Ozbrojené síly Francie () jsou ozbrojené síly Francie složené z pozemních sil, námořnictva, letectva, národní gardy a četnictva.
Francie má s 61,8 miliardami eur (2,07 % HDP) 8. nejvyšší obranný rozpočet na světě a 4. v Evropě po Rusku, Německu a Spojeném království. Francouzské ozbrojené síly jsou s počtem 199 618 aktivních vojákůPenichou (2025), s. 13. největšími v Evropské unii a celkově 4. v Evropě.The Military Balance 2025 (2025), s. 51.
Francouzské ozbrojené síly disponují schopnostmi globální projekce moci a zároveň mají k dispozici jaderné zbraně v podobě zhruba 290 jaderných hlavic, tedy zřejmě 4. nejvyššího počtu na světě. V rámci Severoatlantické aliance (NATO) má země poskytnout jednu kompletní divizi.The Military Balance 2025 (2025), s. 88. Historie
Novověk Francouzská ozbrojená moc má dlouhou tradici, sahající minimálně do 15. století, kdy Francouzi dokázali porazit Anglii ve stoleté válce. Po oslabení v 16. století, způsobeném domácími náboženskými konflikty, země vzešla posílena z třicetileté války a zejména za vlády Ludvíka XVI. získávala vojenskou převahu nad svými rivaly. Ta však vyvolala vznik velké protifrancouzské koalice ve válce o španělské dědictví.
Zatímco v kontinentální Evropě zůstávala Francie vojenskou velmocí, od poloviny 18. století začala výrazně zaostávat ve schopnostech čelit britskému námořnictvu a vinou prohrané sedmileté války se začalo rozpadat francouzská koloniální říše v severní Americe.
Předchůdcem policie a četnictva byla před Velkou francouzskou revolucí Maréchaussée.
Napoleonské války náhled|Francouzské tažení do Rakouska v roce 1805 Velká francouzská revoluce a vláda Napoleona I. Bonaparte přinesla naprostou revoluci ve válečnictví. Zvýšila se rychlost přesunů, zefektivnila se organizace, logistika a dělostřelectvo získalo zásadní podpůrnou roli. Zásadní však bylo zavedení branné povinnosti výměnou za některá občanská a politická práva, která umožnila poprvé v dějinách povolat do zbraně skutečně masová vojska. V roce 1794 se podařilo mobilizovat armádu přesahující svým počtem milion mužů, více než dvojnásobek oproti roku 1789.
Napoleonova Grande Armée (Velká armáda) vznikla v roce 1804 a díky inovativní taktice, rozsáhlým bojovým zkušenostem, kvalitním velitelům a týlovému zabezpečení dokázala porážet i početně výrazně silnější protivníky. Jedním z důvodů úspěchu Francouzů v prvních letech byla také ochota snášet větší ztráty, pravidelně nahrazované novými odvedenci.Dějiny bez hranic? (2019), s. 56. Rozdíly v bojové kvalitě a morálce se však v následujících letech stíraly, k čemuž přispělo i neúspěšné tažení do Španělska v roce 1808 a především katastrofální porážka Francouzů v letech 1812-13 během tažení do Ruska.Dějiny bez hranic? (2019), s. 60-64. Definitivní porážka francouzských vojsk u Waterloo v roce 1815 znamenala postupný ústup francouzské vojenské moci ve prospěch vítězných mocností.
19. století Vojenské reformy v Prusku a rostoucí průmyslový potenciál německých zemí vedly ke ztrátě francouzské vojenské převahy, která se naplno projevilo během prusko-francouzské války v letech 1870–1871. Ačkoli Francouzi disponovali díky převaze délesloužících profesionálních vojáků většími zkušenostmi, odvedenci Pruska a dalších německých států sice sloužili kratší dobu, zato však díky delšímu zařazení v záloze dokázali v případě potřeby získat výraznou početní převahu. Francouzská armáda, která nebyla na válku dostatečně připravena, utrpěla výraznou porážku, znamenající ztrátu Alsaska a Lotrinska a zároveň vznik silného sjednoceného Německého císařství.
