náhled|Středověké vyobrazení astronomie ze 14. století. Astronomie (česky též hvězdářství) je přírodní věda, která se zabývá studiem vesmíru, nebeských těles a jevů probíhajících mimo Zemi a její atmosféru. Zkoumá jejich polohu, pohyb, fyzikální vlastnosti, vznik a vývoj. Využívá přitom poznatky fyziky, matematiky, chemie a dalších přírodních věd.
Mezi objekty studované astronomií patří například planety, měsíce, hvězdy, mlhoviny, galaxie, komety, planetky a další tělesa. Astronomie se zabývá také vysokoenergetickými a proměnnými jevy, jako jsou supernovy, záblesky gama záření, pulsary nebo aktivita aktivních galaktických jader. Studiem vesmíru jako celku, jeho původu, struktury a vývoje se zabývá kosmologie.
Astronomie patří mezi nejstarší přírodní vědy. Již starověké civilizace prováděly systematická pozorování oblohy, která sloužila mimo jiné k měření času, tvorbě kalendářů a orientaci. K významným oblastem tradiční astronomie patřila například astrometrie, nebeská mechanika a určování poloh nebeských těles.
Na rozdíl od většiny současných přírodních věd si astronomie zachovala významnou účast amatérských astronomů. Ti se podílejí zejména na dlouhodobém sledování proměnných objektů, pozorování přechodných astronomických jevů a objevech některých komet či dalších těles sluneční soustavy.
Etymologie a vymezení pojmů
Slovo astronomie pochází z řeckých slov ἄστρον, (astron) hvězda) a νόμος, (nomos) zákon nebo pravidlo) a původně označovalo nauku zabývající se pravidelnostmi pozorovanými na obloze.
Astrologie V minulosti nebyly pojmy astronomie a astrologie vždy jednoznačně odděleny a jejich význam se v různých historických obdobích měnil. Pozorování nebeských těles a matematické předpovědi jejich pohybu byly často spojovány s astrologickými představami o vlivu nebeských jevů na pozemské události. Moderní astronomie je přírodní vědou založenou na pozorování, měření a fyzikálním popisu vesmíru, zatímco astrologie není součástí současné vědy.
Astrofyzika Úzce souvisejícím oborem je astrofyzika, která využívá metody fyziky k popisu vlastností, vzniku a vývoje astronomických objektů a jevů. Astronomie se historicky zaměřovala především na pozorování, určování poloh a pohybů nebeských těles, zatímco astrofyzika se rozvíjela zejména se zavedením spektroskopie a dalších metod umožňujících zkoumat jejich fyzikální vlastnosti. V současnosti jsou oba obory úzce propojeny a hranice mezi nimi není jednoznačná.
Historie
Pravěká a raná astronomie náhled|Megalitické struktury z oblasti Nabta Playa, které bývají spojovány s pravěkým sledováním astronomických cyklů náhled|Disk z Nebry z doby bronzové obsahující vyobrazení Slunce, Měsíce a hvězd
Počátky astronomie souvisely především s praktickými potřebami raných společností, zejména s určováním času, orientací a tvorbou kalendářů využívaných v zemědělství. Již před vznikem písemných záznamů lidé sledovali pravidelné změny na obloze, například pohyb Slunce, Měsíce a viditelných hvězd. Některé pravěké stavby a archeologické nálezy dokládají význam pozorování nebeských jevů v tehdejších kulturách.
Mezi známé příklady patří megalitické stavby s astronomickou orientací, například Nabta Playa v jižním Egyptě, jejíž uspořádání bývá spojováno se sledováním ročních cyklů a tvorbou kalendáře. Dalším významným nálezem je disk z Nebry z doby bronzové, který obsahuje vyobrazení interpretovaná jako Slunce, Měsíc a skupina hvězd, pravděpodobně Plejády.
Starověká astronomie
Ve starověkých civilizacích se rozvíjelo systematické zaznamenávání poloh nebeských těles. Významnou roli měla zejména babylonská astronomie, která vytvořila rozsáhlé záznamy pohybů planet a používala matematické metody k jejich předpovědi. Astronomická pozorování byla využívána mimo jiné pro tvorbu kalendářů a předpovídání pravidelně se opakujících nebeských jevů, například zatmění.
Jednou z nejstarších oblastí astronomie byla astrometrie, tedy přesné určování poloh nebeských těles. S ní úzce souvisí sférická astronomie, která popisuje zdánlivé polohy objektů na nebeské sféře, zavádí astronomické souřadnicové systémy a umožňuje určování polohy objektů na obloze i měření času.
