Děčín (zámek)

Děčínský zámek je původně hrad ze 13. století, přestavěný v 16. století na zámek. Nachází se na pískovcové skále nad soutokem Labe a Ploučnice v Děčíně. Zámecký areál je chráněn jako kulturní památka. Jeho majitelem je statutární město Děčín.

Prvním opevněným sídlem na skále bývalo nejspíše raně středověké hradiště. Ve 13. století na jeho místě vyrostl gotický hrad. Na počátku 14. století jej získali Vartenberkové, kterým patřil až do roku 1511. Páni z Bünau nechali ve druhé polovině 16. století starý hrad přestavět na renesanční zámek. Třetím významným rodem v Děčíně se stali Thun-Hohensteinové, kteří zámek vlastnili v letech 1628–1932. Za nich byl zámek přestavěn v barokním a klasicistním slohu. Přestože sloužil jako panské sídlo, plnil až do 18. století také funkci důležité zemské pevnosti, kterou často obléhala a dobývala cizí i císařská vojska.

Historie Předchůdcem vrcholně středověkého hradu v Děčíně bylo raně středověké hradiště, které je doložené písemnými prameny v 10. až 13. století. Přestože nebylo archeologicky doloženo, předpokládá se, že stávalo v místech pozdějšího hradu a zámku. Správou hradiště byli pověřeni purkrabí, z nichž první je znám z roku 1199.

vlevo|náhled|Vstupní portál (pohled od Horní brány náhled|vlevo|Průjezd do nádvoří

Královský kamenný hrad byl postaven v polovině 13. století. Podle historika Augusta Sedláčka jej založil Heřman ze Šumburka, který Děčín dostal od krále Václava I. v roce 1249. V neklidné době po smrti krále Přemysla Otakara II. se hradu zmocnil Jan z Michalovic a vrátil jej až v roce 1283 výměnou za jiný majetek. Děčín měl v té době připadnout do zástavy braniborskému markraběti Otovi V. za propuštění kralevice Václava II., ale jeho nároky zrušil římský král Rudolf I. Českým panovníkům hrad zůstal až období v letech 1305–1306, kdy jej král Václav III. udělil do dědičného držení bratrům Janovi, Benešovi a Václavovi z Vartenberka. Podle Augusta Sedláčka je věnoval už král Václav II. jejich otci Janovi a jeho bratru Vaňkovi. Uvedení Janovi synové tak hrad získali až po otcově smrti v roce 1316.Sedláček (1923), s. 81.

Vartenberkové Bratři si rodový majetek okolo roku 1350 rozdělili, takže části děčínského hradu získali Jan a Beneš. Jan II. z Vartenberka zemřel brzy po roce 1365 a zanechal po sobě nezletilé syny Jana III. Gasta z Vartenberka a Děčína a Jana IV. z Vartenberka a Děčína, jejichž poručníkem se stal strýc Beneš, kterému patřil také blízký hrad Svádov. Krátce před rokem 1370 děčínský hrad vyhořel a jeho držení jim roku 1370 potvrdili císař Karel IV. a král Václav IV. Beneš z Vartenberka zemřel roku 1372 a jeho část Děčína zdědili synové Václav z Vartenberka řečený "Bílý", Mikuláš a Beneš. Poslední jmenovaný koupil Mikulášův podíl a svou část poté odkázal bratrancům Janovi IV. z Vartenberka a Děčína a Janu III. Gastovi z Vartenberka a Děčína, jejichž děčínský majetek roku 1377 spravoval purkrabí Pešek Faulfiš. Václav z Vartenberka řečený "Bílý" a Jan III. Gast z Vartenberka a Děčína zemřeli do roku 1383. Ve stejné době byli pravděpodobně mrtví také ostatní majitelé s výjimkou Jana IV. z Vartenberka bratra Jana Gasta, jenž se stal poručníkem Gastových synů Jana V. z Vartenberka, Beneše a Václava.

Bratři drželi Děčín v nedílu, ale panství spravoval nejstarší Jan V. z Vartenberka. Později se o majetek rozdělili. Většinu si ponechal Jan V. z Vartenberka. Václav dostal menší část děčínského panství, na kterém si založil hrad Blansko a Beneše Jan V. z Vartenberka vyplatil. Aby získal dostatek peněz, musel zastavit hrad Střekov. Jan V. z Vartenberka a Děčína zemřel na přelomu let 1409 a 1410 a zanechal po sobě syny Zikmunda a Jana VI. z Vartenberka a Děčína. Bratři se tři roky po otcově smrti rozdělili o dědictví. Děčínský hrad nejspíše vlastnili společně, ale vládl na něm Zikmund.Sedláček (1923), s. 82. V době husitských válek stál nejprve na katolické straně, a proto husitské vojsko vedené hejtmanem Janem Žižkou roku 1423 vypálilo město Děčín.

