46. gardový tamaňský noční bombardovací letecký pluk (původně 588. NBAP) bránil Sovětský svaz v době Velké vlastenecké války od června 1942 do konce války v Evropě. Byl jedním ze tří ženských leteckých pluků organizovaných Marinou Raskovou. Vyzbrojen byl letadly U-2. Na rozdíl od jiných NBAP pluků s U-2 to byl pluk ryze ženský. Piloti, navigátoři, zbrojíři, technici a mechanici se rekrutovali z řad dobrovolnic převážně ve věku 17 až 22 let. Nepřítel jim přezdíval „Nachthexen“, česky „Noční čarodějnice“.
Zformování pluku náhled|Nadporučík Jevgenija Rudněvová, navigátor náhled|Kapitán Naděžda Popovová, pilot, foto 2009 Brzy po vypuknutí války bylo i mladým děvčatům jasné, že německý agresor vážně ohrožuje jejich budoucnost. Některé již měly za sebou chvatný útěk před okupanty. Hlásily se do armády, protože nechtěly čekat, až za ně někdo jiný válku prohraje. Byly to studentky a čerstvé absolventky moskevských vysokých škol, dělnice z moskevských závodů, uprchlíci z okupovaného území. Některé z nich v předválečných letech navštěvovaly aeroklub a měly pilotní zkoušky. Ve třicátých letech, a hlavně od roku 1937, kdy se již Sovětský svaz připravoval na válku, Osoaviachim pořádal branné kurzy pro mládež. Aerokluby přijímaly zájemce o pilotní výcvik a mohly se ho účastnit i ženy. Některým z nich se létání stalo povoláním.
S nasazením žen v přímém boji s nepřítelem se zpočátku nepočítalo. Armáda tehdy přijímala pouze zdravotnice. V nadcházející sklizni ženy musely nahradit muže odvedené do armády. Později se účastnily kopání obranných linií před Moskvou a hašení požárů po náletech (první nálet na Moskvu se uskutečnil v noci na 22. července 1941).
Marina Raskova, letecká rekordmanka, navigátorka, hrdinka SSSR a důstojnice NKVD, povoláním výzkumná pracovnice Akademie VVS Žukovského, využila svých vysokých kontaktů, přišla za Stalinem s projektem a přesvědčila ho. Následně byl v říjnu 1941 vydán Rozkaz NKO SSSR № 0099 z 8. října 1941 „O zformování ženských leteckých pluků VVS Rudé armády“, na jehož základě byl zformován 588. noční bombardovací letecký pluk.
Podle téhož rozkazu byly zformovány ještě další dva ženské letecké pluky, které ale nebyly složeny pouze z žen, protože používaly letouny moderní konstrukce, náročnější na údržbu. Byl to 587. bombardovací letecký pluk (později 125. gardový) vyzbrojený rychlostními bombardéry Petljakov Pe-2 a 586. stíhací letecký pluk s letadly Jakovlev Jak-1.
Zformování všech tří pluků vedla mjr. Marina Raskova (Раскова, Марина Михайловна, 29 let), která měla hlavní zásluhu na vzniku těchto jednotek. Na její výzvu prostřednictvím Komsomolu se na Akademii vojenských vzdušných sil profesora Žukovského v Moskvě přihlásilo množství dobrovolnic, ze kterých osobně vybrala schopné dívky. Raskova se dále snažila získat do svého oddílu civilní (vojenské tehdy ještě žádné nebyly) pilotky-profesionálky, protože skutečně zkušených pilotek nebylo mnoho. Tyto podléhaly branné povinnosti a již od začátku války sloužily v armádě. V zázemí zajišťovaly základní výcvik vojenských pilotů, na frontě fungovaly jako taxikářky pro velící důstojníky a praporčíky, zajišťovaly spojení, rozvědku, transport raněných, výsadek diverzních skupin. Ač nebyly tyto akce přímo bojové, byly často velmi nebezpečné. Tyto profesionálky byly k Raskove převeleny postupně a i mnohem později, jako doplnění již fungujících pluků. Raskova sama se později rozhodla létat jako pilotka rychlostní bombardéry 587. pluku. Zahynula 12. ledna 1943 při havárii ve sněhové bouři.
