Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako medvěd polární, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblast. Oproti ostatním medvědům využívá užší ekologickou niku, na niž se výborně adaptoval tělesnými vlastnostmi uzpůsobenými na nízké teploty, na pohyb na sněhu, po ledu a v neposlední řadě na plavání v chladné vodě. Tepelnou izolaci mu zajišťuje hustá srst a silná tuková vrstva pod kůží. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni (Phocidae), zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. Druh popsal anglický námořník Constantine John Phipps v roce 1774.
V kohoutku může měřit až 1,6 metru, délka těla činí přibližně 2,5 metru, a stojí-li na zadních nohou, dosahuje výšky okolo 2,4–3,3 metru. Samec může vážit 300–800 kg (výjimečně i více) a největší hmotnosti dosahuje obvykle před začátkem období zimního klidu (tedy zcela vykrmený). V současné době bývá považován za nejtěžší dravé zvíře žijící na souši. Údajně největší doposud známý exemplář dosáhl váhy 1 002 kg a vzpřímený mohl být vysoký kolem 3,5 metru. Samice jsou výrazně menší a váží okolo 150–300 kg, v březosti až 500 kg.
Období páření probíhá od konce března do začátku června. Samice je gravidní 6,5–9 měsíců, ale prodělává takzvanou utajenou březost, kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Medvíďata se rodí slepá a hluchá, o hmotnosti 450 až 900 gramů. Ve věku 4–5 měsíců jsou již schopna pozřít tuhou stravu a až do stáří 2–3 let sbírají zkušenosti od své matky. Do pohlavní zralosti se dostanou při dovršení čtvrtého až šestého roku života. Medvěd lední se ve volné přírodě jen zřídka dožije více než 30 let. V zajetí se samice medvěda ledního dožila téměř 44 let.
Na základě nekompletních studií odborníci usuzují, že v divoké přírodě žije okolo 23 000 jedinců (rok 2018). V zajetí je chováno cca 300 zvířat (rok 2022). První, avšak umělý odchov mláděte se podařil v Zoo Praha v roce 1942.
Medvěd lední je chráněn mezinárodními dohodami. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej od roku 2006, v roce 2008 a po poslední uvedené studii z roku 2015 vede jako zranitelný druh, a to především na základě nejisté budoucnosti s ohledem na možné či už působící hrozby způsobené člověkem nebo vzniklé v důsledku ekologických změn.
Rozšíření a početnost vlevo|náhled|Lední medvěd při tzv. driftování|alt=Světlá fotografie zachycující medvěda ledního při tzv. driftování mezi kusy ker. Lední medvědi se pohybují prakticky po celé Arktidě, primárně podél polárního ledového obalu a jen vzácněji v blízkosti severního pólu, pouze v létě někteří medvědi proniknou až sem. Pohybují se v prostředí, kde teploty běžně klesají až k -46 °C, ale mohou vystupovat i nad 25 °C, přičemž průměrné teploty v Arktidě jsou -34 °C (v zimě) a 0 °C (v létě). V zimním období se nejnižší teploty vyskytují v severovýchodní Sibiři, kde bylo naměřeno až -69 °C. V letním období naopak nejvyšších hodnot dosahují vnitrozemské oblasti Sibiře, Aljašky a Kanady, kde mohou teploty vystoupit až na 32 °C.
Přirozeným prostředím jsou pro ně bloky ledových ker, okraje břehů a otevřené vody, tvořící vzájemnou kombinaci (viz polynie). V nepříznivém období, při letním tání, jsou nuceni pobývat i na pevnině. V zimě je lze spatřit až na jihu Kanady v zamrzlém Jamesovu zálivu. Podobně se v období migrace stahují do blízkosti kanadského města Churchill v provincii Manitoba, kde vyčkávají, než zamrzne Hudsonův záliv. Do Churchillu se na tuto podívanou každým rokem sjíždějí stovky turistů. Vlivem takzvaného driftování na ledových masivech je může mořský proud či vítr zanést daleko na jih, a tak byli spatřeni například též v Norsku, nebo dokonce až na japonském ostrově Hokkaidó. Vzácně se může objevit na severu Finska či na Islandu. Konkrétně na Island se občas dostává z Grónska a z bezpečnostních a finančních důvodů je zde zabíjen.
