Bezděz je zřícenina hradu v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj u stejnojmenné obce v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji. Hrad se nachází na vrchu Bezděz (606 m n. m.) v národní přírodní rezervaci Velký a Malý Bezděz v Dokeské pahorkatině, šest kilometrů jihovýchodně od města Doksy. Je chráněn jako národní kulturní památka a v návštěvních hodinách je přístupný veřejnosti.
Hrad založil král Přemysl Otakar II. ve druhé polovině 13. století. Stavba byla z větší části dokončena roku 1279, kdy byl na hradě vězněn mladý Václav II. Od začátku 14. století se v držení hradu vystřídala řada šlechtických rodů, ke kterými patřili například Berkové z Dubé, páni z Michalovic, z Cimburka nebo Vartenberkové a Valdštejnové. Během 16. století hrad ztratil svůj sídelní význam. Na začátku třicetileté války byl poškozen císařským vojskem. Albrecht z Valdštejna se Bezděz krátce pokoušel přestavět na moderní pevnost, ale svůj záměr nedokončil. Od té doby hrad sloužil církevním účelům a hradní kaple se v 18. století proměnila ve významné poutní místo. Po jeho zrušení hrad začal chátrat a postupně se měnil ve zříceninu, která v době romantismu posloužila jako zdroj inspirace řadě umělců.
Bezděz patří k nejlépe zachovaným hradům ze třináctého století v Česku. Dochovaly se rozsáhlé zbytky několika paláců, dvě okrouhlé věže a ve své době ojedinělý systém opevnění. Na rozdíl od starších hradů už nebyl dominantním vnitřním prostorem hradu velký sál. Místo něj se ve všech palácích opakuje obytná jednotka tvořená menším klenutým sálem, k němuž po stranách přiléhaly klenutá komnata a místnost s vnitřním dřevěným obložením. Umělecky výjimečným prostorem je hradní kaple svatého Michaela.
Název Název hradu byl převzat ze staršího označení lesem porostlé hory. Slovo Bezděz vzniklo odvozením z osobního jména Bezděd ve významu Bezdědův les, dvorec nebo hrad. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Besdhetz (1264), „in castrum Bezdiezi“ (1279), Bezdezi (1283), Bezdez (1286), Bezdes (1340), Bezdyez (1352), Bezdiez (1354), Bezdyezie (1384–1405), na bezdyezy (okolo roku 1400), Bezdyezye (1422), Bezgezy (1518), na Bezdiezij (1546), v zámek vezdiezy (1558), na Bezdiezý horu (1578), na Bezdiezy (1593), Pösig (1720) nebo Bezděz a Schloss Bösig (1848).
Historie Třinácté století
Krajina v okolí Bezdězu s množstvím bažin a rašelinišť zůstávala až do konce dvanáctého století téměř neosídlená. Jejím správním centrem byl mladoboleslavský hrad, ale ve druhé polovině dvanáctého století dostala vlastního správce, jehož dvorec stál nejspíše v sousedství kostela svatého Jiljí v Bezdězu. Úřad správce je písemně doložen v roce 1264, kdy už jeho existence končila. V témže roce totiž král Přemysl Otakar II. založil nový královský hrad Bezděz. Měl nahradit o něco starší Housku, která svou stísněností nevyhovovala královým potřebám. Stavbu obou hradů prováděla stejná stavební huť, která předtím pracovala v hradišťském klášteře a byla ovlivněna stavebním uměním, které do Čech přinesli mniši řádu cisterciáků z Burgundska a severního Německa. Bezděz byl z podstatné části dokončen v letech 1278 nebo 1279, takže se ho zakladatel Přemysl Otakar II. zřejmě nedožil (zemřel v bitvě na Moravském poli v srpnu 1278).
Dobroslav Líbal výstavbu rozdělil do tří etap. Během první, započaté snad už v padesátých letech 13. století, byl postaven královský palác, věž a opevnění. Ve druhé fázi během sedmdesátých let 13. století následoval purkrabský palác a přestavba dolního hradu. Ve třetí etapě, na počátku vlády Václava II., byla postavena kaple. Podle Tomáše Durdíka byl hrad z velké části dokončen v roce 1279 a později byla za vlády Václava II. dokončena jen hradní kaple, která však byla jako součást prvotního záměru založena současně se sousedním palácem.
Koncem ledna nebo v únoru 1279 nechal braniborský markrabě Ota V. na hradě uvěznit mladého Václava II., jeho sestru Anežku i s jejich matkou Kunhutou. Bezdězský purkrabí Hermann spoléhal, že matka své děti neopustí, a povoloval jí vyjížďky do okolí hradu. Kunhuta nakonec využila příležitosti a pod záminkou návštěvy manželových ostatků utekla na Opavsko. Václav na hradě zůstal až do listopadu, kdy jej Ota V. odvezl do Žitavy. Otův zájem o Bezděz trval, a v roce 1282 jej s dalšími hrady a přilehlými městy (Žitava, Most, Svádov, Děčín, Ústí, Ostrý a Ronov) získal do zástavy, byť už následujícího roku je musel z rozhodnutí krále Rudolfa vrátit.
