritika tradice) se domnívali, že primární zdroj informací o biblických postavách bylo ústní podání. Z tohoto důvodu tvrdili, že jestli i existovali Abrahám a jiní patriarchové jako historické postavy, pozdější generace z nich vytvořili legendy při ústním odevzdávaní jejich zkušeností. Copenhagenská škola na základě těchto hypotéz dokonce tvrdí, že historický Izrael je jen pár archeologických pozůstatků a biblický Izrael existuje jen v Bibli. Považují Starou smlouvu za výtvor představivosti malé židovské komunity v Jeruzalémě po návratu z babylonského zajetí kolem roku 539 př. n. l.
Odpovědí ze strany konzervativních vědců byly výsledky archeologických vykopávek v Mezopotámii. Archeologové Paul-Émile Botta, Austen Henry Layard, Ernest de Sarzec, Leonard Woolley vynesli na světlo starověké kultury, které byly po staletí známy jen z Bible. I proto byly mnohé postavy pokládány za vymyšlené a biblické příběhy považovány za mýty a legendy. V tomto období byla za mýtus považována například i Trójská válka, kterou opisoval Homér ve své Ílias.7 Archeologické vykopávky v širokém rozsahu potvrdily biblické záznamy dokonce i z doby patriarchů. Současně osvětlily i vícerá biblická místa, která byla dosud nejasná kvůli neznalosti tehdejší doby a zvyklostí. Po nich pokračoval W. F. Albright, který je považován za zakladatele biblické archeologie. Jeho základní myšlenkou bylo, že i když se nedá dokázat historicita všech příběhů patriarchů, přece to byly reálné postavy, které se dají umístit do historie pomocí archeologických nálezů. Měl obrovský vliv na archeologii těchto oblastí. Jeho úspěchy se po přehodnocení pozdějšími generacemi vědců ukazují jako částečné.