Hérakleitos z Efesu (; cca 540–480 př. n. l.) byl řecký předsókratovský filosof (respektive myslitel, který byl později – v době, kdy už filosofická tradice existovala – zpětně označen za filosofa), rodák z Efesu,Hérakleitos A 6/7, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 455Hérakleitos A 5/2, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 450 města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko. O jeho životě a osobnosti je známo jen velmi málo a velká část informací je pravděpodobně smyšlená. Kvůli osamělému životu, který vedl,Hérakleitos A 1,3, strana 438 a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomkůHérakleitos A 4/2, strana 449 a opovržlivé poznámky o lidechHérakleitos A 16/3, strana 470 je již od starověku nazýván „Temný“Hérakleitos A 3a/1, strana 448Hérakleitos A 1a/1, strana 446 či „Plačící filosof“Hérakleitos A 1,6, strana 440 – Díogenés zde nepíše přímo „plačící filosof“, ale říká, že „Theofrastos přičítá jeho trudnomyslnosti, že některé části jsou jen zpola dokončené a na různých místech jsou napsány pokaždé jinak.“, což je první antická reference ke dvojici Hérakleitos-smutek, na (nejen) jejímž základě později přízvisko vzniklo..
Z Hérakleitova učení je pro moderního člověka největší inspirací učení o změně jako podstatném rysu vesmíru („Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“Hérakleitos B 91, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 216), učení o logu, nejčastěji vykládaném jako rozum řídící svět, a přesvědčení o významu, jednotě a síle protikladů („Cesta nahoru-dolů, jedna a táž“Hérakleitos B 60, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 186, „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, námaha odpočinek.“Hérakleitos B 111, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 190).
Život Existují dva referáty, které mohou sloužit jako zdroje informací o Hérakleitově životě. První pochází od Díogena Laertia, životopisce ze 3. století n. l., jehož Díogenafie (to znamená soubor názorů a údajů k určité věci) Životy, názory a výroky proslulých filosofů, která podává informace o ohromném množství myslitelů a která je naštěstí celá zachovaná a běžně dostupná, zahrnuje i kapitolu o Hérakleitovi.Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů (Pelhřimov 1995, překlad Antonín Kolář, editor Dušan Machovec, ), kniha devátá, 1. Tato kapitola je v číslování Hérakleitových „nepřímých“ (tedy těch o něm, nikoliv citátů z něj) zlomků rozdělena na 17 částí, A 1,1 až A 1,17.Hérakleitos A 1,1 – 1,17, strana 437 – 446 Díogenés čerpal různé informace o Hérakleitovi (i dalších filosofech) z mnohem dřívějších Apollodórových Kronik, které se nám nedochovaly. Druhý, o poznání kratší a zmatenější, ale i přesto zajímavý referát s životopisnými prvky sepsal Suidás ve svém Lexiconu.Suidae Lexicon na Google Knihách, Ten je při číslování rozdělován na Hérakleitovy „nepřímé“ zlomky A 1a/1 a A 1a/2.Hérakleitos A 1a/1 – 1a/2, s. 446–447
O spolehlivosti údajů v obou referátech je možno míti oprávněné pochyby. Například jeden z překladatelů a vykladačů Hérakleita, Angličan Ch. Kahn, říká o Díogenově referátu, že jde o „helénistické anekdoty, které si Díogenés zřejmě většinou vymyslel z narážek v dochovaných zlomcích.“Charles Kahn: The Art and Thought of Heraclitus: Fragments with Translation and Commentary (Umění a myšlení Héraklitovo: Zlomky s překlady a komentáři), 1979, 23 stran, Zdeněk Kratochvíl uvádí ve své knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči tento názor na pravou míru; prohlašuje, že Díogenés si sice mnoho údajů vymyslel, či opsal jiné smyšlené údaje, obojí vycházející z anekdotické interpretace Hérakleitova díla, ale přesto lze z jeho referátu vyzískat několik údajů, kterou jsou pravděpodobně spolehlivé. Suidás, který sepsal Lexicon v 10. století n. l., pak čerpal pravděpodobně hlavně z něj a se spolehlivostí jeho údajů se to zjevně má stejně. vpravo|náhled|Artemidin chrám v Efesu, kde Hérakleitos podle všeho dlouho pobýval
Data Hérakleitova narození (cca 540 př. n. l.) a úmrtí (cca 480 př. n. l.) jsou založena na Díogénově údaji, že zemřel v šedesáti letech života, a že byl v mužném věku („akmé“, tj. přibližně 40 let, kdy člověk podle Řeků dosahuje úplné fyzické a duševní zralosti) za 69. olympiády, to jest v letech 504 až 501 př. n. l.Hérakleitos A 1,1, strana 437 Suidás zaznamenává totožný údaj a dodává, že to bylo „za vlády Dáreia, syna Hystaspova“, což je správně. Ve knize Hérakleitos však F. Ch. Kessidi uvádí, že předpoklad, že zemřel o několik let později, tedy asi roku 475 př. n. l., je „poměrně přesvědčivý“.
