Irving Fisher (27. února 1867 – 29. dubna 1947) byl americký ekonom, statistik, matematik, vynálezce, průkopník v oblasti ekonometrie a jeden z prvních amerických neoklasických ekonomů, ačkoli jeho pozdější práce o dluhové deflaci se staly doménou postkeynesiánské školy. Joseph Schumpeter ho popsal jako „největšího ekonoma, jakého kdy USA stvořily“. Tento výrok byl později opakovaný ekonomy Jamesem Tobinem a Miltonem Friedmanem.

Proslavil se zejména jako autor transakční rovnice směny. Byl také jedním z prvních významných teoretiků kvantitativní teorie peněz 20. století. Jeho výzkum této teorie umožnilo otevření školy tzv. makroekonomického myšlení známé jako „monetarismus“. Fisher významně přispěl k teorii užitečnosti a obecné rovnováhy. Byl také průkopníkem ve studii tzv. přechodné volby na trzích, což ho dovedlo k vytvoření teorie kapitálu a úrokových sazeb. Byl také průkopníkem ekonometrie a vývoje indexových čísel. Některé termíny, které jsou po něm pojmenované, zahrnují Fisherovu rovnici, Fisherovu hypotézu, mezinárodní Fisherův efekt, Fisherovu teorii o oddělení a Fisherův trh.

Irving Fisher byl možná první ekonomickou „celebritou“, ale jeho pověst během jeho života byla nenávratně poškozena jeho veřejnými prohlášeními, těsně před havárií na Wall Street z roku 1929, že akciový trh dosáhl „trvale vysoké hladiny“. Jeho následná teorie deflace dluhu (jako vysvětlení Velké deprese), stejně jako jeho obhajoba plně rezervního bankovnictví a alternativních měn, byly do značné míry ignorovány ve prospěch práce Johna Maynarda Keynese. Fisherova reputace se od té doby zotavila v neoklasické ekonomii, zejména poté, co byla jeho práce znovu nalezena koncem padesátých let, a z velké části díky zvýšenému zájmu o deflaci dluhu po recesi koncem roku 2000.

Poté, co četně přispěl k ekonomické teorii, se až do své smrti stal nejpřednějším zastáncem úplné rezervní bankovní reformy. Byl jedním z autorů Programu pro měnovou reformu, kde jsou nastíněny obecné koncepce 100% rezervního systému.

Život Irving Fisher se narodil v Saugerties v New Yorku. Jeho otec byl učitel a církevní ministrant, který vychoval svého syna s myšlenkou, že musí být užitečným členem společnosti. I přes to, že byl vychován v náboženské rodině, se později stal ateistou.

Jako dítě měl pozoruhodné matematické schopnosti a smysl pro vynalézavost. Týden po přijetí na vysokou školu Yale mu zemřel otec ve věku 53 let. Irving po smrti svého otce pracoval převážně jako doučovatel, aby zaopatřil svoji matku a bratra. V roce 1888 získal bakalářský titul s výbornými studijními výsledky a byl rovněž zvolen za člena společnosti Skull and Bones.

V roce 1891 Fisher získal doktorát na Yale University. Po absolvování univerzity Yale studoval Fisher v Berlíně a Paříži.

Jeho poradci byli teoretický fyzik Willard Gibbs a sociolog William Graham Sumner. Jako student ukázal Fisher mimořádný talent a sklony k matematice, ale zjistil, že ekonomie nabízí větší prostor pro jeho ambice a sociální zájmy. Jeho diplomová práce, publikovaná Yalem v roce 1892 pod názvem Matematická vyšetřování v teorii hodnoty a cen, byla důkladným vývojem teorie obecné rovnováhy. Když začal Fisher práci psát, nebyl si vědom toho, že francouzský matematický ekonom Léon Walras a jeho evropští učedníci již pokryli podobnou tematiku. Nicméně, Fisherova práce byla velmi významným příspěvkem a byla evropskými mistry, jako je Francis Edgeworth, okamžitě uznána jako prvotřídní. V letech 1895–1935 působil na univerzitě Yale jako profesor ekonomie a od roku 1935 jako emeritní profesor.

