Pozemková reforma v Československu

náhled|Památník pozemkové reformy v Měníně. V bronzovém medailonu podobizna Antonína Švehly, předsedy Agrární strany

Pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona: v záboru) a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. V Československu započala v dubnu 1919 záborovým zákonemZákon 215/1919 zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy.Údaje nejen o držitelích půdy v roce 1918 naleznete v knize: Karel Marušák: Šlechta, velkostatek a pozemková reforma. Brno: A Píša, 1919. Reálně započala prvními příděly až v roce 1921. Za první republiky bylo do záboru vzato 40 202 km² půdy (4 milióny hektarů). Z toho 27 400 km² byla půda nezemědělská, tedy louky a zejména lesy.12 800 km² bylo půdy zemědělské. Z celkového záboru však bylo přiděleno jen 18 000 km² (vč. státu). V letech 1945/1947 bylo zestátněno 24 000 km² a 157 000 uchazečů o půdu získalo 9 370 km² (937 000 ha).

V Československu se pozemková reforma vyznačovala umožněním přístupu ke zdroji obživy a práci dříve utlačovaných občanů slovanských národností a s tím souvisejícím posílením pozic v politickém životě. Proto (statisticky) většina zabraného zemědělského majetku se týkala majitelů německé a maďarské národnosti a množství přidělené půdy bylo u Němců a Maďarů menší než jejich počet v jednotlivých regionech. Z těchto údajů lze usuzovat, že se cizím národům děla křivda. V roce 1994 se konala k pozemkové reformě konference.Slezák, Lubomír: Pozemková reforma v Československu 1919–1935. In: Československá pozemková reforma 1919–1935 a její mezinárodní souvislosti : sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti / Uherské Hradiště : Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1994 s. 3–12.

Pozemková reforma

Revoluční národní shromáždění schválilo 16. dubna 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Pozemkovou reformou byl pověřen k tomu založený Státní pozemkový úřad (zřízen zákonem č. 330/1919 Sb.). Podle přídělového zákona měli právo na půdu sdružení, ústavy, svazy, zařízení a další právnické osoby, a dále také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři, příslušníci československých ozbrojených sil a pozůstalí po padlých ve válce. K tomu byla 19. října 1919 založena agrárnická organizace „Domovina”, sdružující bezzemky a drobné pachtýře.Zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, zákon č. 215/1919 Sb o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) a zákon č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon). V roce 1918 vznikly státní lesy, jejichž správu měl na starosti státní podnik Československé státní lesy a statky, spravovaný na základě zákona č. 404 z roku 1922 ministerstvem zemědělství a na základě vlád. nař. č. 206/1924 Sbírky zák. a nař. Ústředním ředitelstvím státních lesů a statků v Praze Bubenči, který měl od roku 1926 6 podřízených „Ředitelství státních lesů a statků” (ŘSLS).Československé státní lesy a statky: Státní podnik spravovaný na základě zákona č. 404 z roku 1922 a vlád. nař. č. 206/1924 Sbírky zák. a nař. ministerstvem zemědělství (ústřední ředitelství státních lesů a statků) v Praze podle stavu ke dni 1. ledna 1938.

Zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, zákon č. 215/1919 Sb o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) a zákon č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon).