Mládí Hérakleitos pocházel z královské rodiny v Efesu,Hérakleitos A 1,6, strana 440 který leží na západním pobřeží dnešního Turecka, a byl tedy vysokým aristokratem. Je několik verzí jména jeho otce; Díogenés (3. století n. l.) píše „Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův – nebo podle některých Hérakontův.“, Aetios (okolo 100 n. l.) v „nepřímém“ zlomku na Hippasa zase „…a Hérakleitos z Efesu, syn Blosónův, říkají…“Hippasos A 7/3, strana 473, Suidás (10. století n. l.) pak „Hérakleitos, syn Blosónův nebo Bauberův, podle některých pak Hérakinův:“ a konečně Kleméns Alexandrijský (konec 2. století n. l.) „Hérakleitos, syn Blysónův, přesvědčil…“Hérakleitos A 3, strana 448. Máme zde tedy jména Blosón (3×), Blysón, Bauber – což jsou pravděpodobně všechno přepisy jednoho jména, což bude asi Blosón – Hérakont a Hérakin – to je asi opět jedno jméno. Možné vysvětlení dvou rozdílných verzí jména je, že Hérakont/Hérakin bylo jméno Hérakleitova děda.G. S. Kirk: Heraclitus: The Cosmic Fragments na Google Knihách, anglicky
Díogenés říká, že Hérakleitos „Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že vyhledal sám sebe („Prohledal jsem sebe sama.“)Hérakleitos B 101, strana 123) a naučil se všemu sám od sebe.“Hérakleitos A 1,5, strana 439. Taková tvrzení nalézají podporu i v Hérakleitových přímých zlomcích – kromě „Prohledal jsem sebe sama.“ je lze uvést do souvislosti s jeho výrokem, že „Čeho se týká vidění, slyšení, učení, to já nadevše ctím.“Hérakleitos B 55, strana 273. Díogenés však pokračuje: „Sótion však tvrdí, že podle zpráv některých byl posluchačem Xenofanovým…“ Totéž uvádí i Suidás: „Někteří tvrdí, že poslouchal Xenofana a pýthagorejce Hippasa.“ Nicméně, jak říká John Burnet ve své knize Early Greek Philosophy (Raná řecká filosofie), „…Xenofanés opustil Iónii dříve, než se Hérakleitos narodil“John Burnet: Early Greek Philosophy (Raná řecká filosofie). Dostupné online v angličtině, a Hérakleitos sám na Xenofana útočí zlomkem „Mnohoučenost rozumu nenaučí: jinak by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále Xenofana a Heketaia.“Hérakleitos B 40, strana 310. U „pýthagorejce Hippasa“ je učednictví pravděpodobnější, a to kvůli skutečnosti, že je možné nalézt silné paralely mezi jeho a Hérakleitovou filosofií, a to hlavně co se ohně týče, ale nejen jeho. I tak ale Hérakleitos nemusel Hippase nutně v mládí „poslouchat“, aby mohl využít jeho myšlenky, a navíc by bylo jeho učednictví v rozporu s již citovanými zlomky.
