Autorské právo v objektivním smyslu je soubor právních norem upravujících právní vztahy související s tvorbou autorských děl autory a jejich užíváním uživateli a jako takové představuje právní odvětví, které je součástí práva duševního vlastnictví jako podoboru občanského práva. V širším slova smyslu pak též předmětů chráněných tzv. právy příbuznými čili souvisejícími s právem autorským. V subjektivním smyslu autorské právo představuje absolutní právo autora k jeho dílu, jeho vznik není na rozdíl od řady jiných práv duševního vlastnictví vázán na žádné formality, jako je registrace nebo uvádění autorskoprávní výhrady v podobě symbolu © následovaného jménem autora a rokem prvního vydání.
Celosvětově existují dva základní přístupy k autorskému právu, kdy jeden představují země systému common law. Tyto země považují autorské právo zejména za nástroj ochrany investice a nápravu nedokonalosti trhu, často uznávají autorství právnické osoby, autorská práva jsou plně převoditelná a osobnostní práva autorská jsou chráněna minimálně. Naproti tomu země kontinentálního právního systému přistupují k autorskému právu spíše jako k projevu základních lidských práv, ochraně osobnosti tvůrce a s tím souvisejícími robustními osobnostními právy autorským. V rámci kontinentálního přístupu pak lze rozlišovat přístup monistický vlastní střední Evropě a dualistický vlastní zemím ovlivněným francouzským typem autorského práva (droit d'auteur). Rozdíl mezi monistickým a dualistickým přístupem k autorskému právu je v otázce převoditelnosti práv (v dualistickém jsou majetková práva zpravidla převoditelná) a v otázce trvání práv (v monistickém systému zanikají osobnostní i majetková práva současně, v dualistickém trvají různou dobu).
Prameny autorského práva
Mezinárodní právo autorské
V mezinárodním právu je základem autorskoprávní ochrany několik mezinárodních úmluv, hlavně tzv. Bernská úmluva z roku 1886 a Všeobecná úmluva o autorském právu uzavřená v Ženevě v roce 1952. Pro podporu ochrany duševního vlastnictví vznikla v roce 1967 Světová organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, WIPO), která většinu těchto mezinárodních smluv spravuje.
Autorské právo Evropské unie
Autorské právo Evropské unie tvoří zejména směrnice, ale též několik nařízení, zde uvedených v chronologickém pořadí (bez již neúčinných právních aktů a bez novelizujících právních aktů):
Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/28/EU ze dne 25. října 2012 o některých povolených způsobech užití osiřelých děl Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1128 ze dne 14. června 2017 o přeshraniční přenositelnosti on-line služeb poskytujících obsah v rámci vnitřního trhu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1563 ze dne 13. září 2017 o přeshraniční výměně formátově přístupných rozmnoženin některých děl a jiných předmětů chráněných autorským právem a právy s ním souvisejícími mezi Unií a třetími zeměmi ve prospěch osob nevidomých, osob se zrakovým postižením nebo osob s jinými poruchami čtení Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu 2019/790
České prameny autorského práva
České autorské právo je upraveno autorským zákonem (zákon č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších novelizací). Smluvní právo autorské (licenční smlouva) je upraveno v občanském zákoníku. Předběžná opatření a vymáhání práva autorského upravuje občanské právo procesní, zejména občanský soudní řád.
Předmět autorského práva Předmětem autorského práva obecně je autorské dílo jakožto původní výsledek vlastní tvůrčí činnosti autora. Musí tedy představovat určitou míru původnosti (originality), která se však stát od státu liší. V Evropské unii je otázka originality autorského díla harmonizována judikatorní činností Soudního dvora EU.
Vedle původních děl chrání autorské právo též tvorbu navazující (tzv. odvozená díla), kdy jiná osoba tvůrčím způsobem zpracovává existující dílo, případně je dokončuje. Např. v případě literárního překladu, dramatizace, zfilmování a jiné adaptace.
Autorské právo nechrání samotné myšlenky či ideje; chrání pouze konkrétní díla, konkrétní vyjádření takových myšlenek, dílo v objektivně vnímatelné podobě. Autorským dílem je pouze původní výsledek tvůrčí činnosti autora, dílem není námět, zpráva, informace, metoda, teorie, vzorec, graf, tabulka fyzikálních konstant, výstup počítačového programu apod. samy o sobě.
Subjekt autorského práva
upright=0.5|náhled|Písmeno c v kroužku – tradiční symbol copyrightu Subjektivní právo autorské náleží pouze autorovi jakožto fyzické osobě, která vlastní tvůrčí činností autorské dílo vytvořila. V některých zemích, zejména z oblasti práva common law, může právní řád přiznávat originární autorství též právnické osobě.
Tvůrci mohou být například spisovatelé, hudebníci, filmaři, architekti, urbanisté a programátoři apod.
V případě spoluautorství patří autorské právo všem spoluautorům společně a nerozdílně.
Částečnou výjimkou jsou tzv. zaměstnanecká díla, tzn. díla, která autor vytvořil v rámci plnění svých povinností k zaměstnavateli. U takových děl (není-li dohodnuto jinak) majetková práva podle země častí vykonává nebo přímo vlastní zaměstnavatel. Podle české úpravy práva k těmto dílům zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet. Obdobně se zachází s tzv. kolektivními díly, tzn. díly tvořenými více autory na podnět a pod vedením fyzické či právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití.