Mezi lety 1896–1910 editoval literární časopis Yale Review a byl aktivní v mnoha naučných společnostech, institucích a sociálních organizacích. V roce 1918 se stal prezidentem Americké ekonomické asociace. Americká matematická společnost ho vybrala jako svého laureáta na cenu Gibbs pro rok 1929. V roce 1918 se stal prezidentem Americké ekonomické společnosti. Jeho práce na poli matematické ekonomie byla vysoce sofistikovaná a uznávaná předními ekonomy tehdejší doby. V roce 1930 Fisher spoluzakládal s Ragnarem Frischem a Charlesem F. Roosem Ekonometrickou společnost a stal se též jejím prvním prezidentem.

Získal také cenu New York Medical Society za vynález stanu pro léčbu obětí tuberkulózy.

Fisher byl plodným spisovatelem, produkujícím žurnalistiku, technické knihy a články zabývající se různými společenskými otázkami, které se týkají první světové války, dvacátých a třicátých let 20. století. Vytvořil několik praktických vynálezů, z nichž nejpozoruhodnějším byl tzv. „index viditelného registračního systému“, který nechal patentovat v roce 1913 a později v roce 1925 ho prodal Kardexu Randovi. Toto a jeho následné akciové investice z něho udělaly bohatého muže, dokud nebyl zasažen velkou hospodářskou krizí v roce 1929.

Fisher byl také aktivním bojovníkem za společnost a zdraví, zastáncem vegetariánství, prohibice a eugeniky.

V 1893 se oženil s Margaret Hazardovou, vnučkou průmyslníka na Rhode Islandu a sociálního reformátora Rowland G. Hazarda.

Zemřel v New Yorku v roce 1947 ve věku 80 let.

Ekonomické teorie

Teorie užitku Americký ekonom James Tobin tvrdil, že k intelektuálním průlomům, které označují neoklasickou revoluci v ekonomii, došlo v Evropě kolem roku 1870. Další dvě dekády byly svědky živých debat, které vedly k tomu, že nová ekonomická teorie byla více či méně začleněna do klasické tradice, jež jí předcházela. Podle německého ekonoma Josepha A. Schumpetera nebyli američtí ekonomové přítomni u vzniku nové teorie. Aktivně se budování účastnili až mezi lety 1870 a 1914 dva ekonomové, John Bates Clark a Irving Fisher. Oni a další přinesli neoklasickou teorii do amerických novin, škol a učebnic. Nakonec jejich paradigma ovlivnilo celou ekonomickou vědu v této zemi.

V revizi historie teorie užitku ekonom George Stigler napsal, že Fisherova disertační práce byla „brilantní“ a zdůraznil, že obsahovala „první pečlivé zkoumání měřitelnosti užitkové funkce a její relevantnosti k teorii poptávky.“ Zatímco jeho publikovaná práce vykazovala neobvyklý stupeň matematické sofistikovanosti na ekonoma své doby, Fisher se vždy snažil oživit svou analýzu a prezentovat své teorie co nejjasněji. Například pro doplnění důkazů ve své disertační práci postavil propracovaný hydraulický stroj s čerpadly a pákami, což mu umožnilo vizuálně demonstrovat, jak se rovnovážné ceny na trhu upravovaly v reakci na změny nabídky nebo poptávky.

Úrok a kapitál Fisher je dnes pravděpodobně v neoklasické ekonomii nejlépe známý pro svou teorii kapitálu, investice a úrokové sazby, která byla poprvé zmíněna v jeho díle Povaha kapitálu a příjmu (1906) a dále rozpracována v díle Úroková sazba (1907).

