Čtvrtá křížová výprava (1202–1204) byla jedním ze série válečných tažení do Svaté země. Roku 1198 ji vyhlásil papež Innocenc III. Pontifik chtěl obnovit papežskou autoritu a moc nad křesťanskými panovníky tím, že odmítal světské vedení výpravy; kruciáta měla být pod jeho velením. Výzva zůstala zpočátku bez odezvy. Do března 1199, kdy mělo tažení začít, se téměř nikdo nepřihlásil. Až na sklonku roku 1199 účast na výpravě přislíbilo několik francouzských velmožů. Velitelem výpravy byl určen hrabě Theobald ze Champagne. Teprve roku 1201 se Francouzi dohodli s benátským dóžetem Enricem Dandolem, že Benátčané přepraví křižáky na Východ, zajistí jim zásobování a připojí své bojovníky. Na oplátku jim bylo přislíbeno 85 000 marek stříbra a polovina budoucí kořisti. Místo do Svaté země však měla výprava směřovat do Egypta, centra říše Ajjúbovců, Saladinových nástupců.
Vojáci se měli setkat na ostrově San Niccolo di Lido nedaleko Benátek, kam dorazila jen asi třetina z plánovaného počtu. Křižáci tak neměli šanci republice svatého Marka zaplatit celou pohledávku. Dóže Dandolo ovšem navrhl, že splacení asi 34 000 marek stříbra vojákům odpustí pod podmínkou, že pomohou Benátčanům dobýt přístav Zadar, který byl v rukách křesťanského uherského krále Emericha. Křižáci Dandolovu nabídku pod tlakem okolností přijali a po zhruba měsíčním obléhání (v listopadu roku 1202) prolomili obranu Zadaru. Do výpravy tehdy zasáhl další faktor – z vězení v Konstantinopoli se podařilo uniknout byzantskému princi Alexiovi Angelovi, který byl do něho vsazen v roce 1195 svým strýcem Alexiem spolu se svým otcem Izákem. Sesazený císař Izák Angelos byl zároveň tchánem krále Svaté říše římské Filipa Švábského, jenž vyslal ke křižákům poselstvo s požadavkem, aby vojsko táhlo přes Konstantinopol, kde by pomohlo Izákovi a Alexiovi zpět na trůn. Mladý Alexios křižákům za pomoc při návratu na trůn přislíbil 200 000 marek ve stříbře, vojenskou pomoc čítající 10 000 Byzantinců, roční zásobování v jejich další cestě a začlenění ortodoxie do lůna římské církve. Křižáci pod nátlakem dóžete nabídku přijali a v dubnu 1203 výprava vyplula jižním směrem. Po přestávce na ostrově Korfu loďstvo v červnu 1203 zakotvilo na asijské straně Bosporské úžiny naproti Konstantinopoli.
Po bojích s Byzantinci se křižákům podařilo v létě 1203 v Konstantinopoli dosadit na trůn Izáka Angela a jeho syna. Křižáci tím sice dosáhli svého cíle, ale doposud jim nebyla zaplacena částka slíbená princem (a nynějším císařem) Alexiem – zůstali tedy před městem. Oba císaři byli na počátku následujícího roku (1204) svrženi palácovým převratem. Revoltu vedla strana, jež nepřála, na rozdíl od Izáka a Alexia, přátelství s křižáky. Císařem se stal aristokrat Alexios Dukas Murtzuflos, který se rozhodl křižáky vojensky konfrontovat. Křižáci 13. dubna 1204 hlavní město byzantské říše dobyli a brutálním způsobem vyplenili. Dobytí a vydrancování Konstantinopole bývá označováno za jedno z nejvýnosnějších a zároveň nejostudnějších dobytí města v dějinách.Phillips, str. 13.
Pád Konstantinopole znamenal dočasný konec byzantské říše jako celku. Na jejím území vzniklo mnoho nástupnických států, které však zpravidla dlouho nepřežily. Nejvýznamnější stát založený křižáky, Latinské císařství s centrem v samotné Konstantinopoli, byl však stínem moci staré Byzance. Západní feudálové se zde pokoušeli aplikovat evropské lenní zvyklosti, které byly ovšem záhy narušovány vnějšími vlivy. Také příslušníci byzantské aristokracie využili kolapsu centrální moci a uchvátili území v různých částech říše.
K odkazu Byzance se vracel Epirský despotát, jehož vzrůstající moc byla však záhy rozmetána Bulhary, Trapezuntské císařství na severovýchodě Anatolie a Nikajské císařství na západě Malé Asie. Právě regentovi Nikajského císařství Michaelu Palaiologovi se podařilo v roce 1261 vyrvat Konstantinopol ze západních rukou a obnovit byzantskou říši.
