Památná hora Velký Blaník (638 m n. m.) je středem a nejvyšším bodem území Podblanicka, které je nejčastěji vymezené jako nejbližší okolí této hory. Dalším významným bodem tohoto území je vrch Malý Blaník (580 metrů). Oba tyto vrchy jsou známé především díky své bohaté historii a pověstem o blanických rytířích, kteří pod Blaníkem spí společně s knížetem Václavem.
V těžkých chvílích české historie byl symbolem naděje na získání svobody a svébytnosti českého národa. Do prosince 2018 nesly název rychlíky Českých drah Praha – České Budějovice Blaník. Nachází se ve Středočeském kraji v okresu Benešov asi deset kilometrů jižně od města Vlašim, ale nejblíže pojené je určitě s městys Louňovice pod Blaníkem, na jehož území leží a kde se každoročně pořádají Svatováclavské slavnosti na počest sv. Václava. Území spadá do CHKO Blaník, a příroda je tak poměrně dosti zachovalá a udržovaná.
Jméno Blaník vychází z výrazu blana, který v 13. až 15. století označoval trávník či pastvinu vzniklou vykácením lesa. Filozof Milan Machovec ho vyložil z jména galského boha Belena, což lingvista Jaroslav David označil za projev amatérismu.
Lokalita náhled|Kaplička sv. Máří Magdalény
Území Podblanicka se nachází ve Středočeském kraji asi šedesát kilometrů jihovýchodně od Prahy v okrese Benešov. Území by se dalo vymezit jako území trojúhelníkovitého tvaru mezi řekami Želivkou, Sázavou a Vltavou. Z větší části spadá do Středočeské pahorkatiny, ale zasahuje sem i malá část Českomoravské vrchoviny na území kolem Čechtic.
Podjednotkou Středočeské pahorkatiny je Vlašimská pahorkatina a východní část Vlašimské pahorkatiny je tvořena Mladovožickou pahorkatinou, jejímž nejvyšším bodem je již zmíněná hora Velký Blaník. Nejnižším bodem je naopak místo v obci Ostrov, kde řeka Blanice opouští CHKO Blaník. Hlavní osu Poblanicka tvoří řeka Blanice (levostranný přítok Sázavy) také protékající městem Vlašim.
Historie Když skončila doba ledová – pleistocén, začalo se zde oteplovat a zavládlo celkově teplejší a vhodnější klima k životu. Vyrašily zde i smíšené listnaté lesy a toto klima zde převládalo až do období neolitu, avšak zmínky či důkazy o přítomnosti člověka z této doby chybí a to hlavně z důvodu toho, že člověk z doby neolitu hodně upřednostňoval území o nižší nadmořské výšce jako byly údolní nivy vhodné pro zemědělství a vhodné oblasti pro pastvu. Na území Podblanicka se podařilo nalézt i několik předmětů pocházejících z doby neolitu jako je sekeromlat nalezen v okolí Vlašimi pocházející z doby asi , jehož přesné naleziště neznáme.
Dále se také diskutuje o pravděpodobném nálezu keramiky z Pravonína. Tento nález se bohužel nepodařilo potvrdit, jelikož neexistuje jediný přímý důkaz. Dalším zatím neprůkazným předmětem je kamenná sekyrka z Křížova, ale podle nejnovějšího výzkumu sekyrka opravdu pochází z doby neolitu. Nejvýznamnějším nálezem je sekeromlat, který byl nalezen ve vápencovém lomu u Lbosína v roce 1942 a byl vyroben z dioritu. Prvním doloženým sídlištěm je až keltské hradiště na Velkém Blaníku pocházející ze starší doby železné tedy z období Bylo postaveno na vrcholu hory, na rovině, kterou museli sami obyvatelé zarovnat.
Hlavním materiálem pro stavbu byly velké balvany, které vznikly rozpadem podloží. Uvnitř kamenné hradby stála dřevěná konstrukce, ale nejednalo se o hradiště městského typu, známé také jako oppidum, už jen kvůli velké nadmořské výšce, v jaké se konstrukce nacházela. Funkce tohoto keltského hradiště byla především strážní a vojenská. Nacházelo se na vrcholu hory kvůli výhodné poloze a až dodnes v okolí Velkého Blaníku leží pozůstalé balvany z keltského hradiště. Na počátku 15. století na Blaníku údajně stál malý dřevěný hrad. Skutečnost, že tento hrad kdysi opravdu existoval, není potvrzená ani vyvrácená. Mnozí autoři se přiklání spíše k názoru, že hrad stál na Malém Blaníku.
