náhled|Víly v zahradě v Cottingley náhled|Plánek s označením míst, kde bylo pět snímků víl pořízeno náhled|Poutač obce Cottingley odkazující na příběh víl náhled|upright=0.6|Frances Griffithsová a Elsie Wrightová, červen 1917, z knihy Příchod víl Arthura Conana Doyla náhled|Elsie na břehu potoka, 1920, z knihy Příchod víl Arthura Conana Doyla náhled|Frances, 1920, z knihy Příchod víl Arthura Conana Doyla náhled|Edward. L. Gardner, 1922, z knihy Příchod víl Arthura Conana Doyla
Víly z Cottingley je pojmenování série pěti fotografií, které pořídily dvě mladé sestřenice Elsie Wrightová a Frances Griffithsová žijící ve městě Cottingley poblíž Bradfordu v Anglii. V roce 1917, kdy pořídily první ze dvou fotografií, bylo Elsie 16 a Frances 10 let. Snímky přilákaly pozornost spisovatele sira Arthura Conana Doyla, který je využil jako ilustraci k článku o vílách pro vánoční vydání časopisu The Strand Magazine v roce 1920. Conan Doyle, jako spiritualista, byl fotografiemi nadšen a interpretoval je jako jasné a viditelné známky duchovních jevů. Veřejné reakce byly smíšené, někteří považovali obrazy za pravé, jiní však byli přesvědčeni, že jsou falešné.
Zájem o víly z Cottingley po roce 1921 postupně klesal. Obě dívky vyrostly, vdaly se a nějakou dobu žily v zahraničí. Fotografie přesto udržovaly představivost veřejnosti, v roce 1966 reportér z novin Daily Express vyhledal Elsie, která se vrátila do Velké Británie. Elsie připustila možnost, že si myslela, že fotografovala své představy a média se opět začala o příběh zajímat. Na počátku 80. let Elsie s Frances prohlásily, že fotografie byly zfalšované pomocí vystřižené víly zkopírované z populární dětské knížky, ale Frances až do konce svého života tvrdila, že pátá a poslední fotografie je skutečná.
Fotografie a dva z použitých fotoaparátů jsou k vidění v Národním muzeu médií v Bradfordu.
Fotografie z roku 1917 náhled|Cottingleyský potok, kde Frances a Elsie tvrdily, že viděly víly
V polovině roku 1917 desetiletá Frances Griffithsová a její matka, které obě tehdy nově přijely do Anglie z Jižní Afriky, zůstaly s Francesinou sestřenicí Elsie Wrightovou a její matkou v obci Cottingley v hrabství Západním Yorkshire. Elsie bylo v té době 16 let a obě dívky si často spolu hrály u potoka ve spodní části zahrady. Často k mrzutosti jejich matek, protože se vracely s mokrýma nohama a promáčeným oblečením. Frances a Elsie prohlašovaly, že viděly víly a chtěly to dokázat, Elsie si půjčila otcův fotoaparát Midg na tříčtvrteční formát (3⅛×4⅛ palce). Dívky se vrátily asi po 30 minutách s „vítězným gestem“.
Elsiin otec Arthur byl nadšený amatérský fotograf se svou vlastní zařízenou temnou komorou. Snímek z fotografické deskyPrvní fotografie víl z Cottingley, který vyvolal, zobrazoval Frances za křovím v popředí, na kterém byly čtyři víly, které vypadaly, že tančí. Otec znal umělecké schopnosti své dcery, která nějaký čas pracovala ve fotografickém ateliéru, a figurky odmítl jako výstřižky z kartonu. O dva měsíce později si dívky půjčily fotoaparát znovu a tentokrát se vrátily s fotografií Elsie, kterak sedí na trávníku s rukou nataženou ke skřítkovi vysokému asi 30 cm.Druhá fotografie ze série Arthur Wright rozčilený, jak věřil, dívčím žertem, byl přesvědčený, že dívky s fotoaparátem nějakým způsobem manipulovaly a odmítl jim půjčit fotoaparát znovu.Prashad 2008, str. 42 Jeho manželka Polly však věřila, že fotografie jsou autentické.Magnusson 2006, str. 96–97
Ke konci roku 1918 poslala Frances dopis Johanně Parvinové, své kamarádce v Kapském Městě v Jihoafrické republice, kde Frances po většinu svého života žila, a přiložila k němu snímek, na kterém byla obklopená vílami. Na zadní stranu snímku připsala: „Je to legrační, nikdy jsem je v Africe neviděla. Musí pro ně být příliš horká.“