K zajištění provozních a obranných potřeb hradu byla zřízena manská soustava s vlastním soudem v Bělé pod Bezdězem. Jednotlivá manství bývala v Bezdědicích, Doubravici, Doubravičce, Chotětově, Klucích, Lobči, Myšlíně, Nosálově, Ostrém, Plužné, Skalce, Skramouši, Spikalech, Sudoměři, Záboří a Žebicích.
Čtrnácté a patnácté století
Majitelé hradu v první polovině 14. století jsou nejasní. V roce 1300 nebo krátce po něm hrad získal do zástavy Hynek Berka z Dubé. Podle Augusta Sedláčka a Františka Záruby však Bezděz dostal do zástavy až po smrti Václava II. Hynkův bratr Půta z Frýdlantu, doložený jako držitel hradu roce 1315 nebo 1316 a Hynkovi hrad připadl, až když Půta po roce 1318 zemřel. Berkové z Dubé hrad vlastnili do roku 1348, kdy ho vykoupil král Karel IV. Karlův pobyt na hradě je doložen v letech 1351, 1352, 1357 a 1367. Ve svém navrhovaném zákoníku Majestas Carolina panovník označil Bezděz jako nezcizitelný hrad. V době vlády Karla IV. byla v krajině pod hradem vybudována rybniční soustava, jejímž jádrem je Máchovo jezero. Na jeho budování dohlížel bezdězský purkrabí Oldřich Tista z Libštejna.
Král Václav IV. hrad zastavil Prokopovi Lucemburskému, který krále podporoval v bojích s bratrem Zikmundem. Prokop však 6. června 1402 Bezděz zastavil za tisíc kop grošů Havlovi ze Zvířetic s podmínkou, že mu bude hrad vždy k dispozici a Havel ho bude vojensky podporovat. V létě téhož roku k hradu přitáhl Zikmund s vojskem, ale o obléhání se nepokusil. Pod záminkou jednání však vylákal Prokopa z hradu, aby jej vzápětí zajal. Havel hrad udržel až do své smrti okolo roku 1405 a odkázal jej Jankovi z Chotěmic. Václav IV. hrad nejspíš roku 1406 opět vykoupil a purkrabím ustanovil Jana ze Smržova. Dne 12. listopadu 1410 převedl pravomoc manského soudce na bezdězského purkrabího a omezil možnosti manů volně nakládat se svým majetkem. Ve funkci purkrabího se ke konci Václavovy vlády vystřídali Janek ze Smilkova a z Kostelce (1417–1418) se Zikmundem z Mlazic (1418–1419).
Po bratrově smrti Zikmund Lucemburský hned v roce 1419 Bezděz zastavil Janovi z Michalovic, který jej v husitských válkách obsadil silnou posádkou, čímž z hradu učinil významnou oporu katolíků. Kromě jiných na hradě nalezli útulek mniši z vypáleného hradišťského kláštera, kanovníci vyšehradské kapituly nebo zde byly uloženy dvorské desky. Husité se o dobytí pevného hradu ani nepokusili. Po otcově smrti okolo roku 1425 Bezděz převzal syn Jindřich z Michalovic. Král Zikmund mu roku 1429 zapsal dluh šesti tisíc kop grošů, za které mu dal do zástavy kromě Bezdězu s městem také Bělou s velkým rybníkem pod Doksy s dalšími městečky a vesnicemi. Většinu výnosů z panství však Jindřich musel použít na údržbu hradu. Jindřich zemřel roku 1436 a majetek po něm zdědil bratr Petr z Michalovic. Následujícího roku jej předal Václavovi z Michalovic a ten Jindřichovi z Michalovic.
Jindřich nebyl schopen splácet otcovy dluhy, a proto v roce 1445 Bezděz zastavil svému švagrovi Janovi ze Smiřic, ale po jeho popravě v roce 1453 se mu hrad vrátil. Král Jiří z Poděbrad mu zástavu na Bezdězu zvýšil o čtyři tisíce kop grošů a potvrdil dříve udělená, ale později ztracená práva městečku Doksy. Jindřichovou smrtí vymřela mužská linie pánů z Michalovic a majetek zdědila jeho sestra Magdalena, provdaná za Jana Tovačovského z Cimburka.
Jan Tovačovský byl významným podporovatelem krále Jiřího, kterému v roce 1470 přenechal moravská města Přerov a Hranice. Král mu za to zvýšil zástavu na Bezdězu o deset tisíc kop grošů. Když v roce 1483 zemřel, byl Janův syn Adam ještě nezletilý, a jeho poručníkem se stal strýc Ctibor z Cimburka. Adam se se svou matkou Johanou, rozenou Krajířovou z Krajku, správy panství ujal v roce 1494, ale hned následujícího roku je postoupili Janovi z Janovic. Přesto ještě v roce 1497 král Vladislav Adamovi potvrdil zápisnou sumu za bezdězské panství ve výši dvaceti tisíc kop grošů.
