Borovice (Pinus) je rod stálezelených jehličnatých stromů, popřípadě keřů, z čeledi borovicovité (Pinaceae). Se zhruba 110 druhy jde o největší rod čeledi. Stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých se přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je Pinus merkusii, jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je veliký: rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, někde vystupují až k horní hranici lesa či nad ní. Pochází pravděpodobně ze Starého světa, maxima druhového bohatství ovšem dosahuje v Severní a Střední Americe, další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a oblast Himálaje. V Evropě se vyskytuje 12–13 původních druhů, z toho 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Vesměs jde o silně světlomilné, konkurenčně slabé stromy s velmi malými nároky na kvalitu půdy, které jsou schopny dobře snášet nejrůznější stanoviště; mnohé plní roli pionýrských dřevin. Některé severoamerické i středomořské druhy jsou velmi dobře adaptovány na lesní požáry, jak dokládají již fosilní nálezy. Mezi borovice patří i nejstarší žijící vyšší organismy na Zemi: některé exempláře borovice dlouhověké (Pinus longaeva) jsou prokazatelně staré více než 4 800 let.
Rod se taxonomicky dělí na dva podrody: Pinus neboli „tvrdé borovice“, se 2–3, výjimečně 5 nebo až 8 jehlicemi ve svazečku s vytrvalou pochvou, dvěma cévními svazky, průduchy rozloženými rovnoměrně po všech stranách jehlice a na hřbetních šupinách šišek s výrazným „pupkem“ (umbo), a Strobus neboli „měkké“ borovice, obvykle s 3 nebo 5 jehlicemi ve svazečku s opadavou pochvou, s jedním cévním svazkem, průduchy převážně na vnitřní straně jehlice a pupkem (umbo) umístěným na konci semenné šupiny šišky. Evolučně se vyvinul již v období spodní křídy.
Borovice patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují kvalitní, měkké až středně tvrdé, snadno opracovatelné dřevo, využitelné ke stavebním účelům i na výrobu nábytku. Využívá se též pryskyřice, obsahující množství aromatických terpenických látek, a to v aromaterapii a kosmetice, stejně jako v léčivých mastech při revmatismu nebo artritidě; je také zdrojem přírodního terpentýnu. Jehličí a kůra mají mnoho vitamínů a byly či stále jsou v různých oblastech světa využívány při výrobě potravin, stejně jako jedlá semena některých druhů, známá jako piniové či „cedrové“ oříšky. Velký význam mají borovice v zahradní architektuře jako okrasné stromy a keře, oblíbené jsou i jako vánoční stromky. Mnohé druhy borovic hrály značnou roli v kulturním, folklórním a spirituálním životě lidí, objevují se také v nesčetných literárních a výtvarných dílech a v heraldice.
Etymologie Český název borovice je odvozen ze slova bor, což bylo původní označení pro borový, ale asi i obecně jehličnatý les, značí tedy strom rostoucí v boru (podobnou etymologii má též borůvka). Slovní základ je všeslovanský a pochází z praslovanštiny, paralely má též v starogermánských jazycích (např. staroanglicky bearu – les, staroislandsky bǫrr – strom); prapůvod zřejmě směřuje k indoevropskému *bhar- „hrot, štětina“, přeneseně tedy jehličnatý strom. Odborným názvem je latinské slovo pinus, jímž Římané označovali právě borovice, jeho základ lze vystopovat k praindoevroskému *pīt- („pryskyřice“). S „rostlinnou šťávou" – pryskyřicí – souvisí pravděpodobně též starší, ale dosud někdy užívaný název sosna, jehož předpokládaný kořen *sop- se objevuje např. také v dnešním francouzském názvu jedle (sapin) či latinském výrazu pro smrk (sappinus).