Celkově se tedy medvěd lední rozšířil do oblasti Dánska (Grónsko), Norska (Špicberky, Jan Mayen, Medvědí ostrov), Ruska (Země Františka Josefa, Nová země – proslulá testy jaderných zbraní v letech 1955 až 1990, které mohly mít negativní vliv na genetiku zdejších medvědů, Severní země, Novosibiřské ostrovy, Wrangelův ostrov, Kamčatka, Anadyrský záliv), USA (Aljaška, okolí Yukonu, Labrador) a Kanady. Nejvíce medvědů (60–80 %) žije na severovýchodě Kanady. Všechny zmíněné státy jednotně spolupracují pod záštitou dohody, v níž se společně shodují na důležitosti zachování a ochrany přeživší populace medvěda ledního, a zároveň přislíbily spolupráci v oblasti výzkumu. Ilegální lov je kontrolován příslušnými úřady.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) od roku 2015 uvádí, že k poklesu dochází asi u tří z celkem 19 známých regionálních populací. Jednu subpopulaci vědci označili za rostoucí, šest za stabilní a posledních devět za blíže nespecifikované, neboť není k dispozici dostatek údajů. Na základě těchto nekompletních studií biologové usuzují, že v divoké přírodě žije okolo 26 000 jedinců (v rozmezí 22 000–31 000 ). Ve studii publikované v roce 2018 odborníci počítají s populací okolo 23 000 jedinců (v rozmezí 15 972–31 212). Podle zprávy z roku 2018, kterou vydala vláda kanadského teritoria Nunavut, populace medvědů ledních roste a představují větší nebezpečí pro místní inuitské komunity, protože se stále více přibližují k lidské infrastruktuře. Jiní odborníci tyto situace připisují klimatickým změnám, ale nemyslí si, že by byla populace medvědů na vzestupu. Podle nejnovějších odhadů z roku 2023 vzrostla populace medvědů na 29 000, respektive více než 32 000 jedinců. náhled|Mapa s vyznačenými 19 subpopulacemi medvěda ledního (více viz odstavec vlevo) Populace medvědů ledních se dělí podle výskytu na 19 subpopulací (viz obrázek vpravo), a sice: na jedince či skupinu žijící v oblasti východního Grónska (EG), Barentsova moře (BS), Karského moře (KS), Moře Laptěvů (LVS), Čukotského moře (CS), severního a jižního Beaufortova moře (SBS a NBS), Melvillova průlivu (VM), Kanálu M'Clintock (MC), Boothijského zálivu (GB), Lancasterova průlivu (LS), Norského zálivu (NB), Kaneova pánve (KB), Baffinova zálivu (BB), Davisova průlivu (DS), Foxova zálivu (FB), západního a jižního Hudsonova zálivu (WHB a SHB) a v okolí Ostrovů královny Alžběty (QE).Status Report on the World’s Polar Bear Subpopulations. IUCN/SSC Polar Bear Specialist Group 2021. [cit. 2023-10-10]. Dostupné online. (anglicky)
V roce 2022 objevil mezinárodní tým vědců geneticky odlišnou populaci ledních medvědů čítající asi 300 jedinců, která se usadila v jihovýchodní části Grónska. Předpokládá se, že tato populace byla po dlouhou dobu (nejméně 200 let) izolovaná. Podle odborníků pravděpodobně splňuje kritéria pro zařazení coby 20. známé subpopulace ledních medvědů.
Taxonomie vlevo|náhled|Lední medvěd se přímo adaptoval na život v chladné Arktidě. |alt=Fotografie zachycující uprostřed medvěda ledního sestupujícího po zasněženém ledovém povrchu. Lední medvěd náleží do rodu Ursus (medvěd) a řadí se do čeledi Ursidae (medvědovití). Od ostatních savců řádu Carnivora (šelmy) se tento rod robustních šelem oddělil před asi 38 miliony let. Z evolučního hlediska jsou medvědovití nejmladšími šelmami. Tito tvorové mají úzkou vazbu na šelmy psovité. Příbuzenství je tak patrné, že jsou označováni za jednu z postranních větví psovitých. Výchozí formou medvědovitých byla poměrně malá a převážně na stromech žijící zvířata, která se až teprve později přizpůsobila pozemnímu způsobu života. Koncem oligocénu až začátkem spodního miocénu to byli tvorové velcí asi jako dnešní liška, teprve s postupem času rostli do větších rozměrů. Kosterní pozůstatky jedné z těchto nejstarších forem byly objeveny mimo jiné i v Čechách, a sice v Tuchořicích u Loun. Během miocénu se již objevily i první velké formy, které rostly do podobných rozměrů jako dnešní grizzlyové nebo medvědi lední (např. rod menších druhů Hemicyon a mladší pokračovatel větších zástupců rod Agriotherium). Moderní rod Ursus má své nejstarší zástupce v mladším pliocénu a jedním z nich je tehdejší největší medvědovitá šelma – vyhynulý medvěd jeskynní (Ursus spelaeus), který byl o něco málo větší než dnešní medvěd hnědý a mohl dosahovat hmotnosti 250–500 kg.
