Oplatka (na Moravě ten oplatek, německy Oblaten, anglicky Wafer) je pokrm z nekvašeného jemného tenkého těsta obvykle s tlačeným vzorem. Oproti sušence bývá tenčí, plochá, netučná. Zejména solené oplatky bývají ochucené. Chuťově nevýrazné oplatky se vyjma hostií zpravidla ochucují náplní nebo jsou součástí jiného sladkého pokrmu.
Oplatky se často slepují ve dvou či více vrstvách pomocí náplně (Pišingr), např. čokoládové nebo vanilkové, a vytvářejí se z nich řezy, příkladem mohou být tatranky opatřené po obvodu ještě čokoládovou polevou. Lázeňská oplatka (dříve Karlovarská oplatka) je slepena sypáním ze dvou velkých kruhových oplatek. Pro slepované oplatky se užívalo názvu slípánky a pro stočené olipy (Hohlhippen),Národní listy. Praha: Julius Grégr, 4.12.1887, 27(333). s. (11): Karlovarské oplatky slípánky (waffle) a olipy všeliké chuti nabízí a každodenně čerstvé jakosti nejlepší a ca ceny nejnižší, Marie Suchardová v Praze. příkladem stočených oplatek jsou Hořické trubičky nebo Manner Hohlhippen. Z oplatkového těsta se vyrábí také zmrzlinový kornout (či mistička) a cukrářské dekorativní oplatky.
Historie Nejstarší pečetní oplatky (též pečetní lak) pochází ze španělského Nizozemí, kde sídlila většina hanzovních faktorií. Právě hanzovní obchodníci upřednostnili pro své obchodní záležitosti jemnější papír a pro rychlé vyřizování obchodní pošty pohodlnější pečetní lak a oplatky. Oplatka z roku 1579 byla objevena na cestovním pase, další z roku 1590 a 1597 na dopisech. V 80. letech se rozmohla výroba lékárenských oplatek (oplatkových pouzder). S výrobou se začalo nejprve v Německu, kde došlo k velkému rozmachu chemického průmyslu a laboratoří. Postupně vznikaly i větší laboratoře při lékárnách v zemích Koruny české. Oplatky se využívaly jako obaly (kapsle) pro přesně odměřenou dávku účinného léčiva pro pacienty. Z neslazených oplatek se vyráběly později zmrzlinové kornouty, mušle, bábovky, misky, rybičky.Český Lloyd: časopis národohospodářský : orgán obchodního spolku Merkur : orgán ústředního spolku maloobchodníků (kupců) z Čech, Moravy a Slezska. V Praze: Leopold Schulz, 1938, 54(19). s. 3.
Pečetní oplatky
Oplatky (velmi tenké koláčky) se vyráběly z nekysaného těsta (mouky a vody) ve tvaru tenkých tabulek nebo kotoučů. Za obyčejné se považovaly okrouhlé oplatky pečetní, vyráběné v různých velikostech a barvách (nejvíce ale v červené a černé). Mnoho pečetních oplatek se vyrábělo v Norimberku (1833 Johann Schmidt, Oblaten – Fabrik) a Fürthu, odkud se poštou rozesílaly v balíčkách nebo v škatulkách. Velké bílé tabulové (čtyřhranné nebo okrouhlé) oplatky využívali cukráři pod jemnější pečivo. Oplatky kostelní (hostie) se zhotovovaly též v různých velikostech a obyčejně bývaly opatřeny plastickými vzory.Latky rostlinne, Svazek 2, vyd. Kober, 1873, s. 39. Rakouská národní knihovna.
Oplatky se pekly v železných formách. Bilé pečetní se připravovaly z bílé pšeničné mouky a vody, přičemž se připravilo dosti řídké těsto, které se muselo rychle upéci. Oplatková forma sestávala ze dvou kulatých ploch a otvírala se jako kleště. Při zavření formy do sebe obě plochy (až na malou obrubu) zapadly. Obruba byla tak vysoká, jak měla být oplatka silná.
Nejprve se obě plochy formy nahřály a potom, aby se oplatky na formu nepřichytávaly, se potřely máslem. Následně se na plochy formy nalilo připravené těsto, forma se zavřela a nad slabým ohněm pekla. Po vychladnutí formy se oplatky vyklopily. Bylo lepší pracovat minimálně s dvěma formami, aby se neztrácel čas dobou, kdy jedna forma chladla. Formy bývaly uvnitř buď rovné anebo v nich byly vyraženy rozličné vzory.
Oplatky obdélníkové se používaly v kostele nebo též jako pečetní. Lepší druhy oplatek se pekly stejným způsobem, ale na povrchu musely být zcela lesklé (z železné formy hlazené). Někdy bývaly opatřeny i zvláštní glazurou. Toho se docílilo namáčením do slabého roztoku bílého klihu a pak se nechávaly za velkého tepla schnout. Hotové oplatky se rozkládaly na hladký stůl, na kterém se kulatým aneb okrouhlým železem vysekávaly.
