Augustus (23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole), známý také jako Julius Octavianus (česky Oktavián), byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14. Jeho celý titul jako římský císař zněl latinsky: Imperator Caesar divi filius Augustus.
upright=1.0|náhled|Aureus (zlaťák) císaře Augusta
Mladý Octavius byl adoptován svým prastrýcem Gaiem Juliem Caesarem (Octavianova matka Atia byla dcerou Caesarovy sestry Julie). Po Caesarově zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. zahájil Octavius svoji politickou kariéru. V následujícím roce 43 se spojil s Markem Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem v tzv. druhém triumvirátu. Avšak po zdolání Caesarových vrahů se triumvirové postavili proti sobě. Lepidus byl přinucen k odchodu do ústraní, zatímco Antonius spáchal sebevraždu poté, co Octavianus porazil jeho vojsko v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l.
Po svém vítězství Octavianus formálně obnovil republiku (restitutio rei publicae) tím, že vládu formálně přenechal římskému senátu. Ve skutečnosti si však podržel veškerou moc ve státě. Ovšem na rozdíl od Caesara nebo Sully nezastával diktaturu, nýbrž se domohl celé řady různých doživotních pravomocí a titulů, čímž de facto proměnil starořímskou republikánskou formu vlády v monarchii v podobě principátu. Nadcházející čtyřicetileté období Oktaviánovy (Augustovy) císařské vlády představovalo počátek nové epochy římských dějin. Jeho vláda byla podepřena:
materiálními zisky v zahraničních výbojích, mimo jiné do Egypta, vytvořením patronátních vztahů s tisíci loajálních vojáků a veteránů. Císař Augustus kontroloval většinu legií, kteroužto hrozivou ozbrojenou mocí mohl prosazovat a uplatňovat svoji vůli v římském senátu, autoritou mnoha poct císaři udělených senátem, a také respektem lidu, jemuž po mnoha desetiletích občanských válek Augustus zajistil bezpečí a blahobyt.
Augustovou vládou začalo dlouhé období míru a prosperity, známé jako Pax Romana („římský mír“), z něhož se – přes pokračující pohraniční konflikty – středomořský svět těšil po dobu více než dvou staletí. Augustus posunul hranice římského státu a dále je zabezpečil vytvořením mnoha klientských království a jiných státních útvarů a diplomatickým sjednáním míru s Parthskou říší. Reformoval římský systém daní, dal rozšířit síť silnic, přestavět řadu měst, založil stálou armádu a pretoriánskou gardu. Po své smrti byl Augustus prohlášen senátem za boha, jenž byl uctíván Římany, a měsíc doposud zvaný Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na Augustus.
Augustovo jméno Augustovo rodné jméno znělo Gaius Octavius. Podle Suetonia mu dal jeho otec krátce po narození cognomen Thurinus, zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií v Kalábrii. Dalším Octaviovým přízviskem mělo být podle Cassia Diona Kaipias. Po právně problematické testamentární adopci Caesarem přijal Octavius v roce 44 př. n. l. jméno Gaius Iulius Caesar, v plném znění Gaius Iulius C. f. Caesar („syn Caesarův“). Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení Octavianus k vyjádření jeho rodinného původu. Neznáme však žádný doklad, že by tohoto jména kdy užíval, chtěl tak zřejmě zastřít svůj skromný původ. Přesto je v moderní historické literatuře (v období před nastolením principátu) nazýván Octavianus, aby byl odlišen od Julia Caesara. Nejpozději od Caesarova oficiálního prohlášení za boha v roce 42 př. n. l. se Octavianus nazýval Gaius Iulius Divi filius Caesar (Gaius Iulius, syn božského Caesara). Později (někdy mezi lety 38 a 31 př. n. l.) zařadil do jména také titul Imperator (Imperator Caesar Divi filius), přičemž rodové jméno Iulius bylo nahrazeno jménem Caesar. 16. ledna 27 př. n. l. mu senát udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“). Od té doby se jeho celé jméno objevuje v podobě Imperator Caesar Divi filius Augustus (což lze do češtiny přeložit zhruba takto: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“). Jméno Augustus stejně jako jméno Caesar se po nástupu Tiberia na trůn stalo součástí titulatury římských císařů. Kromě výčtu všech úřadů, včetně údaje kolikrát je zastával, byl později k jeho jménu přiřazen také titul Pater patriae („Otec vlasti“). Po Augustově smrti v roce 14 a následném zbožštění byl pak nadále zmiňován jako Divus Augustus Divi filius.
