Dalida (rodným jménem Iolanda Cristina Gigliotti; 17. ledna 1933 Káhira – 3. května 1987 Paříž) byla přední francouzská zpěvačka a příležitostná herečka, narozená v Egyptě italským rodičům, která za svou kariéru prodala více než 130 milionů desek po celém světě.
Zpočátku její repertoár tvořily zejména baladické písně a francouzské adaptace světových hitů 50. let, kdy svou kariéru písní Madona započala. Když začátkem 60. let přišla do Francie vlna yé-yé, zařadila i tyto písně do svého repertoáru. Její stále stoupající obliba byla patrná i v tom, že pro ni začali čím dál tím více komponovat hudbu a psát texty nejlepší francouzští autoři své doby, jako byl Pierre Delanoë, Pascal Sevran, Didier Barbelivien, Serge Lama a další.
Konec 60. let byl poznamenám smrtí jejího přítele italského zpěváka Luigiho Tenca, kterého našla v hotelovém pokoji mrtvého. Tato tragická událost se promítla i do jejích písní, jimž začaly vévodit písně stylu „chanson à texte“ (šansonové písně) s hluboce lidskými příběhy, k nimž se v druhé polovině 70. let přidaly písně ve stylu disco, jehož se stala vůbec první francouzskou interpretkou, když v roce 1976 natočila disco-verzi písně J'attendrai. Ze skladeb, které pocházejí z jejích posledních desek vydaných za jejího života je patrné, že se cítila nešťastně a osaměle, protože nemohla mít děti, nepodařilo se jít nalézt milujícího partnera a začínala víc a víc pociťovat přicházející stáří, na kterém nespatřovala nic pozitivního. Proto se také v noci z 2. května na 3. května 1987 rozhodla ve svém domě na rue d’Orchampt na Montmartru předávkovat barbituráty, zapít je alkoholem a odejít. Jediný vzkaz, který těsně předtím, než zemřela, napsala, zněl: „Život se mi stal nesnesitelným. Odpusťe mi.“
Její bratr Orlando (vlastním jménem Bruno Gigliotti) byl od 70. let jejím producentem a po její smrti se stal ochranitelem jejího odkazu. Díky němu vycházejí každým rokem nové nosiče s původními, ale i remixovými nahrávkami a Dalidu tak mají možnost poznávat další a další generace.
Své písně zpívala ve více než 10 jazycích, kromě francouzštiny (přes 600 písní), italštiny (přes 400 písní) a arabštiny to bylo též v řečtině, němčině, angličtině, japonštině, hebrejštině, nizozemštině a španělštině.
Náleží ji označení Mademoiselle succès, Mademoiselle Bambino, Disco královna, Zpěvačka míru a řada dalších.
Byla první zpěvačkou na celém světě, která obdržela diamantovou desku za 85 milionů prodaných desek. Do konce její kariéry jich stihla prodat ještě dalších 40 milionů.
Od padesátých let se stala číslem jedna na obálkách novin, magazínů a časopisů. Říká se, že byla fotografována více než Elvis Presley nebo Brigitte Bardotová.
Jako jediný umělec vůbec získala Médaille de la Présidence de la République, kterou jí v roce 1968 udělil francouzský prezident Charles de Gaulle.
Život
Mládí (1933–1957) Dalida se narodila v Káhiře jako nejmladší z dětí Pietra a Giuseppiny Gigliottiových. Její rodiče emigrovali z chudého jihu Itálie v době hospodářské krize a otec se nakonec v Káhiře uchytil coby houslista orchestru káhirské opery. Její matka zůstala ženou v domácnosti. Měla dva starší bratry, Bruna a Orlanda, ze kterých se ten mladší, Bruno, pod uměleckým jménem Orlando posléze stal jejím manažerem a vydavatelem. Stejně jako ostatní mladá děvčata v té době byla připravována na svoji budoucí roli manželky a matky. Po základní škole studovala střední školu zaměřenou na sekretářské práce a díky tomu se kromě psaní na stroji a podobných dovedností naučila též základy několika cizích jazyků. Nakonec hovořila pěti jazyky (tj. italsky, arabsky, francouzsky, německy a anglicky). Jako malé děvče byla fyzicky slabá a do svých čtyř let musela prodělat dvě vážné oční operace. Problémy s očima ovšem bylo to, co ji pronásledovalo až do konce jejího života. Jako malá nebyla nijak oslnivě krásná dívka, nicméně během puberty doslova rozkvetla v půvabnou mladou ženu.
