Jan Švankmajer (* 4. září 1934 Praha) je český filmový režisér animovaných, loutkových i hraných filmů, animátor, spisovatel, dramatik a výtvarník. Věnuje se kresbě a volné grafice, koláži, keramice, taktilním objektům a asamblážím.Nádvorníková A, in: NEČVU, Dodatky, 2006, s. 769 Počátkem 60. let se zabýval informelem, který se později stal významnou součástí vizuální podoby jeho animovaných filmů.Rozhovor s Janem Švankmajerem, Karolína Bartošová, Loutkář 1, 2016, s. 3–8 Je čelným představitelem pozdního českého surrealismu. Ve své filmové tvorbě vytvořil nezaměnitelný a zcela specifický styl, určovaný především nutkavě nesamozřejmou kombinací vnějškově nesourodých prvků. Antivýtvarnost tohoto postupu, založená na koláži nebo asambláži, působí jako významotvorný činitel.František Dryje, in: Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 68–69 Sám autor tvrdí, že intersubjektivní komunikace mezi ním a divákem funguje pouze prostřednictvím vyvolaných asociací a své subversivní poslání jeho filmy splňují jedině tehdy, když i v těch nejfantastičtějších momentech vypadají jako záznam reality.Jan Švankmajer, Film, in: Jídlo, 2004, s. 95 Některá díla vytvořil společně se svou manželkou Evou Švankmajerovou.Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2006 (XVII. Šte – Tich), 2006, s. 182–184
Život a filmová tvorba Otec Jana Švankmajera byl aranžér výkladních skříní a matka švadlena. Jeho dětství zásadně ovlivnilo domácí loutkové divadlo,Jan Švankmajer, in: Krčálová M, Sklizeň, 2022, s. 24 které dostal jako osmiletý chlapec na Vánoce a postupně si pro něj sám vyráběl loutky a maloval kulisy. Švankmajer přiznává, že od té doby jsou loutky pevně zakotveny v jeho mentální morfologii a uchyluje se k nim vždy ve chvílích, kdy se cítí ohrožen realitou okolního světa.Jan Švankmajer, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 35 Vnímá je nejen v souvislosti s divadlem, ale jako rituální symbol užívaný v magii. Ludikativní princip, na kterém je založena Švankmajerova tvorba, má prameny v jeho dětství.Jan Švankmajer, in: Jídlo, 2004, s. 17 V letech 1950–1954 absolvoval scénografii na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze v Křižovnické ulici u prof. Richarda Landera, kde navrhoval a vyráběl loutky a kulisy.Jan Švankmajer, Cesty spasení, 2018, s. 194 Mezi jeho spolužáky byli Aleš Veselý a Jan Svoboda. Poté studoval obor režie a scénografie na katedře loutek Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (1954–1958), kam Lander v té době přešel jako pedagog. Na škole i v době nejtužšího stalinistického režimu panovala liberální atmosféra a mezi studenty kolovaly zakázané knihy o francouzském moderním umění, které přinášel učitel malby Karel Tondl.Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 64 Mezi jeho spolužáky patřil i pozdější filmový režisér Juraj Herz. V závěru studia se zúčastnil poznávacího zájezdu do Polska, kde viděl poprvé reprodukce děl Paula Klee.
Během studia inscenoval hru lidových loutkářů Don Šajn v tehdejším Malém divadle D 34 (1957–1958). Kromě Burianova divadla navštěvoval i Osvobozené divadlo a seznámil se s díly ruské avantgardy (Mejerchold, Ejzenštejn).Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 65 Ve svém absolventském představení (C. Gozzi, Král jelenem) využil kombinace loutek s živými herci v maskách. Záhy po ukončení studia se v roce 1958 podílel jako loutkoherec na Radokově krátkém filmu Johannes Doktor Faust, inspirovaném lidovými loutkáři. Během natáčení se seznámil se skladatelem Zdeňkem Liškou, kameramanem Svatoplukem Malým a výtvarníkem Vlastimilem Benešem. Krátce působil jako režisér a výtvarník v libereckém Státním loutkovém divadle (předchůdci Studia Ypsilon).Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 66 V letech 1958–1960 absolvoval povinnou vojenskou službu v Mariánských Lázních a intenzivně zde kreslil a maloval (Muži, pero, akvarel na mačkaném papíře, 1959).
