Putim je obec v okrese Písek v Jihočeském kraji. Leží na pravém břehu řeky Blanice, asi šest kilometrů od města Písku. Žije v ní obyvatel. Ve vesnici se nachází raně gotický kostel svatého Vavřince, pozdně gotická fara, či Podkostelní rybník známý svými výlovy ryb.
Putimí vede železnice a je zde železniční nádraží vybudované v roce 1875. Vesnice se proslavila i v literatuře. V Putimi se odehrává část příběhu vojáka Švejka z románu českého spisovatele Jaroslava Haška. Dále se v obci odehrává děj románu Jan Cimbura od Jindřicha Šimona Baara založeného na událostech historické postavy Jana Cimbury, kterého připomíná náhrobek na hřbitově u kostela svatého Vavřince, či památní deska na domu čp. 25, kde tento rodák ze Semic žil. Část obce má zvláštní právní ochranu vzhledem k tomu, že je zde ochranné pásmo nemovitým kulturním památkám v obci Putim.
Historie Pravěk thumb|left|Bývalý mlýn
Již August Sedláček upozornil, že oblast Putimi je obydlená odedávna a ves samotná, v okolí dobou středověku nejvýznamnější, je patrně starší než nedaleké město Písek. Na dávné osídlení oblasti upozornil i nález pohřební popelnice jedním z putimských obyvatel, jak poznamenává Josef Koch, toho času řídící učitel Putimské školy, do obecní kroniky z let 1929–1931Státní okresní archiv Písek, fond Obecního úřadu Putim, sign. I/1, Osada Putim – staré paměti. Dějiny osady Putimě. Doplněk k obecní pamětní knize z roku 1915. Sebral Josef Koch, řídící učitel. 1929–1931. s. 3–4.. Až další archeologická zkoumání (převážně druhé poloviny 20. století) však odhalila plný rozměr těchto náznaků a uvedla oblast v okolí Putimi mezi významná archeologická naleziště v Čechách. Vůbec nejstarší doklady lidské aktivity v oblasti doložil v padesátých letech Mojmír Mazálek nálezem pěstního klínu a jiných artefaktů datovaných do doby středního paleolitu nedaleko severního břehu rybníka Řežabince při vrchu Pikárna. Další četné nálezy štípané kamenné industrie ve stejné lokalitě indikují o něco mladší dílnu magdalénské kultury. Jiné nálezy při výzkumech například archeologů Jiřího Fröhlicha či Bedřicha Dubského rozšířily inventář kamenných industrií a doložili také mezolitická sídliště zejména v severní části Putimi a to po obou stranách řeky Blanice. Přestože ještě nelze hovořit o souvislém osídlení oblasti, společenství pravěkých lovců a sběračů se do okolí Putimi pro jeho příznivé podmínky často vracela, čemuž nasvědčuje jak velké rozprostření artefaktů, tak rozmanitý původ užitých materiálů jednotlivých nálezů jako kupříkladu gagátové ozdoby nejspíše hornorakouského původu či pazourek z oblasti severně od Čech.Fröhlich, 1997. s. 174.
O něco mladší osídlení oblasti dokládají nálezy hrobů obsahující keramiku a jiné nástroje řazené k mohylové kultuře střední doby bronzové, později ke kultuře knovízské. Chronologicky další nálezy (po mezolitické industrii nejpočetnější) indikují pozdně halštatské a časně laténské sídliště v bezprostřední blízkosti soutoku Blanice a Otavy, který je nyní uměle posunut o zhruba 550 metrů severněji. Že se nyní jednalo o stálé obydlení dokazují nálezy přeslenů a drtidla na obilí či pozůstatky kůlů nadzemních staveb. Sídliště doby římské a mladohradištní pohřebiště byly nalezeny při sondáži na zahradě putimské fary roku 1996.
