náhled|upright=0.8|vpravo|Rekonstrukce chrámu polabských Slovanů v Groß Raden, Meklenbursko náhled|upright=0.8|Rekonstrukce obětiště v areálu muzea v přírodě na Pohansku u Břeclavi
Slovanské nebo staroslovanské náboženství, běžně také slovanské pohanstvíVýraz „pohanství“ je v křesťanské kultuře pejorativní (negativní) výraz pro všechna mimokřesťanská a předkřesťanská náboženství vyjma židovství, často podceňován jako soubor pověr nebo dokonce nevíra, tedy absence náboženství, což neodpovídá skutečnosti. apod., jsou tradičně užívaná označení pro původní náboženství Slovanů před jejich přijetím křesťanství. Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uctívali více bohů. Zdrojem náboženství byl soubor lidových předkřesťanských představ souhrnně nazývaný jako slovanská mytologie, která se dochovala jen ve fragmentech. Náboženský kult se, kromě božstev, soustředil i na uctívání přírodních objektů jako byly posvátné stromy, návrší a prameny, nadpřirozených bytostí jako byly víly, duše předků a praktikování rituálů. Cestovatel Ibn Fadlán říká o Slovanech, že všichni jsou uctívači ohně.
Doba vzniku náboženství starých Slovanů je neznámá, s největší pravděpodobností vznikalo postupně a zaniklo až během středověku pod vlivem nástupu křesťanství. Mnoho pohanských zvyků se však zachovalo až do současnosti především v lidové kultuře a o obnovu tohoto náboženství se snaží novopohanská hnutí, zejména takzvané rodnověří. Slovanské náboženství vykazovalo mnoho shodných rysů s ostatními indoevropskými náboženstvími a bylo ovlivněno i představami různých sousedních etnik.
Z důvodu původu pojmu „pohanství“ v křesťanské kultuře bývá nahrazováno pojmem slovanské (staré, staroslovanské, předkřesťanské atp.) náboženství, případně slovanský polyteismus. Nepřesně je také někdy používán pojem slovanská mytologie, který však označuje pouze část slovanského duchovního systému, a to konkrétně bájesloví.
Polyteistický a dualistický charakter
Ve staroruských kázáních jsou nejčastěji zmiňovanými bohy hromovládný Perun, sluneční Chors a do třetice Veles, bůh podsvětí a stád, tzn. bohatství.Perun byl bůh hromu a blesku zápasící s temnými silami. Chors byl bůh slunce patrně totožný s Dažbogem, přičemž jméno Chors není slovanského původu a pochází z íránských jazyků. Veles nebo Volos byl bůh stád, tzn. bohatství (ale i obchodu), podsvětí (mrtvých) a magie. Významnou úlohu zastávala také Mokoš, bohyně země ctěná zejména ženami. Za důležité bohy jsou považováni také Svarožic, Svarog,Svarožic, patrně „syn Svaroga“, byl bůh ohně nebo skutečný oheň. Svarog dle etymologie byl bůh nebes ztotožněný s řeckým Héfaistem, bohem ohně a kovářství. Jeho jméno a nebeská funkce mohou naznačovat jeho velké stáří. Nebyly zaznamenány svatyně ani místa spojená s jeho kultem, obecně je považován za boha starší generace, za praboha, který ustoupil mocnějším mladším bohům. Ve Vladimírově panteonu chybí. a někteří další.
upright=0.8|náhled|vpravo|Kyjevský kníže Vladimír uděluje nařízení pod modlou boha Peruna, 15. stoletíIlustrace z Radziwillského letopisu, výjev je křesťanskou představou neznámého autora letopisu z 15. století. Neexistují prameny dokazující existenci uceleného panteonu bohů. Jediný historicky doložený panteon slovanských bohů je znám z 9. století, který byl založen kyjevským knížetem Vladimírem, a to zřejmě s úmyslem sjednotit nebo reformovat staré náboženství. Do Vladimírova kyjevského panteonu byli vybráni Perun, Chors-Dažbog, Stribog, Mokoš a Simargl (Veles byl vynechán, ale své posvátné místo již měl na jiném místě v Kyjevě).
Naproti tomu v Polabí působily nezávisle na sobě mocné kmenové kulty (jmenovitě Svantovít, Triglav, Jarovít, Rujevít a další) se zastřešenými chrámy a hierarchií kněží, které mohly již do jisté míry být reakcí pohanů na sílící křesťanství. Vedle hlavních válečných bohů nezaznamenali kronikáři (s výjimkou Rujevíta) žádné vedlejší či nižší bohy, které by tvořili lokální panteon. Nelze vyloučit, že pro kronikáře nemuselo být podstatné se o nich zmiňovat.
