Psychiatrická nemocnice Bohnice (do 30. června 2013 Psychiatrická léčebna Bohnice) se nachází v Praze-Bohnicích (městská část a městský obvod Praha 8) a nabízí léčbu psychiatrických onemocnění dospělých, dětí, seniorů, a léčbu závislostí.
Velkoryse pojatý areál vyrostl v letech 1903 až 1916 na „zelené louce.“ Jeho dominantou je kostel sv. Václava a hlavní administrativní budova připomínající barokní zámeček. Celý areál má rozlohu 64 hektarů a architektonicky hodnotné pavilony jsou zasazeny do vzrostlého parku, který je otevřený pacientům i veřejnosti a nabízí klidné prostředí k procházkám a regeneraci sil. Součástí areálu je také Divadlo Za plotem, kde se konají různé kulturní a vzdělávací akce, přilehlý Klubu V. kolona a socioterapeutická farma v prostorách původního statku, která nabízí pracovní terapii a hipoterapii.
V lidové řeči je slovo „Bohnice“ užíváno jako symbolické obecné označení blázince nebo psychiatrického ústavu.
Historie
Založení a první světová válka (1903 – 1918) Ústav byl založen počátkem 20. století, kdy vzhledem k novým ekonomickým a společenským poměrům (prudký rozvoj industrializace a zhoršování životních a sociálních podmínek obyvatel) rostla potřeba psychiatrických lůžek, zejména v Praze. Zemský výbor Království českého, který v té době spravoval zemské ústavy pro choromyslné, rozhodl usnesením ze dne 12. listopadu 1903 o stavbě nového ústavu pro choromyslné v Bohnicích u Prahy. Za tímto účelem zde zakoupil velkostatek s polnostmi a přilehlým Čimickým hájem. Organizačně vznikající ústav fungoval jako pobočka (kolonie pracujících nemocných) pražského ústavu (dnešní Psychiatrická klinika na Karlově) a lékařským řízením kolonie byl pověřen MUDr. Antonín Růžička. V roce 1904 přišly z pražského ústavu první pacienti, kteří vykonávali pomocné práce. V roce 1909 zde pracovalo tři sta nemocných a usnesením ze dne 28. dubna 1909 vznikl samostatný ústav s titulem Královský český zemský ústav pro choromyslné v Bohnicích.
Prvním ředitelem léčebny byl MUDr. Jan Hraše, po něm ústav převzal MUDr. Bohuslav Hellich (1913 – 1918). Šedesát čtyři hektarů z celkové plochy pozemků 303 ha bylo určeno pro vlastní ústav a v letech 1906 až 1912 zde bylo postaveno celkem 28 léčebných pavilonů. Vzniklo také mnoho provozních objektů: čerpací stanice pro zpracování užitkové vody z Vltavy, vodojemy, elektrárna, kotelna, kuchyně, prádelna, dílny, sklady, prosektura, administrativní budova, areál zemědělského statku, obytné budovy a další. Nově vzniklý ústav byl tehdy společně s vídeňským ústavem nejmodernějším a největším obdobným zařízením v Rakousku-Uhersku, byl projektován na 1 774 lůžek. Oba ústavy měly dokonce stejného architekta Václava Roštlapila (mj. tvůrce monumentální Strakovy akademie v Praze-Klárově a Akademie výtvarných umění v Praze-Letné).Psychiatrická nemocnice Bohnice: Historie nemocnice. Josef Tichý, 2015. Dostupné z WWW. Roštlapil je autorem architektonických návrhů administrativní budovy, kostela a vil v jižní části ústavu.
Díky velkorysému počtu pavilonů se v zařízení uplatňovala tehdy výjimečná diferenciaci nemocných. Existoval pavilon pro klidné, méně klidné a neklidné pacienty, pavilon pro nemocné upoutané na lůžko, pro postižené tuberkulózou nebo infekční chorobou apod. Samostatný pavilon sloužil ke zkoumání duševního stavu pachatelů nejzávažnějších trestných činů před zahájením trestního řízení.
První nemocný z terénu, který nebyl přeložen z jiného ústavu, byl přijat v roce 1910. Následující rok byla pro ústav stanovena spádová oblast, kterou tvořily dvě městské části v Praze a 35 správních obvodů c. k. okresních hejtmanství: okresy východních a středních Čech a část jižních a severozápadních Čech. V roce 1913 se 14 lékařů staralo o 1 893 nemocných. Počet pacientů stoupl v roce 1916 až na 2 186 a v roce 1919 dosáhl minima 810 nemocných. Během první světové války se některé pavilony využívaly jako vojenský lazaret, např. pro 182 duševně nemocných evakuovaných z ústavu v italském Tridentu.náhled|Administrativní budova u hlavního vchodu v pohledu z areálu (2012)Pracovní podmínky byly velmi náročné. Mladí pracovníci trávili kromě jedné odpolední vycházky celý týden v areálu ústavu, i když byli mimo službu. Na těžších odděleních často přespávali přímo v ložnici nemocných, aby noční služba měla po ruce posilu v případě náhlého neklidu. V roce 1914 vznikl pro odlehčení ústavní hudební sbor, kde hrávali i někteří pacienti a který přetrval až do padesátých let 20. století. Později byl zřízen početný sbor tamburašů.
