Marie (rozená princezna Marie Alexandra Viktorie z Edinburghu; 29. října 1875, Eastwell – 10. července 1938, Sinaia) byla poslední rumunskou královnou od 10. října 1914 do 20. července 1927 jako manželka krále Ferdinanda I. Rumunského.
Marie se narodila do britské královské rodiny. Jejími rodiči byli princ Alfréd, vévoda z Edinburghu (později vévoda Sasko-Kobursko-Gothajský), a ruská velkokněžna Marie Alexandrovna. Raná léta strávila Marie v Kentu, na Maltě a v Coburgu. Poté, co odmítla nabídku k sňatku od svého bratrance, budoucího krále Jiřího V., byla v roce 1892 vybrána jako budoucí manželka Ferdinanda, tehdejšího rumunského korunního prince. Marie byla korunní princeznou v letech 1893–1914 a okamžitě si získala oblibu u rumunského lidu.
Po vypuknutí první světové války Marie naléhala na Ferdinanda, aby se spojil se státy Trojdohody a vyhlásil válku Německu, což se nakonec v roce 1916 stalo. V počátečních fázích bojů bylo hlavní město země Bukurešť obsazeno Centrálními mocnostmi. Marie, Ferdinand a jejich pět dětí se uchýlili do západní Moldávie. Tam ona a její tři dcery působily jako zdravotní sestry ve vojenských nemocnicích a staraly se o vojáky, kteří byli zraněni nebo postiženi cholerou. Po válce, 1. prosince 1918, se historický region Sedmihradsko po Besarábii a Bukovině připojil k Rumunskému starému království. Marie, nyní královna Velkého Rumunska, se zúčastnila pařížské mírové konference v roce 1919, kde se zasadila o mezinárodní uznání rozšířeného Rumunska. V roce 1922 byli s Ferdinandem korunováni ve speciálně postavené katedrále ve starobylém městě Alba Iulia při slavnostním obřadu, který odrážel jejich postavení královny a krále sjednoceného státu.
Jako královna byla Marie velmi oblíbená v Rumunsku i v zahraničí. V roce 1926 podnikla spolu se svými dětmi Mikulášem a Ileanou diplomatickou cestu po Spojených státech. Lidé je přijali s nadšením a před návratem do Rumunska navštívili několik měst. Tam Marie zjistila, že Ferdinand je těžce nemocný, a o několik měsíců později zemřel. Marie, nyní královna vdova, odmítla být členkou regentské rady, která vládla zemi za nezletilého vnuka, krále Michala. V roce 1930 Mariin nejstarší syn Karel, který se vzdal nástupnických práv, sesadil svého syna, uzurpoval trůn a stal se králem Karlem II. Odstranil Marii z politické scény a snažil se potlačit její popularitu. V důsledku toho se Marie odstěhovala z Bukurešti a zbytek života strávila buď na venkově, nebo na paláci Balčik, svém letním sídle v jižní Dobrudži u Černého moře. V roce 1937 onemocněla cirhózou a následujícího roku zemřela.
Po přechodu Rumunska na lidovou republiku byla monarchie komunistickými představiteli odsouzena. Několik životopisů královské rodiny popisovalo Marii buď jako opilce, nebo jako promiskuitní ženu, s odkazem na její četné údajné aféry a orgie, které údajně pořádala před válkou a během ní. V letech před rumunskou revolucí v roce 1989 se Mariina popularita obnovila a byla obyvatelstvu nabízena jako vzor vlastenectví. Marie je připomínána především díky své práci zdravotní sestry, ale je známá také díky své rozsáhlé spisovatelské činnosti, včetně kritikou oceňované autobiografie.
Původ a mládí Marie se narodila jako druhé dítě a nejstarší dcera z šesti potomků vévody z Edinburghu Alfréda Sasko-Kobursko-Gothajského, druhého syna britské královny Viktorie, a jeho manželky, ruské velkokněžny Marie Alexandrovny. Narodila se v sídle svých rodičů, na panství Eastwell v anglickém Kentu, 29. října 1875 v 10:30 hodin za přítomnosti svého otce. Její narození bylo oslaveno střelbou z děl Park a Tower. Dostala jméno Marie Alexandra Viktorie po matce a babičkách, ale neformálně se jí říkalo „Missy“. Jako vnučka vládnoucího britského panovníka v mužské linii byla Marie od narození formálně titulována Její královská Výsost princezna Marie z Edinburghu.