Fotografie byly zveřejněny v polovině roku 1919 poté, co se Elsina matka zúčastnila setkání Theosofické společnosti v Bradfordu. Přednáška toho večera byla na téma O životě víl. Na konci přednášky ukázala Polly Wrightová přednášejícímu dvě fotografie víl pořízené její dcerou a neteří. Snímky byly nakonec promítnuty během výroční konference Společnosti v Harrogate, která se konala o pár měsíců později. Tam upoutaly pozornost vedoucího člena Společnosti Edwarda Gardnera.Magnusson 2006, str. 98–99 Jedna z centrálních myšlenek theosofie je, že lidstvo prodělává evoluci a směřuje ke stále větší dokonalosti. Gardner si uvědomoval potenciální velký význam fotografií pro toto hnutí:
Počátek zkoumání Gardner poslal výtisky společně s originálními skleněnými deskami negativů Haroldu Snellingovi, odborníkovi na fotografii. Snellingův názor zněl: „tyto dva negativy jsou naprosto pravé, nejedná se o zfalšované fotografie... není tu žádná stopa jakékoliv práce ve studiu s kartonovými nebo papírovými modely“.Magnusson 2006, str. 99 Nešel tak daleko, že by řekl, že fotografie ukazují víly, pouze prohlásil, že „to jsou přímé fotografie toho, co se v té době nacházelo před aparátem“.Smith 1997, str. 389 Gardner po objasnění Snellingem, vytvořil negativy nové, vhodnější pro tisk a používal je jako ilustrace při přednáškách po celém Spojeném království. Snelling dodával fotografie k prodeji na Gardnerových přednáškách.Smith 1997, str. 401
Spisovatel a renomovaný spiritualista Sir Arthur Conan Doyle se o fotografiích dozvěděl od editora spiritualistické publikace Light.Smith 1997, str. 383 Časopis The Strand Magazine ho pověřil napsat článek o vílách pro vánoční vydání a fotografie víl musely podle slov vydavatele a historika Magnuse Magnussona „vypadat jako dary z nebes“. Conan Doyle v červnu 1920 kontaktoval Gardnera, aby se dozvěděl něco více o fotografiích, a napsal Elsie a jejímu otci dopis, v němž od něho žádal o svolení použít fotografie ve svém článku. Na Arthura Wrighta „očividně učinilo dojem“, že je do věci zapojen Conan Doyle a povolení ke zveřejnění mu dal. Odmítl však platbu s odůvodněním, že pokud jsou obrázky pravé, neměly by být poskvrněny penězi.Magnusson 2006, str. 99–100
Gardner a Conan Doyle si zajistili druhý názor, vyhledali odborníky z fotografické společnosti Kodak. Snímky byly zkoumány několika techniky této společnosti a ačkoli technici souhlasili s výrokem Snellinga, že obrázky „nenesou žádnou stopu po manipulaci“, závěrem bylo, že „to není možné považovat za definitivní důkaz..., že se jedná o autentické fotografie víl.“Smith 1997, str. 384 Kodak odmítl vydat certifikát o autenticitě snímků.Magnusson 2006, str. 101 Gardner se domníval, že technici Kodaku nezkoumali fotografie zcela objektivně a všiml si, že jeden z nich prohlásil: „Jelikož to nemohou být víly, musejí být fotografie nějak zmanipulovány“.Smith 1997, str. 385 Snímky byly také zkoumány společností Ilford Photo, která jednoznačně prohlásila, že „je tam nějaká stopa po manipulaci“. Gardner a Conan Doyle, zřejmě v optimistickém naladění, interpretovali výsledky tří posuzovatelů v tom smyslu, že dva svědčí ve prospěch autenticity snímků a jeden posudek je proti.
Conan Doyle fotografie ukázal také fyzikovi a průkopnickému badateli v oblasti parapsychologie siru Oliveru Lodgeovi, který se domníval, že se jedná o podvrh. Tvrdil, že se skupina tanečnic převlékla za víly.
Fotografie z roku 1920 Conan Doyle nadšeně pořádal a organizoval přednáškové turné po Austrálii a v červenci 1920 vyslal Gardnera, aby se setkal s rodinou Wrightových. Frances v té době žila s rodiči v Scarboroughu v Severním Yorkshire. Elsiin otec řekl Gardnerovi, že si byl velmi jistý, že fotografie jsou podvrhy, a zatímco dívky byly pryč, prohledal jejich ložnici a okolí potoka a pátral po zbytcích obrázků nebo výřezů, ale nenašel nic „usvědčujícího“.