Mezi dvěma válkami (1919 – 1938) Zemské správní uspořádání zůstalo zachováno i po vzniku samostatného Československa a ústav v Bohnicích byl nadále zemským zařízením. Samostatná obec Bohnice se dnem 1. ledna 1922 stala součástí velké Prahy, konkrétně Prahy 8 – Libně. Díky hospodářské konjuktuře se do roku 1924 v jihozápadní části areálu postavilo dalších 8 pavilonů s 212 lůžky. Celková lůžková kapacita ústavu tím dosáhla 1 986 lůžek. Ústav měl 930 zaměstnanců, což představovalo ideální poměr tří nemocných na jednoho opatrovníka. V době, kdy dohled nad nemocným převažoval nad možnostmi léčebné péče, umožňovaly tyto počty zajištit bezpečnost nemocných i personálu.
V roce 1926 přešel zemědělský statek pod přímou správu zemského správního výboru. Provoz statku nicméně i nadále zajišťovali pacienti ústavu. Psychicky způsobolí a práce schopní jedinci byli po celou dobu od založení ústavu, během první republiky i za německé okupace zapojeni do všech pomocných provozů ústavu. Pracovali v zahradnictví a zelinářství, v zemědělském hospodářství, při údržbě parku a komunikací, v kuchyni, prádelně, dílnách i při úklidu na odděleních. Začlenění nemocných do pracovního procesu při trvalé nebo dlouhodobé hospitalizaci jim poskytovalo v chráněném prostředí ústavu potřebný klid a bylo terapeuticky velmi účinné ale také nezbytné pro udržení chodu ústavu.
Od dob svého vzniku uplatňoval ústav, umístěný daleko od města, bytovou politiku, která přispívala ke konsolidaci počtu zaměstnanců. Završil ji v letech 1920–1924 výstavbou deseti domů, tzv. Ubikací, které navazovaly na východní frontu areálu. Po jejich dokončení měl ústav 44 obytných domů (22 přímo v areálu) se 320 byty pro zaměstnance.
Během hospodářské krize narůstal počet duševně nemocných. V roce 1937 dosáhl bohnický ústav průměrného denního počtu 2 534 pacientů a následující rok dokonce nejvyššího počtu v historii, 2 567 nemocných.náhled|Administrativní budova v roce 2023
Nacistická okupace (1939 – 1945) Během nacistické okupace péče o nemocné ustrnula na úrovni jejich ošetřování a po hospodářské stránce žil ústav z podstaty. Při americkém náletu na Dobřany v dubnu 1943 zahynulo v tamní léčebně 360 pacientů a poté odsud bylo asi 300 nemocných převezeno do Bohnic. V srpnu téhož roku Bohnice přijaly také pacienty ze zrušeného ústavu německobrodského. Současně sem byl převeden ošetřovatelský a částečně i technický personálze zrušeného ústavu. Tři pavilony byly vyčleněny pro tuberkulózní oddělení nemocnice na Bulovce, do dalších dvou byl přemístěn ústav pro hluchoněmé z Radlic. Situace ohledně přídělu léků a některých potravin se stále zhoršovala. Vzhledem k tomu, že ústav měl vlastní zelinářství, pekárnu a z minulosti dostatek prádla a oděvů s možností jejich oprav v ústavních dílnách, nebyl standardní chod zařízení ohrožen.
Ústav sloužil jako útočiště pro osoby podezřelé z protinacistické činnosti. V září 1942 došlo k odhalení ilegální skupiny zaměstnanců, kteří pomáhali rodinám uvězněných odbojářů a šířili zakázané tiskoviny. Čtrnáct členů skupiny zahynulo v koncentračním táboře v Osvětimi a jeden byl popraven v Terezíně.
Poválečné období (1945 – 1950) Na počátku osvobozené republiky odešla generace zakladatelů a budovatelů ústavu a bylo proto třeba radikálně obměnit kolektiv pracovníků. Mnoho nově příchozích ošetřovatelů přicházelo pouze se základním vzděláním, nebo řemeslnou odborností. Ústav si proto první poválečnou generaci ošetřovatelů vychoval sám v odborných kurzech. Po doplňovacím výcviku a úspěšném složení mimořádných diplomových zkoušek obdrželo 311 ošetřovatelů a ošetřovatelek z celkového počtu 546 mimořádný ošetřovatelský diplom.
