Rumunské knížectví (rumunsky Principatul România), do roku 1866 Rumunská spojená knížectví (rumunsky Principatele Unite Române), původní plný název byl do roku 1862 Spojená knížectví Moldávie a Valašska (Principatele Unite ale Moldovei și Țării Românești), zkráceně Spojená knížectví (rumunsky Principatele Unite) a Rumunsko (România), byl rumunský státní útvar existující v letech 1858–1881. Jednalo se o personální unii podunajských knížectví Moldávie a Valašska. Spojená knížectví byla vyhlášena roku 1858, společně tvořily celek, který byl konstituční monarchií a stále ještě autonomním územím Osmanské říše. V roce 1881 bylo knížectví povýšeno na království a země získala nezávislost.
Dějiny
Podunajská knížectví Valašsko a Moldávie získaly roku 1829 autonomii. V roce 1859 si obyvatelé Valašska a Moldávie v souběžných nezávislých lidových hlasováních zvolili stejného panovníka, Alexandru Ioana Cuzu (Alexandr Jan Kuza). Od roku 1859 byl knížetem jak Valašska, tak Moldávie. Tím se obě podunajské země sjednotily a položily tak základ samostatnému Rumunsku.
náhled|upright=0.5|vlevo|Alexandr Ioan Cuza Alexandr Jan Kuza se stal prvním vládcem Spojených knížectví Valašska a Moldávie neboli Domnitorem v roce 1862. Alexandr Jan Kuza jako panovník, jehož vzorem byl Napoleon III., toužil zemi velmi změnit. Více než její čtvrtina byla tehdy v majetku církve, což se knížeti vůbec nelíbilo. V letech 1863–1864 provedl pozemkovou reformu a zabavil též mnoho církevního majetku. Na pozemkovou reformu navázal zrušením nevolnictví a zavedením všeobecného volebního práva. V roce 1864 vydal moderní trestní zákoník, jehož základem byl Napoleonův Code civil. Alexandr také založil univerzity v Iasi a v Bukurešti. Universita v Bukurešti nese do současnosti jeho jméno. Reformy ovšem vyvolaly nespokojenost ortodoxní církve a šlechty. Pokusu o puč čelil Alexandr poprvé v roce 1864. Podruhé byl dne 22. února 1866 napaden nespokojenými důstojníky ve svém paláci a donucen abdikovat. Druhého dne musel opustit Rumunsko.
náhled|upright=0.5|vlevo|Domnitor Karel I. Rumunský Po převratu se Rumunsko ocitlo na pokraji chaosu a stanulo před hrozbou rozpadu. Rumunská (knížecí) koruna byla nabídnuta hohenzollernskému princi Karlu Eitelovi Friedrichovi Zephyrin. Přes odpor značné části obyvatel vládu převzal tento pruský důstojník z rodu Hohenzollern–Sigmaringen. Ten nabídku přijal a stal se v roce 1866 rumunským domnitorem (knížetem) jako Carol I. Karel uspěl zejména díky podpoře Napoleona III. (s nímž byla Karlova rodina v mimořádně dobrých vztazích). Krátce po Karlově nástupu na trůn přijal parlament novou ústavu, která dávala knížeti značné pravomoci.
Karel Rumunsko zapojil do rusko-turecké války v letech 1877–1878. Byl to velmi úspěšný tah. Angažmá přineslo Rumunsku mezinárodní uznání a především na konferenci v Berlíně vyhlášenou plnou nezávislost na Osmanské říši.
V roce 1881 bylo Rumunské knížectví vedené knížetem Karlem z rodu Hohenzollernů po vítězné válce o nezávislost na Osmanské říši povýšeno na království, 10. května 1881 byl Karel (Carol) korunován králem Karlem I. a Rumunsko od té doby bylo královstvím. Země navíc získala nezávislost. Dynastie Hohenzollern-Sigmaringen pak v Rumunsku vládla až do komunistického převratu v roce 1947.
Státní symbolika náhled|upright=0.5|vlevo|Znak Rumunských spojených knížectví
Související články
Dějiny Rumunska Rumunské království Seznam rumunských panovníků
Externí odkazy
Království Kategorie:Zaniklé státy na Balkánském poloostrově Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1858 Kategorie:Státy a území zaniklé roku 1881