První světová válka Po zahájení první světové války došlo 1. září 1914 došlo k mobilizaci téměř 3 milionů francouzských záložníků ve věku 24–38 let, později kvůli rozsáhlým ztrátám až do 45 let. Francouzi čelili německému náporu na západní frontě, kde v první bitvě na Marně v září 1914 francouzská armáda dokázala německý postup zastavit pouze pár desítek kilometrů od Paříže a stabilizovat obranu, což vedlo k zákopové válce. Krvavé bitvy u Verdunu, na Sommě nebo nezdařená Nivellova ofenzíva výrazně ozbrojené síly vyčerpaly, kvůli čemuž se ve větší míře objevovat i dezerce a vzpoury francouzských vojáků. Německá armáda se v létě 1918 ještě jednou pokusila mohutným úderem dobýt Paříž, ovšem její útok byl i za pomoci čerstvých amerických divizí odražen. Následný protiútok zemí Dohody vedl ke zhroucení některých úseků německé obrany a následné kapitulaci Ústředních mocností.
Francie během války čelila nedostatečnému výcviku, nedostatečným počtům poddůstojníků nebo problémům se zásobováním jednotek.
Meziválečné období a druhá světová válka
Dědictví Versaillského systému Po konci první světové války bylo v rámci Versaillské mírové smlouvy Francii navráceno území ztracené během prusko-francouzské války, franouzští představitelé však měli zájem na zlomení nejen vojenské, ale i ekonomické síly svého souseda a nepřítele. Francouzskou armádou bylo okupováno Porýní a v roce 1923 v reakci na zpožďující se platby reparací vstoupila i do průmyslového Porúří. Do roku 1930 se sice Francouzi stáhli, ovšem území zůstávalo demilitarizované, než ho v roce 1936 na rozkaz Adolfa Hitlera riskantně obsadil německý Wehrmacht, který nebyl připraven na případnou rozhodnou reakci francouzské armády. Francie, zmítaná politickými krizemi, však nedokázala na německý krok účinně zareagovat, čímž zároveň umožnila německé zahájení výstavby opevnění Siegfriedovy linie podél hranic s Francií.
Francie již od roku od roku 1929 na svých východních hranicích, zejména s Německem, budovala mohutnou Maginotovou linii, systém opevnění pojmenovaný podle tehdejšího ministra obrany André Maginota. Francouzské síly však byly ke konci 30. let roztroušeny po rozsáhlé koloniální říši, což omezovalo schopnost reagovat na případný německý útok.
Bitva o Francii
Francouzské síly okamžitě po německém útoku na země Beneluxu v květnu 1940 vyrazily vstříc postupujícím jednotkám, ale byly zaskočeny tím, že hlavní úder směřuje skrz špatně prostupný terén v Ardenách a nedokázaly zastavit Němce na řece Máze. Extrémně rychlý postup Němců přes Sedan, kde došlo k průlomu mezi dvěma druhořadými francouzskými divizemi, pokračoval i díky selhání některých francouzských velitelů až k Atlantiku, kde byly od 21. května uzavřeny v obklíčení stovky tisíc francouzských a britských vojáků.
K francouzské obraně nepřispělo ani odvolání náčelníka generálního štábu Gamelina, kterého 17. května nahradil generál Weygand, kvůli čemuž byl odvolán naplánovaný protiútok proti zranitelnému křídlu postupujících německých jednotek, následně 21. května neuspěl ani protiútok u Arrasu. Zásadním momentem však bylo s ohledem na možné protiútoky zpomalení německého postupu od 23. května, které umožnilo zformování spojenecké obrany u města Dunkerk. 27. května kapitulovala Belgie, což situaci pro Spojence ještě zkomplikovalo. Přestože se jim v následujících dnech podařilo evakuovat přes 300 tisíc vojáků do Anglie, další desetitisíce francouzských vojáků zůstaly v obklíčení.
Od 10. června pokračoval německý postup do střední a jižní Francie, zároveň Francii vyhlásila válku i Itálie. Němci obešli Maginotovu linii a na její obránce zaútočili z týlu. Paříž byla dobyta 14. června 1940 a o tři dny později Francie požádala o příměří. Zatímco sever Francie byl okupován Němci a na zbytku území vládla kolaborantská vláda maršála Pétaina, část evakuovaných francouzských vojáků pod vedením generála de Gaulla se odmítala vzdát a chtěla pokračovat v boji.