Zikmund z Vartenberka vedl drobné války se Saskem a lužickým Šestiměstím. Když na přelomu let 1438 a 1439 zemřel, polovinu Děčína dostali jeho synové, zatímco druhou stále vlastnil Zikmundův bratr Jan VI. z Vartenberka a Děčína. Oba synové Zikmunda Jindřich a Jan VII. z Vartenberka pokračovali v konfliktu s lužickými městy. Lužičané se proto dohodli s litoměřickým hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic a jejich vojska v září roku 1444 oblehla některé vartenberské hrady. Patřil mezi ně i Děčín, který byl dobyt a vypálen. Jindřich z Vartenberka při bojích zřejmě zemřel.

Děčínský hrad potom vlastnili Jan VII. z Vartenberka a Děčína a jeho strýc Jan VI. z Vartenberka se svým stejnojmenným synem. V roce 1453 se však začala řešit dědická práva Anežky ze Šternberka, vdovy po Zikmundovi z Vartenberka. Kromě Děčína jí patřily také hrady Rybnov, Milčany a Litýš. Anežka zemřela nejspíše už roku 1438 a její děčínský majetek měl připadnout jako odúmrť panovníkovi. Ale vzhledem k tehdejšímu bezvládí její práva získali Aleš Holický ze Šternberka a Zdeněk Konopišťský ze Šternberka od panovníka až roku 1453. Oba však hned dalšího roku Anežčin podíl prodali Janovi VII. z Vartenberka a Děčína. Ve stejném roce nejspíš zemřel jeho strýc Jan VI. z Vartenberka, jehož synovi připadlo Velké Březno s panstvím hradu Varta a který se stal tak zakladatelem březenské větve rodu Vartenberků. Jediným majitelem Děčína se tak stal Zikmundův syn Jan VII. z Vartenberka a Děčína, a zůstal jím až do své smrti v roce 1476.Sedláček (1923), s. 83. náhled|Dolní brána náhled|Dlouhá jízda náhled|Krytá chodba ke kostelu Povýšení svatého Kříže

Synové Jana VII. z Vartenberka Kryštof a Zikmund se o rozsáhlé rodové dědictví v roce 1476 rozdělili. Do té doby je spravoval Kryštof, který prodal hrad Tolštejn. Po rozdělení zůstal Děčín Zikmundovi spolu s panstvími hradů Ostrý, Vrabinec a Kamenice. Zikmund se z neznámých důvodů zadlužil a začal hledat kupce, který by si mohl dovolit koupit celé panství. Obchod schválil král Vladislav Jagellonský už roku 1504, ale k prodeji došlo až v roce 1511, kdy celé panství koupil za šedesát tisíc kop grošů Mikuláš Trčka z Lípy.

Salhausenové a páni z Bünau Mikuláš Trčka z Lípy byl děčínským pánem jen do roku 1515, kdy panství prodal za sedmdesát tisíc kop grošů bratrům Hanušovi, Volfovi a Bedřichovi ze Salhausenu. Jako majitel byl do zemských desek zapsán jen Hanuš, který se o sedm let později s bratry vyrovnal. Volfa vyplatil a Bedřich dostal Benešov nad Ploučnicí, Kamenici a kromě dalšího majetku snad i určitý podíl na děčínském hradě. Hanuš ze Salhausenu Děčín prodal v roce 1534 rytíři Rudolfovi z Bünau.

Rudolf z Bünau zemřel roku 1540. Měl syny Jindřicha staršího, Rudolfa, Gyntera a Jindřicha mladšího, z nichž poslední roku 1543 získal podíly svých bratrů, ale bezdětný zemřel už v roce 1553.Sedláček (1923), s. 84. Děčín zdědil Gynter a v roce 1573 nechal část hradu přestavět v renesančním slohu. Gynter zemřel roku 1576 v Drážďanech. Jako jeho otec měl i Gynter čtyři syny, které pojmenoval stejně. Ti se v roce 1579 rozdělili o majetek, a děčínské panství se tak rozdělilo na menší celky. Děčín s vesnicemi na pravém břehu Labe připadl Jindřichovi staršímu z Bünau, ale po smrti bratra Jindřicha mladšího zdědil také Podmokly s vesnicemi na levém břehu řeky.

