Ilindenské povstání ( Илинденско-Преображенско въстание, makedonsky Илинденско востание) bylo vzpourou bulharského obyvatelstva proti osmanské moci v Makedonii v roce 1903. Název povstání odkazuje na Ilinden, název Eliášových dnů, a na Preobraženie, což znamená Proměnění.
Organizátorem byla bulharská militantní organizace VMRO, která se proslavila řadou útoků na turecké cíle. Útoky vzbouřenců se soustředily především na infrastrukturu (narušení telegrafního a železničního spojení) a symboly osmanské moci (domy tureckých správců). Povstalcům se podařilo obsadit řadu oblastí a vyhlásit tzv. Kruševskou republiku. Vzpoura trvala od začátku srpna do konce října 1903 a pokrývala rozsáhlé území od východního pobřeží Černého moře až k břehům Ohridského jezera. Ta však měla pouze krátké trvání. Turci totiž povstání velmi tvrdě potlačili – mnoho tisíc lidí bylo zabito, řada vesnic vypálena a celé kraje zpustošeny. Potlačení celé vzpoury se účastnilo na 20 tisíc tureckých vojáků, kteří obklíčili Kruševo, centrum povstaleckých aktivit. Proti nim se mohlo postavit pouze 1 200 vzbouřenců. Ti navíc nezískali podporu ze zahraničí a byli velmi špatně vyzbrojeni. Ilindenské povstání tak bylo potlačeno již 10. srpna 1903.
Povstání v oblasti Makedonie zasáhlo většinu střední a jihozápadní části Monastir Vilayet, kde dostalo podporu hlavně místních bulharských rolníků,"However, contrary to the impression of researchers who believe that the Internal organization espoused a "Macedonian national consciousness," the local revolutionaries declared their conviction that the "majority" of the Christian population of Macedonia is "Bulgarian." They clearly rejected possible allegations of what they call "national separatism" vis-a-vis the Bulgarians, and even consider it "immoral." Though they declared an equal attitude towards all the "Macedonian populations." Tschavdar Marinov, We the Macedonians, The Paths of Macedonian Supra-Nationalism (1878–1912), in "We, the People: Politics of National Peculiarity in Southeastern Europe" with Mishkova Diana as ed., Central European University Press, 2009, , pp. 107-137.The political and military leaders of the Slavs of Macedonia at the turn of the century seem not to have heard the call for a separate Macedonian national identity; they continued to identify themselves in a national sense as Bulgarians rather than Macedonians.[...] (They) never seem to have doubted "the predominantly Bulgarian character of the population of Macedonia". "The Macedonian conflict: ethnic nationalism in a transnational world", Princeton University Press, Danforth, Loring M. 1997, , p. 64."The last of the significant leaders of the Uprising – Dame Gruev, died one 23 December 1906 in a fight with Turkish soldiers. The Turkish Press described him as the biggest leader of the Bulgarian Revolutionary Committee. French, Austrian, Russian, American and British consuls and ambassadors reported to their governments the preparation and the crushing of the Ilinden Uprising and described it as a Bulgarian event. The Turks themselves described the uprising as a Bulgarian conspiracy." Chris Kostov, Contested Ethnic Identity: The Case of Macedonian Immigrants in Toronto, 1900-1996, Volume 7 of Nationalisms across the globe, Peter Lang, 2010, , pp. 87-88.The modern Macedonian historiographic equation of IMRO demands for autonomy with a separate and distinct national identity does not necessarily jibe with the historical record. A rather obvious problem is the very title of the organization, which included Thrace in addition to Macedonia. Thrace whose population was never claimed by modern Macedonian nationalism...There is, moreover, the not less complicated issue of what autonomy meant to the people who espoused it in their writings. According to Hristo Tatarchev, their demand for autonomy was motivated not by an attachment to Macedonian national identity but out of concern that an explicit agenda of unification with Bulgaria would provoke other small Balkan nations and the Great Powers to action. Macedonian autonomy, in other words, can be seen as a tactical diversion, or as "Plan B" of Bulgarian unification. İpek Yosmaoğlu, Blood Ties: Religion, Violence and the Politics of Nationhood in Ottoman Macedonia, 1878–1908, Cornell University Press, 2013, , pp. 15-16.The "Adrianopolitan" part of the organization's name indicates that its agenda concerned not only Macedonia but also Thrace — a region whose Bulgarian population is by no means claimed by Macedonian nationalists today. In fact, as the organization's initial name ("Bulgarian Macedonian-Adrianople Revolutionary Committees") shows, it had a Bulgarian national character: the revolutionary leaders were quite often teachers from the Bulgarian schools in Macedonia. This was the case of founders of the organization... Their organization was popularly seen in the local context as "the Bulgarian committee(s). Tchavdar Marinov, Famous Macedonia, the Land of Alexander: Macedonian identity at the crossroads of Greek, Bulgarian and Serbian nationalism in Entangled Histories of the Balkans – Volume One: National Ideologies and Language Policies with Roumen Daskalov and Tchavdar Marinov as ed., BRILL, 2013, , pp. 273-330. a do určité míry i aromanské populace regionu.Autonomy for Macedonia and the vilayet of Adrianople (southern Thrace) became the key demand for a generation of Slavic activists. In October 1893, a group of them founded the Bulgarian Macedono-Adrianopolitan Revolutionary Committee in Salonica...It engaged in creating a network of secretive committees