Středověk thumb|Most přes Blanici
Vůbec poprvé se zmínka o Putimi vyskytuje v listině (jedná se o actum spurium) Přemysla Otakara I. nesoucí datum 17. ledna 1205. Jedná se o přepis listiny ještě starší z období vlády Vladislava II., který tím daroval lesy v okolí Putimi benediktinům z kláštera svatého Jana Křtitele v Ostrově.CDB I. – Gustav Friedrich (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I. Praha 1904–1908. č. 179. s. 176. Historikové často zmiňují písemnost ještě starší, ve které měl kníže Břetislav II. darovat ostrovským benediktinům putimskou kapli sv. Petra (nejstarší sakrální budovu v okolí) spolu s částí řeky Blanice a čtverem popluží. Konkrétní datum založení vesnice je však dosud neznámé. Dle Augusta Sedláčka pochází název Putimi od jejího zakladatele Putima, podobně jako je tomu s Putimovem u Pelhřimova.Sedláček (1911), s.16 Existují však i další úvahy o původu jména vesnice, jako například odvození od Půty z Rýzenburka či od slovesa "putovati" (kvůli zemské stezce, jež Putimí vedla). V této době měla být Putim mezi okolními vesnicemi nejvýznamnější a mělo se jednat o trhovou ves. Přestože si Písek nechal zapsat držení Putimi do zemských desek až 6. května roku 1542, předpokládá se, že byla Putim v jeho držení už dříve, snad již od dob kolem husitských válek a zápis z roku 1542 je jen doplněním do desek kvůli požáru Pražského hradu roku 1541, kdy velká část záznamů podlehla plameni. Když se v první půli roku 1547 postavili Písečtí na stranu českých stavů a dalších měst v povstání proti Ferdinandovi I., byla Putim s jinými statky po králově potlačení odpůrců Písku odejmuta a to do roku 1549.
Novověk náhled|Putim na císařských otiscích Stabilního katastru mapovaných roku 1837 a tištěných 1841
Vesnice Putim neunikla ani svárům třicetileté války. V noci na 30. září 1620 se měl v Putimi, od vojska poničené, ubytovat generál císařských vojsk Karel Buquoy při obléhání a následném vyplenění města Písku.Sedláček (1911), s. 116. Roku 1623, kdy císař úspěšně potlačil domácí povstání, byl Písek s jeho statky (tedy i Putimí) převeden na nechvalně známého nizozemského žoldnéře Dona Martina de Hoeff Huertu, který měl krátce Písek v držení již dříve jako velitel dosazené císařské posádky roku 1619, ale pro jeho krutovládu Písečtí otevřeli raději brány Mansfeldovu vojsku. Huerta měl Písecká panství v držení až do 23. listopadu 1637, kdy zemřel.Sedláček (1911), s. 129–158. Putimští vzpomínají na jeho zatížení různými poplatky, jako například daň tzv. železná kráva, kdy museli poddaní platit 5 krejcarů za každou drženou krávu. Tyto vybrané peníze měli plynout do záduší, což jistě ocenili místní faráři a daň se udržela v platnosti minimálně do roku 1774, jak je připomínáno v pamětní knize Putimi.Soka Písek, OP, sign. I/1, Osada Putim – staré paměti. Dějiny osady Putimě. Doplněk k obecní pamětní knize knize z r. 1915. Sebral Josef Koch, řídící učitel. 1929–1931. s. 45. Série neštěstí neustala ani po válce, kdy roku 1655 ves vyhořela a nadto v okolí řádila morová nákaza.Wretzlová-Pixová (1992), s. 10.
V druhé půli sedmnáctého století, kdy po Českých zemích obecně rostla nespokojenost s robotou a člověčenstvím vyvrcholily zmatky ohledně vlastnického vztahu mezi Pískem a Putimí v řadě neposlušností a nepokojů. Jádrem svárů byla obvykle nechuť Putimských (ale i ostatních sedláků z okolí – například se Semic či Smrkovic) robotovat pro město a odvolávali se, že jejich povinností je robotovat pouze pro záduší Putimské, tou dobou velice zchudlé, jak je k tomu roku 1665 vybízel písecký děkan Jan Bedřich z Bechyně. Tento spor dokonce překročil hranice Píseckého panství a pobouřil i samotného arcibiskupa pražského. Spor byl klasicky vyřešen zásahem krajského hejtmana, který pod pohrůžkou pokutování donutil sedláky dostavit se k písecké radnici a přísahat poslušnost. Obdobně probíhající i řešená událost se odehrála ještě v letech 1703 a 1704. Sedláček (1911), s. 267–269. Putim tedy nebyla výjimkou a zrušení robotních povinností se dočkala až roku 1848.
