Merenptah (Baenre) byl faraonem 19. dynastie, synem a následníkem Ramesse II. Vládl v letech 1213–1203 př. n. l.
Život Následníkem trůnu se stal poté, co jeho starší bratry jejich otec Ramesse II. přežil. Ramesse II. byl v posledních asi 10 letech svého života zatížen řadou nemocí (podle stavu mumie to byly záněty, tuhnutí páteře) a za následníka určil Merenptaha a ustanovil ho regentem, tedy praktickým vládcem. Ten se již honosil řadou titulů jako například Kontrolor a Vrchní inspektor, Královský písař a v jeho 50 letech také titulem Generalisimus trůnu. Vlády se ujal po smrti otce ve věku ~55 let. Za hlavní sídlo si zvolil Mennofer, kde přestavěl palác poblíž Ptahova chrámu.
Vláda náhled|upright|250px|Migrační invaze ke konci Bronzové doby,~1200 př. n. l. náhled|vlevo|250px|Merenptahova busta (1878) náhled|vlevo|250px|Ruiny Ptahova chrámu v Mennoferu; v pozadí vesnice Mit-Rahína,1975 náhled|250px|Merenptahova (Izraelská) stéla náhled|vlevo|250px|Model Merenptahova paláce v Mennoferu náhled|vlevo|250px|Výzdoba v hrobce KV8 náhled|250px|Hieroglyfický zápis (ysrỉꜣr) z Merenptahovy stély; výňatek z 27. řádku náhled|vlevo|250px|Isometrické schéma hrobky KV8 náhled|vlevo|250px|Merenptahova mumie; Egyptské Muzeum v Káhiře Historický kontext vlády Merenptaha je nutné navázat na dlouhou vládu jeho otce, tak i historie nejpozději od vlády Haremheba a historií invazí libyjské populace ze západní pouště do úrodné delty Nilu, podobně jak mořských národů národy z oblastí kolem středozemního moře, zejména však z východu. Podle Keldera to za vlády Merenptha byli: Eqwesh (Řekové), Lukka (Lýkie → Anatolie – Antalie) Shekles (Sicilie) Sharden (Sardinnian), Teresh(Tyrhenská oblast).Jejich invazní tlak se soustřeďoval do oblasti západní delty Nilu, oázy Fajjúm a také směrem k Helipoliské oblasti správnímu a sídelnímu městu Memfis. Soustředění nájezdníků a jejich velení se ujal libyjský král Meryrey. Jeho cílem bylo dosáhnout se svým lidem trvalé usídlení v úrodné zemi. Přivedl s sebou celé libyjské rodiny včetně dětí a dalšího příslušenství. Mořské národy ohrožovaly i kraje na území Chetitů, kde vyrabovaly a zničily několik vesnic. To vedlo krále Chetitů Suppiluliuma II. (1207–1187 př. n. l.), aby nabídl pomoc Egyptu, aby ve společné koalici porazili nájezdníky směřující do delty Nilu.
Vezírové Správní strukturu říše spravovali nomarchové a vyšší úředníci, vezírové. Někteří z nich jsou známí: Hori – Vezír byl nomarchou Dolního Egyptu a nejvyšším knězem boha Anhura; působil již za vlády Ramesse II. Byl synem prince Khaemwesetsyna, čtvrtým synem Ramesse II. Vezir Hori byl tedy vnukem Ramesse II. Panehesey– Vezír a nomarcha Horního Egyptu Záznamy o něm jsou v kapli v Gebel el-Silsila kaple poblíž Asuánu Messuy – Vezír a nomarcha Horního Ehyptu, uváděný také jako vícekrát v Núbii, je také spojován s osobou uzurpátora Amenmesse, za vlády Merenptahova syna Setiho II.