Podle historických spisů se na Malém Blaníku hojně konaly poutě ke kapli sv. Máří Magdalény pravděpodobně už v polovině 16. století. Poslední majitel louňovického panství Karel Adam Lev z Říčan chtěl do budoucna udržet putování na Malý Blaník a jelikož neměl potomka tak ve své závěti před svou smrtí uvedl, že 300 zlatých připadne na výstavbu nové kaple. Místo původní kaple je nám neznámé a kolem roku 1753 byla za 300 zlatých postavena nová kaple Máří Magdalény, jejíž rozvaliny leží na Malém Blaníku až dodnes. Za vlády císaře Josefa II. došlo k mnohým reformám. Snažil se omezit moc církve ve státě a tak roku 1782 vydal nařízení o zrušení klášterů a církevních staveb. V roce 1887 chtěl tehdejší arcibiskup poutě na Malý Blaník obnovit a tak zde nechal vybudovat dřevěný altánek a výklenek ve zdi kaple byl obohacen o malou klečící sošku sv. Máří Magdalény. Od té doby se poutě ke kapli zase vrátily. Další zajímavostí je smrk ztepilý, památný strom rostoucí uvnitř kaple.
Velkou pozornost přineslo Blaníku národní obrození v 19. století, kdy se začala šířit legenda o vojsku svatého Václava. Následně byla v roce 1851 uskutečněna první pouť na Blaník vedena Baronem Karlem Villanim a v roce 1867 se konala druhá výprava. V roce 1868 byl z Blaníku kámen převezen do Prahy a stal se tak součástí Národního divadla v Praze. Na počátku 20. století se na Blaníku staví nejdříve jednoduchá rozhledna, která je v roce 1941 přestavěna v rozhlednu odolnější a v roce 1981 je vyhlášena CHKO Blaník.
Rozhledna na Velkém Blaníku náhled|upright|Rozhledna na Velkém Blaníku
Na vrcholu stojí 30 m vysoká dřevěná rozhledna z roku 1941 ve tvaru husitské hlásky. Menší podobné rozhledny lze najít u Žamberka (rozhledna Rozálka) a na Hýlačce u Tábora (rozhledna Hýlačka, shořelá 1. ledna 2012). Nebyla to však první rozhledna, protože už roku 1895 tam stála jednoduchá 20 metrů vysoká dřevěná otevřená rozhledna, která se zřítila roku 1936.
Tu současnou, krytou, postavil Klub českých turistů v letech 1939–1941. Lze z ní zhlédnout nejen blízké okolí, západním směrem podstatnou část Středočeské pahorkatiny, nazývanou Českou Sibiří, západní vrcholy Českomoravské vrchoviny s dominujícím Stražištěm, severovýchodně město Vlašim a Posázaví, ale při optimální viditelnosti je možno jihozápadním směrem dohlédnout až k vrcholům Šumavy a na severozápadě spatřit Prahu a poblíž Prahy stojící vysílač Cukrák.
Přírodní poměry
Povrch náhled|Zmenšená kopie základního kamene pro Národní divadlo je severně od vrcholu, u cesty směr Dům přírody Blaníku Povrch je velice rozmanitý. Nejčlenitější je Blanická brázda tektonického původu nacházející se na západní straně. Nesmíme opomenout podstatné vrchy a hřbety jako je Slepičí skála, Křížovská hůra, Krasovická hůra, Hřiva, Bělčí hora a samozřejmě Malý Blaník. Časté jsou také svahy, na kterých vyrůstají lesy nebo slouží jako zemědělská plocha. Na východě se více vyskytují vrchoviny a krajina je jinak z velké části tvořena plošinami. Hlavní dominantou oblasti jsou vrchy Velký Blaník (638 m n. m.) a Malý Blaník (580 m n. m.).
Geologie Důležitým geologickým prvkem je soustava zlomů Blanické brázdy. V krajině Podblanicka se nejhojněji vyskytují pararuly a migmatity se stopami živce – s těmi se lze setkat na vrchu Hřivy. Masiv Velkého a Malého Blaníku je tvořen převážně ortorulou, svory a svorovou ortorulou. V lomu na Křížovské hůře jsou zase vyvinuty ortoruly s turmalínem a granátem.
Vodstvo Nachází se zde jak vody tekoucí jako potoky a řeky, tak i vody stojaté – rybníky. Velmi významnou řekou je jistě Blanice vytvářející přirozenou osu této oblasti a významným je také její pravostranný přítok potok Brodec, který protéká chráněnou oblastí a pramení jižně od Načeradce. Celková délka toku Brodce činí 10,1 km a jeho pravostranným a zároveň největším přítokem je Volavecký potok pramenící severně od Pravonína. Setkat se tu můžeme i s poměrně velkým množstvím rybníků např. v Částrovicích, u Libouně (rybník Strašík), v Louňovicích, Býkovicích a dalších obcích a ve většině se jedná o rybníky průtočné. Typická jsou pro tuto oblast také hojná vodní a mokřadní společenstva.
