náhled|upright=1.5|Mapa izraelských osad na Západním břehu Jordánu (stav z roku 2020) náhled|Drobné židovské osady na okraji Judské pouště, v popředí Sde Bar, v pozadí Kfar Eldad Izraelské osady (uváděné též jako židovské osady) jsou sídla založená Izraelem a Izraelci na územích, která židovský stát dobyl v šestidenní válce v roce 1967 a od té doby je v rozporu s mezinárodním právem okupuje. Konkrétně jde o Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny, kde k roku 2021 žilo dohromady okolo 700 000 židovských osadníků. V minulosti existovaly izraelské osady i na Sinajském poloostrově a v Pásmu Gazy.
Terminologie V hebrejštině jsou izraelské osady nejčastěji nazývány התנחלויות ("hitnachalujot"), singulár התנחלות ("hitnachalut"). Tento výraz je používán teprve v poslední třetině 20. století, a to jak zastánci, tak odpůrci politiky výstavby osad. Zastánci osad jej oceňují pro jeho odvození od biblické terminologie – Numeri 33,54: וְהִתְנַחַלְתֶּם אֶת-הָאָרֶץ בְּגוֹרָל לְמִשְׁפְּחֹתֵיכֶם („Rozdělíte si zemi losem jako dědictví mezi své čeledi”). Odpůrcům osad zase termín vyhovuje, protože odlišuje izraelská sídla za Zelenou linií od sídel uvnitř vlastního Izraele v jeho mezinárodně uznávaných hranicích. Kromě slova "hitnachalujot" se pro všechna izraelská sídla (uvnitř i za Zelenou linií) používá také výraz התיישבות ("hitjašvut") a nebo od stejného kořene odvozené slovo יישוב ("jišuv"). Od těchto dvou základních termínů pro osady se také odvozuje v hebrejštině pojmenování jejich obyvatel, tedy osadníků: buď מתנחלים ("mitnachalim"), nebo מתיישבים ("mitjašvim").
V angličtině je spojení „izraelské osady” nejčastěji překládáno jako "Israeli settlements" a takto se objevuje například v oficiálních prohlášeních americké vlády. V kruzích nakloněných politice osadnictví se používá i neutrálnější termín "Israeli communities" (zhruba „izraelské obce”), který neodlišuje sídla zbudovaná vně a uvnitř Zelené linie. Naopak v kruzích radikálněji naladěných proti izraelské politice na obsazených územích, zejména v arabských zemích, se užívá i termín "Israeli colonies" („izraelské kolonie”) Někteří odpůrci sionismu ale výraz "Israeli colonies" aplikují i na židovská sídla uvnitř Zelené linie.
V arabštině se pro izraelské osady používá výraz المستوطنات ("mustavtanát") a od něho odvozené slovo pro osadníky مستوطنين ("mustavtinín"), nebo ostřejší مستعمرات ("mustamarát"), které se dá přeložit jako „kolonie”.
Právní status
Izraelská pozice náhled|Letecký snímek nejlidnatější izraelské osady Modi'in Ilit s více než 80 000 obyvateli Oficiální izraelská pozice ohledně osad na Západním břehu Jordánu je, že tato sídla nenarušují práva zde usazených palestinských obyvatel, protože byla zřizována na státní nikoliv soukromé půdě. To ale zpochybňuje organizace Peace Now, která zveřejnila v roce 2006 studii, podle které 39 % plochy zaujímané izraelskými osadami na Západním břehu Jordánu leží na pozemcích, které původně patřily soukromým palestinským vlastníkům. Osady jsou umístěny na území, které je pod vojenskou správou a není formálně součástí Izraele. Právo židů usazovat se na těchto územích bylo podle izraelské vlády zakotveno při zřizování Britského mandátu Palestina a navíc některé z těchto sídel navazují na židovské komunity, které tu existovaly před rokem 1948 (například Kfar Ecjon nebo Hebron). Izrael považuje Západní břeh Jordánu za sporné nikoliv okupované území. Východní Jeruzalém a Golanské výšiny jsou Izraelem považovány za integrální součást Izraele a zdejší osady se právně neliší od jakýchkoliv jiných sídel ve vlastním Izraeli.