Život Biografie císaře Augusta pojednává o dvou téměř protikladných osobnostech: na jedné straně o mladém, ctižádostivém a poměrně krutém politikovi, který se během boje o nejvyšší moc ve státě neohlížel na zákony a neštítil se ani nejhorších hanebností. Na straně druhé o císaři, který, jakmile jednou získal moc, zacházel s ní nanejvýš rozumným způsobem, neboť chtěl docílit stabilního a trvalého ukotvení jím založeného státního zřízení – principátu, které nahradilo občanskými válkami rozvrácenou římskou republiku.
Původ a mládí Augustus byl synem Gaia Octavia a jeho ženy Atie, neteře Gaia Julia Caesara. Ačkoli jeho rodina pocházela z Velitrae, obce nedaleko Říma, Octavius se narodil 23. září 63 př. n. l. v Římě. Rodina jeho otce patřila k jezdcům a byla poměrně zámožná, třebaže nijak zvlášť politicky významná. Gaius Octavius starší prý poskytoval finanční půjčky, později se mu podařilo vstoupit do senátu, a dokonce dosáhl úřadu praetora a místodržitele Makedonie. Po smrti otce v roce 59 př. n. l. se Octaviova matka provdala za bývalého správce Sýrie Lucia Marcia Philippa. Jelikož Philippus neprojevoval o malého Octavia zájem, vyrůstal Octavius nejprve na statku své babičky Julie, Caesarovy sestry, ve Velitrách. Později se vrátil do domu svého otčíma v Římě. Když v roce 52 nebo 51 př. n. l. Julia Caesaris zemřela, měl Octavius pronést smuteční řeč nad jejím hrobem.Suetonius, Augustus 8.1; Quintilian, 12.6.1. O dva roky později oblékl mužskou tógu (toga virilis) a v roce 47 př. n. l. byl zvolen do kolegia pontifiků (kněží).
Octavius si tehdy přál připojit se k Caesarovu vojsku v Africe, avšak pro odpor své matky Atie od svého záměru upustil. Teprve v dalším roce svolila, aby se přidal k Caesarovi na jeho výpravě proti Pompeiovým synům v Hispánii. Octavius ale onemocněl, takže nemohl odcestovat. Když se uzdravil, plavil se po moři za Caesarem, ale jeho loď ztroskotala. Jen s několika společníky pak prošel nepřátelským územím, čímž na svého prastrýce učinil veliký dojem. Protože Caesar neměl žádného zákonného potomka, osvojil svého prasynovce a dovolil mu v roce 46 př. n. l. účast na svém triumfálním průvodu Římem. Octavius měl sloužit v plánovaném tažení proti Parthům jako velitel jízdy (magister equitum) a společně se svými přáteli Marcem Vipsaniem Agrippou a Salvidienem Rufem byl poslán napřed do ilyrské Apollonie, kde podstoupil vojenský trénink a rozvíjel své znalosti studiem. Na jaře roku 44 př. n. l. ho zde však zastihla zpráva o Caesarově zavraždění.
Vzestup k moci Caesarovým dědicem náhled|vpravo|upright=0.8|Gaius Julius Caesar Octavius odmítl rady vojáků, aby vyhledal ochranu u vojska v Makedonii, a místo toho se vypravil do Itálie. Po přistání nedaleko města Brundisium se dozvěděl o obsahu Caesarovy poslední vůle, v níž ho diktátor adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Dodatečná, testamentární adopce byla sice neobvyklá, přesto obsahovala všechny náležitosti. Caesarovo jmění mu však prozatím zůstávalo nedostupné. Proto po příchodu do Brundisia, kde byl vřele uvítán Caesarovými vojáky, zabavil válečnou pokladnici uloženou zde k připravované válce s Parthy. Nato Octavianus začal shromažďovat dřívější Caesarovy legionáře, k čemuž využíval svého postavení Caesarova dědice. Zástup Octavianových přívrženců se během jeho cesty do Říma, kam dorazil 6. května 44 př. n. l., rozrostl na vojsko 3000 oddaných veteránů.
