Čtvrtá rakousko-turecká válka, někdy označovaná také první turecká válkaRychlík, Penčev (2013) s. 237, bylo vojenské střetnutí mezi habsburským soustátím a Osmanskou říší vedená v letech 1663 až 1664.

Předehra Roznětkou válečného konfliktu se stal vpád sedmihradského knížete Jiřího II. Rákócziho do Polska v roce 1657, který se uskutečnil bez souhlasu osmanské Vysoké porty.

Rákóczi se v rámci spojenectví se švédským králem Karlem X. Gustavem pokusil využít kritického oslabení Polska během švédské invaze (tzv. potopy) k rozdělení polského území a zisku polské koruny. To však odporovalo osmanským zájmům, neboť Vysoká porta preferovala zachování nezávislého Polska jako nárazníkového státu proti Rusku a Švédsku a zároveň odmítala tolerovat takto výrazný nárůst moci svého sedmihradského vazala.

Sedmihradsko uznávalo od bitvy u Moháče (1526) osmanskou suverenitu a výměnou za odvod tributu se těšilo politické a náboženské autonomii. Poté, co se Osmané dozvěděli o Rákócziho nepovoleném válečném tažení, vyhlásili svému vazalovi válku. Velkovezír Mehmed Paša Köprülü (v úřadu 1656–1661) následně Rákócziho porazil a Sedmihradsko vojensky podrobil. Nově dosazený sedmihradský kníže Jan Kemény však záhy uprchl do Vídně, kde požádal o podporu rakouské Habsburky.

Císař Leopold I. odmítal přímé podřízení Sedmihradska osmanské správě, a proto tam v letech 1661–1662 vyslal generála Raimunda Montecuccoliho s vojskem o síle 10 000 mužů, tato císařská invaze však skončila neúspěchem.

Napětí mezi oběma mocnostmi vyvrcholilo v dubnu 1663, kdy turecký sultán Mehmed IV. oficiálně vyhlásil habsburské monarchii válku a osmanská armáda zahájila tažení do Uher.

Průběh války Vojska sultána Mehmeda IV. překročila Dunaj a nedaleko Štúrova porazila narychlo svolanou zemskou hotovost. Poté se vydala k pevnosti Nové Zámky, kterou oblehla. Pevnost padla po více než měsíčním obléhání v září 1663.

Během podzimu 1663 osmanská armáda dobyla také pevnosti Novohrad, Nitra, Levice a Hlohovec, které administrativně zařadila do nového Novozámeckého ejáletu, ve formě sandžaků. Tento největší rozsah ejáletu však vytrval jen necelý rok, protože při habsburské protiofenzivě v létě roku 1664 byly opětovně dobyty Nitra i Levice. Následně se územní rozsah ejáletu neměnil až do porážky Turků v bitvě u Vídně roku 1683.

Obranu zemských hranic u Břeclavi a Hodonína měl na starosti vrchní velitel moravské zemské obrany generál Jean-Louis Raduit de Souches, který se asi s 6000 muži rozložil v polovině září 1663 u řeky Moravy v Břeclavi. Velitelem valašské obrany hranic v Karpatech byl jmenován plukovník císařské armády Jiří Valerián Podstatský z Prusinovic.

Po pádu Nových Zámků podnikli Turci společně s Tatary z Krymského chanátu, jejichž hlavní sílu představovali kočovní Nogajci, v rozpětí pěti týdnů tři ničivé vpády na Moravu, při kterých byly odvlečeny do otroctví tisíce lidí, především mladých mužů a dívek. Při prvním vpádu 3. září 1663 vyplenila turecko-tatarská vojska jihozápadní Moravu až k Brnu a ubránila se jen některá opevněná města jako Břeclav, Hodonín, Strážnice, Veselí a Uherský Brod. Při druhém útoku na Moravu 19. září se podařilo u Uherského Brodu a Uherského Hradiště nájezdníky odrazit a způsobit jim ztráty. Při třetím vpádu zahynulo 6. října dvě stě Valachů při obraně Hrozenkovského průsmyku proti mnohonásobné přesile osmanských Turků a jejich krymskotatarských spojenců, kteří následně vpadli na jižní Valašsko a zpustošili území až po Uherský Brod.

Podle kronikáře Mayera bylo při nájezdech v roce 1663 jen na Uherskobrodsku, Uherskohradišťsku a Strážnicku zničeno a spáleno 49 vesnic a městeček.DOSTÁL, F. Zkáza Valaška po boji u St. Hrozenkova r. 1663 in Naše Valašsko č. 13. Brno 1950. s. 14. Podle lánového rejstříku bylo např. v obci Pitín zabito či odvlečeno 30 lidí, všechna stavení ve vesnici vypálena a ukradeno bylo 15 koní, 143 krav a 530 ovcí.MATEJEK, F. Lánové rejstříky hradišťského kraje z let 1669-1671. Uherské Hradiště 1984,s.40 Evangelický farář Štefan Pilárik, který byl v roce 1663 zajat a odvlečen do otroctví, popsal jako očitý svědek osud žen v tatarském táboře, které během nájezdu na Moravu a do habsburské části Uher zajali Tataři: „Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien. ... Použili aj také násilie, že niektoré vyzerali ráno tak, ako keby ich trýznili a najstrašnejšie mučili. Niektoré mali tvár celkom rozmliaždenú a rozdrásanú, ba niektoré boli nájdené celkom mŕtve. Nešetrili a nenechali na pokoji ani tie, čo mali rodiť.“Štefan Pilárik: Turcico-Tartarica crudelitas (Turecko-tatárska ukrutnosť)

