Luhačovické minerální prameny charakteru chladných hydrogenuhličitano-chlorido-sodných kyselek stojí za vznikem a jsou i základem věhlasu nejznámějších moravských léčebných lázní. Část pramenů je volně přístupná návštěvníkům, druhá skupina je užívána pro balneologické účely. Nejznámější z minerálních vod, Vincentka je k dispozici také v lahvích i mimo Luhačovice.

Luhačovické minerálky se vyznačují typickou slanou chutí, vysokým obsahem oxidu uhličitého a teplotou okolo 10–14 °C. Využívány jsou k pitným kúrám, inhalacím a ke koupelím. Pomáhají zvláště na onemocnění dýchacího a trávicího ústrojí, na poruchy látkové výměny, krevního oběhu a pohybového aparátu.

Historie Volně vyvěrající minerální prameny s vodou slané chuti – slanice, upozorňující na sebe typickým bubláním a barevnými usazeninami byly v oblasti dnešních Luhačovic místním známy od nepaměti, podle archeologických nálezů je záměrně vyhledávali již pravěcí kočovní lovci. Trvalejší osídlení oblasti je ale známo až od 12. stol. Na úpatích Malé a Velké Kamenné byly přirozené vývěry slanic uchovávány jako malé studánky s dřevěným obložením až do konce 17. století. Do širší povědomosti o účincích na zdraví se dostaly za Serényiů, kteří panství získali příkupem pobělohorského konfiskátu roku 1629 (Gabriel Serényi, 1598?–1664) a drželi je až do roku 1945. Zejména příslušníci rodu Ondřej († 1689), Vincenc (1752–1810), Jan Nepomuk (1776–1854) a Otto Jan (1855–1927) se angažovali v jejich léčebném a komerčním využití.SVITÁKOVÁ Tereza: Minerální vody na Luhačovicku, Bakalářská práce, PřF MU Brno 2011, s. 10–11. Přístupné online

Za počátek oficiálního léčebného využití luhačovických pramenů je považován rok 1669, kdy vyšel tiskem spisek brněnského městského fyzika Jana Ferdinanda Hertoda „Tartaro-Mastix Moraviae“ s rozborem vod a léčebným doporučením. Složením a účinky zdejších minerálních vod se v počátcích zabývali a mezi širší odbornou veřejností "luhačovickou vodu" ve svých publikacích zpopularizovali lékaři a přírodovědci J. H. Crantz (1777),CRANZ, Heinrich Johann von: Gesundbrunnen der Oesterreichischen Monarchie (Léčivé prameny Rakouské monarchie), Wien 1777. Jan Nepomuk Mitrovský (1788), A.A.F. Kiesewetter (1792–1793),KIESEWETTER, Anton Alois Ferdinand: (a) „Etwas vom sogenannten Luhatschowitzer Salz oder Selterwasser; in einer Reihe von Briefen“ Brünn 1792); (b) „Etwas von dem in Mähren gelegenen Luhatschowitzer Gesundbrunnen in einer Reihe von Briefen“ (ibid., 1793) (německy). Dostupné online F. Spenkuch (1798–1813), nebo J. Ferstl (1820–1883).

První pramen zvaný „bublavý“ (od r. 1792 Amandka) dal na Malé Kamenné upravit Ondřej Serényi někdy mezi lety 1670–1680. Druhým podchyceným byl pramen „hlavní“, pozdější původní Vincentka, po roce 1680. Již kolem roku 1700 byly známy Sirkovnica (Sírný pramen) a „pramen v hoře“ (či „lesní pramen“, též Luisin pramen). V roce 1800 jmenoval Vincenc Serényi prvním lázeňským lékařem ranhojiče Františka Sonnenberga. Od 20. let byla Vincentka již naveliko stáčena do lahví. V první pol. 19. stol. přibyl „Nový pramen“ (později Janovka), po polovině stoleti pak byly vykopány studny pramenů Antonínka, Luční (Jubilejní) a Ústřední. V 19. století Vincentka, Amandka, Aloiska a Janovka patřily k nejznámějším pitným pramenům, ke koupelím byly využívány prameny Josefův, Luční nebo Pumpový.

K dalšímu rozvoji využívání došlo po převzetí lázní akciovou společností po roce 1902 pod vedením dra F. Veselého (1862–1923). Pramen původně volně vytékající ze strže „V Zelnici“ byl roku 1905 obezděn, vyveden ve sklípku a pojmenován Ottovka. Ještě roku 1910 byl při regulaci říčky zachycen volně vytékající pramen Elektra. Roku 1930 byl pramen navrtán z hloubky 81 m a sveden na lázeňské náměstí. Při prvním v Luhačovicích prováděném vrt u studny Janovka roku 1929 vytryskla pod tlakem voda do výše až 20 m, pramen tak byl přejmenován na Gejzír. V 60. letech 20. století bylo v provozu 12 pramenů – volně vytékající: Vincentka, Aloiska, Ottovka, Gejzír (v r. 1967 převrtán a přejmenován na pramen dr. Fr. Šťastného), Amandka, Elektra, a jímané v mělkých studnách: Antonínka, Čítárna, Janovka, Jubilejní, Ústřední a Sírný pramen. V 70. letech byly navrtány zdroje Bystrica, Dagmar a Elektra II.