Jeho pojednání Teorie úroku z roku 1930 shrnovalo celoživotní výzkum kapitálu, kapitálového rozpočtování, úvěrových trhů a faktorů určujících úrokové sazby (včetně inflace). Fisher viděl, že subjektivní ekonomická hodnota není jen funkcí množství zboží a služeb, které vlastní nebo směňuje, ale také okamžiku, kdy jsou nakupovány za peníze. Zboží, které je k dispozici nyní, má jinou hodnotu než stejné zboží, které je k dostání později; hodnota má časový i kvantitativní rozměr. Relativní cena zboží dostupného k pozdějšímu datu se měří úrokovou sazbou. Fisher volně využil standardní diagramy používané k výuce vysokoškolské ekonomiky, ale označil osy jako „spotřeba nyní“ a „spotřeba příští období“ (místo obvyklých schematických alternativ „jablka“ a „pomeranče“). Výsledná teorie byla podrobně představena v jeho Teorii zájmu. Tento model, později zobecněný na případ zboží K a období N (včetně případu nekonečně mnoha období), se stal standardní teorií kapitálu a úroku a je popsán v dílech ekonomů Gravella a Reese, Aliprantise, Browna a Burkinshawa. Tento teoretický pokrok vysvětluje také americký ekonom Hirshleifer.

Monetární politika Fisherův výzkum základní teorie cen a úrokových sazeb nereflektoval přímo sociální problémy své doby. Na druhou stranu, jeho peněžní ekonomika ano a ta se také stala stěžejním bodem jeho kariéry. Byl to právě Fisher (následující průkopnickou práci Simona Newcomba), který zformuloval kvantitativní teorii peněz z hlediska „směnné rovnice“:

“Nechť M je celková zásoba peněz, P cenová hladina, T množství transakcí používajících peníze a V rychlost oběhu peněz, takže platí: M • V = P • T “

Později ekonomové nahradili T reálnou produkcí Y (nebo též Q), často kvantifikovanou reálným hrubým domácím produktem (HDP). Fisherova publikace Appreciation and Interest byla abstraktní analýzou chování úrokových sazeb při změně cenové hladiny.

Fisher věřil, že investoři a spořitelé byli v různé míře zaslepeni iluzí peněz. V ideálním světě by změny cenové hladiny neměly žádný vliv na výrobu nebo zaměstnanost. Ve skutečném světě spolu s iluzí peněz způsobila inflace (a deflace) vážné škody. Po více než čtyřicet let vymýšlel Fisher různá schémata pro stabilizaci peněz, tj. stabilizaci cenové hladiny. Byl jedním z prvních, kdo podrobil makroekonomické údaje včetně stavu peněz, úrokových sazeb a cenové hladiny statistickým analýzám a testům. Ve dvacátých letech představil techniku nazývanou distribuované zpoždění. Indexová čísla hrála důležitou roli v jeho monetární teorii a jeho kniha Tvorba indexových čísel je dodnes významná. Fisher za svého hlavního soupeře považoval švédského ekonoma Knuta Wicksella. Fisher se zasazoval o stručnější vysvětlení kvantitativní teorie peněz, která dle něj spočívala téměř výhradně na dlouhodobých cenách. Wicksellova teorie byla podstatně složitější, počínaje úrokovými sazbami v systému změn reálné ekonomiky. Ačkoli oba ekonomové ze svých teorií dospěli k závěru, že jádrem hospodářského cyklu (a hospodářské krize) byla vládní měnová politika, s ostatními částmi svých prací po celý život nesouhlasili a vskutku tuto debatu vedli o půl století později i zástupci keynesiánství a monetarismu.

Dluhová deflace Po pádu akciového trhu v roce 1929 a na počátku začínající Velké hospodářské krize vyvinul Fisher teorii hospodářských krizí nazvanou deflace dluhu, která připsala krizi za vinu prasknutí tzv. ekonomické bubliny. Fisher předpokládá, že jakmile dojde k prasknutí ekonomické bubliny, spustí se řada reakcí, které mají vážný negativní dopad na reálnou ekonomiku:

1. Likvidace dluhu a nouzový prodej

2. Vyplácí se kontrakce peněžní zásoby v podobě bankovních úvěrů

3. Pokles cen aktiv

4. Stále větší pokles čistého jmění podniků, což urychluje bankroty

5. Pokles zisku

6. Snížení produkce, obchodu a zaměstnanosti

7. Pesimismus a ztráta důvěry

8. Hromadění peněz

9. Pokles nominálních úrokových sazeb a zvýšení úrokových sazeb zbavených o deflaci (deflace dluhu je nyní hlavní teorií, s níž je spojeno Fisherovo jméno)

Krach na newyorské burze 1929