František „Franta“ Kocourek (13. září 1901 Praha – 14. května 1942 Birkenau) byl novinář, romanista, spisovatel a jeden z prvních rozhlasových reportérů. Psal fejetony, cestopisné črty, divadelní, literární i filmové recenze. Patřil k významným československým a protifašistickým novinářům 20. století. Zralé publicistické texty publikoval již ve svých tři a dvaceti letech. Působil většinou na volné noze. Zemřel v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau v roce 1942. Jeho literární pozůstalost je uložena v Památníku národního písemnictví, Národním archivu České republiky a Archivu Českého rozhlasu. Životopis
Mládí a studium František Kocourek se narodil jako nejstarší ze čtyř sourozenců do angažované a vzdělané rodiny. Otec František Kocourek (1874–1947) byl středoškolský učitel češtiny, němčiny a řečnictví. Angažoval se například jako jednatel knihovního odboru pražského Svazu osvětového. Matka se věnovala recitaci. Rodiče pořádali kulturní a vzdělávací akce v Praze, ale i v řadě měst české části Rakousko-Uherska. Kocourkovi vedli všechny čtyři děti k zájmu o český jazyk, literaturu, národní historii a zapojili je do osvětové činnosti. Doma hráli loutkové divadlo a také vydávali rodinný časopis Měsíčník. Přispívali rodiče i děti – Květa, Rostislav, Miloš i nejstarší František, který již v sedmi letech psal vlastní poezii. V devíti letech napsal román Tajemství pólu. Ve dvanácti letech napsal loutkovou hru Princ Ahmád a víla Parí Baní, která byla později vydána knižně. Jako mladík pořádal v Praze pro stovky dětí zábavné akce, kde vyprávěl pohádky.
Studoval na vinohradském reálném gymnáziu ve Slovenské ulici. Po vzniku Československa se angažoval ve Studentských legiích a při vytváření studentské samosprávy, která například řešila práva studentů a chtěla omezit byrokracii. Oblíbil si českou a francouzskou poezii. Seznámil se s básníkem Otokarem Březinou. První kulturní články psal již během studia na gymnáziu. Po maturitě v roce 1920, pokračoval ve studiu na hudebně pedagogickém oddělení pražské Státní konzervatoře, kde se věnoval sborovému zpěvu. Poté studoval od roku 1922 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy romanistiku a germanistiku. Během studia se spřátelil se svým učitelem Václavem Tillem, se kterým si dopisoval až do jeho smrti. Tato korespondence je uložena v Archivu Památníku národního písemnictví. V roce 1925 obhájil disertační práci, ve které se věnoval francouzskému a německému sociálnímu davovému dramatu. Část této práce vyšla v časopisu Nová doba. V červnu, v roce 1926, po složení rigorózní zkoušky z dějin moderní literatury a slovanské filologie, získal titul doktor filozofie.
Poté studoval ve Francii. Strávil rok v diplomatické sekci pařížské École Libre des science politiques et sociales (Pařížská svobodná škola politologie). Během dalšího školního roku působil na univerzitě v Aix-en-Provence. Vojenskou službu absolvoval mezi lety 1927 až 1928 v Praze. Ve školním roce 1929–1930 se na Berlínské univerzitě věnoval studiu francouzštiny, němčiny a srovnávací literatury se zaměřením na drama. Během svých studijních let podnikl řadu cest po Francii, Německu a po severní Africe. Pobýval například v Marseille, Istanbulu, Alexandrii, Alžíru nebo Maroku.