Po smrti Jindřicha staršího z Bünau spravovala panství nejprve vdova Anna Trmická z Miliny a po ní po roce 1615 Anna Hyršpergárová z Kynykshainu († 1618). Ze tří Jindřichových dětí se panství krátce po roce 1623 ujal nejstarší syn Rudolf starší z Bünau.Sedláček (1923), s. 85. Na rozdíl od mnoha jiných šlechticů se vzhledem k nízkému věku nezúčastnil stavovského povstání v letech 1618–1620, ale protože byl stejně jako jeho předci luteránem, musel po vydání Obnoveného zřízení zemského svůj český majetek prodat a odejít do zahraničí.

Třicetiletá válka Statky pánů z Bünau koupil v srpnu roku 1628 Kryštof Šimon z Thunu, který byl o rok později povýšen do hraběcího stavu. Český majetek pak v roce 1635 zdědil synovec Jan Zikmund z Thunu, který na něm už před rokem 1630 hospodařil. V roce 1631 prohrálo císařské vojsko bitvu u Breitenfeldu a do Čech vnikly saské oddíly. S nimi přišel zpět Jindřich starší z Bünau i se svými bratry a hrad bráněný kapitánem de la Marche a stovkou mušketýrů dne 4. listopadu bez nesnází obsadili. Saská posádka zůstala na děčínském zámku až do roku 1635, kdy byl uzavřen Pražský mír. Jindřich z Bünau musel také odejít, a navíc byl odsouzen ke ztrátě všech svých nároků, které mohl na děčínské panství vznášet, protože Kryštof Šimon z Thunu mu nezaplatil celou smluvenou částku.

Válečné události třicetileté války se Děčína dotýkaly i v dalších letech. V dubnu 1639 na zámek zaútočilo švédské vojsko generála Pfula. Velitelem malé zámecké posádky byl hejtman panství Jan Schober, který se vzhledem k velké přesile nepřítele a nedostatku střeliva po třídenním obléhání 25. dubna 1639 vzdal. Švédská posádka na zámku zůstala až do jara roku 1640, kdy Jan Schober a Jan Kryštof z Rublandu zajali čtyřicet švédských mušketýrů a obsadili město. Začali také obléhat zámek, na němž se Švédové bránili až do 13. května 1640, kdy se vzdali a po dohodě odevzdali zbraně a volně odešli.Sedláček (1923), s. 86.

Potřetí byl zámek obléhán v roce 1645 švédským generálem Paykulem, který na něm chtěl získat zásoby munice. Zámecká posádka vedená Janem Jiřím Stüblingerem se ubránila. Dobýt zámek se Švédům podařilo až v roce 1648, kdy Jan Koppy nejprve obsadil 6. září město a 15. září se mu vzdala i zámecká posádka.Anděl (1984), s. 85. I přes uzavření vestfálského míru Švédi v Děčíně zůstali až do června roku 1649.

Thunové Mezitím dne 29. června 1646 zemřel Jan Zikmund z Thunu a děčínské panství bylo v roce 1653 rozděleno na čtyři díly, z nichž Děčín dostal Maxmilián z Thunu.Sedláček (1923), s. 87. Nový majitel nechal renesanční zámek přestavět v barokním slohu. Podle Bohuslava Balbína trvala stavba zahájená v roce 1668 patnáct let. Přestože cílem bylo získat pohodlné a moderní sídlo, zůstal děčínský zámek zároveň pevností, přičemž severně od prvního nádvoří byla postavena velká dělostřelecká bašta (bastion). Ze stejné doby pochází také tzv. Dlouhá jízda, která tvoří hlavní přístupovou cestu k zámku.Anděl (1984), s. 86.

náhled|vlevo|Erb Thun-Hohensteinů

Čtyři bratři, jimž patřily díly původního děčínského panství, se dohodli na ustanovení děčínského majorátu, který měl zajistit udržení rodinného majetku. Jako první Maxmiliánovi přenechal svůj díl Rudolf v roce 1664 a Jan Arnošt s Františkem Zikmundem v roce 1671. Správu majetku vykonával až do smrti v roce 1701 Maxmilián. Thunové v těch letech vykořisťovali své poddané, a tak i na Děčínsku došlo v roce 1680 k selskému povstání.