Osvobození Francie V červnu 1944 se spojenecká vojska vylodila v Normandii v severní Francii, kde však narazila na tuhý německý odpor. Více úspěchů dosáhla operace Dragoon, vylodění americko-francouzských sil na jihu Francie od 15. srpna 1944. 25. srpna byla Spojenci včetně francouzské 2. obrněné divize osvobozena Paříž a poměrně rychle byla osvobozena i většina Francie. Na postupu do Německa se poté podílela 1. francouzská armáda. Studená válka Zvolení Charlese de Gaulla francouzským prezidentem v roce 1958 znamenalo zahájení odklonu Francie od NATO a naopak zaměření na vlastní strategickou autonomii, kterou měly zajistit zejména vlastní jaderné zbraně. Již na konci 50. let de Gaulle v reakci na neúspěchy proti alžírskému osvobozeneckému boji a kritice poměrů v armádě zavedl vojenské reformy, které měly za cíl ozbrojené síly modernizovat a zároveň učinit službu snesitelnější. Ozbrojené síly prošly rovněž výraznou redukcí zejména pozemního vojska – zatímco v roce 1958 měly pozemní síly k dispozici téměř 775 tisíc vojáků, z čehož více než půl milionu sloužilo v severní Africe, o pět let později celkové počty klesly na méně než půl milionu a dále k nevoli generálů pozemního vojska, před kterými dostávaly prioritu letectvo a námořnictvo, klesaly. vlevo|náhled|Generál Charles de Gaulle, pozdější prezident Francie, v roce 1945 V polovině 60. let již měli Francouzi k dispozici strategické bombardéry Mirage IV, které mohly nést jaderné pumy, na počátku 70. let pak byly do výzbroje zařazeny i jaderné ponorky schopné odpalovat balistické střely s jadernými hlavicemi a poté i ze země odpalované balistické střely s jadernými hlavicemi.
Jaderné zbraně dle nové francouzské doktríny měly být použity i proti civilním cílům, čímž měly způsobit pro případného agresora nepřijatelné škody, nikoli nutně vést k jeho naprostému zničení, a odstrašení zároveň nemělo být směřováno pouze proti Sovětskému svazu a zemím Varšavské smlouvy.Eichler (1990), s. 22-27. Vlastnictví jaderných zbraní následně de Gaullovi umožnilo v roce 1966 vystoupit z vojenských struktur NATO (nikoli však politických) a převzít tak kompletní kontrolu nad velením francouzským ozbrojených sil. Samotné vystoupení však neznamenalo zásadní změnu bezpečnostní situace v západní Evropě, neboť Francie ani nadále nevylučovala zapojení svých sil v rámci bojových jednotek NATO, zvláště když měla zásadní zájem na odražení případné hrozby útoku Varšavské smlouvy ještě mimo území samotné Francie a na území Západního Německa udržovala francouzské jednotky v podobě 1. a 3. divize.
Situace se začala výrazněji měnit v polovině 70. let, kdy na post prezidenta nastoupil Valéry Giscard d'Estaing, který Francii nasměroval zpět k atlantismu.Eichler (1990), s. 48-49. Zásadní změnou bylo rozšíření jaderného odstrašování o tzv. taktické jaderné zbraně, které měly umožnit pružnější reakci na ohrožení i v případě konvenčního konfliktu.Eichler (1990), s. 50-53.
Prohlubování vojenských vztahů s NATO pokračovalo i v 80. letech během prezidentství Françoise Mitteranda, a to zejména se Západním Německem, kde kromě trvalé dislokace francouzského 2. armádního sboru na území NSR docházelo ke sbližování na úrovni vojenské strategie a taktiky, ale i spolupráci na vývoji a výrobě nových zbraní.Eichler (1990), s. 78-80. Francie se soustředila na profesionalizaci ozbrojených sil a zavádění nového uskupení – Force d’action rapide (FAR – vojsko pro rychlé nasazení), které mělo vynikat svou rychlou nasaditelností v místě ohrožení, zejména proti vojskům Varšavské smlouvy.Eichler (1990), s. 82-83. První odzbrojovací smlouvy, podepsané mezi USA a SSSR, týkající se snížení počtu jaderných hlavic či některých kategorií zbraní, vyvolaly ve Francii nejednoznačné přijetí, neboť u vrcholných francouzských představitelů panovala obava z možného zahrnutí Francie do odzbrojovacích smluv a snížení jaderného potenciálu země.Eichler (1990), s. 99-102.
Na počátku 90. let francouzské ozbrojené síly disponovaly kromě zámořských sil třemi armádními sbory a čtyřmi divizemi FAR se zhruba 290 tisíci vojáky, vojenským námořnictvem, vyzbrojeným mj. šesti jadernými ponorkami a dvěma letadlovými loděmi s celkem 70 tisíci vojáky a vojenským letectvem s téměř 100 tisíci vojáky.Eichler (1990), s. 116-130.
Současnost