Existují mimo jiné teorie, které zpochybňují výhradně polyteistický charakter staroslovanského náboženství, například že staří Slované vyznávali formu tzv. „předetického“ dualismu, tedy víru v existenci boha dobra a boha zla ve vzájemné rovnováze (Perun a Veles, Černobog a hypotetický Bělbog), snad na základě íránských vlivů.
Historie Popis historického vývoje slovanské mytologie je mimořádně obtížný zejména pro absenci věrohodných zdrojů. Doklad o božstvu v lidské podobě máme až od Polabských Slovanů z dob 10.-12. století. Analýzy filologického a etnografického charakteru tak nemohou nikdy dostatečně přesně určit podobu rodiny slovanských bohů.
Vznik náhled|upright=0.5|vpravo|Svantovítův žrec (kněz) s obětním rohem nebo bůh Svantovít s rohem hojnostiŽulová deska uložená ve zdi kostela v Altenkirchenu na Rujáně. Otázka doby vzniku staroslovanského náboženství souvisí se stále nevyřešenou otázkou slovanské etnogeneze, která bývá kladena jak do doby před naším letopočtem tak až do okamžiku jejich objevení se v historických pramenech, tedy do doby stěhování národů. Další nejasnou otázkou je nakolik si byly podobné náboženské představy a kult jednotlivých slovanských kmenů.
V době expanze Byzantské říše na západ během 6. století nalézáme vůbec nejstarší zprávu o uctívání božstev Sklavenoi žijících při dolním Dunaji, kdy si Prokopios všímá, že uctívají nějakého nejvyššího boha – neuvádí však (nebo nezná) jeho jméno. S rozvojem raně středověkých politických útvarů došlo ke vzniku a vývoji lokálních kultů jako byl panteon kyjevského knížete Vladimíra nebo kult polabských bohů Svarožice a Svantovíta. V druhém zmiňovaném případě později vznikla i kněžská vrstva a byly stavěny chrámy (např. chrámy polabských Slovanů v Retře či Arkoně).
Vlivy Slovanské náboženství vychází ze stejného substrátu jako náboženství ostatních indoevropských etnik. Příkladem může být zachování trojfunkčního schématu ve funkcích hlavních božstev, nebo výraznou úctou vzdávanou hromovládnému válečnému bohu, kterému byl zasvěcen dub. náhled|upright=0.7|vlevo|Kyjevský kníže Igor přísahá Perunovi upright=0.8|náhled|vpravo|Obraz z cyklu Slovanské epopeje od Alfonse Muchy: Slavnost Svantovítova na Rujáně
Výrazné jsou íránské analogie, některé íránské kmeny se dokonce mohly podílet na etnogenezi Slovanů. U obou etnik došlo k záměně některých náboženských výrazů, například slovanské diva a íránské déva označuje démona, zatímco příbuzné sanskrtské déva, latinské deus a germánské tiu označuje boha. Korespondence také existuje mezi praslovanským *bogЪ "bůh" a staroperským baga "bůh" nebo *svętЪ "svatý" a avestánským spenta "magicky mocný" a jinými náboženskými výrazy. Tentýž vliv je spatřován jako příčina velké úcty k ohni a slunci, prvcích dualismu a jménech některých bohů, z nichž u Chorse je prokázán.
Podobné bylo náboženství Baltů, nejbližších příbuzných Slovanů, spojuje je například úcta k ohni a podobným bohům, příkladem je dvojice Perun – Perkunas nebo Veles – Velnias. Některé prvky jako upalování vdov, tedy zvyk analogický indickému satí, nebo mnohohlavost idolů, vedly některé badatele k úvahám o přímém vlivu indické civilizace na Slovany. Jedná se však spíše o dědictví společných kořenů. Jistý vliv mělo také náboženství antické, germánské, keltské a to nejen v rovině obecných indoevropských paralel a také náboženství Turkotatarů a Ugrofinů, které se odráží například ve slovanském kosmogonickém mýtu. Ačkoliv počali Slované přijímat křesťanství až v 9. století, ovlivnilo toto náboženství jejich představy nejspíše už předtím.