Dne 16. října 1941 byly vybrané adeptky z Moskvy jakožto 122. ženský letecký oddíl nejprve odeslány do vojenského leteckého učiliště ve městě Engels nedaleko Saratova. Vlak vypravený z Kazaňského nádraží do cíle dorazil 26. října 1941. Tam se k nim připojily ještě dobrovolnice ze Saratova. Studentky a absolventky Saratovského leteckého učiliště civilních aerolinií pak byly jádrem technického personálu. Za pilotky byly určeny dívky, které měly větší praxi v létání, například instruktorky aeroklubů. Dívky s menším počtem nalétaných hodin a studentky vysokých škol bez letecké praxe se školily na navigátorky. Ostatní se školily na techniky a zbrojíře. Ve škole se dívky učily pořadovou přípravu, teorie a hlavně prakticky se učily létat, navigovat a bombardovat v noci. Vojenská přísaha proběhla 7. listopadu 1941. V únoru 1942 bylo přistoupeno k formování pluků. Od 122. oddílu se nejprve oddělil 586. IAP pod vedením Tamary Kazarinové, 6. února vznikl 588. NBAP a s delším časovým odstupem vznikl 587. BAP pod vedením Mariny Raskové. Některé ženy byly přiděleny do mužských leteckých pluků (pozemní personál).
Velitelem 588. NBAP byla jmenována npor. Jevdokija Beršanská (Бочарова, Евдокия Давыдовна, 28 let), pilotka s desetiletou praxí, bývalá učitelka Batajskského leteckého učiliště, před válkou velitelka roje leteckého oddílu pro mimořádné situace ve stanici Paškovská a členka zastupitelstva města Krasnodaru. Jméno Jevdokija je řeckého původu a má ruské varianty Dina, Dusja a Duňa a pluku proto přezdívali také „Duňkin pluk“. Pod jejím velením pluk bojoval do konce války. Komisařem pluku byla Jevdokija Račkevič (Рачкевич, Евдокия Яковлевна, 33 let). Náčelníkem štábu pluku byla jmenována Irina Rakobolská (Ракобольская, Ирина Вячеславовна, 21 let), studentka matfyzu MGU. Zástupcem velitele pluku po letové části byla Serafima Amosova (Амосова, Серафима Тарасовна, 27 let), zkušená pilotka civilních aerolinek. Náčelníkem mechaniků byla Sofie Ozerkova, učitelka Irkutského vojenského učiliště, voják z povolání. Náčelníkem zbrojířů byla Naděžda Strelkova, voják z povolání.
Pluk měl zpočátku dvě a od prosince 1942 tři eskadry (letky) po třech zvěnech (rojích). Jedno zvěno mělo 3 letouny. V srpnu 1943 přibyla 4. eskadrila určená k boji a výuce nováčků.
Nadřazené armádní složky Pluk byl zpočátku součástí 218. noční bombardovací divize vedené Dmitrijem Popovem a 4. vzdušné armády gen.mjr. Konstantina Veršinina. 4. vzdušná armáda byla tehdy součástí Jižního frontu gen.por. Rodiona Malinovského. Jižní front byl v důsledku porážky u Charkova v červenci 1942 rozpuštěn a jeho části vešly do Severo-kavkazského frontu maršála Semjona Buďonnyho. Od září 1942 4. vzdušná armáda patřila do Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu arm.gen. Ivana Ťuleněva. Konstantin Veršinin byl potom vrchním velitelem vzdušných sil tohoto frontu. V lednu 1943 4. vzdušná armáda přešla do nově zformovaného Severo-kavkazského frontu gen.plk. Ivana Maslennikova a později gen.plk. Ivana Petrova. Od konce dubna 1943 pluk patřil k 132. BAD gen.mjr. Ivana Fedorova. Během bojů o Sevastopol pluk patřil do 8. vzdušné armády 4. ukrajinského frontu, 2. gardové stalingradské divize gen.mjr. Kuzněcova. Po vítězství na Krymu byl pluk přeřazen k 2. běloruskému frontu maršála Konstantina Rokosovského, zpět do 4. vzdušné armády, které opět velel gen.plk. Veršinin a do 325. NBAD divize pplk. Grigorije Pokojevého.