Pozice mezinárodního společenství Většina mezinárodního společenství, s poukazem na mezinárodní právo a oficiální stanovisko OSN, považuje izraelské osady za ilegální. Kritici státu Izrael považují osidlovací politiku za namířenou proti Palestincům. Budováním civilních osad Izrael, v rozporu s mezinárodním právem, fakticky rozšiřuje své hranice a dochází tak k záboru a faktické anexi území, která Izraeli dle Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947 ani dle linií příměří z roku 1949 nenáleží.
Roku 1980 Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 465, která uvádí, že budování izraelských osad na okupovaných palestinských a dalších arabských územích je „bez právní platnosti“ a jde o „flagrantní porušení mezinárodního práva“. A že Izrael nespolupracuje v této věci s Komisí OSN.
V roce 2016 Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 2334, která uvádí, že izraelská osidlovací činnost představuje „flagrantní porušení“ mezinárodního práva a nemá „žádnou právní platnost“. Požaduje, aby Izrael tuto činnost zastavil a splnil své závazky okupační síly podle čtvrté Ženevské úmluvy. Rezoluce dále říká, že veškerá opatření zaměřená na změnu demografického složení a statusu palestinských území okupovaných Izraelem, včetně výstavby a rozšiřování osad, přesunu izraelských osadníků, konfiskace půdy, demolice domů a vysídlování palestinských civilistů, jsou v rozporu s mezinárodním humanitárním právem, povinností Izraele jako okupační síly podle čtvrté Ženevské úmluvy a předchozími rezolucemi.
Mezinárodní soudní dvůr v roce 2024 rozhodl, že osidlování okupovaných palestinských území je v rozporu s mezinárodním právem, Izrael musí okamžitě ukončit budování nových osad a stávající osadníky z těchto území evakuovat. Dne 18. září 2024 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci vyzývající k ukončení „nezákonné přítomnosti“ Izraele na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy do jednoho roku.
Dle Římského statutu je „okupační silou provedené přímé nebo nepřímé přesídlení částí jejího vlastního civilního obyvatelstva na okupované území” válečný zločin; izraelská podpora osadnického hnutí je v současné době (2025) předmětem vyšetřování žalobce Mezinárodního trestního soudu. Podle deníku The Wall Street Journal připravoval vrchní žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Khan, před svým nuceným odchodem na dovolenou z důvodu obvinění ze sexuálního útoku v květnu 2025, vydání zatykačů na dva izraelské krajně pravicové politiky – ministra financí Becal'ele Smotriče a ministra národní bezpečnosti Itamara Ben Gvira – za izraelské osady na okupovaném Západním břehu Jordánu.
Spojené státy americké za různých administrativ volily ve vztahu k izraelským osadám proměnlivý slovník. Barack Obama označoval osady „nelegitimní“, Donald Trump krátce po nástupu k moci formuloval postoj své země takto: „Třebaže se nedomníváme, že existence osad je překážkou k míru, výstavba nových osad a rozšiřování těch stávajících za jejich současné hranice nemusí být prospěšná pro dosažení tohoto cíle.“ Evropská komise Izraeli přikázala zboží vyrobené ze židovských osad jasně označovat. Podle ní musí být zřejmé, že Izrael tato území okupuje a nejde o jeho svrchované území.
Historie izraelských osad
První dekáda Vznik prvních izraelských osad se datuje krátce po šestidenní válce. Úplně první osadou byl Kfar Ecjon. Dne 27. září 1967 se skupina budoucích osadníků sešla na vojenském hřbitově v Jeruzalémě. Po ceremoniálu vyrazili v konvoji na místo, kde obnovili vesnici Kfar Ecjon zničenou v roce 1948 během první arabsko-izraelské války. V té době však oficiální pozicí izraelské vlády po jejím zasedání 19. června 1967 bylo vrátit dobytá území (Golanské výšiny a Sinaj) výměnou za mír se sousedními arabskými státy. Egypt ovšem neměl znovu získat kontrolu nad Pásmem Gazy. V případě Západního břehu Jordánu se předpokládalo buď jeho vrácení Jordánsku, nebo vytvoření autonomního palestinského státu. Pouze v případě Jeruzalému se od počátku počítalo s jeho sjednocením pod izraelskou suverenitou. S tímto záměrem však nesouhlasila část ministrů. Ministr práce Jigal Alon prosazoval trvalou anexi části Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy a zakládání izraelských osad na tomto území. Mělo jít o údolí řeky Jordán, oblast historického Guš Ecjon, aglomeraci Jeruzalému, region jižního Judska (Hebronské hory) a jižní část Pásma Gazy. Přestože tento projekt – nazývaný Alonův plán – nebyl izraelskou vládou nikdy přijat jako oficiální politika, stal se v následujících letech faktickým vodítkem izraelské vlády při zakládání prvních osad.