Christanizace Slovanů náhled|upright=0.6|Kyjevský kníže Vladimír zavrhl pohanské bohy a přijal křesťanství První historicky zaznamenané přijetí křesťanství mezi Slovany se odehrálo okolo roku 750 v Korutanech, v dnešním Rakousku. Od 8. do 9. století se pak šířilo mezi jižními a západními Slovany a roku 988 byl oficiálně christianizována Kyjevská Rus. Nejdéle se udrželo původní náboženství mezi polabskými Slovany a Pomořany. O jejich christianizaci se pokoušel již Karel Veliký na konci 8. století, ale misionáři do oblastí těmito kmeny dorazili až v 11. a 12. století. Nové náboženství zde narazilo na výrazný odpor.
náhled|upright=0.9|vlevo|Biskup Absalon a dánský král Valdemar nechávají vláčet strženou modlu Svantovíta krátce po vítězném dobytí Rujány. Obraz Laurits Tuxen. Stejně jako v jiných christianizovaných oblastech došlo ke vzniku synkretismu a dvojvěří, kdy lidé kromě křesťanství, o kterém zpravidla měli pouze mlhavé představy, praktikovali staré náboženství, což vedlo k zachování mnoha pohanských reliktů v lidové kultuře, jako je Vynášení smrti. Zakořeněnost původního náboženství a případy násilné christianizace vedly také k povstáním vedeným především slovanskými čaroději (na Rusi tzv. volchvy, česky vlchevci) a pohanskými kněžími.
Rodnověří
V 19. století přinesl nastupující romantismus zájem o předkřesťanskou kulturu předků evropských národů, včetně slovanských. Přímá snaha o obnovu slovanského náboženství se pak objevila ve 30. letech na Ukrajině a poté v 60. letech v Sovětském svazu. Od 90. let se rodnověří začalo prosazovat i v ostatních slovanských zemích.
Objekty kultu Božstva
náhled|upright=0.8|Model Perunova kultovního místa v ruském Novgorodu Praslovanské slovo pro boha je *bogЪ a pochází z praindoevropského kořene *bhago, který souvisí s bohatstvím a jídlem. Někteří badatelé jako Henryk Łowmiański zastávali názor, že Slované nebyli polyteisté, ale měli mlhavou představu nejvyššího nebeského božstva (prototeismus) a ctili širokou plejádu duchovních bytostí (pandémonismus), vzniklých oživením přírodních jevů (animatismus) a předků (manismus). Ke vzniku představy božstev mělo dojít až pod vlivem křesťanství a slovanští bohové jsou tak povýšení přírodní duchové či významní předci. Tato teorie je však v rozporu s všeobecným názorem, že polyteismus existoval už u Praindoevropanů. náhled|upright=0.4|vlevo|Amulet z Novgorodu z 12. století
Panslovanští a lokální bohové
Velkou otázkou v bádání ohledně slovanského náboženství je rozšíření jednotlivých kultů. Například uctívání Peruna bylo zaznamenáno především u východních Slovanů, zejména na Rusi, ale nikoli u polabských Slovanů, kteří ctili jiné bohy. U ostatních skupin Slovanů se jejich přítomnost odvozuje pomocí etymologie (z názvů lokalit apod.). Předpokládá se, že některá božstva byla Slovanům společná, především se to týká Peruna a Velese, kteří jsou zaznamenáni také u Baltů jako Perkunas a Velnias. Podle badatelů jako Zdeněk Váňa se univerzální rozšíření týká také Svaroga a Dažboga – Svarožice. Polabští Slované měli své vlastní kulty, ale někteří badatelé předpokládají, že oldenburský Prove mohl být lokální podobou Peruna, a to vzhledem k příbuznosti obou jmen a sdílení posvátného stromu, kterým byl dub. Svarožic je zaznamenán u obou etnických skupin, u východních Slovanů je ohněm, avšak u polabských Ratarů válečných bůh. Také rujánský Svantovít je někdy považován za místní Perunovu verzi.
Duchové a další bytosti Slované také jakožto animisté ctili přírodní objekty a jevy. Pro duchovní bytosti na nižší úrovni než bohové byly užívány výrazy divЪ a běsЪ, ale jako božské a hodné uctívání byly také chápány hory, skály a kameny, prameny, vodní toky a plochy, stromy a háje, země, nebeská tělesa a oheň. Významnou pozici zaujímali především víly a duchové spojení se zemědělstvím a domovem. Obětiny byly také přinášeny předkům.
Duchovní představy a víra náhled|upright=0.8|Různé amulety postav a zvířat Polanů