Barvené oplatky se vyráběly stejně jako bílé, ale použitá mouka nemusela být úplně bílá. Při barvení oplatků se dbalo na to, aby barvy nebyly jedovaté a neměly nepříjemnou chuť. Barviva musela být rozpustná ve vodě nebo se třela na prášek.
Červené a růžové oplatky se obarvovaly odvarem mořeny nebo santalu, nejhezčí byly obarvené košenilou. Žluté oplatky se barvily odvarem řešetlaku nebo kurkumou, nejlépe však šafránem, modré berlínskou modří anebo rozpuštěným indigem. Nejlépe se barvily modrým karmínem, fialová barva se míchala z barvy červené a modré v rozličných odstínech. Zelená se docílila smícháním barvy žluté s modrou. Černé oplatky se barvily čínskou tuší nebo utřeným koptem.
Francouzské pečetní oplatky se vyráběly z čistého, bílého nebo průhledného klihu. Bilý klíh se namočil do směsi 1 dílu žitné kořalky a 1 dílu měkké vody, nechal se 24 hodin močit, pak se dolil vodou a nechal se vařit do zhoustnutí. Zhoustlý klíh se lil na hladkou kovovou plochu formy, která byla opatřená okrajem. Masa se nechala uschnout tak, že se z ní daly kulaté oplatky vytloukat.PRAŽSKÝ LLOYD, časopis věnovaný záležitostem obchodním a průmyslným; orgán obchodnického spolku „Merkur“. Majitel: V. A. Duda. – Za vydávání a redakci odpovědný: Josef Schwarz. V Praze, ve středu dne 15. ledna 1873, s. 20.
Lékárenské oplatky V roce 1875 zřídil lékárník František Ševčík v Praze III výrobu mediciálních oplatek, která záhy nabyla velké obliby. Vyvážely se do Německa, Ameriky a Japonska.Časopis lékařův českých, svazek 50, r. 1911, s. 1563. Lékárník Gustav Hell v Opavě přeměnil svou živnostenskou výrobu v lékárně na tovární v roce 1882 a zřídil i pobočku ve Vídni. Brzy objekty nestačily a v roce 1885 získal staré tovární objekty v Komárově u Opavy a koupil Frasserův objekt ve Vídni na výrobu lékárenských oplatek.Sborník Národního technického muzea v Praze, Svazek 20, Národní technické muzeum v Praze 1984, s. 303. V roce 1884 byla založena továrna KAHNEMANN & KRAUSE, která vyráběla lékárenské a elastické tabulové oplatky.
V roce 1892 si nechal lékárník Karl Morstadt zapsat do živnostenského rejstříku v Praze výrobu oplatek lékárnických, pečetních a početního vosku. V roce 1903 živnost pečení nesladkých oplatek a to lékařských a pečetních na nové pražské adrese.Nové pekařské zájmy: orgán Společenstva pekařů v Praze a obcí policejního obvodu. Praha: A. Purkrábek, 15.07.1903, 3(14). s. 119. Jeho obchod se nacházel v nanárožním domě Kostelní ulice a Bělského třídy.Věstník obecní Královského hlavního města Prahy. Svazek 8, 1902, s. 168. v roce 1913 přešel ze živnostní výroby na tovární. Do obchodního rejstříku si nechal zapsat firmu: К. MORSTADT, továrna na lékárnické oplatky všech druhů, na přístroje ku jich zavírání, na kartonáže a rozličné potřeby lékárnické.Národní listy. Praha: Julius Grégr, 1.2.1913, 53(31, ranní vydání). s. 5. Továrnu si nechal postavit v Praze VII na Dělnické ulici čp. 885.Chytilův úplný adresár̆ Království českého, Svazek 1, Nákl. vlastním, 1913, s. 661.
Slazené tzv. karlovarské oplatky S vydáním Císařského patentu Františkem Josefem I. č. 227/1859 říšského zákoníku ze dne 20. prosince 1859, který uvedl do života pro celou habsburskou monarchii živnostenský řád (živnosti řemeslné, koncesované a svobodné), nastal problém, ke které živnosti přiřadit výrobce cukrových oplatek.
V roce 1891 rozhodlo c. k. ministerstvo vnitra za souhlasu ministerstva obchodu, že živnostenská výroba cukrových tzv. karlovarských oplatek, patří výhradně cukrářům a že k nastoupení živnosti je nevyhnutelně potřeba průkazu způsobilosti o tom, že se žadatel učil nejméně po dva roky cukrářské živnosti a při této živnosti působil minimálně po dva roky jako pomocník. Ministerstvo se k tomuto kroku rozhodlo na základě toho, že živnostenské úřady v posledních letech přijímaly ohlášování výroby oplatek jako živnosti svobodné.Národní listy. Praha: Julius Grégr, 6.12.1891, 31(336). s. 13.