V mládí se přikláněl k socialismu a komunismu. Společně s dalšími studenty byl ovlivněn Zdeňkem Nejedlým. Angažoval se v kulturním hnutí Proletkult a osvětové činnosti mezi dělníky v Praze i na venkově. Kriticky se vymezoval proti komunistické elitě a stranickému tisku, za jejich teoretizování a odtržení od reality. Reportér a publicista Od roku 1919 se věnoval psaní cestopisných fejetonů, které vycházely v Lidových novinách, Národním osvobození a Právu lidu. Literární, divadelní, filmové a sociologické články psal pro časopisy Apollon, Gentleman, Europe Central a Nová svoboda. Mezi lety 1921 až 1922 spolupracoval s otcem při vedení měsíčníku Dělnické divadlo. Patřil k prvním autorům Studentského časopisu. Převážnou část své kariéry působil jako novinář na volné noze. Zaměstnán byl krátce v Lidových novinách, týdeníku Groš, který založil a Slovenském hlasu. Používal řadu pseudonymů (například Artur Marek, Emil Černý, Dr. Hartl, Dr. Franko) a zkratky nebo šifry (například Fak, F. K. ml., K., F. K., fk.). Během své profesní dráhy přispíval nepravidelně do více než třiceti periodik. Například k nim patřil Pestrý týden, Telegraf, České slovo, Cesta, Čin, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Tribuna, Pramen, Rozpravy Aventina, Elán, Literární noviny, Večerník Práva lidu, Naše zprávy, Topičův sborník nebo Žijeme. Hovorový ekvivalent svého křestního jména Franta snad používal proto, že mu tak říkali sourozenci a rodiče, nebo se chtěl odlišit od svého otce, který také publikoval vlastní texty. Svůj první text do časopisu Přítomnost podepsal jako Franta Kocourek ml., ale další články byly signovány již Franta Kocourek. Patřil k všestranným novinářům, ale primární pro něho byla reportáž, kterou vnímal jako literární metodu, vhodnou pro zobrazení běžné reality života. Být reportérem v novinách, časopise nebo rozhlase, pro něho nebylo zaměstnání, ale poslání. Nejen text si zapisoval do bloků, ale používal i těsnopis, zkratky a náčrtky. V květnu roku 1931 se stal členem Syndikátu československých novinářů.
Týdeník Přítomnost V týdeníku publikoval mezi lety 1924–1935 přibližně 180 delších publicistických textů. Některé jeho texty zde vycházely na pokračování (až dva měsíce) a zabíraly i polovinu celého čísla. V roce 1924 se věnoval středoškolskému prostředí a levicovým mládežnickým organizacím. V počátcích svého působení v týdeníku se zabýval kulturní tematikou, např. zvukovým filmem, filmovou avantgardou atd. Patřil také ke kritikům českého divadla. Z jeho textů s kulturní tematikou lze zmínit analýzu Osvobozené divadlo z pohledu příslušníka stejné generace (1929). Publikoval řadu rozhovorů s předními nakladateli, napsal série reportáží o životě sociálně znevýhodněných obyvatel pražských periferií. V roce 1930 napsal pod pseudonymem Dr. Franko několikadílný reportážní cyklus Na ruinách ruské emigrace. Psal o životě části ruské menšiny v Československu, jako byli profesionální hráči karet a podvodníci, kteří se živili žebráním u majetných pražských rusofilů. Napsal také reportáž z pohřbu Tomáše Bati (V městě mrtvého šéfa).
Často pobýval v Německu a věnoval se místním událostem. V reportáži Z berlínského deníku (1930) se věnoval nárůstu životní úrovně a stavebnímu ruchu v Berlíně. Posléze popisoval nástup Adolfa Hitlera a nacistů k moci. V týdeníku komentoval plebiscit v Sársku (1935). Přinášel informace o růstu nacismu v Sudetech a rostoucím vlivu Konráda Henleina. Ze Slovenska napsal reportáže ze setkání s Andrejem Hlinkou. Opakovaně vyjadřoval svůj kritický postoj k agrární straně. V roce 1935 přestal s týdeníkem spolupracovat na základě neshod s šéfredaktorem Ferdinandem Peroutkou, který přestal jeho texty zveřejňovat.
Lidové noviny, Groš V Lidových novinách působil od května roku 1931. Psal zde reportáže lokálního významu, jako byl sjezd klasických slovanských filologů, oslavy 13. výročí samostatnosti Československa v Praze, nebo filmové recenze do kulturní rubriky. Zajímavá byla také jeho reportáž o boxerovi Františkovi Nekolném. V létě v roce 1932 z redakce odešel.