Ještě v roce 1932 byla správa prostorově a administrativně roztříštěná a byla považována stále za přechodnou. V jihomoravské oblasti převzal stát na základě mírových smluv z vlastnictví císařské rodiny 18 518 ha lesní a zemědělské půdy, do té doby spravované ředitelstvím císařských statků v Praze. Po provedení pozemkové reformy se správy tohoto majetku ujalo ředitelství státních lesů a statků v Třeboni (zřízené po převzetí hlavního komplexu jihočeských a šumavských statků). K ředitelství státních lesů a statků v Třeboni přináležely také jihomoravské správy státních lesů Český Rudolec (rodu Picchioni), Jemnice (Alexander Koloman Pallavicini), Hrotovice (Antonín Dreher), Jaroměřice (Bruntálští z Vrbna), Uherčice (Emanuel Collalto et San Salvatore), Lesonice (Löwenstein-Wertheim-Freudenberg) a správa státních statků Janov (Alexander Koloman Pallavicini). Západní část správy státních lesů v Č. Rudolci se nacházela na území Čech a zůstala zde i po včlenění k jihomoravskému ředitelství. náhled|Památník pozemkové reformy vztyčený roku 1925 v Poplze Ústřední ředitelství v Praze spravovalo na jižní Moravě také 1 017 ha nadačního statku v Drnovicích. V roce 1932 převzalo ředitelství v Praze též statek Rosice-Veveří (Mořice Arnolda de Foresta), dosud spravované Státním pozemkovým úřadem o rozloze okrouhle 10 400 ha. V západním Slovensku spravovalo ředitelství státních lesů a statků v Praze bývalé císařské statky Holíč a Šaštín s 12 975 ha lesní a zemědělské půdy. V téže oblasti spravoval podnik ještě 10 140 ha státní, převážně zemědělské půdy, většinou propachtované a přikázané inspekci státních statků v Bratislavě a 9 714 ha nadačních statků Pezinok a Častá, které byly správou přikázány ředitelství státních lesů a statků v Žarnovici. Tento rozsáhlý majetek o rozloze 81 500 ha (včetně Rosic-Veveří), byl spravován v roce 1932 pěti správními ústředími: z Prahy (2), Třeboně, Žarnovic a Bratislavy.

U ředitelství státních lesů a statků ve Frýdku (bývalý majetek arcivévody Bedřicha Rakouského-Těšínského) se celé polesí Beskyd nacházelo ve správě Státních lesů Lomná na území Slovenska, na západě správa státních lesů v Lanškrouně zase celá na území Čech.

Po poslední reorganizaci v roce 1935 spravovaly Čsl. státní lesy a statky přibližně 1 200 000 ha, z nichž asi 25 % bylo pronajato a 70 % vedeno v režii. Režijní honitby byly rozděleny podle účelu na honitby reprezentační, vyhrazené, poplatkové a personální. Za nejvýznamnější honitby se zvěří nízkou (bažanti, koroptve, zajíci, králíci) a zvěří srnčí byly považovány honitby v obvodu správy státních lesů a statků v Židlochovicích (zestátněné židlochovického panství arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského ve správě státního podniku Československé státní lesy a statky).

Státní pozemkový úřad – přídělové komisariáty náhled|vpravo|Pomník pozemkové reformy v Písecké Smolči na Písecku z roku 1925 Obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu byly prvními instancemi Státního pozemkového úřadu a nedříve byly aktivovány obvodové úřadovny: v Praze, Mladé Boleslavi, Č. Budějovicích, Brně, Olomouci, Trenčinských Teplicích a Užhorodě. V únoru roku 1922 pak v Hradci Králové a Plzni a jejich počet v roce 1922 měl podle rozpočtu stoupnout na 22 obvodových úřadoven Státního pozemkového úřadu. Po stránce organizační se příděloví komisaři stali exponovanými orgány obvodové úřadovny Stát. pozemkového úřadu, v jejímž obvodu působnosti byly zřízeny. Provádění programu pozemkové reformy v roce 1921–1922 měli na starost příděloví komisaři Státního pozemkového úřadu, z nichž každý měl přidělen určitý pracovní obvod.

V Čechách sídlili příděloví komisaři na velkostatcích: Mladé Vožici pro velkostatek Smilovy Hory. Malešově pro velkostatek Malešov. Štěkni pro velkostatek Štěkeň, Vlachovo Březí, Čestice, Volyně. Mirovicích pro velkostatek Orlík. Chudenicích pro velkostatek Chudenice. Slaném pro velkostatek Smečno-Slaný. Na hradě Křivoklátě pro velkostatek Křivoklát. Něm. Brodě pro velkostatky Pohled, Polná-Přibyslav, Želiv, Větrný Jeníkov, Zámek-Žďár a Rozsochatec. Opočně pro velkostatek Opočno. Mnichově Hradišti pro velkostatky Mnichovo Hradiště, Bělá pod Bezdězem a Doksy. Nasavrkách pro velkostatek Nasavrky. Netolicích pro velkostatky Netolice—Libějice, Hluboká, Radomilice. Horažďovicích pro velkostatky Rábí, Žichovice, Horažďovice. Chlumci n. Cidlinou pro velkostatek Chlumec nad Cidlinou Klatovech pro dvůr Sobětice. Velvarech pro dvory Jeňoves a Zlonice.