Po návratu z vojny roku 1960 založil skupinu Divadlo masek, která patřila k divadlu Semafor. Při přípravě první inscenace Škrobené hlavy se zde seznámil s Evou Dvořákovou, se kterou se později oženil. Dalšími představeními Divadla masek byly Johannes doktor Faust, Sběratel stínů, Circus sucric. V roce 1962 vystavil své kresby na chodbě Semaforu a Vlastimil Beneš spolu se Zbyňkem Sekalem, kteří výstavu navštívili, ho přizvali do skupiny Máj. Zúčastnil se čtvrté výstavy Skupiny Máj v Poděbradech (1961), která byla po třech dnech zakázána a poté se členy skupiny vystavoval až do roku 1964.Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 99
Avantgardní Divadlo masek programově nevyhovovalo profilaci Semaforu jako muzikálové scény. V roce 1962 ho Jiří Suchý zrušil, ale Emil Radok napomohl angažmá celé skupiny Divadla masek v Laterně magice. V tomto roce Jan Švankmajer podnikl svou první cestu do Paříže. Roku 1963 se Švankmajerovým narodila dcera Veronika. Po odchodu ze Semaforu působil do roku 1964 jako režisér a vedoucí souboru Černého divadla v Laterně magice. Režíroval dvě čísla do programů Variace a později externě také pro Kouzelný cirkus, Ztracená pohádka. Zároveň spolu s Emilem Radokem vymýšlel scénáře pro budoucí filmy.Švankmajer J, 2001, s. 118–120
Roku 1964 natočil svůj první krátký film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, který vychází z principů černého divadla. Objevují se v něm prvky typické pro jeho celou následující tvorbu, jako je dynamické využívání montáže a konfrontace živého herce s animovanými předměty. Film byl úspěšný v zahraničí a Švankmajer dostal v následujících letech příležitost natáčet krátké filmy, kde kombinoval loutkoherectví, animaci a prvky hraného filmu. V jeho raných filmech, komponovaných jako krátké grotesky, převládá černý humor a svérázně interpretovaná poetika lidových loutkových her.Dryje F, in: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, 1997, s. 10–12 Ve druhém filmu z roku 1964 – Johann Sebastian Bach: Fantasia G-moll, je výtvarnou složkou jakýsi „manýristický informel“ a lze v něm rozpoznat vliv surrealistických fotografií Emily Medkové.Jan Švankmajer, in: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, 1997, s. 33 Roku 1965 natočil prakticky sám, jen s pomocí Evy Švankmajerové a kameramana Petra Puluje v Rakousku film Hra s kameny. Vyzkoušel si v něm různé animační techniky, později použité např. ve filmu Možnosti dialogu. Pro soutěž v rámci Expo 67 v Montréalu natočil krátký film Man and TechniqueBertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 82 a podílel se na filmu Číslice Pavla Procházky. Roku 1968 se Švankmajerovi přestěhovali do domu čp. čp. 97/5 ve čtvrti Nový svět.Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 81
Roku 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 celá rodina na popud Evy Švankmajerové emigrovala do Rakouska. Zde natočil svůj druhý film v rakouské produkci ve studiu Petra Puluje (Picknick mit Weissmann). V roce 1968 obdržel na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta za film Historia naturae. Roku 1969 se rodina rozhodla vrátit do Československa. V roce 1970 se setkal s Vratislavem Effenbergerem a spolu s Evou Švankmajerovou se stali členy Surrealistické skupiny v Československu. Dryje F: Jiný zrak, in: Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 9 V letech 1971–1989 se podíleli na ineditních sbornících Le-LaSlovník české literatury po roce 1945: Le-La a katalozích Otevřená hra, Sféra snu, Proměny humoru, Obrazotvorné prostory, Opak zrcadla.Dagmar Magincová (ed.), 1997, s. 171 Po roce 1989 na prvním a jediném čísle sborníku Gambra,Slovník české literatury po roce 1945: Gambra poté Analogon.Slovník české literatury po roce 1945: Analogon