Charakteristika
Habitus a růst Většina druhů borovic je stromovitého vzrůstu, největší z nich dorůstají do výšek přes 70 m (borovice Lambertova, borovice těžká) a průměru kmene přes 2 metry. Několik druhů má naopak habitus vysloveně keřovitý, např. borovice kleč, borovice zakrslá nebo borovice vrcholová. Koruna bývá v mládí válcovitá, později kulovitá, oválná nebo rozprostřená. Kůra je v mládí šupinovitá nebo hladká (u podrodu Strobus), ve stáří vytváří silnou rozbrázděnou borku; u některých druhů (borovice Bungeova) se kůra i v dospělém věku odlupuje v plátech jako u tisu červeného nebo platanu. Větvení u stromových druhů je monopodiální, s jedním průběžným kmenem, který může být rovný a přímý, nebo nejrůzněji pokroucený; větve vyrůstají v nepravidelných pseudopřeslenech. Kořenový systém je většinou kůlovitý (výjimkou je mělce kořenící borovice vejmutovka), se silným hlavním kořenem a mnoha postranními kořeny, které mohou sahat do značných hloubek (uvádí se 2–3 metry, na nepříznivých substrátech, na skalách a podobných stanovištích ale až 12 metrů). Na nepříznivých stanovištích se vyvíjí pouze podpovrchové postranní kořeny, které však mohou např. u borovice těžké zasahovat až 46 metrů od stromu. Borovice si tedy dokážou opatřit vodu i ze značně vzdálených zdrojů, která je pro jiné dřeviny nedostupná.
Borovice patří mezi dlouho žijící dřeviny. Nejstarší exempláře borovice dlouhověké ve White Mountains v Kalifornii mají prokazatelný věk přes 4800 let, což z nich činí nejstarší žijící jedince na světě (organismy, jejichž věk se odhaduje na desetitisíce let, jako je topolový porost Pando v Utahu nebo skandinávský smrk Old Tjikko, jsou obnovující se klony). Věk přes 1000 let byl prokázán i u dalších druhů ze sekce Balfourianae, stejně jako u borovice bělokmenné, ohebné nebo u evropské borovice Heldreichovy, jednoho z nejstarších evropských stromů. Většina ostatních druhů borovic se dožívá věku v rozmezí zhruba 200–600 let.
Jehličí a pupeny vlevo|náhled|Borovice kadidlová (Pinus taeda): jehlice po třech ve svazečku s vytrvalou pochvou|alt=Dva tříjehličné svazečky na bílém podkladuOlistění borovic nabývá čtyř různých podob. Semenáčky klíčí 3–24 děložními lístky; mladí jedinci zhruba do tří let věku mají primární, jednotlivě stojící jehlice (tedy ještě nikoli ve svazečcích) umístěné spirálovitě okolo letorostu. Katafyly (též primární šupiny) jsou drobné, nefotosyntetizující kopinaté útvary patrně listenového původu vyrůstající na letorostech pod brachyblasty s jehlicemi; u tzv. tvrdých borovic jsou více či méně vytrvalé, u měkkých borovic naopak záhy opadávají a na větvích po nich zůstávají patrné drobné jizvy – polštářky. Konečně dospělé jehlice vyrůstají na krátkých výhoncích (brachyblastech) z blanité pochvy, která je v závislosti na druhu opadavá, vytrvalá nebo růžicovitě se kroutící, a to ve svazečcích obvykle po 2–5, výjimečně i po 1 nebo po 6–8. Nabývají různé délky (podle druhu), od 2–3 cm (borovice Banksova) až po více než 40 cm (borovice Engelmannova, borovice bahenní). Mohou být tuhé a ostře pichlavé, nebo naopak hedvábně měkké, s průduchy umístěnými buď ve světlejším proužku na vnitřní straně jehlice (podrod Strobus), nebo rovnoměrně po všech stranách jehlice. Obvykle bývají chomáčovitě nahloučeny na letorostech, svazečky jehlic borovice tuhé však vyrůstají i přímo na kmeni. U některých druhů jsou jehlice převislé (velmi nápadně např. u borovice Lumholtzovy nebo kanárské). Na stromě vytrvávají nejčastěji 3–6 let, výjimkou však nejsou i jehlice přetrvávající několik desítek let.
Pupeny jsou zpravidla vejčité, špičaté, pryskyřičné nebo bez pryskyřice, kryté šupinami. S výjimkou několika málo druhů (borovice lesní, borovice tuhá) není u rodu vyvinuta zmlazovací schopnost, po poškození nebo řezu tedy nedokážou regenerovat; chybějící vzrůstný vrchol nahrazují ohnutými bočními větvemi (tzv. bajonety). Výhony z pupenů přirůstají různými druhově specifickými způsoby: v zásadě jejich růst může být uninodální, tj. jeden článek (internodium) za jednu vegetační sezónu (ze známějších druhů např. borovice lesní nebo černá), nebo multinodální, tedy více internodií v jedné vegetační sezóně; druhý z nich může nabývat několika různých morfologických typů v závislosti na druhu borovice. Vlivem patogenů nebo různých mutací mohou na větvích vznikat různé novotvary – čarověníky.