Po ukončení spolupráce s týdeníkem Přítomnost a zákazu vystupování v rozhlase založil časopis Groš s podtitulem „Na groši chudých stojí svět“, kde působil jako odpovědný redaktor a vydavatel. Investorem se stala společnosti Baťa, která inzerovala v každém čísle časopisu. První číslo publicisticko-zpravodajského časopisu vyšlo koncem prosince v roce 1935. Časopis se věnoval především ekonomické oblasti, jak je zřejmé z nadpisů textů (Jak je v Praze draho, Od masa k bramborám, Výhody a nevýhody vegetariánské stravy, Poškozená prodavačka koňského bufetu atd.). Vycházely zde i osvětové články (Jak předcházet horku, Pitný režim v létě, Topte dřevem, Něco o vitaminech) a články pro ženy (Zavařujeme úsporně, Pleteme, Ženy, cvičte alespoň v pondělí). Poslední strana obsahovala sportovní informace. Vydavatel podporoval práva spotřebitelů, vystupoval proti kartelům a monopolům. Patřil také k hlavním autorům článků. Časopis neměl jasnou koncepci, ani se zde neobjevovala známá novinářská jména. K příležitostným autorům patřil otec i bratr Rostislav. Literární a filmová tvorba V létě roku 1922 napsal experimentální divadelní hru Jarní mámení, která vyšla knižně v roce 1925. S mladším bratrem Milošem vydali v roce 1930 a v roce 1931 dvě dobrodružné knihy Frank a Flink za volantem: příhody reportéra a mechanika a Frank a Flink v Maroku. Velkoměstský život s nočními bary nebo fotbalovými zápasy se stal kulisou detektivního románu Vrah mezi námi (1935). Ve stejném roce vydal další detektivní román Ve vile ministra Brauna. Zážitky a dojmy ze své základní vojenské služby vylíčil v publikaci Na té naší vojně (1938). Jeho beletristická tvorba se řadila spíše k nenáročné literatuře.
Kromě řady textů o československé i světové kinematografii se angažoval také při tvorbě scénářů i námětů filmů. Společně s Karlem Steklým a Václavem Wassermanem napsal scénář k dramatu Hrdinové hranic (1938). Společně s Rudolfem Vaníčkem se podílel na námětu a scénáři k melodramatu Píseň lásky (1940). Ke spoluautorům scénáře patřil i u melodramatu Srdce v celofánu (1940). V roce 1935 se účastnil na tvorbě dvou reklamních filmů pro Tomáše Baťu. U dalších filmů, například S panem prezidentem na Zlínsku nebo Zrazeni (1938), Žabec, Dědečkem proti své vůli (1939), film o výrobě keramiky Slovácká Kubaňa (1940) a Krása a síla (1941), nebyl zdokumentován jeho autorský podíl a některé z těchto filmů nebyly ani v distribuci.
Práce v rozhlase Od roku 1933 začal působit v rozhlase (Radiojournal). Ve svých reportážích se věnoval domácí i zahraniční politice a kultuře. V roce 1934 připravil reportáž z rakouské občanské války, počátkem května téhož roku připravil reportáž z pohřbu Józefa Pilsudského. Pro posluchače přinesl rozhovor s Andrém Mauroisem i přenos z milánské La Scaly. V roce 1935 komentoval průběh plebiscitu v Sársku.
Po přednášce „Ze života novináře“ v Novém Jičíně, kde měl kritizovat představitele agrární strany (Rudolfa Berana a Františka Staňka), byl trestně stíhán a byl nucen ukončit své působení v rozhlasu. I přes jeho snahu prosadit několik reportáží, se mu spolupráci s rozhlasem obnovit nepodařilo. V roce 1937 přemýšlel o práci diplomata, ale i o zaměstnání v nakladatelství Melantrich či Centropress. Od března roku 1938 znovu začal pracovat v rozhlasu, v reportážním oddělení Josefa Cincibuse. Společně s kolegy (Mirko Očadlík, Miloslav Disman a František Karel Zeman) vytvořili progresivní skupinu v rámci zpravodajství. Připravoval reportáže o aktuálním domácích dění. Sledoval situaci v pohraničí, zachytil i pohřeb osmi českých četníků ve Falknově nad Ohří, které zabili henleinovci. Podílel se mimo jiné na reportáži z Všesokolského sletu. V té době pracoval ve Slovenském hlase i Českém rozhlase. V květnu roku 1938 vznikl nový formát desetiminutového pořadu „Okénka“ či „Rozhlasová okénka“, který přinášel aktuální komentář k politickému, společenskému a kulturnímu dění. Jeho vedením byl pověřen Miloslav Disman a měl posilovat v posluchačích pocit národní soudržnosti, vlastenectví i optimismus. Po podepsání Mnichovské dohody a následném postoupení Sudet se stal pořad základnou, kde bylo možno reagovat na vývoj situace. František Kocourek tak patřil k průkopníkům politického rozhlasového komentáře. Některé jeho texty, však s ohledem na svoji radikálnost, nebyly zveřejněny. Na přelomu let 1938 a 1939 měl zákaz pracovat v rozhlase. V lednu roku 1939 a posléze v březnu byl za své výroky vyslýchán, ale v obou případech byl osvobozen.
Okupace a válečné roky