Na začátku roku 1664 byla císařská armáda (čítající celkem 66 500 mužů a 12 500 v pevnostních zálohách) rozdělena do tří sborů. Jižnímu sboru o síle 17 000 chorvatsko-maďarských vojáků velel Mikuláš Zrinský, hlavnímu vojsku ve středu (28 500 mužů) Raimund Montecuccoli a severnímu sboru (8 500 mužů) generál Jean-Louis Raduit de Souches. Efektivitu armády však oslabovaly silné osobní i strategické neshody mezi veliteli, zejména mezi Montecuccolim a Zrinským.

V lednu 1664 zahájil Zrinský úspěšné zimní tažení s cílem zničit strategicky klíčový, opevněný osijecký most přes řeku Drávu a bažiny Kopački rit, který od roku 1566 spojoval osady Darda a Osijek. Zrinský postoupil 240 kilometrů hluboko do osmanského území, dobyl několik pevností (Berzence, Babócsa, Péč) a 1. února 1664 most úspěšně zapálil, čímž vážně narušil osmanské zásobování. Jeho hlavní cíl, dobytí pevnosti Nagykanizsa, však selhal a v červnu muselo být obléhání kvůli příchodu osmanské armády velkovezíra Köprülüyho přerušeno.

Osmanská armáda následně postoupila k pevnosti Novi Zrin, kterou oblehla a dobyla. Montecuccoli totiž kvůli početní nevýhodě odmítl Zrinskému pomoci a raději ustoupil k řece Rábě, načež hlavní osmanské síly zahájily pochod směrem na Vídeň. náhled|Bitva u Levic 19. července 1664 Francouzský král Ludvík XIV. vyslal na pomoc císařské armádě kontingent 6 000 vojáků v rámci Rýnského spolku. Vojenskou pomoc proti Turkům poskytly v rámci Svaté říše římské i protestantské země Sasko a Braniborsko. Během jarního a letního tažení roku 1664 generál de Souches v čele moravských, českých a saských vojsk vpadl do Uher, kde dobyl Nitru a Levice. Následně porazil Turky v bitvě u Levic, čímž zmařil osmanský pokus o protiofenzívu a vynutil si ústup osmanských sil od Nových Zámků. Při tomto úspěšném tažení bylo navíc osvobozeno několik set zajatých Moravanů.

K rozhodujícímu střetnutí konfliktu došlo 1. srpna 1664 v bitvě u Mogersdorfu či Szentgotthárdu, kde Turci utrpěli těžkou porážku a museli se stáhnout. Osmanské ztráty v bitvě byly vysoké a zasáhly především elitní janičárský sbor. Císařské jízdě v bitvě velel německo-český šlechtic Jan Špork, jehož protiútok rozrazil osmanské linie, za což byl následně jmenován generálem veškerého císařského jezdectva a povýšen do hraběcího stavu. Přestože měl Leopold I. strategickou výhodu, kvůli nedostatku financí na vydržování armády podepsal 10. srpna téhož roku s Osmany pro něj nevýhodný mír ve Vasváru, ve kterém uznal tureckou kontrolu nad Novými Zámky a Sedmihradskem.

Následky Následkem podepsání nevýhodného míru, který uherská šlechta vnímala jako zradu, se ještě koncem roku 1664 v Uhrách začalo formovat protihabsburské Wesselényiho spiknutí.

Potlačení tohoto spiknutí mělo za následek rozsáhlé konfiskace majetku a tvrdé represálie. Vedlo především k zesílení absolutistické vlády Habsburků v Uhrách, spojenému s intenzivní rekatolizací. Tyto kroky však po roce 1672 vyvolaly formování kuruckých oddílů a vyústily v nové protihabsburské povstání uherské šlechty, které v letech 1678–1687 vedl Imrich Tököly. To získalo finanční i diplomatickou podporu ze strany Francie krále Ludvíka XIV., který tehdy vedl s Habsburky mocenský zápas v západní Evropě a snažil se oslabit obranu habsburské monarchie. Této celkové nestability v regionu následně využila Osmanská říše, která Tökölyho povstání podpořila a v roce 1683 zahájila novou masivní invazi, jež vyvrcholila druhým obléháním Vídně.

Literatura s. 237–238

Externí odkazy

Reference

Kategorie:Osmansko-habsburské války Kategorie:Války 17. století Kategorie:Války Chorvatska Kategorie:Války Osmanské říše Kategorie:Války Habsburské monarchie Kategorie:Dějiny Maďarska 17. století