Půda Podblanicko pokrývají především hnědé lesní půdy – kambizemě, které jsou nejrozšířenější i v rámci celé ČR. V nivě řeky Blanice se vytváří půdy oglejené bohaté na organické látky a v údolí menších toků se objevují rašeliniště a půdy glejové.
Flora Podblanicko dříve porůstal téměř souvislý les. Mezi nejrozšířenější patřily kyselé doubravy níže přecházející v dubohabřiny, ve vyšších polohách se nacházely především bučiny a u vodních ploch se vyskytovaly olšiny a travnaté luhy. Jako důsledek lidské činnosti byla lesní krajina postupem času pozměněna, místy i zcela odstraněna a dnes lesy tvoří pouze necelých 30% plochy okresu Benešov. Co se týče jehličnatých lesů největší plochu zabírá určitě smrk ztepilý a borovice lesní a modřín, mezi kterými jsou roztroušené i listnaté stromy. Především ve vyšších partiích se zřídka nachází i jedle, které se zde poměrně daří. Důležité je také zmínit to, že smrčiny jsou základním biotopem pro řadu lesního ptactva. Listnaté lesy se vyskytují opravdu zřídkakdy a daly by se rozdělit do tří základních skupin stromů a to na dubohabřiny, bučiny a bukojavořiny. Lze zde také spatřit mnoho luk a polí vzniklých intenzivním odlesněním před necelým tisíciletím.
Na Podblanicku se vyskytují především vodní rostlinná mokřadní společenstva rostlin. Rostou v rybnících a na jejich okrajích, v potocích, na podmáčených loukách či na vlhkých cestách. Typické jsou zde vysoké ostřice a rákosiny. Na lukách v rašeliništích se můžeme setkat s charakteristickými druhy bylin jako např. ostřice obecná, ostřice šedavá, ptačinec bahenní, starček obecný, violka bahenní a velmi hojným je také jistě blatouch bahenní. Blaník je bohatá oblast i na mechorosty. Na mělkých skalních podkladech se zase vyskytují suché trávníky. Na výslunných lokalitách hojně rostou byliny jako je např. vřes obecný. Setkat se také můžeme s plavuní vidlačkou vyskytující se ve vyšších polohách. Na okrajích lesa či podél lesních cest a též na pastvinách roste rozrazil lékařský. Na pastvinách se také často setkáváme se smetánkou lékařskou, sedmikráskou chudobkou, kohoutkem lučním, kopretinami, jetelem lučním a mnoha dalšími. Prudce jedovatým, ale zároveň léčivým zástupcem bylin na Podblanicku je náprstník červený a může kvést dokonce i bíle.
Fauna Žijí zde zejména drobní živočichové jako brouci, například střevlík, drabčík, mandelinky, také plži a přes 200 druhů pavouků např. vodouch stříbrný. Dále se zde objevují vážky – šídlatka hnědá. Žije zde 11 druhů obojživelníků, z nichž je velmi důležité společenstvo čolka obecného, kuňky obecné a rosničky zelené obývající rybníky v Částrovicích a Býkovicích. Typickými zástupci Podblanicka jsou také skokani a ropuchy. Ze vzácnějších plazů zde žijí: zmije obecná, ještěrka živorodá a užovka hladká. Tuto oblast obývá velký počet ptáků jako je koroptev polní a křepelka polní, vlaštovky, čápi, holubi, mnoho pěvců a další. Nakonec jsem si nechala savce. Zde, v CHKO Blaník se nachází 40 druhů savců. Ze vzácnějších druhů to je například netopýr černý, netopýr velký, vydra říční, veverka obecná a myška drobná. Mezi ty nejznámější by se dali zařadit prase divoké, srnec obecný, daněk evropský, jeleni a laně, liška obecná, zajíc polní, jezevec lesní a další.
Chráněná území na Blaníku Chráněná krajinná oblast Blaník
Chráněná krajinná oblast Blaník byla poprvé vyhlášena někdy na počátku 70. let 20. století, avšak v oblasti nebyl vyhlášen ochranný režim. Kvůli tomu do roku 1982 zmizelo mnoho přírodních ploch, které byly neuváženě přeměněny na zemědělské plochy. Ty následně pro neúspěšnost hospodaření byly zase opuštěny, ale mnohé škody na nich způsobené byly již nenávratné. Oficiálně byla CHKO Blaník vyhlášena 1. ledna 1982 Ministerstvem kultury ČSR o ploše 41 km² za účelem ochrany a udržení stálé středočeské krajiny. CHKO se tedy rozkládá v Načeradecké vrchovině mezi vesnicemi Laby, Libouň, Načeradec, Kondrac, Velíš, Vracovice, Ostrov, Býkovice, Hrajovice, Křížov a další.