Ve dnech 25., 26. a 27. srpna 1908 se konal v král. hl. městě Praze na Žofínském ostrově 1. sjezd samostatných cukrářů, perníkářů, čokoládníků, voskařů a oplatkářů. Sjezd byl spojen s odbornou výstavkou a mezi hlavní body programu patřily: 1. Otázka odborné organizace a zřízeni odborných společenstev v král. českém. 2. Otázka cukerní daně a cukerního kartelu 3. Otázka odborného školství a otázka učňovská. 4. Zasahování různých příživníků do živnosti cukrářské a podomní obchod. Pozváni byli nejen všichni samostatní cukráři, perníkáři, čokoládníci, voskaři a oplatkáři v mocnářství rakousko uherském, ale i z ciziny, příslušné úřední instance a činitelé v oblasti živnostenské a řemeslné.Národní listy. Praha: Julius Grégr, 15.8.1908, 48(224, ranní vydání). s. 4.
1851 HENRY, Keks-, Waffel- und Schokoladenfabrik, Seifhennersdorf, Sasko, pobočný závod v Rumburku: továrna na sušenky, oplatkové zboží a čokoláduAdresář Republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. V Praze: Rudolf Mosse, 1927, 1927(2). s. 2581.
1864 Charles Cabos, Zwiebackfabrik und Waffelbäckerei, Wien, VII., Windmühlgasse, výroba Karlovarských cukrových oplatek (Carlsbader Zucker-Oblaten), čajové vafle (Thee-Waffeln), suchary (Nähr-Zwieback), vanilkové řezy ze Štýrského Hradce (Grazer Vanilleschnitten), mandlové řezy z Prešpurku (Pressburger Mandelschnitten), ječné suchary (Gersten- Zwieback), vanilkové pišingry (Vanille-Patience), vanilkové makronky (Vanille-Makronen). V roce 1885 převzal firmu adoptivní syn Charles Mörzinger-Cabos a zbudoval nový tovární areál, který po zahájení výroby v roce 1903 nesl název Erste Wiener Cakes- und Biscuits-Fabrik Charles Cabos (První vídeňská továrna na sušenky a biskvity Charles Cabos).
1872 Antonín Jína, nejstarší parní továrna na suchary, oplatky, sušenky, perníkové zboží a různé cukrovinky v Lomnici nad PopelkouAdresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství: Adressbuch des Protektorates Böhmen und Mähren für Industrie, Gewerbe, Handel und Landwirtschaft, Svazek I, Band I: Seznam adres: Čechy = Adressenverzeichnis: Böhmen. Praha: R. Mosse, 1939. s. 427. Nabízel světoznámé lomnické mandlové a vanilkové suchary a ostatní lomnické výrobky: karlovarské oplatky, dezertky, sušenky a medové marcipány.Světozor: světová kronika současná slovem i obrazem : časopis pro zábavu i poučení. Praha: J. Otto, 03.10.1929, 30(1). s. 22.
1877 Theodor Zelinka, továrna na oplatky, piškoty (biskvity), suchary, čajové pečivo (keksy) a cukroviny v Chvalkovicích, po spojení živnostníků r. 1899 1. moravská továrna na oplatky, piškoty, suchary, čajové i zákuskové pečivo a cukrovinky v Olomouci-Pavlovicích, r. 1922 nový název TOKO, spol. s r. o.,Národní listy. Praha: Julius Grégr, 23.4.1927, 67(111). s. 8. po znárodnění n.p. ZORA OlomoucVenkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 10.12.1922, 17(289). s. 15.Adresář Republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. V Praze: Rudolf Mosse, 1927, 1927(2). s. 1739.
1880 Theodor Fiedor, továrna na biskvity, sušenky, oplatky, vafle, bonbony, perník a suchary, Opava Rok 1840 je považován za rok založení pozdější firmy „Theodor Fiedor, spol. s r. o.“ v Opavě. Kaspar Fiedor společně se svou ženou Amálií prodávali oplatky pečené nad ohněm v železných kleštích. V roce 1880 zavedl jeho syn Theodor továrenskou výrobu (Theodor Fiedor, Troppau, Olmützer Straße 8: Biskuits, Kakes, Oblaten, Waffeln, Bonbons, Honigkuchen, Zwieback).Adresář Republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. V Praze: Rudolf Mosse, 1927, 1927(2). s. 1997.
1884 Oskar Pischinger ve Vídni, továrna na piškoty, čajové pečivo, karlovarské oplatky (Pischingerův dort), dětské suchary a obdobné pečivo