Samostatná astronomická tradice vznikala také ve starověké Číně, kde byly po dlouhá období vedeny záznamy o pohybech planet, zatměních, kometách a dalších neobvyklých úkazech. Čínští astronomové vytvářeli hvězdné katalogy a používali vlastní systém rozdělení oblohy.
Ve starověkém Řecku se astronomie začala rozvíjet jako matematická věda založená na geometrických modelech. Řečtí astronomové zkoumali tvar Země, vzdálenosti nebeských těles a modely pohybu planet. Mezi významné představitele patřili například Eudoxos z Knidu, Aristarchos ze Samu a Hipparchos. Významnou ukázkou technické úrovně řecké astronomie je také mechanismus z Antikythéry, který sloužil k výpočtům astronomických cyklů.
Vrchol antické matematické astronomie představovalo dílo Klaudia Ptolemaia. Ve spise Almagest vytvořil geocentrický model, ve kterém byly pohyby planet popisovány pomocí kombinací kruhových pohybů, zejména deferentů a epicyklů. Tento model umožňoval předpovídat polohy planet a ovlivňoval astronomii až do raného novověku.
Astronomie středověku
Po zániku antických center vzdělanosti pokračoval rozvoj astronomie v několika kulturních oblastech. V Indii navázali astronomové na starší tradice a spojovali vlastní metody s poznatky řecké astronomie. Významným představitelem byl například matematik a astronom Árjabhata, který se zabýval výpočty pohybů planet a zatmění.
V období středověku významně přispěli k rozvoji astronomie učenci islámského světa. Překládali a komentovali řecká astronomická díla, zejména Ptolemaiův Almagest, a současně rozvíjeli vlastní pozorovací metody. Vznikaly rozsáhlé hvězdné katalogy, astronomické tabulky a observatoře, které umožnily zpřesňování údajů o pohybech nebeských těles. Arabská astronomie ovlivnila pozdější vývoj evropské astronomie a dodnes se její vliv odráží například v názvech mnoha hvězd.
Významnou astronomickou tradici si udržovala také čínská astronomie, založená především na dlouhodobých pozorováních a záznamech nebeských jevů. Ve středověku docházelo také ke kontaktům mezi čínskou, indickou a islámskou astronomií, které umožňovaly vzájemné předávání poznatků. Renesanční a raně novověká astronomie
Zásadní změnu v astronomii přinesl v 16. století Mikuláš Koperník, který navrhl heliocentrický model sluneční soustavy. Přestože jeho model stále používal kruhové dráhy a některé prvky starší geometrické astronomie, znamenal významný odklon od ptolemaiovské představy Země jako středu vesmíru.
Významný pokrok umožnila přesná pozorování Tychona Braha, která poskytla základ pro práci Johanna Keplera. Kepler na jejich základě formuloval tři zákony pohybu planet, v nichž nahradil kruhové dráhy planet elipsami a matematicky popsal jejich pohyb kolem Slunce.
Na počátku 17. století začal být v astronomii využíván dalekohled. Galileo Galilei jeho pomocí objevil mimo jiné čtyři největší měsíce Jupiteru a pozoroval fáze Venuše, což poskytlo významnou podporu heliocentrickému modelu.
Sjednocení pozemské a nebeské fyziky přineslo dílo Isaaca Newtona. Ve spise Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica formuloval pohybové zákony a zákon všeobecné gravitace, které umožnily vysvětlit Keplerovy zákony jako důsledek gravitačního působení.
Na Newtonovu práci navázal rozvoj nebeské mechaniky v 18. století. Matematici jako Leonhard Euler, Joseph Louis Lagrange a Pierre-Simon Laplace rozpracovali matematické metody popisu pohybu nebeských těles, včetně problémů zahrnujících vzájemné gravitační působení více těles.
Astronomie 19. a počátku 20. století
V 19. století pokračoval rozvoj přesné pozorovací astronomie a nebeské mechaniky. Zdokonalování dalekohledů a měřicích přístrojů umožnilo přesnější určování poloh a vzdáleností nebeských těles. William Herschel objevil planetu Uran, Giuseppe Piazzi první planetku Ceres a výpočty Urbaina Le Verriera a Johna Couche Adamse vedly k objevu Neptunu, který představoval významný úspěch matematické předpovědi v astronomii.