Obyvatelstvo
Obecní symboly Znak a vlajka byly obci uděleny rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 19. května 1998.
Doprava Západní částí vesnice vede silnice II/140 a na východě železniční tratě Zdice–Protivín a Tábor–Ražice, na kterých se nachází stanice Putim.
Pamětihodnosti
Putim byla vyhlášena vesnickou památkovou zónou roku 1995.
Kostel svatého Vavřince vlevo|náhled|Putimský kostel svatého Vavřince při pohledu z jihu
Ještě před založením kostela zasvěceného svatému Vavřinci (jehož atribut – kovový opékací rošt, na kterém měl být umučen – pronikl do znaku i vlajky obce) stála v Putimi nejspíše románská kaple svatého Petra, jak se připomíná v listině z doby Břetislava II., která měla být ve správě benediktinů z kláštera v Ostrově u Davle. Tato kaple byla jistě jednou z nejstarších sakrálních staveb Jižních Čech. Přestože se může zdát, že kostel svatého Vavřince byl vystavěn na místě této kaple, její přesné umístění je stále předmětem diskuzí. Archeologické průzkumy Pavla Břicháčka z roku 1996, který předpokládá umístění kaple v okolí již dříve zmíněného pohřebiště mladohradištního období, však nebyly průkazné a ani jiné nálezy například Jana Michálka či Jiřího Fröhlicha místo kaple svatého Petra nemohou přesně určit.
Stejně tak nelze doposud přesně říci, kdy byla původní kaple nahrazena kostelem. Ten byl v Putimi jistě roku 1369, soudě dle záznamů o odvádění papežského desátku, jenž činil 18 grošů.RDP - Václav Vladivoj Tomek (ed.): Registra Decimarum Papalium. Praha 1873. s. 61. Architektonické prvky stavby však naznačují větší stáří kostela. Zejména jeho jižní loď nese prvky rané gotiky třináctého století a stopy písecké stavební huti, která se měla podílet například na stavbě hradu Zvíkova či Kamenného mostu v Písku, což by její stáří posouvalo zhruba do druhé poloviny 13. století. Masivnější zdivo druhé lodi kostela, situované na sever, se považuje za mladší, snad ze století čtrnáctého či patnáctého. Wretzlová-Pixová (1992), s. 17. Na otázku, která ze dvou lodí je starší se však stále nedaří s určitostí odpovědět, jelikož například jemně profilovaná žebra klenutí jižní lodi by mohla ukazovat k opačnému závěru, než je nastíněn výše.
Obě lodi měly vlastní vstup a byly odděleny zdí a to až do 18. století, kdy byla dělicí stěna zbourána a lodě propojeny. Často se můžeme setkat s názorem, že toto rozdělení bylo důsledkem náboženského rozpolcení za Husitských válek (potažmo v době, kdy Písek s Putimí stály na straně Husitů), tedy že severní loď byla určena ke kázání utrakvistů, jižní pak katolíkům. Odborná literatura zde však mlčí. Na toto rozdělení naráží i Adolf Heyduk ve své básni U Putimského kostela, kde píše:
... Loď jedna zář i světlo měla, loď druhá ku severu pohlížela. Tu jižní za chrám měli ‘Oplatkáři’, jak spílajíce říkavali staří, a severní, s tím oblým oknem v líci k svým modlitbám si vzali ‘Kališníci’ ...Soka Písek, OP, sign. I/1, Osada Putim - staré paměti. Dějiny osady Putimě. Doplněk k obecní pamětní knize z r. 1915. Sebral Josef Koch, řídící učitel. 1929–1931. s. 78.