I když se měla podle představ své rodiny vdát za solidního partnera a vést normální rodinný život jako tisíce jiných žen, ji samotnou to nijak nelákalo. V hloubi duše jako dospívající dívka věřila že se stane, jako jedna z jejích vzdálených tet, filmovou herečkou. V 17 letech vyhrála svoji první soutěž krásy zvanou Miss Ondina a následně v 21 letech soutěž Miss Egypt. Po tomto úspěchu dostala i své první filmové role, nejdříve jako dabérka a následně jednu z hlavních rolí ve filmu Sklenka vody a cigareta, kde si i zazpívala a zatančila, aniž tušila, že se zpěv stane jejím hlavním životním posláním. Nicméně navzdory tomuto úspěchu se jí zdály šance v Egyptě příliš malé, a tak se rozhodla opustit Káhiru a odcestovat do Paříže. Tam odletěla na Štědrý den roku 1954. Počátky jejího pobytu v Paříži byly kruté. Stále se ze začátku snažila získat angažmá coby herečka, avšak aby neztrácela čas, začala navštěvovat hodiny zpěvu u Rolanda Bergera. Ten rychle vycítil její talent pro zpěv a během relativně krátké doby dokázal změnit Yolandin hlas tak, že mohla vystupovat na veřejnosti jako zpěvačka. Berger jí dohodil vystoupení v kabaretu Villa d’Este a tam začala vystupovat pod pseudonymem Dalila. Zde ji uviděl ředitel Olympie Bruno Coquatrix a pozval ji, v té době už coby Dalidu, do Olympie. Následovala její první vystoupení v rozhlase na stanici Europe 1, které nebylo hned tak úspěšné, nicméně následovala píseň „Bambino“ a do té doby neznámá Dalida se stala počátkem roku 1957 okamžitě hvězdou Francie. Její kariéra prudce stoupala a každá další píseň či deska znamenala obrovský úspěch.
Kariéra (1959–1968) V roce 1959 už vyjíždí na zahraniční turné, zajíždí i do rodného Egypta. Rok před tím si pořizuje své vlastní první bydlení, velký mezonetový byt na Rue d’Ankara v Paříži. V té době se také velice sblížila s ředitelem rozhlasové stanice Europe 1 Lucinenem Morissem, za kterého se 8. dubna 1961 provdala. Manželství se však záhy rozpadlo, nakonec se rozvedli a ona se už do konce života znovu nevdala.
Počátkem 60. let dorazil i do Francie nový druh hudby zvaný ye-ye, což byla místní verze rock-n-rollu, tak odlišná od písní, jež Dalida zpívala v předcházejícím desetiletí. I s tím se dokázala vypořádat po svém a v následujícím roce už na tom byla tak dobře, že si koupila známý dům na rue d’Orchampt na Montmartru, kousek od basiliky Sacré-Coeur a náměstí malířů Place du Tertre. V těchto létech zpívala jak veselé písničky jako jsou třeba „Itsi bitsi petit bikini“, „Le petit Gonzales“, „La danse de Zorba“ a další, na druhé straně do svých představení zařazovala i klasické písně a balady jako „O Sole Mio“, „Parle-moi d’amour“, „Romantica“ (favorit festivalu San Remo 1960), „Que sont devenues les fleurs“ a mnoho podobných. Také si zahrála v několika filmech. 13. srpna 1964 šokovala své publikum tím že se z uhrančivé brunety změnila v zářivou blondýnu, kterou zůstala až do své smrti.
V roce 1966 se seznámila s italským zpěvákem Luigi Tencem. Zprvu pracovní a obchodní vztah přerostl v milostný poměr (alespoň ona to tak cítila) a vrcholem jejich spolupráce mělo být vystoupení na soutěžním festivalu v San Remu v lednu 1967. Tenco chtěl vyhrát a Dalida mu měla pomoci (soutěžní píseň zpíval jak domácí interpret, tak i host, v jeho případě Dalida). Soutěž dopadla pro Tenca špatně, nevyhrál. Ten večer odjel zpět do hotelu, kde podle oficiální policejní verze spáchal sebevraždu. Dalida, která ho našla mrtvého, sice naoko situaci zvládla, nicméně přesně za měsíc, 27. února, se pokusila spáchat sebevraždu v pařížském hotelu Prince de Galles požitím velkého množství prášků na spaní. Byla včas objevena pokojskou, odvezena do nemocnice a po 122 hodinách v bezvědomí se probrala zpět do života. Zpátky do světa showbyznysu se vrátila 8. června 1967, kdy vystoupila s písní „Les grilles de ma maison“ v televizním pořadu Guye Luxe Palmarès des chansons.