and armed guerrillas in the two regions as well as in Bulgaria, where an ever-growing and politically influential Macedonian and Thracian diaspora resided. Heavily influenced by the ideas of early socialism and anarchism, the IMARO activists saw the future autonomous Macedonia as a multinational polity, and did not pursue the self-determination of Macedonian Slavs as a separate ethnicity. Therefore, Macedonian (and also Adrianopolitan) was an umbrella term covering Bulgarians, Turks, Greeks, Vlachs, Albanians, Serbs, Jews, and so on. While this message was taken aboard by many Vlachs as well as some Patriarchist Slavs, it failed to impress other groups for whom the IMARO remained the Bulgarian Committee. Historical Dictionary of Republic of Macedonia, Historical Dictionaries of Europe, Dimitar Bechev, Scarecrow Press, 2009, , Introduction. Prozatímní vláda byla ustanovena ve městě Kruševo, kde povstalci 12. srpna vyhlásili Kruševskou republiku, která zanikla již po deseti dnech. An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth. Dne 19. srpna vedlo úzce související povstání organizované bulharskými rolníky v Adrianople Vilayet k osvobození velkého území v pohoří Strandža a vytvoření prozatímní vlády ve Vassiliku ve Strandžské republice.The Adrianople region became one of the Bulgarians' most coveted irredentas, second only to Macedonia. By the end of the 19th century, the total population in the Adrianople region amounted to almost one million people, nearly one-third of whom were Bulgarians...A Bulgarian national liberation movement began to develop immediately after 1878, in close cooperation with the national liberation movement in Macedonia, and acquired an organized character after the creation of the Internal Macedonian-Adrianopolitan Revolutionary Organization (IMARO) in 1893. It relied mainly on the refugees from the Adrianople region who were living in Bulgaria, but there was also an "internal" organization. Its actions culminated in the Preobrazhenie (Transfiguration) Uprising, which broke out two weeks after the Ilinden Uprising, on 6/19 August 1903. Raymond Detrez, Historical Dictionary of Bulgaria, Historical Dictionaries of Europe, No. 46, Scarecrow Press, 2006, , p. 3. To trvalo asi dvacet dní, než bylo Turky potlačeno. Povstání pohltilo také vilayety v Kosovu a Soluni.Nadine Lange-Akhund, The Macedonian Question, 1893-1908, from Western Sources, East European Monographs, 1998; , p. 125.
V době, kdy povstání začalo, mnoho z jeho nejslibnějších potenciálních vůdců, včetně Ivana Garvanova a Gotse Delcheva, již bylo Osmany zatčeno nebo zabito a úsilí bylo za pár měsíců zrušeno. Přeživším se podařilo v příštích několika letech udržovat partyzánskou kampaň proti Turkům, ale její větší účinek spočíval v tom, že přesvědčil evropské mocnosti, aby se pokusily přesvědčit osmanského sultána, že musí vůči svým křesťanským subjektům v Evropě zaujmout uklidňující postoj.
Předehra Na přelomu 20. století se Osmanská říše rozpadala a země, které držely ve východní Evropě více než 500 let, přecházely k novým vládcům. Makedonie a Thrákie byly regiony neurčitých hranic sousedících s nedávno nezávislými řeckými, bulharskými a srbskými státy, ale samy o sobě byly stále pod kontrolou osmanských Turků. Každý ze sousedních států založil nároky na Makedonii a Thrákii na základě různých historických a etnických složení. Populace však byla velmi smíšená a konkurenční historické nároky byly založeny na různých říších v dávné minulosti., first published in 1931, by H. Holt & Co. Soutěž o kontrolu se uskutečňovala převážně prostřednictvím propagandistických kampaní zaměřených na získání místního obyvatelstva a probíhala převážně prostřednictvím kostelů a škol. Místní skupiny a tři konkurenční vlády také podporovaly různé skupiny žoldáků.
Ilindenské povstání Popis dat a podrobností povstání zaznamenal anarchistický autor Georgi Khadziev, který přeložil Will Firth. Dne 28. července byla zpráva rozeslána revolučním hnutím, ačkoli tajemství bylo uchováno až do poslední chvíle. Povstání začalo v noci 2. srpna a zahrnovalo velké regiony v Bitola a okolí, kolem jihozápadu dnešní Makedonie a některých severů Řecka. Té noci a brzy ráno bylo město Kruševo napadeno a dobyto 800 povstalci. Současně po třech dnech bojů, po nichž následovalo obléhání od 5. srpna, bylo město Smilevo dobyto povstalci. Město Kleisoura poblíž Kastorie dobyli povstalci asi 5. srpna. 14. srpna pod vedením Nikoly Puškarova některé skupiny poblíž Skopje zaútočily a vykolejily vojenský vlak. V Razlogu se obyvatelstvo připojilo k povstání. To bylo dále na východ, v Pirin Makedonii v dnešním Bulharsku. An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.
4. srpna byla pod vedením Nikoly Kareva zřízena místní správa s názvem Kruševská republika. Téhož dne a následujícího dne se turecké jednotky neúspěšně pokusily dobýt Kruševo. An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth. 12. srpna, po bitvě u Slivy, síla 3 500 osmanských vojáků dobyla a spálila Kruševo. Drželi ho povstalci jen deset dní. Kleisoura byl nakonec Osmany znovu dobyt 27. srpna
Mezi další zapojené regiony patřily Ohrid, Florina a Kičevo. V soluňském regionu byly operace mnohem omezenější a bez většího místního zapojení, částečně kvůli neshodám mezi frakcemi Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO). Také v oblasti Prilepu, bezprostředně na východ od Bitoly, nedošlo k žádnému povstání. An excerpt from the book "National Liberation and Libertarian Federalism" (Natsionalnoto osvobozhdeniye i bezvlastniyat federalizum), translated by Will Firth.