Historie Křížová výprava Jindřicha VI. náhled|vlevo|upright=0.6|Jindřich VI. Štaufský (ilustrace z Codexu Manesse, okolo 1300). Po smrti císaře Svaté říše římské Fridricha Barbarossy 10. června 1190 nastoupil na římský trůn jeho syn Jindřich VI., který jevil značný zájem o orientální politiku. Roku 1195 vyhlásil křížovou výpravu do Palestiny, jež však byla namířena i proti byzantské říši. Tam byl převratem svržen Jindřichův příbuzný, císař Izák II. Angelos. Jindřich VI. uvažoval o vojenském zásahu ve prospěch svého příbuzného, avšak narazil na odpor papeže Celestina III., který odmítal jakoukoliv křižáckou akci proti Byzanci. Cílem tažení měla podle Svatého otce být pouze Svatá země. Výpravu zdržoval odpor říšských knížat proti expanzivní politice Jindřicha VI. Vojáci sice do Svaté země na počátku roku 1197 vyrazili, císař Jindřich VI. se však stále zdržel v Itálii, kde v sicilské Messině také v mladém věku dvaatřiceti let v září 1197 zemřel. Německé jednotky, které stihly dorazit do Palestiny, dokázaly s pomocí místních baronů dobýt Sidón a Bejrút; po přijetí zprávy o císařově smrti však odpluly zpět na evropský kontinent. Nejvýznamnějším Jindřichovým činem v blízkovýchodní politice tak bylo povýšení křižáckého Kypru a Arménského knížectví na království, čímž se jejich vládcové, Amaury a Lev II. stali vazaly Svaté říše římské.Hrochová, str. 208–210.
Vyhlášení výpravy Roku 1198 nastoupil na papežský stolec Innocenc III., v němž myšlenka křížové výpravy našla velkého zastánce. Innocencovou snahou bylo uznání papežství jako vrchní autority světskými panovníky katolické Evropy. S tím bylo spojeno i obnovení latinského panství v Jeruzalémě a jeho připojení pod vládu Říma. Papež byl skeptický vůči schopnostem evropských králů velet křížové výpravě. Zastával názor, že tažení musí být výhradně pod jeho přímým velením. Významní evropští panovníci byli plně zaměstnáni svými domácími problémy; nový anglický král Jan (bratr a nástupce Richarda Lví srdce, jenž zemřel na jaře 1199) byl ve sporu s králem Francie Filipem Augustem a v Německu zuřila válka mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým – uchazeči o římskou královskou korunu. Pro papeže to byla výhodná situace, svou výzvu ke křížové výpravě pronesl k příslušníkům nižší šlechty a městům, kam nechal vyslat množství kazatelů, a sám hromadně rozesílal agitační dopisy. Financování výpravy chtěl zajistit zdaněním duchovenstva. Ohlas na Innocencovy plamenné výzvy byl však minimální a většina duchovních jeho nařízení o zdanění zcela ignorovala.Hrochová, str. 211–212.Runciman III., str. 109
Tažení francouzských feudálů náhled|upright|vpravo|Pečeť Ludvíka z Blois z roku 1201 V listopadu roku 1199 na hradě v Écry-sur-Aisne uspořádal mladý hrabě Theobald ze Champagne velkolepý rytířský turnaj. Při jedné z hostin po turnaji oznámil hrabě Theobald spolu s Ludvíkem z Blois úmysl účastnit se vojenského tažení do Svaté země.Wolff, Hazard, str. 158
Motivy francouzských šlechticů byly převážně politické – na jejich rozhodování měl silný vliv zejména vývoj konfliktu mezi Anglií a Francií. Jihofrancouzští feudálové, kteří se politicky orientovali na Anglii, soudili, že král Jan Bezzemek nemůže konflikt s Filipem Augustem vyhrát, a obávali se ofenzivy francouzského krále. K výpravě se z podobných důvodů přihlásil i hrabě Balduin Flanderský a mnozí baroni ze severní Francie, kteří ve válce Anglie s Francií zachovali neutralitu, čímž jasně porušili své lenní závazky vůči francouzskému králi. Jejich účast na křížové výpravě byla motivována snahou vyhnout se odvetě krále. Výprava se uskutečnila naprosto nezávisle na papeži a jeho výzvách.Hrochová, str. 212
Cesta do Benátek náhled|upright|vlevo|Henri Decaisne: Bonifác z Montferratu se stává vůdcem čtvrté křížové výpravy Výpravě velela válečná rada složená z předních šlechticů, přičemž hlavní slovo měl Theobald ze Champagne a Balduin Flanderský. Křižáci postupovali v přípravách velmi pomalu a brzy bylo jasné, že cesta do Palestiny nepovede po souši ve stopách první a druhé křížové výpravy, ale po moři, po kterém se plavila už vojska Filipa II. Augusta a Richarda Lví srdce při třetí křížové výpravě. Byzantská říše totiž neovládala pozemní cesty v Anatolii a vydat se tudy by pro výpravu bylo velmi riskantní. Francouzští feudálové nedisponovali námořní flotilou, křižáci se proto obrátili na Benátskou republiku se žádostí o pomoc. Vyjednávání s benátským dóžetem Enricem Dandolem, jež vedlo za křižáky šest vyslanců, určených Theobaldem ze Champagne, Balduinem z Flander a Ludvíkem z Blois (každý vybral dva), začalo v únoru roku 1201. Výsledkem těchto jednání byla dohoda o lodní přepravě 4500 rytířů a dalších 9000 jezdců a 20 000 pěšáků, za což měli křižáci Benátčanům zaplatit 85 000 marek ve stříbře.Hrochová, str. 213.Villehardouin, str. 9. Benátčané se také zavázali výpravu doprovázet eskadrou padesáti válečných galér, ovšem za cenu podílu na kořisti.