Generativní orgány náhled|Konelet borovice lesní – samičí šištice v prvním roce|alt=Drobná kulovitá šiška na větévce, detailní pohled Samčí, prašníkové šištice jsou nejčastěji žluté nebo růžové, nahloučené na letorostech v paždí podpůrných šupin brachyblastů; tyčinky mají plochou nitku a dvě prašná pouzdra. Pylová zrna mají vzdušné váčky a jsou rozšiřována větrem na velké vzdálenosti. Samičí šištice vyrůstají po 1–3, ojediněle ve větším počtu, na krátkých stopkách hned pod vrcholovým pupenem. Po opylení upadá pylové zrno často do roční dormance a samičí šištice se mění v tzv. konelety, drobné útvary velikosti zhruba lískového oříšku na přímé nebo nazpět ohnuté stopce. Teprve druhý rok pylové zrnko vyklíčí a nastává oplození, po němž konelety dalších 15–16 měsíců dozrávají v dřevnaté šišky se semeny, které se po dozrání většinou hygroskopicky otevírají. Výjimkou jsou např. šišky borovice limby a některých dalších druhů, které opadávají neotevřené, popř. šišky tzv. serotinní, které zůstávají na stromě neotevřené po mnoho let a otevírají se při požárech. Semena leží po dvou na semenných šupinách; u některých druhů mají křídlo, které je buď pevně přirostlé, nebo volně objímavé, může být ale také vyvinuto pouze rudimentárně nebo úplně chybět. Okřídlená semena pro šíření využívají vítr, těžká a velká bezkřídlá semena jsou rozšiřována zvířaty, která je vyhledávají a konzumují. Klíčí většinou téhož roku, u některých druhů však přeléhají.
Velikost šišek je velmi různorodá: od několika cm až po 60 cm (borovice Lambertova). Hmotnost šišky je např. u borovice Coulterovy více než 2 kilogramy. Dle druhů nabývají různého tvaru: mohou být téměř kulovité, vejcovité, rohlíčkovité nebo dlouze válcovité. K popisu šišek je třeba rozlišovat několik charakteristickým znaků, které mohou nabývat různých morfologických podob. Na vnější koncové straně semenných šupin je obvykle štítek (apofýza) neboli část tvořící povrch zavřené šišky; zhruba uprostřed něho (dorzálně), a nebo na jeho okraji (terminálně) je umístěn tzv. pupek (umbo, přírůstek prvního roku), který může být opatřen dlouhou osinou nebo pevným a ostrým trnem.
Obvyklá ploidie rodu je 2n = 24.Skalická A. (1988): Pinus L. – borovice. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, p. 289–308, Academia, Praha.
Rozšíření a ekologie vlevo|náhled|Porost borovice dlouhověké ve White Mountains, USA|alt=Roztroušeně rostoucí borovice roztodivných tvarů na bílé prašné skále Borovice se stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je Pinus merkusii, jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je veliký: rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, od mořské hladiny až do výšek 4000 m n. m. V mnoha oblastech tvoří dominantu lesních porostů, někde vystupují až k horní hranici lesa nebo i nad ní. Maximum druhového bohatství je v Severní a Střední Americe (Spojené státy americké, Mexiko, Guatemala, Kuba), kde rostou přibližně dvě třetiny všech taxonů; další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a Himálaj. V Evropě se vyskytuje 12–13 autochtonních druhů, 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Oblast původu taxonu je nejistá, ale pravděpodobně se jedná o Starý svět. Jako hospodářské dřeviny jsou borovice pěstovány, mnohdy v plantážních monokulturách, i v oblastech mimo svůj původní areál, též na jižní polokouli včetně Austrálie a Nového Zélandu, kam byly introdukovány (masivně např. borovice paprsčitá – Pinus radiata). Poměrně dobře snášejí znečištěné ovzduší a průmyslové exhalace, proto patří k dřevinám celosvětově často vysazovaným v městském prostředí.náhled|Háj borovice halepské ve Středomoří|alt=Háj středomořských borovic