Bitva o Francii (Fall Gelb, 10. května – 25. června 1940) byla mohutná vojenská operace druhé světové války. V této bitvě bojovali na jedné straně vojáci Třetí říše a Itálie proti spojencům. Bitva skončila vítězstvím Osy; především kvůli překvapivému útoku německých vojsk na neutrální země Beneluxu. Byla prokázána síla nových zbraní, jako byly tanky, letadla a výsadkáři. Samotné tažení trvalo 32 dní. Hitler ovšem před Dunkerkem zastavil své tankové klíny, a tak umožnil evakuaci Britského expedičního sboru a Svobodných Francouzů z přístavu Dunkerk. Ta umožnila Spojencům zachovat alespoň obranyschopnost Velké Británie, zatímco odpor Francie se po rozsáhlých ztrátách během tří týdnů zhroutil.
Němci napadli Belgii, Lucembursko a Nizozemsko 10. května, Itálie vstoupila do války 10. června 1940 a německé síly spojence porazily 25. června. Francie a země Beneluxu byly podmaněny, čímž pozemní operace na západní frontě skončily až do vylodění v Normandii 6. června 1944.
Během Mansteinova plánu (Fall Gelb) německé obrněné jednotky překvapivě prošly přes Ardeny a poté údolím řeky Sommy, odřízly a obklíčily spojenecké jednotky, které postupovaly do Belgie, kde očekávaly německou invazi. Britské, belgické a francouzské síly byly německými armádami zatlačeny zpět k moři a Britové evakuovali své expediční síly (BEF), francouzské a belgické jednotky z Dunkerku během operace Dynamo.
Německé síly 5. června zahájily operaci Fall Rot. Šedesát zbývajících francouzských a dvě britské divize ve Francii zaujaly postavení na řekách Somma a Aisne, ale byly poraženy kombinací německé vzdušné převahy a mobilních obrněných sil. Německé tanky obešly Maginotovu linii a postupovaly hluboko do francouzského území, přičemž 14. června okupovaly bez odporu Paříž. Po útěku francouzské vlády a pádu francouzské armády se němečtí velitelé 18. června setkali s francouzskými úředníky, aby vyjednali zastavení nepřátelských akcí.
Dne 22. června podepsaly Francie a Německo příměří v Compiègne. Neutrální Vichistická vláda vedená maršálem Philippem Pétainem nahradila Třetí republiku a Německo okupovalo severní Francii, atlantické pobřeží Francie a vnitrozemí. Italská invaze do Francie přes Alpy přinesla jen malé územní zisky a po uzavření příměří Itálie obsadila malou okupační zónu na jihovýchodě Francie. Vichistická vláda si ponechala neobsazené území na jihu (zóna libre). V listopadu 1942 Němci a Italové tuto zónu obsadili v rámci operace Fall Anton. Osvobozena byla spojenci v roce 1944.
Plán útoku
náhled|vlevo|Vývoj německého plánu po směru hodinových ručiček Vítězství Třetí říši zajistil jednak blitzkrieg – nová bojová doktrína, na niž nebyli spojenci připraveni, a jednak geopolitická bezohlednost, která nebrala ohledy na neutralitu států Beneluxu. Nutno říci, že šlo až o druhý plán, zcela odlišný od prvního. Spojenci navíc reagovali na porušení neutrality chybně a při snaze zabránit Němcům v obsazení Belgie se především Britský expediční sbor ocitl v pasti.
Původní verze německého plánu byla poměrně primitivní a představovala pouze jakousi variantu Schlieffenova plánu. Aby úder obešel silně opevněnou Maginotovu linii, měl být veden přes neutrální stát(y): Belgii (případně ještě i Nizozemsko a Lucembursko v některých jeho mírně modifikovaných verzích). Tento plán však padl do rukou Belgičanů, když německý letoun s několika důstojníky, kteří s sebou vezli materiály s jeho podrobným popisem, omylem přistál v Belgii. Německá strana samozřejmě poté cítila nutnost prozrazený plán přepracovat. Snad to ani nebylo nutné, protože spousta spojeneckých velitelů jej považovala za podvrh, každopádně ale generál Erich von Manstein přišel s lepším plánem, který dokonce dokázal prozrazení původního plánu využít.