Na jaře 1201 náhle zemřel hrabě Theobald. Uprázdněné místo velitele výpravy zaujal, patrně na nátlak francouzského krále Filipa Augusta, markýz Bonifác z Montferratu poté, co několik dalších velmožů funkci velitele odmítlo. Bonifác patřil ke ghibellinským odpůrcům papeže, a proto se netěšil jeho přízni.Hrochová, str. 213–214.Runciman III., str. 110.Villehardouin, str. 22.
náhled|upright|Gustave Doré: Slavný projev Enrica Dandola k Benátčanům před výpravou na Zadar
Předpokládalo se, že výprava vyrazí z Benátek do 28. června 1202. Nicméně křižáci do Benátek začali přicházet až v průběhu léta a nebyli schopni se dohodnout na cíli svého tažení. Mnozí chtěli odplout do Svaté země a posílit místní křižácké barony, další navrhovali vylodit se v Egyptě. Největší přízeň získal plán útoku na Egypt, který byl považován za slabý článek v obraně Ajjúbovců, Saladinových dědiců. Nicméně proti tomuto cíli se stavěli Benátčané, kteří útokem proti Egyptu nechtěli ohrozit své výhodné obchodní kontakty s touto muslimskou zemí. Benátští emisaři dokonce již v té době za zády křižáků vyjednávali s místokrálem egyptského sultána al-Ádila, Saladinova bratra, a snažili se jej přesvědčit, že výprava nebude namířena proti němu.Runciman III., str. 113. Chtěli tím zabránit konfiskaci benátské obchodní kolonie v Alexandrii.Duggan, str. 171.
Postupně začalo vycházet najevo, že původní odhad velikosti křižáckého vojska byl mylný; do ležení u kostela San Niccolo di Lido na ostrově nedaleko Benátek dorazila asi třetina z předpokládaného počtu, tedy přibližně 10 000 mužů. Mnozí účastníci výpravy z Provence a Burgundska si navíc objednali vlastní přepravu přes Marseille, což u křižáků v Benátkách vyvolalo pohoršení. Benátčané požadovali zaplacení poplatků za přepravu celého původně sjednaného kontingentu vojáků i výloh za dosavadní pobyt ve městě, což se ukázalo nad finanční možnosti křižáků. Po zaplacení výloh prostými křižáky sáhli do kapes i výše postavení, přesto zůstal dluh asi 34 000 stříbrných marek.Hrochová, str. 215. Dóže začal na křižáky vyvíjet nátlak a pohrozil jim přerušením zásobování.Runciman III., str. 114. Dandolova výhrůžka dostala křižáky do zoufalé situace, proto jim dóže navrhl, aby výměnou za odložení splátek dobyli v zájmu republiky sv. Marka město Zadar.Hrochová, str. 215–216. To vzbudilo bouřlivou diskusi, neboť Zadar byl městem křesťanským, které Benátky roku 1186 ztratily ve prospěch uherského krále Bély III., a nyní představoval pro benátské obchodníky vážnou konkurenci. Papež prostřednictvím kardinála Petra z Capuy dobyvačný plán zakázal pod trestem exkomunikace. Zadlužení křižáci nechtěli připustit otevřený konflikt s Dandolem a nakonec s jeho požadavkem souhlasili. Dandolo triumfoval a při svém velkolepém projevu v kostele svatého Marka v Benátkách přijal kříž.
Příkladu svého dóžete následovalo mnoho dosud váhajících Benátčanů.Hrochová, str. 216.Runciman III., str. 114–115.Alberti., str. 81.
Dobytí Zadaru