Na Moravě a ve Slezsku ve: Strážnici pro části velkostatků Strážnice a Bzenec. Tovačově pro velkostatky Tovačov, Kralice, Podolší (nyní mlýn v Osek nad Bečvou). Myslibořicích pro velkostatek Hrotovice. Blansku pro velkost. Rájec a Biskupice. Bučovicích pro velkostatek Bučovice. ' Třebíči pro velkost Třebíč, Náměšť a Mikulovice. Bohumíně pro velkostatky Karvín, Rychvald, Záblatí, Vávrovice, Hukvaldy, Kelč. Zábřehu pro část velkostatků Zábřeh a Mor. Třebová. Uherském Brodě pro velkostatek Uherský Brod.

Na Slovensku byly zřízeny stálé přídělové komisariáty: Bratislava Levice Liptovský Hrádek Lučenec Michalovce Nitra Prešov Turč. Sv. Martin Dočasné komisariáty na objektech: Slatinka Pavloce Borová Plaveč Stupava Džerice Hull Dolní Srnní Kanyňa Plavecké Podhradie Plavecký sv. Petr Plavecký sv. Mikuláš Sološnice Rárbok Ožďany Hody Rohov Zamútov Velké Kapušany Nová Ďala Margitmajer. V Podkarpatské Rusi: Mukačevě Tisa Salomon Svaljavě Beregsázu.Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 22.02.1922, příloha Národní hospodář „Venkova“, s. .

Největšího rozmachu dosáhl Státní pozemkový úřad (SPÚ) v letech 1925 až 1926, kdy byl organizačně rozčleněn mezi ústředí, kolonizační referát, 11 obvodových úřadoven a 56 přídělových komisariátů. V této době zaměstnával 1 071 zaměstnanců. V dokončovacích letech 1933 až 1934 poklesla agenda SPÚ a redukoval se i pracovní aparát. K 31. srpnu 1934 byl SPÚ organizačně rozčleněn na ústředí Státního pozemkového úřadu v Praze, na 11 obvodových úřadoven a 19 přídělových komisařů a kolonizační referát v Bratislavě, kde zaměstnával celkem 796 osob.

Z 56 komisariátů bylo zrušeno k 31. srpnu 1934 celkem 37 komisariátů (z toho v Čechách 18, na Moravě 9 a na Slovensku s Podkarpatskou Rusí 10): v Čechách: Kolín, Louny, Roudnice, Tábor, Jičín, Nové Město nad Metují; na Moravě: Znojmo, Frýdek, Kroměříž, Opava; na Slovensku a Podkarpatské Rusi: Nitra, Nové Zámky, Trenčín, Rožňava, Lučenec, Zlaté Moravce, Michalovce, Mukačevo a Berehovo.

Zůstaly přídělové komisariáty: v Čechách: Německý Brod, Smíchov, Praha, Příbram, Slaný, Benešov, Mladá Boleslav I., Mladá Boleslav II., Hradec Králové, Chrudim, Kostelec nad Orlicí, české Budějovice, Jindřichův Hradec, Písek, Strakonice, Plzeň I., Plzeň II. a Klatovy; na Moravě: Brno I., Brno II., Uherské Hradiště, Jihlava, Břeclav, Olomouc, Zábřeh, Meziříčí Valašské; na Slovensku a Podkarpatské Rusi: Bratislava, Užhorod, Šahy, Turč. Sv. Martin, Zvolen, Humenné, Trebišov, Košice, Levoča, Prešov.

Etapy pozemkové reformy

Již před koncem války se objevily požadavky na vyvlastnění velkých pozemkových vlastníků. Otištění ruského dekretu o půdě (1917) v českém tisku tuto myšlenku oživilo. Motivem byla náprava nespravedlnosti feudálních vztahů, kdy před staletími se půda stala majetkem vládnoucí vrstvy (šlechty), a také velmi vzývaným odčiněním Bílé hory,Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 18.05.1921, 16(114). s. . kdy byly po neúspěšném stavovském povstání masově zkonfiskovány majetky mnoha českých šlechticů účastnících se či podporujících revoltu. Připomenuty by měly být i následné konfiskace po smrti Valdštejna (1634).