Havárie kanalizačního sběrače v lednu 1987 vedla k masivní, více než dvouměsíční kontaminaci mělkých zdrojů. Prameny tak musely být podchyceny čerpanými vrty ve větších hloubkách druhé zvodně 30–50 m (Nová Čítárna, Nová Janovka, Nový Jubilejní, Nová Vincentka, Vincentka II, Vladimír). V této době měly Luhačovice dvacet kyselek a jeden sirný pramen. Vrtem Vincentka II (1988) byl ale podtržen blízký zdroj Amandka, voda z něj tak dnes již není dostupná. Posléze pro opakující se problémy se znečišťováním, ať už přirozeným nebo antropogenním, zakázalo ministerstvo zdravotnictví v roce 1993 využívání minerálních vod z mělkých zdrojů do 15 metrů hloubky. Zlikvidovány téhož roku tak byly přírodní léčivé zdroje (PLZ) Antonínka, Čítárna, Janovka, Ústřední a Dagmar. Dočasně ponechány byly pramen Jubilejní, a Bystrica a Elektra II jako pozorovací zdroje.ŠVAJNER, Ladislav. Luhačovice – kanalizační sběrač. Hydrogeologická pozorování. Geotest Brno 1992. (citováno podle: SVITÁKOVÁ 2011)

Další rozvoj zřídelní základy nastal po polovině 90. let, kdy byly vyhloubeny a zprovozňovány vrty pro vlastní potřeby nově privatizovaných lázeňských domů. Roku 1997 byl v areálu sanatoria Miramare navrtán pramen Jaroslava. V letech 1999–2000 byl pro stejné zařízení rekonstruován 5 let starý zkušební vrt BJ 321 u kostela sv. Rodiny a pokřtěn po sv. Josefu. Pro LD Praha byly na úbočí Malé Kamenné otevřeny vrty Marie (2008–2010) a Viola (2010).CHMELOVÁ, Iva. V Luhačovicích objevili po šestnácti letech nový minerální pramen. iDNES.cz [online]. 2011-01-05 [cit. 2011-12-04]. Dostupné online. K roku 2025 bylo na území Luhačovic 15 PLZ, z nich 2 pozorovací (Jubilejní a Amandka). Využívány jsou Vincentka II, Aloiska, Nový Jubilejní, Nová Čítárna, Nová Janovka, pramen MUDr. Františka Šťastného, Ottovka, Elektra, Viola, sv. Josef, Jaroslava, Marie, Vladimír.

Hydrogeologie náhled|Vrstevnatá flyšová antiklinální vrása s vystupující zvodní v prameném okolí Vincentky, výkres podle průzkumu ze 30. let 20. století Vody luhačovických minerálních pramenů jsou synsedimentální, mořského původu. Náleží k typu studených hydrogenuhličitano-chlorido-sodných kyselek, jsou bohatě proplyněny oxidem uhličitým a mají zvýšený obsah dalších minerálů s obsahem prvků jako sodík, draslík, vápník, hořčík, železo, mangan, měď, stroncium, hliník, jód, lithium, barium, fluor, bór, berylium, stříbro či zinek.ŘEZNÍČEK, Vladimír. Ochranná pásma PLZ Luhačovice. Brno: Aqua Minera. 2004. Citováno podle: SVITÁKOVÁ (2011), s.25.

Oblast Luhačovic patří podle geologické klasifikace do račianské jednotky magurské příkrovové skupiny pásma vnějších Západních Karpat, specificky pak do luhačovických vrstev zlínského souvrství, vizovické vrchoviny. Typický pro ně je flyšový vývoj, kdy se střídají vrstvy různých typů sedimentů, na jedné straně pískovce a slepence, představující zvodněné kolektory, proložené jílovci, fungujícími jako izolátory mezi vrstvami. Sedimenty se ukládaly na dně pravěkých moří, mezi svrchní křídou a myocénem (před 96–23 mil. let). Ve čtvrtohorách došlo k jejich zvrásnění a vyzdvižení. Takto uzavřená rezidua slané mořské vody, přeměněná chemismem typu naftových vod, se stala základem prvotní mineralizace, mj. charakteristické zvýšeným obsahem bóru, uhlovodíků a jódu.SVITÁKOVÁ (2011), str. 13–15.