Obsah autorského práva Obsahem autorského práva v subjektivním smyslu jsou výlučná (exkluzivní) práva osobnostní a majetková, která státy chrání v různém rozsahu.
Osobnostní práva autora mohou podle právní úpravy dané země zahrnovat právo autora rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství (právo paternity), právo na nedotknutelnost díla (právo integrity) či právo zakázat užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu apod.
Majetková práva zahrnují výlučné právo dílo užít a tzv. zákonná neboli statutární práva na odměnu.
Právo dílo užít poskytuje autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem (viz omezení autorských práv níže). Do práva na užití díla patří: právo na rozmnožování díla, právo na rozšiřování díla či jeho rozmnoženiny, právo na pronájem díla či jeho rozmnoženiny, právo na půjčování díla či jeho rozmnoženiny, právo na vystavování díla či jeho rozmnoženiny, právo na sdělování díla veřejnosti (provozování živě či ze záznamu, přenos provozování díla, vysílání rozhlasem či televizí apod.). Práva na odměnu mohou zahrnovat například právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého, právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu (viz užití pro osobní potřebu níže). Historie a koncepce Ve starověku autorské právo neexistovalo, autoři byli za svá díla odměňováni jen formou „čestných darů“ – honorářů – od mecenášů.
Historicky má autorské právo počátky v privilegiích udělovaných ve středověku panovníkem – ten mohl (čistě podle své vůle, aniž by na to měl kdokoli právní nárok) rozhodnout o vytvoření speciálního výlučného režimu pro danou osobu (častěji spíše vydavatele než přímo autora). Pak šlo spíše o jakýsi druh kartelu.http://sciencemag.cz/pocatky-autorskeho-prava-cechy-a-rejstriky/ - Počátky autorského práva, cechy a rejstříky V 17. století začal v Anglii vznikat systém (na základě precedenčního práva), kterým se definovaly objektivní právní podmínky, za kterých k takové ochraně vznikl právní nárok. Tamtéž pak v roce 1709 vznikl vůbec první plnohodnotný autorský zákon nazývaný Statute of Anne („zákon královny Anny“). Podmínkou ochrany byla registrace díla (tento princip zákona měl kořeny ve starším systému, jehož původním účelem byla cenzura).
Autorské zákony vznikaly podle různých základních koncepcí, mezi základní patří: Přirozeněprávní – autorské dílo je jedinečným produktem tvůrce, který k němu má přirozené vlastnické právo, stejně jako má přirozené vlastnické právo k vlastní osobě. Monismus majetkových práv – výsledkem duševní práce je nehmotná věc, na kterou se ale aplikují běžné principy vlastnictví. Výsledkem je plná převoditelnost všech práv. Významným případem použití tohoto principu byly USA až do roku 1988; k získání ochrany musel autor své dílo zaregistrovat. Monismus osobnostních práv – autorské dílo je „výronem osobnosti“ autora, a jako takové je od osobnosti neoddělitelné, takže autorská práva jsou nepřevoditelná, je k nim možno maximálně udělit licenci. Takové pojetí bylo základem staršího českého autorského zákona, i v tom současném jsou jeho pozůstatky. Dualismus práv – moderní kompromisní řešení, které odděluje práva osobnostní a majetková, lišící se i režimem ochrany.
Mezi další teoretické koncepce autorského práva patří Teorie mimořádných výkonů a společenské smlouvy – autor získává zvláštní odměnu za svůj mimořádný výkon, kterým přispěl k rozvoji společnosti. Teorie podnětů – prostřednictvím autorského práva motivuje společnost autory k tomu, aby tvořili díla, která společnosti prospívají. Tento prakticky nesporný ekonomický princip se objevuje již v základu autorského práva v ústavě USA, kde se dovoluje Senátu zavést (časově omezená) výhradní práva pro spisovatele a vynálezce za účelem „podporovat vědecký pokrok a užitečné znalosti a umění“. Teorie nepotřebnosti ochrany – podle některých teorií není autorskoprávní ochrana vůbec potřeba. Taková teorie se (částečně) projevovala mimo jiné v právu duševního vlastnictví socialistických států.
Trvání autorského práva Různé země volí různou dobu trvání autorského práva, často jinou pro osobnostní a jinou pro majetková práva autorská.
Bernská úmluva vyžaduje délku ochrany majetkových práv autorských minimálně 50 let po smrti autora a některých osobnostních práv alespoň po dobu trvání majetkových práv. V Evropské unii a USA majetková práva autorská trvají 70 let po smrti autora. V případě spoluautorství se doba ochrany vztahuje ke smrti posledního žijícího autora. U anonymních a pseudonymních děl, kde autor není všeobecně znám, se lhůta počítá od prvního oprávněného zveřejnění a nikoli smrti autora. Dílo, u kterého uplynula doba ochrany majetkových práv, se nazývá volné dílo; každý ho může volně užít (jak už bylo uvedeno, musí však být uveden autor a dílo nesmí být užito způsobem snižujícím jeho hodnotu). Dílo, které je právně volné v zemi původu, nebývá chráněno v jiných zemích, i kdyby samy měly zakotvenou delší dobu ochrany (tzv. pravidlo kratší doby ochrany).