Rozvoj přesné astrometrie umožnil měřit i velmi malé úhlové změny poloh hvězd. Friedrich Wilhelm Bessel v roce 1838 jako první spolehlivě určil hvězdnou paralaxu, čímž umožnil přímé měření vzdáleností hvězd mimo sluneční soustavu.
Zásadní změnu přineslo využití fotografie a zejména spektroskopie. Práce Josepha von Fraunhofera, Gustava Kirchhoffa a dalších ukázaly, že ze světla hvězd lze určovat jejich chemické složení a fyzikální vlastnosti. Tím vznikla moderní astrofyzika, která rozšířila astronomii od měření poloh těles ke studiu jejich podstaty.
Na přelomu 19. a 20. století se rozvíjelo studium hvězd, mlhovin a struktury Mléčné dráhy. Henrietta Swan Leavittová objevila vztah mezi periodou a svítivostí cefeid, který umožnil používat tyto proměnné hvězdy jako standardní svíčky pro určování astronomických vzdáleností. Výzkum rozložení hvězd vedl k prvním modelům struktury Mléčné dráhy a práce astronomů, jako byl Harlow Shapley, významně rozšířily představy o jejích rozměrech.
Povaha takzvaných spirálních mlhovin byla na počátku 20. století předmětem diskuse. Během Velké debaty v roce 1920 zastávali astronomové Harlow Shapley a Heber Doust Curtis rozdílné názory na velikost vesmíru a otázku, zda jsou spirální mlhoviny součástí Mléčné dráhy nebo samostatnými hvězdnými systémy. Následná měření vzdáleností cefeid v těchto objektech vedla k poznání, že mnoho z nich jsou samostatné galaxie mimo Mléčnou dráhu.
Moderní astronomie
Na počátku 20. století se astronomie rozšířila také o studium vesmíru jako celku. Významnou roli sehrála obecná teorie relativity Alberta Einsteina, která poskytla nový teoretický základ pro popis gravitace a kosmologických modelů. Alexandr Fridman a Georges Lemaître ukázali, že řešení rovnic obecné relativity mohou popisovat dynamický vesmír.
Měření rudých posuvů spirálních mlhovin, která prováděl Vesto Slipher, a pozdější určování jejich vzdáleností vedly ke vzniku moderní pozorovací kosmologie. Edwin Hubble nalezl vztah mezi vzdáleností galaxií a jejich rychlostí vzdalování, dnes známý jako Hubbleův–Lemaîtrův zákon, který se stal jedním z hlavních pozorovacích důkazů rozpínání vesmíru.
Rozvoj nových pozorovacích metod výrazně rozšířil možnosti astronomie. Radioastronomie umožnila objev nových typů objektů, například kvasarů a pulsarů, zatímco pozorování v dalších částech elektromagnetického spektra umožnila detailně studovat vysokoenergetické procesy spojené například s neutronovými hvězdami a černými dírami.
Současná astronomie využívá pozemní i kosmické observatoře a kromě elektromagnetického záření také další zdroje informací. Detekce gravitačních vln, neutrin a jejich kombinace s tradičními pozorováními vedly ke vzniku multi-messenger astronomie, která umožňuje zkoumat vesmírné jevy pomocí několika nezávislých informačních kanálů.
Obory astronomie
Základní astronomické disciplíny
Pozorovací astronomie se zabývá získáváním a analýzou dat o nebeských objektech a jevech pomocí astronomických pozorování. Teoretická astronomie vytváří matematické a analytické fyzikální modely popisující vznik, vývoj a chování astronomických objektů. Astrometrie se zabývá přesným měřením poloh a pohybů nebeských těles. Sférická astronomie poskytuje matematický popis jejich zdánlivé polohy na obloze pomocí souřadnicových systémů vztažených k nebeské sféře. Nebeská mechanika studuje pohyb nebeských těles působením gravitačních sil. Astrofyzika využívá fyzikální zákony ke studiu vlastností, vzniku a vývoje astronomických objektů. Kosmologie zkoumá vesmír jako celek, jeho vznik, strukturu, vývoj a základní vlastnosti.
Astronomie podle způsobu pozorování Elektromagnetická astronomie
Radioastronomie studuje vesmírné objekty pomocí rádiového záření. Mikrovlnná astronomie využívá mikrovlnnou oblast elektromagnetického spektra, například při výzkumu reliktního záření.