Během krátkého období do roku 1970 Švankmajer ještě stihl natočit „kafkovské“ alegorické hrané filmy Zahrada, Byt a Tichý týden v domě, morbidní Kostnici a „loutkový“ film Don Šajn (1970), kde marionety nahrazují živí herci, kteří mají na kašírované hlavě upevněn drát a vodicí šňůry a symbolizují tak téma lidské manipulace a omezení svobody jednotlivce.Stanislav Ulver, in: F. Dryje, ed., Síla imaginace, 2001, s. 36 Po nástupu normalizačního režimu byla Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce zásahy cenzury a jeho hrané filmy Zahrada a Byt skončily v trezoru. Roku 1972 se jako dobrovolník podrobil pokusu s nitrožilním podáním LSD v Ústřední vojenské nemocnici. Experiment měl na něj devastující účinky s úzkostnými stavy,Bertrand Schmitt, in: František Dryje, Bertrand Schmitt (eds.), 2012, s. 128 na které vzpomíná ve své tvorbě i po 30 letech.Jan Švankmajer, Out of my head, The Guardian, 2001Jan Švankmajer, Droga, in: Jídlo, 2004, s. 139–141
V letech 1972–1979 měl zakázáno natáčet, protože odmítl přistoupit na kompromisy při postprodukci svého filmu Otrantský zámek podle gotické novely H. Walpola.Martin Stejskal, in: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Anima, animus, animace, 1997, s. 106 V letech 1973–1980 se živil jako výtvarník a tvůrce filmových triků ve studiích Barrandov.Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 100 Roku 1975 se manželům Švankmajerovým narodil syn Václav. V 70. letech se Jan Švankmajer věnoval scénografii v Divadle Na zábradlí, v Satirickém divadle Večerní Brno a zejména v Činoherním klubu, kam ho pozval Jaroslav Vostrý (Candide, Vychovatel, Poprask na laguně, Zlatý kočár). Eva Švankmajerová se na filmech a divadelních představeních podílela jako kostýmní výtvarnice a tvůrce dekorací od roku 1967.Dagmar Magincová (ed.), 1997, s. 173 Od roku 1976 tvořil spolu se svou ženou Evou keramiku pod společným pseudonymem Kostelec.Eva Švankmajerová, in: Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 60–61
Jako trikař a výtvarník se v Barrandovských studiích podílel na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela, 1977, Tajemství hradu v Karpatech, 1981) a Juraje Herze (Deváté srdce,1978, Upír z Feratu, 1981). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě Poeovy povídky Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, kde využil i motivů z díla Villierse de l’Isle Adama. Roku 1981 Jan a Eva Švankmajerovi koupili zchátralý zámek v Horním Stankově, kde si chtěli zřídit keramickou dílnu. Zámek od té doby postupně rekonstruovali a přeměnili v surrealistický Kabinet kuriozit, sestávající z vlastních artefaktů i nejrůznějších sbírek umění a přírodnin. Švankmajerovo sběratelství je obsesí i jistou formou autoterapie Dryje F: Jiný zrak, in: Simeona Hošková, Květa Otcovská (eds.), Jan Švankmajer, Transmutace smyslů, 1994, s. 10 a kromě nalezených nebo zakoupených předmětů obsahuje umění přírodních národů Afriky a Polynésie.