Politické působení Strabón podává příhodné vysvětlení královského titulu a postavení rodu, ze kterého Hérakleitos pocházel: „(Ferekýdés Athénský) říká, že tažení Iónů, které probíhalo později než aiolská kolonizace, vedl Androklos, zákonitý syn athénského krále Kodra. Stal se tak zakladatelem Efesu. Proto tam prý byla ustanovena královská hodnost Iónie, a ještě nyní se ti, kdo jsou z tohoto rodu, nazývají králi a náleží jim jisté pocty: Přední místo při závodech, purpurový šat jako znak královského rodu, hůl namísto žezla a vedení posvátných obřadů Démétry Eleusinské.“Hérakleitos A 2, strana 447 Významná otázka související s Hérakleitovým životem je, jaké postavení jako příslušník ionského královského rodu měl; byl to pouze titul krále-obětníka, nebo i určitá výkonná moc? Tu měli basileové, tedy Andorklovi potomci, v Efesu v době po jeho založení v 11. století př. n. l.;Hérodotos: Dějiny; překlad a poznámky Jaroslav Šonka. Praha, nakladatelství Akademia, 2004 (3. vydání). již kolem roku 560 př. n. l. byl však Efesos pod navládou Kroise, krále sousední Lýdie. Závislost na něm se zatím omezovala na platbu daní. Roku 547 př. n. l. (to znamená asi sedm let před Hérakleitovým narozením, jestliže dáme za pravdu Díogenovým údajům) však Efesos (stejně jako jiná maloasijská města) dobyl perský král Kýros II. a učinil jej součástí perské říše. Vládnoucí rod basileů byl násilně svržen a vládu převzali perští satrapové (tyrani) Athénagoras a Kómas – později vládli například Pindaros nebo Pýthagorás. Původní aristokracie, a s ní i Hérakleitos, si však i přesto uchovala jistý politický vliv, hlavně proto, že (jak je psáno v knize Herakleitos z Efezu od slovenského autora Júlia Špaňára) v Efesu „…i za perské nadvlády probíhaly neúprosné politické boje.“; lid stále bojoval za nezávislost na Peršanech a také za demokracii, a původní aristokraté hráli v tomto boji významnou roli.
Předpokládejme tedy, že Hérakleitos byl jakožto příslušník královského politicky (a kulturně) významnou osobou, a věnujme se nyní jeho politickým názorům a aktivitě. Július Špaňár uvádí, že „Nelze pochybovat o tom, že se Hérakleitos plně účastnil politického života v Efesu…“; dáme-li mu za pravdu, je nutno zjistit, na jaké straně stál. Je pravděpodobné, že byl zaměřen proti Peršanům, a společně s dalšími původními aristokraty a masami lidu oponoval skupině obchodníků, kteří zastávali perskou nadvládu, neboť jim obchodní styky s Perskou říší přinášely zisk. Například zlomek „Bozi i lidé ctí zabité Areem (tedy v boji – Ares je řecký bůh války)“Hérakleitos B 24, strana 144 mluví v duchu iónského boje proti Peršanům a Themistios píše, že když byl Efesos v perském obležení (není však řečeno, při jaké příležitosti), Hérakleitos využil symbolické cesty, aby svým spoluobčanům naznačil, že se mají začít uskrovňovat, jelikož jim brzy dojdou zásoby – Efesané totiž i přesto, že nepřítel tábořil před branami, hodovali jako obvykle. Poté, co Efesané vyslechli jeho radu, Peršané odtáhli.Hérakleitos B 3b/1, strana 448
Jestliže však Hérakleitos aktivně hájil jisté politické názory, je zvláštní, že, jak uvádí Díogenés Laertios, „podstoupil hodnost krále (tu, o které Strabón říká, že mu zaručovala „jisté pocty“) svému bratrovi“, čímž se vzdal určitých výhod. F. Ch. Kessidi v knize Hérakleitos píše, že ať už bylo Hérakleitovo rozhodnutí ovlivněno čímkoliv, rozhodně ne přáním ovlivňovat politiku z méně výhodné pozice. Díogenés Laertios se domnívá, že to bylo z velkomyslnosti, o skutečném důvodu se můžeme jen dohadovat. Možné je i to, že Hérakleitos svůj titul bratrovi přenechal později, když už se do politického dění nezapojoval, například ke sklonku života.