Mariin křest se konal 15. prosince 1875 v soukromé kapli Windsorského hradu a sloužili ho Arthur Stanley a Gerald Wellesley. Křest „přísně soukromé povahy“ se konal den po obřadu u příležitosti výročí úmrtí jejího dědečka z otcovy strany, prince Alberta. Mariinými kmotry byli carevna Marie Alexandrovna (její babička z matčiny strany, kterou zastupovala královna Viktorie), princezna z Walesu (její teta z otcovy strany), vévodkyně Sasko-Kobursko-Gothajská (její prateta, kterou zastupovala princezna Helena), ruský carevič (její strýc z matčiny strany, kterého zastupoval hrabě Pjotr Andrejevič Šuvalov) a vévoda z Connaughtu a Strathearnu (její strýc z otcovy strany, kterého zastupoval vévoda z Albany). vlevo|náhled|Princezna Marie na portrétu Johna Everetta Millaise, 1882 Marie a její sourozenci, princ Alfréd (nar. 1874, známý jako „Young Affie“) a princezny Viktorie Melita (nar. 1876, známá jako „Ducky“), Alexandra (nar. 1878, známá jako „Sandra“) a Beatrix (nar. 1884, známá jako „Baby Bee“), strávili většinu svého raného života v Eastwell Parku, který jejich matka upřednostňovala před Clarence House, jejich oficiálním sídlem. Marie ve svých pamětech na Eastwell vzpomínala s láskou. Vévoda z Edinburghu se kvůli svému postavení v britském královském námořnictvu v životě svých dětí většinou nevyskytoval a jejich život řídila matka. Marie později uvedla, že ani neznala barvu otcových vlasů, dokud si neprohlédla jeho pozdější portréty, a domnívala se, že jsou mnohem tmavší, než ve skutečnosti byly. Když byl vévoda doma, často si s dětmi hrál a vymýšlel pro ně mnoho her. Ze všech sourozenců měla Marie nejblíže ke své o rok mladší sestře Viktorii Melitě, kterou však všichni kvůli jejímu vzrůstu považovali za starší dívku, což princezny velmi znepokojovalo. Všechny edinburské děti byly pokřtěny a vychovávány v anglikánské víře; to jejich ruskou pravoslavnou matku rozčilovalo.
Vévodkyně z Edinburghu byla zastánkyní myšlenky oddělování generací a Marie hluboce litovala, že její matka nikdy nedovolila, aby si mezi sebou povídaly, jako by si byly rovny. Přesto byla vévodkyně nezávisle smýšlející, kultivovaná a nejdůležitější osobou v životě svých dětí. Na matčin příkaz se Marie a její sestry učily francouzsky, což nesnášely a mluvily zřídkakdy. Celkově vévodkyně vzdělání svých dcer zanedbávala, protože je nepovažovala za příliš bystré a nadané. Bylo jim dovoleno číst nahlas, ale v oblasti malířství a kreslení, tedy v oblastech, v nichž zdědily talent po královně Viktorii, se dívkám dostalo jen poučení. Vévoda a vévodkyně z Edinburghu často přijímali členy královské rodiny v Eastwell Parku, téměř denně je zvali na snídani a v roce 1885 šly Marie a Viktorie Melita za družičky na svatbě své tety Beatrix a prince Jindřicha z Battenbergu. Mezi Mariiny kamarády na hraní patřili její bratranci z matčiny strany velkovévodové Mikuláš (zvaný „Nicky“), Georgij (zvaný „Georgie“) a ruská velkovévodkyně Xenie; jejich sourozenci Michail (zvaný „Míša“) a Olga byli pro edinburská děvčata příliš malí. Mezi další kamarády na hraní patřily děti Mariina strýce z matčiny strany, ruského velkoknížete Vladimíra Alexandroviče. náhled|Princezna Marie z Edinburghu, 1888 V roce 1886, když bylo Marii jedenáct let, byl vévoda z Edinburghu jmenován vrchním velitelem Středomořské flotily a rodina se usadila v paláci San Antonio na Maltě. Marie později vzpomínala na pobyt na Maltě jako na „nejšťastnější vzpomínku mého života“. Na Maltě Marie našla svou první lásku, Maurice Bourkea, kapitána vévodovy lodi, kterému Marie říkala „milý kapitáne“. Marie měla sklony k záchvatům žárlivosti, když Bourke věnoval více pozornosti některé z jejích sester než jí. Vévoda a vévodkyně byli na Maltě velmi oblíbeni a palác San Antonio byl často plný hostů. Marie a Viktorie Melita dostaly od své matky bílé koně a téměř denně kromě soboty chodily do místní jízdárny. Během prvního roku jejich pobytu na Maltě dohlížela na výchovu princezen francouzská guvernantka, ale kvůli jejímu chatrnému zdraví ji následující rok nahradila mnohem mladší Němka. V San Antoniu měli vévoda a vévodkyně z Edinburghu vždy připravený pokoj pro prince Jiřího z Walesu, druhého syna prince z Walesu, který sloužil v královském námořnictvu. Jiří nazýval tři starší edinburské dívky „třemi nejmilejšími“, ale nejvíce si oblíbil Marii.