Výzbroj pluku náhled|Polikarpov Po-2, podobný letoun, který používaly Noční čarodějnice Pluk byl vybaven letouny U-2 zvanými „utočka“ nebo „lastočka“ (u nás známými jako Po-2 „kukuruznik“). Byl to celodřevěný dvouplošník s hvězdicovým motorem s pěti válci o výkonu 74 kW a maximální rychlosti asi 120 km/h. Letoun byl snadno ovladatelný i dobře obratný, byl nenáročný na údržbu, měl malou spotřebu paliva a minimální požadavky na letištní plochu. Dvě otevřené kabiny umístěné za sebou byly vybaveny spřaženým řízením a základními přístroji, neboť se jednalo o původem školní letoun. Každý pilot ho znal, protože jím byly vybaveny všechny aerokluby. Motor roztáčel technik ručně, protočením vrtule. Pevný podvozek neměl brzdy. Když bylo více sněhu, podvozková kola se vyměnila za lyže. Posádku tvořil pilot a navigátor který rovněž uvolňoval bomby, případně z kabiny shazoval jiný materiál. Zdvojené řízení umožňovalo převzetí řízení navigátorem v nouzové situaci. Kabiny neměly žádné pancéřování proti střelám, jen překližka a plátno. Plátěný potah byl výhodný, neboť se často stávalo, že projektil flaku proletěl křídlem aniž by explodoval. Letoun byl požárně velmi nebezpečný a po zásazích nepřátelské palby se snadno vzňal. To osádkám působilo velký stres, protože požár na palubě až na výjimky končil smrtí osádky. Padáky se původně nepoužívaly, protože letoun operoval nad nepřátelským územím a byla obava že by osádka padla do zajetí. Ušetřilo se tak 32 kg hmotnosti pro bomby. Až v roce 1944 po zbytečné ztrátě osádky (Makarová, Bělik) nad vlastním územím se padáky začaly používat. Skákat pak letecký personál svého i dalších pluků divize učila pilotka Naděžda Troparevská, zkušená parašutistka. Pro lety nad mořem se nosily samonafukovací plovací vesty, o kterých letkyně žertovaly, že to jsou závaží, která je mají udržet pod vodou. Nafukovací člun na palubě nebyl. Pod spodními křídly byly čtyři závěsy pro bomby ovládané z kabiny navigátora. Další bomby do požadované hmotnosti vázaly na trup a shazovaly přeříznutím provazu. Jako munice se používaly bomby 25, 50 a 100 kg tříštivé (střepinové), trhavé a zápalné, ampule s samozápalnou tekutinou. Z kabiny se shazovaly malé termitové bombičky, malé vyskakovací bomby zvané „žabky“ a protitankové granáty. Pro zaměřování cíle nebyl k dispozici žádný přístroj. To ale neuškodilo přesnosti bombardování. Kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm za zadní kabinou se objevil až v roce 1944. Osádka měla osobní pistole TT. Na palubě běžně nebyla radiostanice, kabiny ale měly hadičkový interkom, aby na sebe osádka nemusela křičet. Několik letounů bylo později vybaveno fotografickým přístrojem. Používala se i radiostanice na palubě letadla provádějícího průzkum počasí nad cílem pro úsporu času, než se letoun vrátil. Při formování pluk obdržel 20 letadel, později jejich počet vzrostl až na 45. Na konci války to bylo 36 letadel.
Taktika Takto pomalý letoun s krátkým doletem byl pro boj ve dne málo použitelný. Proto pro něj byla vyvinuta taktika nočního boje, ve které vynikly jeho dobré vlastnosti. Vedení pluku obdrželo seznam cílů ke zničení. Byla-li základna ve velké vzdálenosti od fronty, byla vybrána vhodná plocha pro operační letiště poblíž fronty, kam se na noční létání přemístilo vše potřebné.
Velitelkou osádky byla pilotka. Jejím úkolem bylo řídit letoun, dodržovat předepsané letové hladiny, umožnit navigátorce zasáhnout cíle a vrátit se kompletní zpět. Navigátorka měla informaci o cíli a jejím úkolem bylo tento najít a zasáhnout. Zjišťovala polohu a letový kurz. Při přiblížení na cíl dávala pilotce instrukce k upřesnění směru, a ve správný okamžik odhodila náklad. Po přistání se obě, nebo jen navigátorka, dostavily k řídícímu létání, odevzdaly podepsané hlášení a obdržely list s popisem cíle a instrukce pro další let.
Letadlo přilétlo z operačního letiště v těsné blízkosti fronty a z výšky 1200 m se staženým motorem potichu doklouzalo nad cíl, kde z výšky 500 m odhodilo bomby. Dále tiše odklouzalo z dosahu reflektorů protivzdušné obrany nepřítele a vrátilo se na operační letiště pro další bomby. Jedna osádka provedla během letní noci průměrně 6 – 8 letů, v zimě 10 – 12 letů. Vystrojení bombami a palivem trvalo 5 – 8 minut a letělo se znovu.
Časování roznětek se vždy nastavovalo na ihned. Vrhat bomby níže než 500 m nebylo povoleno, neboť hrozilo nebezpečí od střepin vlastních bomb.
Modravá světla vyhledávacích světlometů nejen že přivedla palbu na letadlo ale pilotovi též způsobovala ztrátu prostorové orientace. Pro lepší světelné podmínky proto navigátorky běžně shazovaly osvětlovací bomby na padáčku a pilotky použily osvětlení kabiny. Osvětlovací bomba SAB žlutavě osvítila terén a zároveň oslepovala nepřítele. Také označovala cíl pro následující letoun. Zkušené pilotky uměly obratně mizet ze zajetí reflektorů rychlým skluzem do strany.