V konfliktu mezi Caesarovými stoupenci, kteří se shromáždili kolem Marca Antonia, a republikánsky smýšlejícími Caesarovými vrahy Gaiem Cassiem Longinem, Marcem Brutem a Decimem Iuniem Brutem nehrál Octavianus zpočátku žádnou roli. Marcus Antonius si jako nejbližší Caesarův spolubojovník a jeho kolega v konzulátu pro rok 44 př. n. l. činil nárok na vedení caesarovské frakce, pročež se zdráhal Octavianovi vydat diktátorův majetek. Ten i přesto Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma vyplatil dary, které jim diktátor slíbil v závěti, k čemuž neváhal vydražit vlastní majetek. Díky tomu přešla část Caesarových příznivců od Antonia k Octavianovi. V září zahájil řečník a jeden z nejvlivnějších senátorů Marcus Tullius Cicero své projevy proti Antoniovi, v nichž ho označil za největší hrozbu senátu a Římanů. Vědom si skutečnosti, že se veřejné mínění v Římě začíná obracet proti němu, pokusil se Antonius získat správcovství Předalpské Galie, která však již byla přiřčena Decimu Juniu Brutovi. Octavianus mezitím zvětšil svoji soukromou armádu a v listopadu přesvědčil penězi dvě z Antoniových legií, aby se přidaly na jeho stranu. Antonius, zneklidněný rostoucí Octavianovou mocí, poté k úlevě senátorů opustil Řím a v čele svých zbývajících sil ustoupil na sever.
Spojenectví s republikány Decimus Brutus odmítl vydat Předalpskou Galii (tj. severní Itálii), načež byl Antoniem obležen v Mutině (dnešní Modena). Usnesení senátu o zastavení nepřátelství Antonius jednoduše ignoroval, neboť senát nedisponoval žádným vojskem. Tím se naskytla příležitost pro Octaviana a jeho armádu. Marcus Tullius Cicero, který nepatřil ke spiklencům, avšak sympatizoval s republikánskou věcí, podporoval Octaviana, jehož považoval za mladého a nezkušeného muže, v naději, že bude představovat protiváhu k Antoniovi. Octavianus zdánlivě přistoupil na tento obchod, přitom se ale opíral o schopné rádce, jako byl například zámožný Gaius Cilnius Maecenas, s jejichž pomocí sledoval vlastní cíle. Kombinací Ciceronova vyjednávání a vojenského nátlaku byl Octavianus 1. ledna 43 př. n. l. přijat do senátu, obdržel neomezenou vojenskou moc (imperium) a byla mu propůjčena konzulská pravomoc deset let před dosažením zákonem předepsané věkové hranice. Octavianus tak otevřeně vstoupil do spojenectví s republikány. Senát ho poté vyslal k Mutině, kde spolu se senátním vojskem vedeným konzuly Aulem Hirtiem a Gaiem Vibiem Pansou porazil v dubnu Antoniovy vojáky a přinutil je k ústupu do Zaalpské Galie.
Oba republikánští vojevůdci přišli v tomto boji o život, přičemž není zcela vyloučen Octavianův podíl na jejich smrti. Senát se nyní pokusil předat velení nad konzulským vojskem Decimu Brutovi. Octavianus se však proti tomu vzepřel, a navíc pro sebe požadoval uvolněný konzulát a zrušení usnesení, kterým byl Antonius prohlášen za veřejného nepřítele. Když to senát odmítl, vytáhl Octavianus s osmi legiemi na Řím a 19. srpna 43 př. n. l. si státním pučem vynutil zvolení konzulem a zavržení Caesarových vrahů. Mezitím Marcus Antonius shromáždil s pomocí Marca Aemilia Lepida své rozptýlené legie v Galii. To Octaviana přimělo, aby změnil stranu a uzavřel spojenectví s vůdci caesarovské frakce, k čemuž mu dopomohla i jeho nynější role Caesarova mstitele. Podle vzoru Caesara, Pompeia a Crassa vytvořili Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus v říjnu 43 př. n. l. poblíž Bononie (Bologna) druhý triumvirát. Ke stvrzení vzájemného spojenectví posloužila svatba Octaviana s Antoniovou nevlastní dcerou Clodií.
Druhý triumvirát náhled|vpravo|upright=1.5|Mince s portrétem Marca Antonia