náhled|vlevo|Potyčky mezi izraelskou armádou a obyvateli při vystěhovávání osady Jamit na Sinaji v roce 1982 Jako první osada v rámci Alonova plánu vznikla v roce 1968 vesnice Kalija v údolí Jordánu. V roce 1968 přišli také první izraelští osadníci do Hebronu (od roku 1972 navíc v jistém odstupu od historického města Hebron, které má výraznou arabskou populační většinu, vznikla i nová izraelská osada o velikosti menšího města Kirjat Arba). Ještě před koncem 60. let 20. století vznikly další osady v bloku Guš Ecion. Rozvíjejí se také první osady na Sinajském poloostrově, kde Moše Dajan prosazuje projekt výstavby velkého města s přístavem Jamit. V roce 1974 je založeno hnutí Guš Emunim, které požaduje jít nad rámec Alonova plánu a zahájit osidlování i ve vnitrozemí Západního břehu Jordánu. Pro tento účel zřídilo zvláštní osidlovací organizaci Amana. Aktivisté Guš Emunim se snaží o usazení v této oblasti i za cenu potyček s izraelskou armádou. Získávají podporu opoziční strany Likud a jejího předáka Menachema Begina, který slibuje, že pokud nastoupí k moci, nikdy se obsazených území nevzdá.
Průlom ve výstavbě osad po roce 1977 Když Likud vyhrál parlamentní volby roku 1977, zahájil masivní výstavbu osad. Během roku 1977 jich vzniklo patnáct, včetně první v Pásmu Gazy (Necer Chazani), kde ale byla již v roce 1970 obnovena vesnice Kfar Darom, vyklizená v roce 1948. V roce 1978 ovšem vláda Menachema Begina uzavřela mírovou smlouvu s Egyptem a souhlasila s předáním Sinajského poloostrova pod egyptskou suverenitu. Roku 1982 byly proto všechny izraelské osady na Sinaji vyklizeny, i za cenu potyček s osadníky. Zároveň pokračovala výstavba osad na ostatních obsazených územích. V roce 1979 vláda zrušila omezení na nákup půdy na Západním břehu Jordánu. V roce 1981 vláda rozhodla o anexi Golanských výšin. Během roku 1981 byl překonán další rekord, když vzniklo šestnáct nových osad. Výstavba osad pokračovala po celý zbytek 80. let 20. století, a to i během První intifády.
Vodítkem při geografické expanzi osad byl v tomto období takzvaný Droblesův plán z roku 1978, jenž počítal se vznikem četných shluků židovských osad, které měly fakticky rozbít územní kontinuitu palestinského osídlení na Západním břehu. Svou koncepcí navazoval na myšlenku formulovanou Moše Dajanem už roku 1968 (tzv. Pět pěstí), podle které mělo být přímo v centrální části hřbetu hornatiny Judeje a Samařska zřízeno pět „pěstí“, které by vždy sestávaly ze základny izraelské armády, osady městského charakteru a okolních zemědělských osad. Těchto pět shluků mělo být situováno záměrně do blízkosti pěti zdejších největších arabských měst, tedy Dženínu, Náblusu, Ramaláhu, Betléma a Hebronu. Jejich účelem by bylo zajistit okamžitou reakci armády na případné arabské nepokoje, včetně možného přerušení dopravních vazeb mezi jednotlivými palestinskými regiony. Dajanova myšlenka nebyla rozvinuta do ucelenější koncepce. Ostatně ani Droblesův plán nebyl ve své úplnosti realizován. V obecných parametrech (zakládání osad na rozsáhlých územích, hluboko ve vnitrozemí Západního břehu) ale naplněn byl. A na přelomu 80. a 90. let byla základní síť osad dotvořena.
Po celá 70. a 80. léta pokračovalo také masivní budování židovských čtvrtí ve Východním Jeruzalémě, jejichž populace v roce 1985 dosáhla 100 000 lidí. Osady na Západním břehu po nástupu Likudu k moci v roce 1977 začaly rovněž populačně silně narůstat a tento trend pokračoval i po celá 80. léta, kdy se u moci střídaly pravicové a levicové koalice. V roce 1992 i osady na Západním břehu dosáhly hranice 100 000 obyvatel.
Období mírového procesu a koncepce územního kompromisu