Gardner věřil, že rodina Wrightových je počestná a seriózní. Avšak aby získal důkaz o pravosti snímků „nade vši pochybnost“, vrátil se do Cottingley na konci července se dvěma deskovými fotoaparáty Cameo od firmy Kodak a dvaceti čtyřmi tajně označenými fotografickými deskami. Frances byla pozvána na prázdniny do rodiny Wrightových během letních školních prázdnin, aby mohly spolu s Elsie pořídit další obrázky víl.Magnusson 2006, str. 102 Gardner popsal své zážitky z případu ve své knize Víly: Kniha o skutečných vílách (Fairies: A Book of Real Fairies) z roku 1945 takto:
Do 19. srpna nebylo počasí vhodné pro fotografování. Vzhledem k tomu, že Frances a Elsie trvaly na tom, že se víly neukáží, pokud se ostatní dívají, odešla Elsiina matka navštívit svou sestru a popít s ní čaj a děvčata zůstala sama. V její nepřítomnosti dívky pořídily několik fotografií, z nichž na dvou se podařilo zachytit víly. Na první Frances a víla ve skoku je zobrazena Frances z profilu spolu s okřídlenou vílou blízko nosu.Třetí snímek Frances a víla ve skoku Druhá fotografie Víla nabízí Elsie kytici zvonků, ukazuje vílu vznášející se na špičkách, jak nabízí Elsie květiny.Čtvrtá fotografie Víla nabízí Elsie kytici zvonků O dva dny později dívky pořídily poslední obrázek s názvem Víly a jejich slunění.Pátá fotografie Víly a jejich sluněníMagnusson 2006, str. 102–103
Fotografické desky byly zabaleny do bavlny a vráceny Gardnerovi do Londýna, který poslal „extatický“ telegram Conanu Doylovi do Melbourne. Conan Doyle odpověděl:
Publikace a reakce Článek Conana Doyla z prosince roku 1920 ve vydání magazínu The Strand obsahoval dvě tištěné fotografie z roku 1917 ve vyšším rozlišení, a byl již několik dní od vydání vyprodán. Aby chránili anonymitu dívek, byly Frances a Elsie zmiňovány jako Alice a Iris a rodina Wrightových byla přejmenována na Carpentersovy.Smith 1997, str. 388 Nadšený spiritualista Conan Doyle doufal, že v případě, kdy fotografie přesvědčí veřejnost o existenci víl, pak bude snáze přijímat i jiné paranormální jevy. Svůj článek ukončil slovy:
Působení zprávy bylo „smíšené“, obecně bylo kombinací „rozpaků a zmatku“.Smith 1997, str. 391 Historický spisovatel a básník Hewlett Maurice publikoval řadu článků v literárním časopise John O' London's Weekly, v němž se domníval: „Znám děti, a protože vím, že sir Arthur Conan Doyle má nohy, usoudil jsem, že slečna Carpentersová ho za jednu z nich vytáhla.“ Noviny města Sydney Truth 5. ledna 1921 otiskly podobný názor; „Pro správné vysvětlení těchto pohádkových fotografií víl, není znalost okultních jevů, ale znalost dětí.“ Některé osobnosti veřejného života projevovaly větší souhlas. Sociální a školská reformátorka Margaret McMillan napsala: „Je tak skvělé, že těmto drahým dětem byl dopřán takový nádherný dar.“ Spisovatel Henry De Vere Stacpoole považoval snímky víl a děvčat za skutečně pravé. V dopisu Gardnerovi napsal: „Podívej se na tvář Alice (Frances). Podívej se na tvář Iris (Elsie). Je tu něco zcela mimořádného, čemu se říká PRAVDA, která má 10 milionů podob a tvoří ji Boží přítomnost a ani nejchytřejší mincíř nebo podvodník ji nemohou napodobit.“
John Hall-Edwards, vášnivý fotograf a průkopník používání rentgenových paprsků při léčbě v Británii, byl obzvláště silný kritik:
Conan Doyle využil pozdější snímky z roku 1921 jako ilustrace druhého článku v magazínu The Strand, ve kterém popsal další případy pozorování víl. Tento článek tvořil základ pro jeho knihu Příchod víl (The Coming of the Fairies) z roku 1922. Stejně jako dříve byly fotografie přijaty se smíšenou důvěřivostí. Skeptici poznamenávali, že víly „se podezřele podobají tradičním příběhům o vílách ze školky“ a že mají „velmi módní účesy“.
Gardnerova poslední návštěva Gardner naposledy navštívil Cottingley v srpnu 1921. Opět s sebou vzal fotoaparáty a desky pro Frances a Elsie, ale doprovázel jej jasnovidec Geoffrey Hodson. I když ani jedna z dívek údajně neviděla žádné víly ani nepořídily žádné další fotografie, „naopak, on (Hodson) je (víly) viděl všude“ a napsal ke svému pozorování rozsáhlé poznámky.Smith 1997, str. 390