Mezitím se vévoda z Edinburghu stal předpokládaným dědicem svého bezdětného strýce z otcovy strany Arnošta II., vévody ze Sasko-Kobursko-Gothajska, poté, co se princ z Walesu vzdal svých práv na vévodství. V důsledku toho se rodina v roce 1889 přestěhovala do Coburgu. Marie později tento okamžik vnímala jako „skutečný konec života, který byl absolutním štěstím a radostí bez chmur, života bez zklamání a deziluze a bez jakéhokoli nesouhlasného tónu.“ Vévodkyně, která byla proněmecky orientovaná, najala pro své dcery německou guvernantku, koupila jim prosté oblečení a dokonce je nechala biřmovat v luteránské víře. Rodina trávila léto na zámku Rosenau. Vévodu Arnošta Marie popisovala jako člověka, který „má své zvláštnosti“; jeho dvůr byl méně přísný než jiné německé dvory té doby. V Coburgu se princeznino vzdělání rozšířilo: větší důraz byl kladen na malování a hudbu. Ve čtvrtek a v neděli chodily Marie a její sestry do coburského divadla, což se jim velmi líbilo. Marie a Viktorie Melita často pozorovaly bratrovy kamarády a komentovaly, koho mají raději, což byl podle Marie nevyhnutelný aspekt v životě dívek, které mají bratry. Další činností, kterou si dívky v Coburgu užívaly, byla účast na zimních večírcích pořádaných jejich matkou, během nichž bruslily a hrály různé hry, například lední hokej.
Manželství vlevo|náhled|Princezna Marie a rumunský korunní princ Ferdinand, 1893 Marie vyrostla v půvabnou mladou ženu s jiskrnýma modrýma očima a hedvábně světlými vlasy; dvořilo se jí několik královských mládenců, včetně prince Jiřího z Walesu, který se v roce 1892 stal druhým v pořadí na trůn. Královna Viktorie, princ z Walesu a vévoda z Edinburghu sňatek podporovali, ale princezna z Walesu a vévodkyně z Edinburghu nikoli. Princezně z Walesu se nelíbilo proněmecké smýšlení rodiny a vévodkyně z Edinburghu si nepřála, aby její dcera zůstala v Anglii, která se jí nelíbila. Nelíbilo se jí také, že princezna z Walesu, jejíž otec byl před povoláním na dánský trůn bezvýznamným německým princem, stojí v pořadí přednosti výše než ona. Vévodkyně z Edinburghu byla také proti myšlence sňatku mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolena, což její rodná ruská pravoslavná církev nedovolovala. Když ji tedy Jiří požádal o ruku, Marie mu sdělila, že sňatek není možný a že musí zůstat jejím „milovaným kamarádem“.
V této době hledal rumunský král Karel I. vhodnou nevěstu pro svého synovce, korunního prince Ferdinanda, aby zajistil nástupnictví a pokračování rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Pravděpodobně motivována vyhlídkou na odstranění napětí mezi Ruskem a Rumunskem v otázce kontroly nad Besarábií, navrhla vévodkyně z Edinburghu Marii setkání s Ferdinandem. Marie a Ferdinand se poprvé seznámili během slavnostní večeře a dvojice spolu hovořila německy. Považovala ho za plachého, ale sympatického, a jejich druhé setkání proběhlo stejně dobře. Jakmile byl pár oficiálně zasnouben, královna Viktorie napsala další vnučce, princezně Viktorii Hesenské, že „Ferdinand je milý & rodiče jsou okouzlující – ale země je velmi nejistá & nemorálnost společnosti v Bukurešti docela hrozná. Sňatek se samozřejmě o nějaký čas protáhne, protože Missy bude 17 let až koncem října!“ Německá císařovna Viktorie, Mariina teta, napsala své dceři, řecké korunní princezně Sofii, že „Missy je až dosud docela nadšená, ale chudák dítě je tak mladé, jak může tušit, co má před sebou?“ Koncem roku 1892 navštívil král Karel Londýn, aby se setkal s vévodou z Edinburghu a královnou Viktorií, kteří nakonec se sňatkem souhlasili a jmenovali ho rytířem Podvazkového řádu.