Fylogenetický strom současných druhů medvědů (viz níže) vytvořený na základě fosilních nálezů dokazuje, že nejblíže příbuzný medvědovi lednímu je medvěd hnědý (Ursus arctos). S tímto druhem sdílí hned několik společných znaků, například podobnou chemicko-biologickou strukturu mozku nebo je hostitelem stejných střevních parazitů (např. Baylisascaris transfuga). Objevené fosilie a genetický výzkum (mitochondriální DNA) naznačuje, že se od medvěda hnědého oddělil asi před 300–150 tisíci lety, pravděpodobně kvůli změnám klimatu resp. zaledňování. Avšak dle novější studie z roku 2024 (na základě podrobnějšího zkoumání konkrétních genů podílejících se na typu a barvě srsti či na kardiovaskulární funkci) je druh poměrně velmi mladý a spatřil světlo světa teprve před 70 tisíci lety. Naproti tomu jiné genetické výzkumy z let 2014, 2012 a 2022 přicházejí s tím, že k odtržení došlo před 400 tisíci lety (kompletní genom), případně před 600 tisíci lety (jaderná DNA) a nebo dokonce už před 1,3 až 1,6 miliony let. Kosterní pozůstatky dále prozradily, že se podoba jeho stoliček oproti příbuznému druhu změnila na ty, které jsou typické pro masožravce (medvěd hnědý je všežravec). Stalo se tak přibližně v období před 20–10 tisíci lety. Za nejstarší dochovanou fosilii medvěda ledního se považuje nález dolní čelisti dospělého samce z roku 2004 na Špicberkách, jejíž stáří se datuje do doby před 130–110 tisíci lety.(česky) Fylogeneze vycházející z genetické studie z roku 2017:Fylogeneze vycházející z genetické studie z roku 2007: náhled|Hybrid pizzly v Zoo Osnabrück (Dolní Sasko, Německo) Lední medvěd tráví více než polovinu svého života na mořském ledě a na základě této skutečnosti nese i vědecké jméno; poprvé jej popsal anglický důstojník královského námořnictva Constantine John Phipps roku 1774 a přiřadil mu vědecké jméno latinského původu Ursus maritimus, v překladu námořní či mořský medvěd, právě na základě jeho biotopu a způsobu života. Protože je doslova závislý na plovoucích ledových krách, považuje se za druh mořského savce.
Asi v polovině 19. století byl lední medvěd řazen do vlastního rodu Thalarctos, z čehož sešlo poté, co byly nalezeny důkazy o křížení s medvědy hnědými, objasňující druhovou evoluční divergenci. Získal tak zpět původní vědecký název Ursus maritimus, který již navrhl C. J. Phipps. Křížení obou druhů probíhalo po dlouhou dobu, což dospělo k tomu, že v populaci medvěda hnědého bylo nalezeno 2 % (v některých případech také 5 až 10 %) genetického materiálu medvědů ledních. Společně také plodí životaschopné (plodné) potomky; hybrid vzniklý křížením s poddruhem grizzly se nazývá pizzly. Na základě této skutečnosti by mohl být medvěd lední s medvědem hnědým natolik blízce příbuzný, že by se mohlo jednat o poddruh. Jejich vzájemné morfologické a fenotypické rozdíly však tuto možnost vylučují.
Některé starší studie vycházející z původních popisů dělily populaci této šelmy na dva poddruhy: medvěd lední americký (Ursus maritimus maritimus) a medvěd lední sibiřský (Ursus maritimus marinus). Nicméně naprostá většina odborníků v současnosti (rok 2023) toto rozdělení neuznává a považuje medvěda ledního za monotypický druh. Známý je však jeden vyhynulý poddruh, Ursus maritimus tyrannus, který byl popsán z jediného fragmentu loketní kosti nalezené v Londýně. Tento medvěd žil na konci pleistocénu a byl o něco větší než recentní druhy medvědů. Některé autority se však přiklánějí k názoru, že jde spíše o poddruh medvěda hnědého.