Od 1. července 1947 byl ústav přejmenován na Zemský ústav pro duševně a nervově choré v Praze VIII – Bohnicích. Po politických změnách v únoru 1948 došlo ke správní změně zemského na krajské zřízení a ústav přešel pod správu hlavního města Prahy a dostal název Státní nemocnice psychiatrická v Praze 8 – Bohnicích.
V letech 1949–1952 byla v nemocnici založena pobočka vyšší školy sociálně zdravotní a mnoho jejích absolventů našlo uplatnění v bohnickém ústavu. V roce 1949 byla nemocnice jedním z největších zařízení svého druhu v Československu. Kromě 36 léčebných pavilonů a 44 obytných budov měla 46 budov pro pomocné zdravotnické, provozní a technické účely, zahradnictví a zelinářství a vlastní hřbitov. Obhospodařovala celkem 80 ha pozemků a kromě toho provozovala 27 dílen a provozoven, díky nimž byla v určitém smyslu soběstačná.
Omezení provozu (1951 – 1956) Předsednictvo vlády ČSR rozhodlo 19. prosince 1950 o zrušení nemocnice, areál měl sloužit jako kasárna protivzdušné obrany. Pacienti měli být přeloženi do léčeben, kam patřili podle tzv. domovského práva. Pro nemocné příslušící do Prahy byly vytipovány náhradní objekty v bývalém internačním táboře v Terezíně nebo areál bývalého kláštera v Rajhradě u Brna.
Od roku 1951 nemocnice nepřijímala nové pacienty a spádovou oblastí pro Prahu byla určena psychiatrická nemocnice v Kosmonosech. Náhradní objekty ale nebylo možné bez potřebných úprav využívat, proto se kosmonoská nemocnice brzy přeplnila. Vzhledem k této situaci a soustavnému tlaku orgánů hlavního města Prahy a Ministerstva zdravotnictví došlo k revokaci původního usnesení. V Bohnicích bylo ponecháno 1 000 lůžek v sedmnácti pavilonech, 1 400 pacientů bylo přeloženo do zbývajících českých, ojediněle i moravských léčeben. Odešel také odpovídající počet zdravotnických, případně technických zaměstnanců, ale jejich rodiny zůstaly nadále bydlet v Bohnicích. Spádovou oblastí nemocnice bylo stanoveno pouze hlavní město Praha s výjimkou pacientů z Prahy 2, kteří spadali na psychiatrickou kliniku na Karlově.
Ve zrušené části nemocnice zůstala kromě devatenácti pavilonů nejdůležitější hospodářská zařízení: hlavní kotelna, strojovna, vodárna, kuchyně, prádelna a všechny řemeslnické dílny. Vojenská správa nedodržela původní přísliby společného užívání provozních a technických zařízení a vyvíjela trvalý tlak, aby si nemocnice zřídila vlastní klíčové provozy. Původně zaměstnanecká kuchyně v zadním traktu divadla byla upravena na kuchyni centrální, byly zrekonstruovány dvě nízkotlaké kotelny a postaveny garáže a transformační stanice. Budova divadla byla využita pro vedení a správu nemocnice. Kromě léčebných pavilonů měla nemocnice 4 provozní budovy, 273 bytů pro zaměstnance ve 33 obytných budovách a 6 budov pro jiné účely. Počet zaměstnanců z roku 1950 se snížil z 773 na 352, z toho 250 zdravotnických a 102 správních a provozních profesí. V roce 1952 přibylo oddělení pro děti a v roce 1955 byla zřízena psychiatrická katedra Ústavu pro doškolování lékařů, která prováděla odbornou výchovu lékařů.
Obsazení zbylých pavilonů se oproti počtům uvažovaných při jejich stavbě zdvojnásobilo. Pacienti spali na nouzových lůžkách na chodbách a na matracích, rozkládaných na noc mezi lůžka ostatních pacientů. V polovině roku 1956 došlo mezi ministerstvy národní obrany a zdravotnictví k dohodě o navrácení části nemocnice, přechodně používané vojenskou správou, rezortu zdravotnictví.
Období 1956 – 1989 Ve vrácené části bylo v letech 1957–1960 upraveno a zrekonstruováno 9 pavilonů a řemeslnické dílny se postupně v roce 1957 vrátily do svých objektů. Provoz centrální kuchyně byl obnoven 1. února 1958. Předávání objektů bylo oficiálně ukončeno 1. listopadu 1964, nicméně pavilon č. 36 si vojenská správa ponechala až do roku 1991.