Podle Mansteina měl být útok veden přes všechny tři neutrální země a hlavní roli měla sehrát dvě hlavní úderná seskupení. První mělo napadnout vlastní jádra Belgie a Nizozemska a potvrdit tak Spojencům, že prozrazený plán je v podstatě platný a dodržovaný. Předpokládalo se, že Francie a Velká Británie ve snaze pomoci vysunou své nejlepší jednotky z jejich silných obranných postavení do exponovaných pozic hluboko na území Belgie a Nizozemska a tím umožní splnit úkol druhé invazní skupině, která měla poté rychle projít Ardenami (které spojenecké velení považovalo za těžko prostupné pro moderní obrněnou techniku),Otto, str. 135. a prudkým výpadem na severozápad k průlivu La Manche odříznout elitu spojeneckých sil. Po jejím zničení už měla být likvidace Francie relativně snadnou záležitostí.Otto, str. 135.
Mnoho německých generálů Mansteinův plán odmítalo jako velice riskantní,Otto, str. 136. podpořili jej však Gerd von Rundstedt a především samotný Hitler, což bylo rozhodující. Definitivní plán umožňoval oproti první variantě německé straně vyhnout se čelnímu střetu armád a silně tak zredukovat vlastní ztráty, byť i jeho původní podoba by patrně vedla k německému vítězství. Spojenci sice měli mírnou převahu v lidech a poměrně podstatnou v množství a kvalitě tanků, nicméně měli podstatně slabší letectvo, nejednotné velení a proti bleskové válce neúčinné bojové metody. Na spojence též udělali obrovský dojem parašutisté, kteří se z nebe snášeli za linie nepřítele a dokázali obsazovat klíčové mosty a silnice, jakož i dobývat silné pevnosti.
Útok
Dobytí Nizozemska
náhled|vlevo|Rozbombardovaný Rotterdam Samotní Němci vyčlenili k dobytí Nizozemska pouze jednu pancéřovou divizi.Shirer, str. 641. Nizozemsko padlo tak rychle zejména kvůli výsadku parašutistů, kteří dokázali dobýt důležité mosty a pomohli velkou měrou dobýt pevnost Holandsko. I když to bylo přímo bleskové tažení, Nizozemci se drželi velice dobře. Německý plán závisel na obsazení mostů na jih od Rotterdamu přes řeku Nová Máza a dále na jihovýchod přes Mázu u Dordrechtu a Moerdijku výsadkovými jednotkami. Po těchto mostech pak měla projít německá armáda a dobýt Rotterdam. Němci měli ze začátku v plánu obsadit město Haag parašutisty a ihned zajmout královnu a vládu. Nizozemci byli překvapeni německým útokem, ale jakmile se vzpamatovali, zatlačili Němce zpět a do večera 10. května byli Němci z Haagu vytlačeni. I když to bylo jednoznačné vítězství Nizozemců, zaměstnali parašutisté nizozemské zálohy, které byly zapotřebí jinde. Už 10. května obsadili němečtí výsadkáři mosty k Rotterdamu, dříve, než se je podařilo zničit. Rozpoutal se divoký boj mezi německými a nizozemskými vojáky. Mezitím postupovala německá armáda k mostům v Moerdijku, ale proti nim postupovala francouzská armáda generála Girauda. Obě armády se střetly před zmíněnými mosty. Němci měli podporu ze vzduchu a měli i větší počet tanků. Naopak Francouzi postrádali podporu letadel, a neměli ani žádné protitankové zbraně. Francouzská armáda byla rychle zatlačena a Němcům se podařilo přejít mosty (které předtím obsadili výsadkáři) v Moerdijku a Dordrechtu. 12. května dorazila německá armáda k rotterdamským mostům, kde se po zuřivých bojích nakonec podařilo německým výsadkářům udržet již dříve zmíněné mosty. I tak nebyly německé tanky schopny přejet přes mosty do města Rotterdam, protože Nizozemci uzavřeli severní konce mostů. 14. května se německý útok zastavil.
Nizozemsko bylo sice v zoufalé situaci, ale mělo stále naději. Pevnost Holandsko se stále držela a Rotterdam ani další velká nizozemská města nebyla dobyta. Německý generální štáb hledal způsob jak okamžitě donutit Nizozemsko ke kapitulaci. Nakonec bylo nařízeno bombardovat Rotterdam německými letouny. V téže chvíli byly vyjednávány podmínky kapitulace města s německými a nizozemskými důstojníky u Rotterdamu. Když se Nizozemci vraceli do města s německými podmínkami kapitulace, objevily se německé bombardéry a srovnaly centrum města se zemí. Bylo zabito více než 800 civilistů a 78 000 lidí přišlo o střechu nad hlavou. Tento válečný zločin si budou Nizozemci dlouho pamatovat. Město se ze strachu z dalších německých náletů vzdalo. Poté se vzdala i nizozemská armáda a královna Vilemína společně s vládou uprchla do Londýna. 15. května byla podepsána oficiální kapitulace. Na pět let se z Nizozemska stala podrobená země Německa, spravovaná jako tzv. Říšský komisariát Nizozemsko.