Válka s Libyjci Asi v 5. roce Merenptahovy vlády zesílily útoky skupin mořských národů a ohrožovaly říši ze západu natolik, že faraon proti nim nasadil celou armádu a (~ 15. dubna 1208 př. n. l.) svedl vítěznou bitvu proti jejich spojené armádě u města Prosopis (var. Prosopotis)Název a lokalizace města upřesnil, Breasted na okraji Vádí Natrun, jihozápadně od stávajícího města Minuf se současným názvem Zawyet Raziležícího na západním okraji nilské delty.Bitva je nejpodrobněji popsána na stěně vedle šestého pylonu v Karnaku. Vítězný válečný střet faraon dal zvěčnit na čtyřech místech: Nápis na východní stěně v Karnaku spojující chrám s VII. pylonem. Je asi nejdelší zachovaný nápis obsahující téměř úplný popis událostí o bitvě a vítězství nad Libyjci. Jsou zde vylíčeny přípravy na bojový střet, vlastní průběh vojenských operací i konečný vítězný triumf. Je zde i popis útěku nepřátel a také počty zajatců, otroků, ale také žen a dětí (Breasted §588). Na závěr popisuje triumfální návrat do paláce (Memfis): Nápis na žulovém sloupu, nyní v Egyptském Muzeu, přečetl a publikoval Mospero 1881. Nahoře je scéna ukazující Merenptaha, jak přijímá meč od boha, který mu říká: Stéla v Athribis nyní Tell Atrib asi 40 km od Káhiry nyní uložená u Egyptského muzea v Káhiře obsahuje krátký popis Merenptahovy Libyjské expedice (výňatek.): Hymnus o vítězství na stéle, kterou nalezl F. Petrie v ruinách Merenptahova zádušního chrámu v Thébách v roce 1896. (úryvek):Někteří autoři z toho odvozují první zmínku o existenci Izraele jako země mezi Sýrií a Palestinou, ovšem na základě pouze jednoho sporného čtení znaků (ysrỉꜣr). Zmíněné nápisy, zejména chronologie jejich vzniku, jsou datovány do konce vlády Merenptaha a jsou patrně kompilací několika střetů se skupinami mořských národů, které v určitých vlnách pokrčovaly i v následné 20. dynastii.
Hrobka Hrobka KV8 Merenptha se nachází mimo hlavní část Údolí králů, jeho mumie se zachovala a spolu s dalšími byla hromadně přemístěna v roce 1898 do KV35. Jeho hrobka v Údolí králů na západním břehu Théb byla navržena s pěti chodbami a uzavřenými sály, bočními komorami s přístěnky. V této vysoce zdobené hrobce byl sarkofág z červené žuly. Na víku sarkofágu jsou vyobrazeny nápisy z Knihy mrtvých. Také se zde nacházel další neidentifikovaný alabastrový sarkofág. Mumie faraona při antropologickém zkoumání prokázala, že faraon na sklonku života trpěl artritidou a arteriosklerózou. Také se prokázala vyhojená zlomenina stehenní kosti.
Krize společností Archeologická data a zprávy z tohoto období invaze Libyjců a také mořských národů jsou různorodé,Jinojazyčné zápisy jako např.lineární písmo typu B, semitská Ugaritština a Akkadština, Démotické písmo aj. neposkytují ucelenější historické zápisy politicky a ekonomicky nesourodé. Navíc se objevovaly prvky civilizační krize v Egyptě i v zemi Chetitů, které vyústily v Třetí přechodné obdobíPohyb populací, decentralisace stávajících systémů (Egypt, Chetité, Středomoří) jsou příznačným znakem toho, že celá oblast východního Středozemí se propadala do stupňujícího se procesu politické, ekonomické, sociální a kulturní fragmentace s prvky chaotického dění konce pozdní bronzové éry. Etnická diferenciace národů, zahrnovaných pod termín Mořské národy, je rozpracována v práci J. C. Woudhuizen, kde uvádí tři hypotézy jejich formování a reálný historický vývoj. Dalším prvkem nastávající krize byly i měnící se klimatické podmínky, a v oblasti četná katastrofická zemětřesení a jejich následky. Podle podrobného průzkumu klimatických změn v období let ~1900–900 př. n. l. došlo k výraznému poklesu atmosférických srážek v oblasti Anatolie a podobně i Mezopotámii. Shodně s tím se zintenzivnilo vysychání Sahary a zmenšení rozloh dosud bohatých oáz a pobřežních oblastí Středozemního moře. To vše v komplexu vyvolalo rozsáhlé pohyby zde žijících populací. Zároveň je pro historii Egyptu zřejmé, že úrodná oblast delty Nilu se stala trvalým cílem invazí, což potvrzuje i historie následné 20. dynastie a kolaps společnosti v Třetím přechodném období.
Následnictví Konec vlády Merenptaha, který se dožil ~65–70 let, ve stavu pokročilého podlomeného zdraví a oslabené centrální vlády. To přispělo k rozvolnění správní struktury země, soustavně vyčerpávané jak vnitřními rozpory mezi Horním a Dolním Egyptem, tak vnějšími nájezdníky. Za nástupce byl zvolen legitimní syn Merenptaha, Seti II. , vlastně vnuk Ramesse II. Jeho nástup na trůn byl poznamenán rozpolcením vlády nad severem a jihem země a ambicemi pretendenta (vezíra?) Amenmesse.
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Faraoni 19. dynastie Kategorie:Muži Kategorie:Narození ve 13. století př. n. l. Kategorie:Ramesse II.