Z hlediska tektoniky je pro luhačovickou oblast charakteristická výrazná antiklinální (vyklenutá) stavba vrásy, s osou procházející údolím Luhačovického potoka (též uváděn jako říčka Šťávnice, nebo Horní Olšava) v orientaci ca. sv-jz. Antiklinála je porušena řadou zlomů, z nich pro zdejší zřídelní strukturu nejvýznamnější je nezdenický (rozložený mezi Biskupicemi u Luhačovic a Březovou pod Lopeníkem). Postvulkanickým projevem zlomové tektoniky je výstup hlubinného, juvenilního CO₂, který se sekundárně, leč výrazně podílí na složení luhačovických minerálek.

Voda okyselená oxidem uhličitým rozpouští v hloubce okolní horniny, obohacuje se tak dalšími minerály a naopak klesá její prvotní salinita. Při výstupu na povrch pak případně dochází k jejímu naředění podpovrchovou vodou z mělkých vrstev (při mělkém záchytu pramene).

Nejvýznačnější luhačovické prameny Především k pitné kúře je po roce 2013 k dispozici sedm pramenů:     Zvláště pro balneologické účely jsou využívány prameny: Vincentka Pramen MUDr. Františka Šťastného Aloiska Ottovka Svatý Josef Viola Marie Nový Jubilejní Nová Čítárna Nová Jankovka Elektra Jaroslava Vladimír Vedle těchto pramenů existují z rozhodnutí Českého inspektorátu lázní a zřídel ještě zdroje pozorovací a záložní, které nejsou toho času používány k léčebným účelům. Jsou to prameny Amandka a Jubilejní.

Amandka alt=Výdejna vody pramene Amandka, Velká kolonáda 2010|náhled|Pramen Amandka, Velká kolonáda Amandka, prapůvodně známá jako „pramen bublavý“, byla prvním pramenem využívaným od počátků novodobého luhačovického lázeňství. Její vývěr dal na úpatí Malé Kamenné upravit Ondřej Serényi někdy mezi lety 1670–1680, později byla vyzděna mělká studna a pramen zastřešen. Jméno Amandka po Ondřejově bratrovi nesla od r. 1792. V 19. století byl nad její studnou dřevěný altán a u ní a sousední Vincentky dřevěná kolonáda. Při výstavbě Velké kolonády Oskara Pořízky v roce 1946–1950 byla na ni umístěna i Amandka. Při navrtávání Vincentky II roku 1988 byl pramen podtržen, došlo tak k poklesu jeho hladiny a voda z něj tak dnes již nevytéká, částečně se ale mísí s Vincentkou. Dnes již nefunkční odběrová váza minerální vody je na západním konci Velké kolonády, poblíž Janova domu.

Vydatnost pramene silně proplyněného CO₂ byla 3,7 l/min. Voda byla využívána k pitným kúrám.

Lokalizace:

Vincentka

thumb|Interiér haly s Vincentkou Pramen původně vyvěral za kolonádou na severním úpatí výšiny Velká Kamenná. Od 80. let je jímán níže, dvěma vrty o hloubce 50,2 m a 35 m, když druhý z nich slouží k plnění minerálky do lahví. Pojmenování „Vincentka“ je na počest majitele zdejšího panství Vincence Serényiho, který se zasloužil o rozkvět lázní. Dříve býval označován jako „Hlavní pramen“. Na konci 18. století byl pramen obezděn a následně i zastřešen. Posléze byl vybudován pavilon ve tvaru kaple a na stěně vyzdobené malbou byl napsán text: „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše.“ V roce 1947, při výstavbě nové kolonády, byl pramen zaveden do současné haly. U výdejního pultu je možné minerální vodu odebírat jak studenou (v její přírodní teplotě), tak i ohřátou.

Vydatnost pramene činí 10 až 12 litrů za minutu a využívá se k pitné léčbě a také k léčebným inhalacím. Celková mineralizace je 9,1–9,9 g/l.

Lokalizace:

Pramen Dr. Šťastného thumb|Pramen MUDr. Františka Šťastného V místech, kde je dnes pramen, byla na počátku 20. století kopaná studna Janovka. V jejím dnu se prováděl zkušební vrt až do hloubky 80 m. Když bylo dosaženo hloubky 39 m, došlo k erupci proplyněné minerální vody a ta stříkala až do výše téměř 20 m. Objevený pramen dostal jméno „Gejzír“. Posléze se však ukázalo, že dochází ke snižování vydatnosti pramenů v okolní, byl proto zregulován. V historii své utěsnění několikrát prorazil a musel být znovu regulován a znovu vystrojen (1939, 1963). Současná úprava je z roku 1967, při které byl zároveň přejmenován na „Pramen MUDr. Františka Šťastného“, na počest luhačovického rodáka (1913–1944), jehož za druhé světové války umučili nacisté za ošetřování raněných partyzánů. Skleněná pramenná váza bývá v zimním období kvůli nebezpečí poškození mrazem odstraněna a pramen neteče.