Pád Belgie a spojenecké armády v pasti
náhled|vlevo|Opuštěný belgický stíhač tanků T-13 zkoumaný německými vojáky náhled|Německý postup k 16. květnu náhled|Německý postup k 21. květnu 1940 náhled|Německé letadlo Junkers Ju 52 zničené během bojů 14. květen bylo přelomové datum. I když se jednalo teprve o čtvrtý den bitvy, v této době bylo již mnoho věcí předem rozhodnuto.Shirer, str. 642. 13. května obsadily německé tanky čtyři předmostí na zalesněných březích Másy od Dinantu k Sedanu.Otto, str. 136. Německé armády začaly ohrožovat celistvou linii spojenců, na kterou rychle dorazil výkvět britských a francouzských armád. 14. května Němci zaútočili. Německá koncentrace tanků a letadel byla nevídaná a Francouzi si s nimi prostě nevěděli rady a neměli ani zbraně, kterými by tankům čelili. Sedmá a druhá francouzská armáda byla zničena a Němci se velice rychle přesouvali k Lamanšskému průlivu. Němci postupovali tak rychle hlavně díky sborům ženistů, kteří co nejrychleji stavěli pontonové mosty přes řeky a kanály. Na obou stranách města Dinant na Máse prolomil francouzskou linii XV. pancéřový sbor generála Hermanna Hotha (jedné z těchto divizí velel neznámý generálmajor Erwin Rommel).Otto, str. 136. Souběžně s postupem generála Hotha táhl o něco jižněji (město Montherm) XLI. pancéřový sbor generála Georga-Hanse Reinhardta. I když byly tyto útoky těžkými ranami pro francouzské armády, největší porážky se dostalo Francouzům u Sedanu.Shirer, str. 643. Zde se 14. května ráno nečekaně přepravily přes řeku dvě pancéřové divize XIX. pancéřového sboru generála Heinze Guderiana, načež udeřily na spojenecké síly na západě. Zde se svedla bitva o mosty u Sedanu. Francouzské tanky a britské bombardéry se snažily tyto mosty zničit, ale byly s těžkými ztrátami zahnány zpět a mosty se jim zničit nepodařilo. Německé předmostí u Sedanu bylo 50 kilometrů široké a 25 kilometrů hluboké.
Spojenecké armády (britské, francouzské a belgické) se octly ve velkém nebezpečí, že budou obklíčeny na severu. Spojenci se domnívali, že prvních pár dnů se pro ně vyvíjelo docela dobře. Přece vytvořili silnou obrannou linii napříč Belgií, na které jejich vojáci Němce početně převyšovali. Měli k dispozici 36 divizí proti 20 divizím německým. Avšak Belgičané, kteří bojovali na severovýchodní hranici své země, se nedokázali udržet dostatečně dlouho. Stejně jako ostatní spojenecké armády si nevěděli rady s novými postupy wehrmachtu. Němcům se v Belgii podařilo, stejně jako v Nizozemsku, obsadit životně důležité mosty s pomocí výsadkářů. Ti zde přistáli pomocí kluzáků a dokázali dobýt dva ze tří mostů přes Albrechtův kanál. Obrovského úspěchu se dostalo Němcům při dobývání pevnosti Eben Emael. Tato pevnost kontrolovala oblast soutoku Másy a Albertova kanálu. Byla považována za nedobytnou a to jak Němci, tak spojenci. Pevnost byla chráněná ocelobetonovou konstrukcí a střelecké věže byly chráněny silným pancířem (samotnou pevnost obsluhovalo 1 200 mužů). Očekávalo se, že tato pevnost padne až za velice dlouhou dobu (padne-li vůbec), protože neexistoval způsob, jak ji rychle dobýt – vlastně až na jeden. 10. května přistálo přibližně 80 německých vojáků na střeše pevnosti pomocí kluzáků. Ihned umístili nálože na střelecké věže. Tyto nálože zničily věže a rozšířily oheň do spodních chodeb pevnosti. Němcům se díky plamenometům a dalším těžkým zbraním dařilo držet Belgičany v šachu. Když Belgičané zjistili, že pevnost obklíčily tanky, vztyčili bílou vlajku.Shirer, str. 644. Osmdesáti německým vojákům se podařilo dobýt nedobytnou pevnost Eben Emael, kterou bránilo 1 200 belgických vojáků. Popsaná situace a další postup německých vojáků přesvědčily spojence, že útok je veden skrz spojenecké levé křídlo (stejně jako roku 1914).