Šestnácté století Jan z Janovic na bezdězském panství založil nové rybníky. Jako bezdětný roku 1502 adoptoval Jana Špetleho z Prudic a na Žlebích, kterému odkázal většinu majetku. Zemřel nejspíše následujícího roku, ale za nezletilého Jana Špetla spravoval majetek Jetřich Bezdružický z Kolovrat, který bezdězským purkrabím ustanovil Václava z Řeplic. Jan Špetle se panství ujal až roku 1507 nebo krátce poté. Oženil se s Annou z Janovic, se kterou měl dva syny, z nichž po otcově smrti v roce 1532 Bezděz s Bělou zdědil Burian. Syn otce přežil jen o dva roky a jeho majetek zdědili synové Jan mladší, Jetřich a Vilém Špetlové z Prudic. Bratři vedli majetkové spory s Václavem z Vartenberka, Alešem Berkou z Dubé nebo pro vlastní násilné činy s dalšími šlechtici z okolí. Zdislav Berka z Dubé proto od krále Ferdinanda I. dostal povolení vyplatit hrad ze zástavy, ale nepodařilo se mu získat dostatek peněz. Jan mladší Špetle tedy zástavu v roce 1547 odkázal nezletilé dceři Saloméně. Vdova Magdaléna, rozená Berková z Dubé, dostala byt na zámku v Bělé.
Janova sestra Anna u soudu napadla uspořádání dědictví a u zemského soudu dosáhla v roce 1553 rozdělení bezdězského panství. K Bezdězu připadly Doksy, městečko Mšeno a vsi Tachov, Obora, Luka, Žďár, Bezdědice, Nosálov, Podbezděz, Staré Splavy, Vrátno, části Zbyn, Kalku a další drobnější statky. Jeho majitelkou se stala Saloména, která se provdala za Mikuláše Zajíce z Hazmburka a majetek mu předala. Král Ferdinand dne 2. května 1558 Mikulášovi potvrdil doživotní držení bezdězského panství se třinácti many v hodnotě jedenácti tisíc kop grošů. Mikuláš však 15. srpna téhož roku Bezděz prodal Adamu Berkovi z Dubé, který při obchodu zastupoval svou manželku Kateřinu, vdovu po Václavovi z Vartenberka. Ta vzápětí veškerý svůj zástavní majetek přepsala na děti Jana, Annu a Elišku z Vartenberka z prvního manželství a Alešovi a Jáchymovi Berkům z Dubé z manželství druhého. V roce 1566 podíly sourozenců skoupil Jan z Vartenberka a roku 1580 své manželce Barboře z Lobkovic věnoval podíl na bezdězském panství ve výši 6 500 kop českých grošů. Vrchnost však na hradě nežila a jako purkrabí ji roku 1571 zastupoval Jan Nosálovský z Vísky.
Na stavovském sněmu v roce 1588 se šlechta dohodla s císařem na vyplacení a prodeji panství z komorního majetku. Zájem o koupi projevil Jan starší z Valdštejna na Sedčicích, který měl zaplatit 22 000 kop českých grošů, z čehož mu bylo za zásluhy sleveno 6 500 kop. Kupní smlouva byla uzavřena 14. října 1588 a Janovi bylo zároveň povoleno vyplatit panství z držení Vartenberků. Jan z Valdštejna se ale o výplatu nechtěl soudit s Janem z Vartenberka a místo toho mu dědičné právo postoupil. Do té doby klesl počet bezdězských manů na pouhé tři. Jan z Vartenberka převedl bezdězské panství s dalšími statky na manželu Barboru z Lobkovic a 4. ledna 1595 zemřel. Vartenberkové už na hradě nežili a jejich sídlem na bezdězském panství se stal zámek v Doksech.
Sedmnácté století Vdova Barbora se podruhé vdala za Václava staršího Berku z Dubé a na Deštném, kterému odkázala veškerý majetek, a 16. srpna 1610 zemřela. Václav se jako jeden z direktorů zúčastnil stavovského povstání, po jeho potlačení musel uprchnout ze země a ztratil veškerý majetek. Jeho syn Adam Bohumír Berka z Dubé tou dobou studoval na univerzitě v Paříži a později se marně snažil získat majetek zpět. Na začátku třicetileté války hrad obsadili nekatoličtí sedláci, kteří na něm ukryli svůj majetek. V listopadu roku 1620 do Čech vtrhly oddíly Maxmiliána Bavorského a 30. prosince obsadily Bělou. Vzápětí zaútočili i na hrad Bezděz, který 5. ledna 1621 dobyli, vydrancovali a zapálili.