Na podzim roku 1967 se s obrovským úspěchem vrátila do Olympie. Současně s návratem na hudební scénu se sama soustředila na vlastní sebevzdělávání a mimo jiné objevila svět psychoanalýzy Sigmunda Freuda a východních filozofií. V roce 1968 obdržela nejvýznamnější ocenění, jež mohla dostat. Francouzskou akademií věd a umění jí byl udělen „Croix de Vermeil Commandeur arts science et letters“ čili „Rubínový kříž rytíře umění, věd a literatury“, byla zvolena za „Kmotru dětí Montmartru“, obdržela Čestnou medaili města Paříže ale hlavně, a to jako jedinému umělci v historii, jí 5. prosince 1968 prezident Francouzské republiky generál de Gaulle předal Medaili Prezidenta republiky.
Vrchol kariéry (1970–1980) V roce 1970 měla velký úspěch s písní „Darla Dirladada“ a v roce následujícím si po roztržce s ředitelem Olympie Bruno Coquatrixem tento sál pronajala sama pro sebe na tři týdny a každý večer měla vyprodáno. V těchto létech se Dalida hodně změnila, zvážněla a také změnila své image. Při svých představeních většinou vystupovala sama v dlouhých bílých jednoduchých, ale elegantních šatech a zpívala své krásné a nezapomenutelné balady. Toto období je nazýváno obdobím Dalidy – bílé madony kdy její hlas získal svoji hlubokou smyslnost a v té samé době též zajímavý, „sametový“, úžasně citlivý nádech. Objevuje se v jejích tak krásných písních jako jsou „Deux colombes“, „Ils ont changé ma chanson“, „Avec le temps“, „Pour ne pas vivre seul“, „Je suis malade“ a v mnoha dalších.
70. léta minulého století byla pro její kariéru optimální dobou. V tomto čase panovalo skutečné nadšení a poptávka po televizních „kabaretech“ a velkých revuálních pořadech a ona se stala jejich nedílnou součástí s tím, že prakticky nepřetržitě vystupovala ve francouzské televizi a cestovala, aby se objevovala v těchto nových „varietních“ představeních i jinde po světě. To byl pro ni optimální způsob, jak si udržet světovou popularitu bez nutnosti absolvovat vyčerpávající koncertní turné. Nicméně pokračovala ve svých pravidelných koncertech v Olympii např. v létech 1971, 1974 a 1977. A dále samozřejmě cestovala a zpívala na živých koncertech po celém světě. Během těchto svých cest navštívila v prosinci 1977 poprvé a naposled Prahu, kde měla v Paláci Lucerna dva koncerty a vystupovala ve stejných šatech jako v Olympii. Jeden koncert měla též ve slovenských Košicích. V tomto období uvedla další ze svých nesmrtelných písní jako je „Gigi l’amoroso“, která je velice originální skladbou trvající celých sedm a půl minuty, vyznačující se kombinací zpěvu a mluveného slova, a která stala se jednou z nejznámějších písní celé její kariéry, „Il venait d’avoir 18 ans“, „Une femme à quarante ans“, „Salma ya salama“ a další.
V roce 1972 se seznámila s Richardem Chanfrayem, který se vydával za nesmrtelného hraběte Saint-Germain. Navzdory tomu, že to byl svým způsobem podvodník, učinil ji po určitou dobu šťastnou. Nicméně toto období skončilo v červnu 1976, kdy Chanfray nešťastně postřelil přítele její hospodyně a následně byl odsouzen. Koncem 70. let nastupovala vlna diskotékové hudby, tak odlišné od šansonů a balad předcházejícího období, a Dalida se s ní také vyrovnala velice úspěšně. V roce 1976 uvedla „Disco“ verzi původně italské písně „J'attendrai“, následovala „Besame mucho“, „Tico Tico“, „Amor amor“, „Les feuilles mortes“ a další. Koncem roku 1978 následoval velice úspěšný zájezd do Spojených států. 29. listopadu tak ohromila publikum ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Doprovázena neskutečným úspěchem svého amerického vystoupení se vrátila zpět do Francie, kde šla rovnou do nahrávacího studia, aby připravila další písně. V létě 1979 byla zpět na prvních místech francouzských hitparád s „Monday, Tuesday“, hitem, jímž se opět velice úspěšně vypořádala s diskotékovou vlnou.